ITFTH - 7. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Vždycky hledej muže, který chrání ty kolem sebe. Ten jediný tě bude hoden.

~ pravidla babičky Lucy pro magii a randění

 

Orchestr přestává hrát ve chvíli, kdy vstoupíme do místnosti. Lidé se seřazují, aby se přesunuli na večeři. Gray stojí blízko mě, ale od chvíle, kdy jsme opustili knihovnu, už mě nedrží za ruku. Chybí mi to teplo a spojení. Také mi chybí pocit jeho rtů pohybujících se na mých, ale v blízké době už se nic takového nestane.

Mrkne na mě, jako by věděl, o čem uvažuju.

Přispěchá k nám muž, který je hodně podobný Grayovi. Možná bratr?

„Kde jsi byl?“ Pak jeho oči přeběhnou přese mě a lehce se rozšíří, jako by věděl, kdo jsem.

„Proč?“ Zamračí se Gray na nově příchozího.

„Otec.“ Zašeptá zlomeným hlasem a jeho tvář zbledne. „Trval na oznámení a požadoval, abych tě našel. Já…“ jeho slova vyzní do ztracena.

Gray úsečně přikývne a ústa stáhne do ponuré linky, jako by přesně věděl, co se jeho bratr snaží říct a ani trochu se mu to nezamlouvá.

„To se nestane.“

„Lottie je rozrušená, ale nevím, jak ji pomoci. Nebo tobě.“ Řekne tajemně. Podívá se na mě, jako by si nebyl jistý, že chce tohle všechno ventilovat přede mnou, ale situace je příliš vážná, aby mohl dělat něco jiného.

Gray pevně stiskne bratrovo rameno. Čelist má zaťatou a nosní dírky roztažené. Ať už jde o cokoli, není to dobré. Zjistil někdo něco o jejich nočních aktivitách? Protože mám takové tušení, že tím třetím jezdcem byl právě tento muž.

Pak se Gray zamračí na něco za mým ramenem. Otočím se tím směrem a uvidím Alici stát ve dveřích. Vypadá zmítaná davem cizích lidí. Oči má červené a oteklé, jako by plakala.

Protlačím se k Alici, které se zdá se ulevilo, že mě vidí. I když vypadá trochu ohromeně, když mě Gray následuje. Odtáhnu Alici do tichého koutu chodby, kde jsme částečně chráněni velkou rostlinou v květináči.

„Prosím běž, tvůj bratr tě potřebuje.“ Řeknu mu.

Zavrtí hlavou a nepohne se. Gray prohledává naše okolí, jako by posuzoval celou oblast kvůli hrozbám. Přijde mi to podivně dojemné.

„Co se stalo? Jsi zraněná?“ Zeptám se jí.

„Musím odejít,“ vykoktá. „Prostě nemůžu… nemůžu tu zůstat.“

„Samozřejmě,“ řeknu. Vrhnu po Grayovi omluvný pohled a doufám, že chápe. „Pojďme pro naše kabáty a opustíme tento lokál.“

„Zařídím, aby vám přistavěli váš kočár.“ Řekne Gray a potom jeho pohled přesune vzhůru.

Také vzhlédnu a zatajím dech, když zjistím, že stojíme pod jednou z líbacích koulí. Co se to tady proboha děje? Pak Gray přistoupí blíže. Na okamžik se zastaví a pohlédne mi do očí. Mé srdce zběsile buší nadějí, kterou uvidím jako odraz v jeho očích. V tu chvíli, jako by světlo svíček zachytilo třpyt každého šperku nebo pozlaceného povrchu v místnosti a vzduch kolem nás jiskřil. Mohlo to být kouzlo a možná i bylo. Když se naše ústa setkají, jedná se o pouhé otření rtů, ale připadá mi to, jako by byl celý svět naplněný radostí a zázrakem.

Dá se polibek považovat za vánoční zázrak? Protože se zdá, že se něco uvnitř mě změnilo a najednou je svět krásný, jasný a perfektní.

A pak je pryč. Odstoupí ode mě. Otočí se na patě a zmizí v davu.

Za méně než půl hodiny sedíme s Alicí v kočáru a kodrcáme se směrem k naší chatě. Během celého toho utrpení se Gray choval náležitě vhodně, zatímco já si přála, abych mohla naposledy přitisknout ústa k jeho v rozloučení. Ale to by pro tento dav bylo asi moc, i když jsem vdovou.

Jakmile nám panství zmizí z dohledu, přesunu se v kočáře, sednu si vedle Alice a obejmu ji.

„Co se stalo, Alice? Dovol mi ti pomoct.“

Jedinou její odpovědí bylo popotáhnutí na mém rameni.

V době, kdy přijedeme k chatě stále nevím, co Alici tak rozrušilo, ale není třeba být génius, abych přišla na to, že to pravděpodobně způsobil jeden zrzavý upír.

Alice stále odmítá mluvit, i když už je usazená před praskajícím ohněm se šálkem čaje v rukách.

„Jsem tu, kdyby sis chtěla promluvit.“ Nabídnu.

Alice přikývne a omotává kolem prstu kostkovanou látku. Nahlas polkne. „Já… potřebuju odejít. Je mi to moc líto.“

„Chápu. Můžu všechno sbalit mrknutím oka.“

Její tvář se zkřiví hrůzou. „Ne, ty musíš zůstat. Je to tvé volno.“

„Nemůžu tu zůstat bez tebe.“

„Samozřejmě, že můžeš. Všechno je zařízené. Nemusíš se bát. Jídlo, oblečení, peníze. O všechno je postaráno. Projdi se do vesnice, jdi si zabruslit. Je toho tu tolik, co se dá dělat.“

„Alice, nemyslím si –“

„Nemůžeš odejít, aniž by ses rozloučila s panem Evertonem.“

„Na Grayovi nezáleží. Už ho stejnak nikdy neuvidím.“ Nepřítomně si třu hrudník, kde se začíná roztahovat bolest při představě, že ho opustím.

„Ve skutečnosti jsem tu nikdy neměla být.“ Zašeptá. „Jen jsem ti zkazila dovolenou. Prosím, ještě to nezhoršuj kvůli mně. Už se cítím dost vinna.“

Opřu se v křesle a hledím do tančících plamenů. Co bych dělala, kdybych zůstala? Není pravděpodobné, že bych znovu narazila na Graye, ale nejsem ještě připravená se vrátit do svého bezútěšného života a tichého domu v nejbližší době.

„Tady, vezmi si toto,“ řekne a natáhne ruku. Na její dlani leží lesklý zlatý prsten. Zvednu ho. Není na něm nic zvláštního. „Nepotřebuješ mě, aby ses bezpečně vrátila. Na konci svých prázdnin se jednoduše vrátíš. Žádný povyk, žádné třpytky.“ Ukáže na prsten. „Ale jestli se rozhodneš, že se chceš vrátit dříve, vše, co musíš udělat, je říct to prstenu.“

„Jako červené střevíčky Dorotky? Třikrát klapnout podpatky a přát si vrátit se domů?“

„Jo, předpokládám. Ve skutečnosti jsem nikdy ten film neviděla, ale zní to tak. Jen se ujisti, že se dotýkáš prstenu, když to přání vyslovíš.“

„A co ten chlápek z limuzíny?“

„Och, ten už se vrátil. Už ho znovu neuvidíš.“

„To jsem si neuvědomila.“ Hýbu prstenem. „Jsi si jistá, že si o tom nechceš promluvit? Možná zkus najít Duncana a zjisti, zda to nebude fungovat?“

Našpulí rty a zkříží ruce. Teď, když její slzy ustaly, zdá se, že propadla hněvu. „Nemyslím si, že je to možné.“

Otáčím prstenem. S takovou propustkou z vězení, nápad tu zůstat je až příliš dobrý. Cítím se špatně kvůli Alici, ale zahřívá mě nápad, že tu zůstanu sama.

„Jsi si jistá, že tu můžu zůstat sama?“

„Samozřejmě.“ Alice mávne rukou ve vzduchu a tím odmítne mé obavy. „Udělá mi radost, když budu vědět, že jsi stále tady a užíváš si svého času pryč od domova.“

Jakoby mé přijetí jejích slov bylo propuštění k odchodu, přejde přes pokoj a nahází své věci do kufru.

„Vždycky se můžeš vrátit,“ řeknu Alici, zatímco ji objímám. „Možná změníš názor a bude to v pohodě.“

Alice mě obejme s větší silou. „Děkuju ti, Cassy. Ráda jsem tě poznala a pomohla ti s dovolenou. Prosím nenech tento incident, aby ovlivnil tvůj názor na cestování časem s Gininou agenturou.“

„Až se vrátím, měli bychom zajít na kafe. Mám hodně otázek.“

Alice se mi napne v náručí. „Nebudu se ptát na to, co se stalo dneska večer,“ rychle doplním, „ne, pokud s tím nepřijdeš jako první. Spíš jde o věci, co se týkají magie? Ráda bych o ní věděla více.“

„Sbohem, Cassy.“ Přikývne a vymaní se z mého objetí. Utře si zarudlý nos svinutým kouskem látky, kterou stále svírá a pak spolu s kufrem zmizí.