CWAA - 9. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Griff

„Přísahám, nemusíš to dělat.“ Carolinein hlas byl nezřetelný, když vystupovala z auta a vzala mě za ruku, když jsem jí pomáhal přes louži kalné vody a na chodník. „Můžu se dostat domů sama. Dělám to pořád.“

Znovu jsem se zamračil na ošuntělé auto, které trochu páchlo nohama. „V takovém vozidle?“

„Možná nejsou všichni takoví.“ Zavřela dveře auta a řidič odjel a nechal ji s otevřenými ústy. „Asi bychom ti stejně museli zavolat jinou jízdu, ale to bylo trochu neslušné, ne?“

Nerozuměl jsem pozemským zvykům natolik, abych řekl, co je neslušné nebo ne, ale ulevilo se mi, že už nejsem nepříjemně nacpaný na zadním sedadle páchnoucího vozidla.

Caroline pustila mou ruku a začala se hrabat v tašce. „A teď, kde mám klíče?“

Ulice, na které jsme teď stáli, se vůbec nepodobala té rušné, kterou jsme opustili. Místo toho, aby se tyčily ocelové budovy, které sahaly k nebi a vzduch byl naplněn houkajícími klaksony a sirénami, byla oblast klidnější a budovy nižší. Na obou stranách ulice parkovalo více vozidel, než se po ní pohybovalo, a budovy byly postaveny z matného kamene místo z kovu.

„Vážně, kde mám klíče?“ Caroline teď šíleně hrabala v kabelce a nakonec si dřepla a položila ji na chodník, aby mohla používat obě ruce.

„Potřebuješ klíče, aby ses dostala do svého bytu?“

Chvíli na mě zírala, než se podrážděně nadechla. „Ano, a nejsou tady.“ Jednou rukou mávla na schody vedoucí k vysokým dřevěným dveřím. „Moje sousedka má obvykle náhradní, ale minulý týden jsem je potřebovala a zapomněla jsem jí je vrátit.“

Zhodnotil jsem dveře. „Chceš, abych to odstranil nebo rozebral?“

„Co? Ne!“ Odhrnula si pramen vlasů z obličeje. „To by rozhodně nebyl dobrý pohled, zvlášť když jsem v podnájmu.“

Doplazila se na spodní schod, klesla na něj a nechala kabelku položenou mezi nohama. „Klíče mi museli vypadnout, když jsem si v práci uklízela kabelku. To je jediné vysvětlení.“

„Neměli bychom se vrátit do obchodu?“

Zavrtěla hlavou. „Je zavřeno. Do zítra ráno se dovnitř nedostanete.“ U dveří na vrcholu schodiště škubla palcem za sebe. „A bez klíčů se tam nedostanete. Zavolala bych Olivii, ale má asi tucet spolubydlících, z nichž každá je soudnější než ta předchozí. Raději budu spát na lůžku, než tam jít.“

Nedokázal jsem si představit, že by Země byla tak primitivní, že používala fyzické klíče k zabezpečení obydlí nebo tolika lidí, kteří sdíleli prostor, ale zatím planeta nebyla taková, jak jsem očekával. Ani moje osobní nákupčí.

Zíral jsem na samici, jejíž hlava visela mezi svěšenými rameny a světlé vlasy jí padaly přes ramena červeného kabátu. Doposud nenašla žádnou vhodnou družku, kterou bych si mohl vybrat, i když z toho, co jsem pochopil, hledání družek nebylo to, co její práce obvykle obnášela. Představoval jsem si, že přijdu do lidského světa, poskytnu svůj seznam požadavků a vyberu si z nabízeného sortimentu žen. Místo toho jsem šel do přeplněného baru, který Caroline považovala za klobásovou oslavu, a naložili mě do zařízení, které páchlo. Vzpomněl jsem si, že to zařízení bylo zpátky v baru s Carolininou kamarádkou.

Z nějakého důvodu jsem neměl chuť se vracet, abych zhodnotil své shody od Olivie. I když v dohledu nebyly absolutně žádné ženy, raději bych zůstal s Caroline.

Zvláštní, pomyslel jsem si. Obvykle jsem svůj volný čas trávil raději s jinými valorskými válečníky. Navzdory našim počátečním obtížím vzájemně si porozumět jsem si užil blízkost toho světlovlasého člověka. Její dotek způsobil, že se mi zrychlil tep a sevřel hrudník, ale to by se pravděpodobně stalo u každé lidské ženy.

Pak jsem přemýšlel o tom, proč jsem na Zemi, a hrudník se mi nepříjemně sevřel, aniž by se po něm šířilo teplo, jako když se mě dotkla Caroline. Neměl bych ztrácet čas se ženou, která mě nepovažovala za druha – ne, když jsem měl na planetě tak málo času –, ale nechtěl jsem se zabývat svou naléhavostí najít si nevěstu. Teď ne.

Natáhl jsem ruku a Caroline se na mě nechápavě podívala.

„Dávám ti druhou šanci.“

Zaklonila hlavu a našpulila rty. „Druhá šance na co? Tento den? Ano prosím.“

„Ne.“ Vzal jsem ji za ruku a vytáhl na nohy. „Rozhodl jsem se, že ti dám druhou šanci najít mi družku.“

Zasténala. „Pořád to děláme?“

„Vzhledem k tomu, že jsem velmi daleko od tvé kamarádky a jejího systému porovnávání zařízení, rád bych ti dal druhou šanci, abys mi našla dokonalou družku.“

Rozhlédla se po setmělé ulici. „Nyní?“

„Ne. Potřebuješ spát.“

„Nedělám si srandu,“ zamumlala. „Paní Astorová dnes večer ke mně nebude kamarádská.“

„Můžeš přimět pana Lyfta, aby se pro nás vrátil?“

Zamrkala na mě, když vytáhla telefon. „Kam jdeme?“

„Vrátíš se se mnou do mého hotelu.“ Když se její ústa otevřela na protest, rychle jsem dodal: „Spát. Zítra budeš pokračovat v práci na mém seznamu.“

Vrhla nešťastná pohled na svou budovu, než zavrtěla hlavou. „Myslím, že nemám moc na výběr, ale je na tom tolik věcí špatně.“ Zastavila se s prstem vznášejícím se nad obrazovkou. „Prosím, řekni mi, že nebydlíš v nějakém mimozemském hostelu, o kterém nevím.“

Vzpomněl jsem si na název hotelu, který pro mě zařídili. „Nevěřím, že je to hostel, i když nevím, co to je. Bylo mi řečeno, že je to (plaza) náměstí.“