ITFTH - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Většina žen z rodu Tilbury, stejně jako muži, které mají rádi, jsou jako káva: silní, magicky požehnaní a (téměř) příliš horké (pozn. v aj i žhavé), aby se dali zvládnout. 

~ pravidla babičky Lucy pro magii a randění

 

Bál. Skutečný bál.

Mé nadšení z pohledu na krásně oblečené muže a ženy bylo téměř dost, aby zastínilo mé přetrvávající přání jít po tom banditovi a znovu ho políbit. Mé vlastní, kouzlem přivolané šaty z krásného tmavě modrého taftu se složitě vypadajícími detailními výšivkami se vyrovnají kterýmkoli z těch, co se přede mnou promenují. Alice, která je moje vlastní víla kmotřička odvádí skvělou práci a dodává vše, co bych mohla chtít, až po nové šperky, hřebínky, náhrdelníky, které jsem našla mezi oblečením v mém zavazadle. Usměju se. Kdyby mě ten zloděj viděl teď, přál by si, aby mi prohledal batožinu.

A je to tu zas, zase o tom muži přemýšlím.

Ale na tom nezáleží. Na konci večera bude má hlava tak plná elegantních šatů a propracovaných dekorací, že si ani nevzpomenu, jak vypadal jeho prohnaný úsměv.

Jakmile vstoupím do tanečního sálu, zalapám po dechu, jak je všechno okouzlující. Podél zdí jsou rozvěšeny zelené girlandy. Svíčky blikají z každého rohu. Hudebníci na druhé straně sálu hrají živou píseň, při které se k sobě tanečníci tisknou v otevřeném prostranství uprostřed místnosti.

„Wow.“

„Není to úžasné?“ Alice zahákne ruku za moji. „Lady Rowleyová dodržuje mnohé ze starších georgiánských tradic, ale její vnoučata trvají na tom, aby večer oživili také modernějšími prvky. Je to úžasný mix.“

„Modernějšími prvky?“

Alice se ke mně nakloní. „Nebyla bych překvapená, kdybychom dnes slyšeli valčík. Který je stále považován za skandální.“

„Jak víš všechny tyhle věci? Říkala jsi, že jsi nikdy v této době nebyla.“

Pokrčí rameny. „To je součástí mé magie. Obvykle si nepamatuju podrobnosti, když se vrátím na svoji primární časovou osu, ale vím dost, když cestuji, abych mohla obejít většinu z problémů.“

„Ne, že bych se s někým nějak moc bavila, ale nebudou nás představovat?“

Není to tak ve všech historických románech? Pokud by se tak stalo, byl by to problém, protože neznám nikoho, kromě Alice.

„Ne při soukromých akcích tohoto typu. Každý už je považován za představeného.“ Stiskne mi ruku. „Ach podívej, zavěsili líbací koule.“

Uh, líbací koule? „Jako jmelí?“

„Přesně tak.“

A ano, znovu pomyslím na toho zloděje a polibek. Prohlížím si zelené koule zavěšené ze stropu. Jsou tvořeny cesmínou, břečťanem, jmelím a kouskem borovic, to vše vytvarované do koule, která je mnohem propracovanější, než zavěšené jmelí se stuhou, které používala babička.

„To je, uh, pěkné.“ Ani se na ně nemůžu podívat bez motýlků v břiše. Donutím se odvrátit zrak. Asi bude bezpečnější, když se k těm koulím nebudu vůbec přibližovat.

„Tak co se stane teď?“

„Měli bychom se vmísit do davu.“

Přikývnu, to zvládnu. Nic, co se stane tady, mě nebude pronásledovat domů, stejně jako víkend strávený ve Vegas. Mohla by být zábava vydávat se za nezbednou vdovu.

„Pamatuj, o čem jsme odpoledne mluvili,“ zašeptá Alice.

„Protože předstíráš, že jsi vdova z New Yorku, budeš mít větší flexibilitu v tom, jak se smíš chovat, ale také bude lepší ponechat ze začátku konverzaci na neutrálních tématech. Co říkala Elizabeth v Pýše a předsudku? Mluv o tanci, velikosti pokoje, nebo počtu párů.“

Zasměju se.

Nyní nás sledují zvědavé pohledy. Většina patří mužům. Většina se dívá na mě a moje módní šaty s nízkým dekoltem, spíše než na Alici s její konzervativnější róbou, která se hodí k její roli neprovdané panny. Je zvláštní být objektem zájmu. Po většinu svého života jsem prostě splývala. Lidé byli příliš zaneprázdněni koukáním do telefonů, aby se vyhnuli očnímu kontaktu, než aby opravdu věnovali pozornost lidem kolem sebe.

Během pár minut se k nám přiblížilo několik mužů. Do půl hodiny znali naše jména a lži, které jsme jim navykládali o našem životě. Během hodiny jsem dostala tolik nabídek k tanci, co za celý život ne. Není to tak, že bych nechtěla tancovat, ale neznám kroky. Své zklamání ventiluju klepáním nohy, kterou pod šaty nemůže nikdo vidět.

Jediné, co vyvolalo více drbů, než náš příchod byly příběhy o banditech. Zdá se, že skoro všichni tady byli okradeni, nebo znali někoho, kdo byl. Muži byli situací znechuceni a stěžovali si na skupinu, která je přepadla se zbraní v ruce. Hordy zlodějů napadli kočár během hluboké noci, to jsi nevěděl? A ženy zamávaly svými vějíři a vypadaly, že jsou připraveny omdlít. Čichací sůl je předávána po místnosti jako kokain ve filmu z osmdesátek o drogových kartelech.

Ale pod vším tím třepotáním a čicháním poznávám to nadšení a sotva skrývané vzrušení z toho být vystaven lupičům. Při pomyšlení na mého banditu, který láká do stínů jiné ženy a líbá je, mnou projede něco temného.

„Omluv mě na okamžik.“ Zašeptá mi Alice do ucha.

„Děje se něco?“ Myslela Alice na totéž ohledně Duncana?

„Jsem v pořádku.“ Zavrtí hlavou, ale ruměnec ve tváři naznačuje, že lže. Zamračím se, ale není to tak, že bych jí mohla zabránit odejít.

Jakmile Alice odejde, usadí se ve mně neznámý pocit zranitelnosti. Alice je na tomto místě mojí kotvou. Nevím, jak tu bez ní přežít. Mohu si jen přát, aby se rychle vrátila. Naštěstí tu kolem mě teď nikdo není. Možná bych si mohla najít cestu k místu, kde jsou shluky květin a schovat se za nimi, než se Alice vrátí. Vždycky je tu nějaké květinové aranžmá, ne? Aspoň v každém historickém románu, který jsem četla.

Rozhlížím se po místnosti. Vysoký muž s tmavě rezavými vlasy, širokými rameny a velmi bledou kůží prochází davem na druhé straně místnosti. Jeho zrak nikdy neopustí Aliciinu postavu, když vyklouzne jedněmi dveřmi.

To musí být Duncan. Wow. Rozhodně vidím, jak je přitažlivý. Znamená to, že je tu můj bandita též?

Při té představě se mi rozbuší srdce.

Muž s hnědými vlasy a rošťáckým leskem v tmavých očích přistoupí blíže a brání mi tak ve výhledu. Vyděšená jeho blízkostí o krok ustoupím.

Připadá mi na něm něco povědomého, což je šílené, protože jsem se před tímto bálem s nikým neseznámila.

Och počkej.

Pohledem přeběhnu přes mužovy úhledně vyrovnané zuby, hebké tváře a dokonale tvarovanou bradu.

Pak se ten muž usměje a srdce mi vynechá úder, protože přede mnou nestojí nikdo jiný, než můj bandita. A vypadá dobře… tak moc dobře na chlapa, který okrádá lidi v masce pod rouškou tmy. Jeho ústa se roztáhnou do výmluvného úšklebku a vím, že on ví, že vím. V ústech mi vyschne. Co mi to dělá?

„Paní Tilburiová, znovu se setkáváme.“

„Vidím, že má pověst mě předchází.“ Podaří se mi vyslovit zcela bez dechu. Není divu, že slyšel moje jméno. Zdá se, že v tento okamžik ho tu znají úplně všichni. „A teď se obávám, že já jsem v nevýhodě.“

„Můžu vás požádat o tanec?“ Natáhne ke mně ruku, připomínajíc mi tu noc, kdy jsme se poznali. Jeho úsměv se ještě zvětší. Ví přesně, co dělá.

Odmítala jsem nabídky k tanci po celý večer, takže pravděpodobně ví, že odmítnu i jeho – slušnost to vyžaduje, že? – ale myšlenka být tomuto muži znovu blízko je příliš velkým pokušením. Musím říct ano, ale jak bych mohla zvládnout samotný tanec? Nevím, jak tančit čtverylku, rejdovák nebo kotilion. Ještě hůř, ani nevím, jak ta hudba zní.

„Já, umm… už je to nějaká doba, co jsem naposledy tancovala.“ Vykoktám. „Nevím, zda si ještě vzpomenu na kroky.“

„Věřím, že tento tanec bude velmi jednoduchý. Vše, co musíte udělat je následovat mé vedení. Slibuju, že vás nepovedu špatně.“

A pak uslyším známé tóny valčíku. Dámy kolem mě se zachichotají. Neříkala Alice, že nic není tak skandální, jako valčík? Ale aspoň znám kroky. To je jeden z tanců, který se všichni naučí na škole a pak si ho všichni osvěžují na svatbách. I když se kroky v průběhu let trochu změnily, přinejmenším je mi rytmus známý.

„Jedná se o soukromý bál, paní Tilburiová. Není to tak, že bychom tančili v Almacku. (pozn. název řady zařízení a společenských klubů v Londýně mezi 18. a 20. stoletím) Tady jsou pravidla trochu uvolněnější.“ Nakloní se blíž. V očích mu tančí šibalství. Ve světle svíček mají sytě hnědou barvu. „Prosím nezklamte mě teď. Víte, co jsem musel slíbit hostiteli i orchestru, aby tohle zahráli?“

„Vaše sliby nejsou moje věc, pane…?“ Ale i když ho kárám, že se mě snaží přimět k tanci, nechám se odvést na taneční parket.

„Pan Graham Everton.“ Sklopí hlavu. „Je mi potěšením, že vás poznávám.“

Vtáhne si mě do náručí a je to, jako by se posledních čtyřiadvacet hodin vypařilo a já stojím v jeho náruči na kraji zasněžené cesty a znovu ho líbám. Jeho pravá ruka, skrytá v bílé rukavici mi lehce spočine na pase, zatímco druhá se volně ovine kolem mé. Navzdory vzdálenosti mezi našimi těly, připadá mi to jako intimní objetí.

Kroužíme po místnosti, překvapivě zkušeně mě vede velkým počtem tanečníků. Prsty svírám jeho svalnaté rameno, jen abych cítila, jak se pod nimi jeho tělo pohybuje… no kdo by to řekl?

„Uvažoval jsem, zda vás dnes večer uvidím.“ Zamumlá.

„Také jsem nad tím uvažovala.“ Neobtěžuju se pokoušet lhát. Kromě toho tu už za pár dnů nebudu. Nemám čas si hrát na stydlivku. „Bojíte se, že vím, kdo jste?“

Pozvedne jedno obočí. „A co víte, paní Tilburyová?“

„Líbáte všechny ženy, na které míříte zbraní?“ Zčervenám. To je ta poslední věc, co jsem měla říct, ale tak nějak ze mě ta otázka vypadla.

Skloní hlavu k mému uchu. Tak, jak to udělal včera večer, když zastavil náš kočár. Jeho teplý dech mi ovívá odhalený krk a škádlivě ho hladí. „Věřím, paní Tilburiová, že jste to byla vy, kdo mě políbil.“

Nemám na to co říct, ale tváře se mi rozpálí. Nejsem mladá panenská debutantka z této doby. Proč se červenám při vzpomínce na polibek, když jsem si snadno dokázala představit, že dělá mnohem víc? Jako samozvaná vdova se ode mě neočekává, že budu moc upjatá a prudérní, ne? Hmm… jak si lidé sjednávají tajné schůzky?

„Jak to, že vás nikdo nepoznal?“ Jeho maska má jen kousek od brýlí Clarka Kenta.

Lehce pokrčí rameny. „Lidé vidí, co si přejí vidět. Nikdy by si nedokázali představit, že jeden z jejich vrstevníků by udělal něco takového, takže vidí věci takové, jaké nejsou.“

To je asi pravda.

„Znepokojuje vás to?“ Pečlivě si mě prohlíží a čeká na odpověď.

„Asi ne tolik, jak by mělo.“ Kousnu se do spodního rtu. Jeho pohled se přesune na má ústa a zdá se, jako by se mu zadrhnul dech.

„Vypadáte zarudle, má drahá.“ Zašeptá. Jeho hlas je drsnější a hlubší, než před chvílí. „Potřebujete chvíli na vzduch?“

Naše pohledy se střetnou a já přikývnu. „Ano, myslím, že ano.“