CWAA - 22. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Caroline

Znovu jsem se vynořila z koupelny, když jsem se převlékla do černých legín, fialového tílka a dlouhého šedého svetru, a bosá jsem přešlapovala po dřevěné podlaze. „Teď se opravdu cítím jako nová žena.“

Griff seděl na jednom z mých křesel čelem k televizi, která byla vypnutá. Od té doby, co jsem se osprchovala a převlékla, nepromluvil a mě napadlo, jestli ho nepřekvapilo, že mě vidí v normálním oblečení. Koneckonců, od té doby, co mě potkal, jsem na sobě měla pracovní oděv a podpatky.

„Horká čokoláda byla výborná, ale protože jsem nesnídala, mám pořád hlad.“ Když jsem vstoupila do kuchyňky, podívala jsem se na nástěnné hodiny. „Věřil bys, že už je odpoledne?“

Otevřela jsem dvířka ledničky a nakoukla dovnitř. Přesně, jak jsem tušila. Pár krabic čínského jídla pochybného stáří, koření lemující dvířka, pár chlazených piv v lahvích a rolku cukrového těsta se sněhovými vločkami na obalu. Alespoň vánoční detaily mi prozradily, že cukrové těsto je čerstvé. „Vím, že to není opravdové jídlo, ale co říkáš na sušenky? Bylo by to v souladu s naším cukrovým tématem pro dnešní den.“

Popadla jsem roličku sušenkového těsta a narovnala se, když jsem zavřela dvířka, a vyjekla jsem, když jsem uviděla Griffa stát přímo na druhé straně.

„Nechtěl jsem tě vyděsit.“

Přiložila jsem si ruku k srdci, které mi nepravidelně bušilo v hrudi. „To je v pohodě. Na velkého chlapa se pohybuješ nenápadně, to je všechno.“

„Sušenky neznám, ale věřím ti.“

Málem jsem pustila těsto. „Co tím myslíš, že sušenky neznáš? Nikdy jsi nepekl sušenky, nebo jsi je nikdy nejedl?“

„Ani jedno.“

Namířila jsem na něj dlouhou roličku. „Tak to je zločin.“

Jeho modré oči se na okamžik rozšířily, ale já rychle zavrtěla hlavou. „To není skutečný zločin. To je jen výraz.“

„Tvůj jazyk má mnoho výrazů, které neznamenají to, co znamenají.“

Zasmála jsem se, když jsem o tom přemýšlela. „Asi ano.“ Vytáhla jsem ze zásuvky pod svou vratkou troubou malý plech na sušenky a kov zaskřípal, když jsem ji zavírala.

„Ty sušenky jsou v té tubě od jídla?“ zeptal se Griff, když jsem položila na pult rolku s těstem.

„Těsto je, ale musíme ho upéct.“ Když jsem se nad tím zamyslela, přikývla jsem. „Měli bychom ho upéct.“

„Většina jídla na našich vesmírných lodích se dováží v tubách, takže sušenky se možná moc neliší od výživových pastiček, které jíme na dlouhých cestách.“

Nakrčila jsem nos. „Tohle rozhodně není potravinová pasta a její výživová hodnota je vysoce diskutabilní.“

Mimozemšťan mě pozoroval, jak vytahuju dřevěné prkénko, nožem na krájení odřezávám ve švu rolky od sušenek a loupu plast. Zadívala jsem se na studený válec s těstem. „Mohli bychom ho nakrájet a takhle upéct, ale to není moc slavnostní a já nejsem takový Skrblík, jak si Olivia myslí.“

„Sušenky mají být slavnostní?“

Jakkoli jsem byla na Vánoce mrzutá už od doby, co jsem pracovala v Saksu, neodolala jsem a vyprávěla mu o těch nejlepších částech sezóny. „Vždycky ne, ale když pečeš sušenky kolem svátků, obvykle je děláš trochu zvláštní. Když jsem byla malá, jisté sušenky jsme dělali jen o Vánocích a já čekala celý rok, abych je mohla sníst.“

„Je nějaké pravidlo, že je můžeš jíst jen jednou v roce?“

Zavrtěla jsem hlavou a zazubila se nad jeho oprávněnou otázkou. „Ne, ale tak to prostě bylo. Moje matka dělala zázvorovou melasu nebo sušenky s arašídovým máslem jen v prosinci, proto bylo pečení sušenek jednou z mých nejoblíbenějších vánočních vzpomínek.“

Pohlédl na krémově zbarvené těsto. „Děláme speciální sušenky?“

Zamračila jsem se, když jsem otvírala skříňky, a hledala, dokud jsem nezahlédla lesklý kov, který trčel z vnitřku promáčklé bochníkové pánve. Vytáhla jsem ho a držela ve vzduchu řezačku na sušenky ve tvaru sněhové vločky. „Teď budou zvláštní.“

Vypadal trochu zmateně, když jsem kolem něj poskakovala a postavila ho před krájecí prkno. „Technicky bychom měli těsto vyválet, ale budeme podvádět.“ Podala jsem mu nůž: „Ty je nakrájíš na plátky a já pak použiju řezačku na sušenky, aby byly slavnostní.“

Zadíval se na rolku, nakonec nůž zvedl a rychlým, tvrdým tahem ho položil na řezací prkno. Z rolky pleskl plátek těsta široký asi palec.

Rychle jsem zatřásla hlavou. „No, to je jeden způsob, jak to udělat.“ Posunula jsem těsto na řezací prkno tak, aby bylo rovné, a nakrájela ho na sněhovou vločku, kterou jsem pak přesunula na plech na sušenky.

Opatrně jsem sáhla po noži, sevřela jeho ruku a jemně ji vedla dolů k rolce na těsto, aniž bych použila prudký sekací pohyb. „Zkus to takhle.“

Udělal obličej, který mi napovídal, že si myslí, že jeho způsob je lepší, ale další plátek krájel méně násilně. Několik minut jsme pracovali tiše vedle sebe, až jsem na sobě ucítila Griffův pohled.

Zastavila jsem se a otočila hlavu, abych se setkala s jeho zkoumavým pohledem. „Co?“

„Co je to Scrooge?“

Téměř jsem se jeho otázce zasmála. „Kde jsi to slyšel?“

„Už jsi to slovo zmínila a řekla jsi, že tvá kamarádka věří, že jsi jedním z nich. Můj univerzální překladač implantát to neví.“

Vydechla jsem. „Znamená to, že nemám ráda Vánoce, což není pravda.“

Jeho zvědavý výraz nezakolísal. „Takže si užíváš svátky?“

„Obvykle ano, ale letos asi tolik ne.“ Snažila jsem se sama sobě namluvit, že je to jen kvůli mým klientům s vysokými nároky na údržbu, ale to byla lež. „Moje rodina vždycky dělala z Vánoc velkou vědu, ale letos domů nepojedu, takže mi to nepřijde stejné.“

„Proč se nevracíš domů?“

Soustředila jsem se na loupání vykrájené těstové sněhové vločky z kráječe na sušenky. „Rodiče si myslí, že jsem udělala velkou chybu, když jsem se rozešla s Ethanem, tím chlapem, kterého jsi potkal na kluzišti. Byli přesvědčeni, že se vezmeme a budeme mít dokonalou rodinu, stejně jako oni, a vinili mě, když to skončilo. Jejich otázky na něj mě unavovaly pokaždé, když jsem zavolala, tak jsem přestala volat a začala se vyhýbat jejich hovorům. Připadalo mi divné jít domů, když jsem s nimi celé měsíce nemluvila.“

„Není pro tebe dost dobrý.“

Otočila jsem se a usmála se na Griffa. „Díky. Jak je možné, že jsi to za dvě minuty pochytil a oni to nikdy nepochopili?“ Zapudila jsem tu myšlenku. „Každopádně jsem asi smutná, že jsem o svátcích sama, a proto jsem se je snažila ignorovat, což je v tomhle městě nemožné.“

„Nejsi sama.“

„Já vím, já vím, ale Liv není tak na ošklivé svetry a praštěné dárky, jak by sis mohl myslet.“

Jeho modré oči držely moje a já si najednou uvědomila, že se naše ramena dotýkají. Griffův malíček se otřel o můj na lince, až mi po paži projely mrazivé záchvěvy horka.

„Nemyslel jsem Olivii.“

Kuchyně mi připadala přehnaně teplá, jak se mi v hrdle zadrhl dech. „Koho…“

Než mě zbytek otázky stačil opustit, Griff upustil nůž a rukama mi prohrábl vlasy a přitáhl mé rty k sobě v nárokujícím polibku, který mi proměnil kolena v želé.