CH - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 7 – Leah

            Vynech všechny dobré věci

            „Díky, že ses postarala o kluky,“ říká můj bratr, když mě objímá, a já se zakloním tak, abych mu viděla do obličeje.

            „Víš, že jsou vždycky rádi, když můžou být u mě,“ odpovídám, zatímco mě pustí, a obejme Angie kolem ramen. „Bavili jste se?“ Dívám se na ně. Vypadají uvolněně a odpočatě. Jinak, než vypadali, když v sobotu ráno u mě vysazovali kluky. Rozumím tomu – mít na starosti dva divoké kluky, je únavné a pro ně to znamená každý den; málokdy si mají pauzu.

            „Moc jsme si to užili.“ Políbí Angie na temeno hlavy a její tváře zrůžoví.

            „Ach.“ Zazubím se na ty dva.

            Angie na mě protočí oči, než se rozhlédne po obýváku a zeptá se: „Nejedli náhodou i nějakou zeleninu, když jsme byli pryč?“

            Podívám se na konferenční stolek, který je ještě pokrytý talíři od pizzy, napůl snědenými pytlíky chipsů a obaly od bonbonů.

            „Jsou brambory považovány za zeleninu?“ Zeptám se jí a ona se zasměje. „A co ty malé papričky na pizze?“ Potřese hlavou, usměje se a já pokrčím rameny, necítím se ani trochu špatně.

            „No, jdu se ujistit, že si sbalí všechny své věci,“ řekne, než se otočí k chodbě, která vede do mé volné ložnice, kde si kluci balí své věci.

            „Vidím, že je tady Tyler,“ řekne Noah tiše, zatímco si mě prohlíží. Je tady, ale asi dvě vteřiny poté, co jsem bratrovi otevřela dveře, mu někdo zavolal a on odešel do kuchyně, aby si vzal hovor. Byl tady celé dopoledne. Přišel dřív, než se kluci probudili, tak jsme se muchlovali v mé posteli, dokud kluci nevstali. Udělal nám všem k snídani francouzské tousty, které kluci milovali stejně jako já. A když jsme se najedli, šli jsme do akvária a strávili tam pár hodin, než jsme se vrátili ke mně domů, aby si kluci mohli hrát svou hru a všichni jsme si mohli dát pozdní oběd z mražených pizz.

            „Je tady, ale proč si o tom šeptáme?“ Odpovím mu šeptem.

            „Já nevím. Jste vy dva pořád jenom kamarádi?“ zeptá se a já pokrčím rameny. Odfrkne si. „To netrvalo dlouho.“

            „To je fuk.“

            „Líbí se mi. Je to první kluk, se kterým jsi chodila a který se mi doopravdy líbí.“

            „Líbil se ti Chris,“ připomenu mu.

            „Toleroval jsem Chrise, protože se ti tolik líbil,“ řekne tiše a já cítím, jak se mi obočí stahuje.

            „Vážně? Vždycky jsem si myslela, že se ti líbí.“

            „Ne, a ani tátovi nebo Benovi.“

            „Nikdo z vás mi nikdy nic neřekl.“ Zamračím se na něj.

            „Proč bychom měli? Víme, jaká jsi. Jsi tvrdohlavá a vždycky sis musela všechno vyřešit sama. Říct ti, že nemáme rádi Chrise by pro tene nic nezměnilo. Jediné, co by to udělalo, by bylo jen napětí.“

            „Možná máš pravdu,“ zamumlám. Pravda je, že jsem se vždycky na všechno přijít sama.

            „Jen ti dávám najevo, že Tylera schvalujeme.“

            „Vždyť jsi s ním jednou večeřel,“ řeknu a do jeho výrazu prosákne něco, co jsem nikdy předtím neviděla.

            „Sledoval jsem ho s tebou, sledoval jsem, jak se na tebe dívá a jak se o tebe stará. Taky jsem viděl, jak vyhrál nad tátou – s ním je snadné vyjít, ale není snadné ho získat. Je v pohodě. Mám ho rád.“

            „Taky ho mám ráda. Hodně,“ zašeptám. Je čím dál jasnější, že Tyler je přesně tím, kým se zdá být, a já ho mám opravdu ráda.

            „Jestli to vyjde, budu za tebe šťastný. Když ne, možná si ho nechám jako kámoše.“ Usměje se a já se také zasměju.

            „To je fuk. Asi bys měl jít pomoct ženě sbalit syny, aby neztratila tu svou spokojenou záři.“

            „Asi máš pravdu.“ Políbí mě na temeno hlavy, než zmizí v předsíni.

            Začnu sbírat všechno jídlo z konferenčního stolku a odnesu ho do kuchyně. Když mě Tyler uvidí, jak procházím dveřmi, usměje se a mně se rozbuší srdce. Ano, mám ho opravdu ráda. Odhodím věci z rukou na linku, pak se vrátím do obývacího pokoje pro zbytek. Když znovu dojdu do kuchyně, odkládám věci, zatímco pořád mluví do telefonu. Zbytky kůrek od pizzy vysypu do odpadků a opláchnu talíře. Začnu je dávat do myčky, zrovna když zavěsí.

            „Je všechno v pořádku?“ Podívám se jeho směrem, než zavřu dveře myčky.

            „Jo, to byl Scott. To je ten kamarád, o kterém jsem ti vyprávěl, ten, který mi nabídl práci.“ Přikývnu, vzpomenu si, jak mi o něm vyprávěl. „Chtěl se ujistit, že pořád držíme termín, abychom tenhle týden dokončili rekonstrukci kostela.“

            „Nepřišel sem kontrolovat věci, když pracuješ?“

            „Ne.“ Usměje se. „Věří mi, že tu práci zvládnu. Prodává domy – to je jeho hlavní práce. Tahle práce byla vedlejší. Nečekal, že se mu stavební činnost rozjede tak, jak se rozjela, ale s rozmachem ekonomiky se mu zisky z obou činností vyrovnály. Proto mi zavolal. Nechtěl odmítnout peníze a věděl, že nejsem šťastný, kde jsem byl.“

            „Proč jsi nebyl šťastný?“ Opřu se o linku a on se ke mně přiblíží a položí mi ruku na bok.

            „Pracoval jsem na stavbě v Tennessee. Dělal jsem to roky. Můj šéf mi slíbil, že mě povýší na předáka, ale nikdy se to nestalo. Měl jsem tam všechno na starosti, ale nevydělával jsem peníze, které jsem měl vydělávat za ten strávený čas a za práci, kterou jsem dělal.“

            „To je na prd.“

            „Nakonec to vyšlo,“ říká a rukou na mém boku si mě přitáhne k sobě. „Nebudu si stěžovat na to, jak to dopadlo.“

            Stáhne se mi břicho a já se začnu naklánět, abych ho políbila, ale zarazím se, když uslyším „teto Leah!“ zakřičené dvěma různými hlasy.

            Obejdu Tylera a klopýtnu dozadu, když do mě Isaac vrazí a ovine mi ruce kolem pasu. „Děkuju. Tolik jsme se bavili! Můžeme se brzy vrátit?“

            Vklouznu mu prsty do vlasů a usměju se do jeho šťastné tváře. „Ano, kdykoliv budeš chtít.“

            „Ano!“ křičí, uskočí ode mě a vyhodí ruce do vzduchu.

            „Děkuju, teto Leah,“ říká Owen a jde ke mně. Držím otevřenou náruč a on protočí oči, než mě obejme kolem pasu. „Byla to sranda.“

            „No jasně, kámo. Kdo je ta nejsuprovější teta na světě?“

            „Ty.“ Znovu protočí oči, jako že jsem ňouma, a já se usměju, než se nakloním, abych ho políbila na čelo a pak na tváře, jen abych ho naštvala. Když ho konečně nechám jít, jde k tátovi, který mu ovine ruku kolem ramen.

            „Díky, ségra.“ Noah se na mě podívá, pak osloví Tylera. „Uvidíme se příští neděli?“

            „Jo,“ odpoví Tyler, přejede mi rukou kolem pasu a já zachytím Angiin vytřeštěný pohled, na který neraguji.

            „Tak vás uvidíme oba,“ řekne Noah a podívá se dolů na své kluky. „Kdo chce k večeři Steak ’n Shake?“ Oba kluci zařvou štěstím, než se rozloučí a pospíchají ven z domu.

            „Nevím, jak můžou mít ještě hlad,“ říkám a dívám se na Angie.

            „Jsou to bezedné jámy. Nevím, kam dávají jídlo, které denně konzumují. Vím jen, že z mého účtu za nákup by většině lidí bušilo srdce.“

            „Tomu věřím.“ Zasměju se, když ke mně přijde, aby mě objala.

            „Vážně, děkuju za tenhle víkend,“ šeptá mi s rukama kolem ramen.

            „Kdykoliv.“ Obejmu ji taky a pak se dívám, jak můj bratr bere manželku za ruku a vede ji ven z domu s klukama, kteří běží před nimi k jejich SUV. Mávám na ně, stojím na verandě, když couvají z mé příjezdové cesty, a pak si povzdechnu, když mi Tyler položí ruku kolem ramen.

            „Bude tu takový ticho, až budou pryč.“

            „Jo,“ souhlasí a otočí mě zpátky k domu. Když se dostaneme dovnitř, zamířím do kuchyně. Teď zrovna hlad nemám, ale vím, že za pár hodin budu. Hledám něco k večeři, když cítím, že se mi Tyler přibližuje k zádům. „Co to děláš?“

            „Hledám něco k večeři.“

            „Máš hlad?“ zeptá se a cítím, jak se jeho rty dotýkají mého krku.

            „Teď zrovna ne.“ Otevřu mrazák a pohybuju věcmi, abych se podívala, co mám.

            „Já hlad mám.“ Kousne mě do krku a celé tělo mě brní.

            „Máš?“

            „Jo.“ Jeho nos se táhne nahoru, až se jeho rty opírají o skořápku mého ucha. „Myslím, že bys mě měla nakrmit.“

            Nemám šanci se ho zeptat, na co má hlad. Otočí mě tváří k sobě; pak jeho ústa přistanou na mých. Zvedne mě a odnese do ložnice, kde vlastně má něco k jídlu. A musím říct, že si to asi užívám víc než on, ale zase, když opouštíme můj pokoj mnohem později, jsme oba naprosto spokojení, ale naprosto vyhladovělí.

xxx

            Ze spánku mě vytrhne podivný kvákavý zvuk a já mrknu a zvednu hlavu z Tylerovy hrudi, jak se v posteli převaluje a stále mě drží u sebe. „Co je to za hrozný zvuk?“ Zakryju si ucho, které není přitisknuté k jeho hrudi.

            „Můj budík,“ řekne mi, když je zvuk přerušen. Sjede mi rukou po zádech k zadku a stiskne mi jednu půlku zadku. „Musím vstát.“

            „Proč tvůj budík zní jako umírající kachna?“

            Zasměje se a políbí mě na temeno hlavy. „Je to jediný zvuk, o kterém jsem věděl, že mě dostane z tvé postele.“

            Moje tělo se do něj ponoří hlouběji a já se podívám na zavřené okno za mnou a všimnu si, že venku je pořád tma. Je podzim, ale když ráno vstanu, nikdy není tma. „Kolik je hodin?“ Nemám budík. Vždycky používám jen mobil, ale je mimo dosah, takže ho nemůžu popadnout, abych se podívala na obrazovku a zkontrolovala čas.

            „Čtyři,“ řekne dřív, než ucítím, jak se jeho rty dotýkají temene mé hlavy.

            „Opravdu musíš vstávat ve čtyři ráno, abys mohl jít do práce?“

            „Bohužel.“ Převalí mě na záda a položí obličej tak blízko k mému, že jsem ve tmě schopná rozeznat několik jeho rysů. „Potřebuju tuhle práci dokončit do uzávěrky, což znamená, že musím být na stavbě dřív.“

            „To je mi líto.“

            „Ne tak líto jako mně.“ Stisk, kterým mi drží zadek, se zpevňuje a já cítím, jak se mi jeho erekce tlačí do stehna. Dotkne se svými ústy mých usmívajících se rtů, pak zaúpí. „Kurva, nemůžu se dočkat, až bude tahle práce hotová.“ Já taky, souhlasím tiše, když se odtahuje a vstává z postele. „Tady se osprchuju, pak vezmu Bruce domů.“

            „Je v pořádku. Můžu ho k tobě vzít později,“ řeknu mu, když si přitáhnu jeho polštář k hrudi a ovinu kolem něj ruce.

            „Určitě?“

            „Samozřejmě.“

            „Díky, bejby.“ Nakloní se nade mě a znovu mě políbí; pak sleduju jeho stínovou postavu, jak míří do koupelny. Počká, až bude uvnitř a dveře se zavřou, aby rozsvítil, a pak poslouchám, jak se spouští sprcha. Oči mi ztěžknou, snažím se abych je udržela otevřené, ale usnu, zatímco se sprchuje, ale vzbudím se na pár vteřin, když mě ještě jednou políbí a řekne mi, že mi nechá klíč na lince.

            Zamumlám: „Přeju hezký den,“ a pak zase usnu, ještě než vůbec stáhne ruku z postele.

            Probudím se v osm, když mi zazvoní budík, mám pocit, že jsem vůbec nespala, a vyklopýtám z postele do sprchy. Než se obleču a připravím do práce, je něco málo po deváté. Krmím Myšáka, než vezmu Bruce domů a nakrmím ho. Když přijdu do práce, je už deset a asi třicet minut před příchodem první zákaznice. Babička, která už pracuje, mi říká, že máma je venku pro kafe, ale brzy se vrátí. S vědomím, že dnes bude rušno, připravuji věci na svém místě a ujišťuji se, že mám zásoby, které potřebuji, než rychle zametu podlahu.

            Když máma přijde, dá mi pusu na tvář a podá mi šálek kávy, za kterou jsem víc než trochu vděčná. Nevím proč, ale dnes mám pocit, že se prostě nemůžu probudit. Když Deloris dorazí přesně na čas, vezmu ji dozadu do salonu. Přidám do šamponu modrý toner, který odstraní žlutou barvu v jejích šedých vlasech, a nechám ho asi deset minut působit, zatímco mluví o svých dětech, které vlastně nejsou děti, ale dospělí kolem padesátky. Jako vždycky přikyvuji, když si na ně stěžuje.

            Deloris žije ve městě už věky. Dříve vlastnila květinářství dole v ulici, ale podnik přenechala svým dětem, když se jí artritida tak zhoršila, že už nebyla schopná květinovou výzdobu udělat. I když už podnik nevlastní, pořád ho považuje za svůj a nikdy není spokojená s tím, jak to její děti vedou. Když jsem od rodičů dostala k narozeninám květiny z jejich obchodu, myslím, že odvádějí skvělou práci, ale co já vím?

            Jakmile má umyté a upravené vlasy, odvedu ji zpátky ke své židli a upravím ji, než začnu s procesem sušení vlasů a jejich natáčení přes kulatý kartáč.

            Uslyším zvonek nade dveřmi cinkat, otočím hlavu a začnu se usmívat na příchozího zákazníka, ale když uvidím, že je to Charles, spolknu kletbu. Pár dní po našem rande mi psal, kdy s ním budu moct jít znovu na rande. Nechtěla jsem být nezdvořilá, tak jsem mu odpověděla, že jsem zavalená prací, ale že mu dám vědět. Od té doby jsem mu neodepsala a předpokládala jsem, že to pochopí. Zřejmě to nepochopil.

            „Ahoj, Charlesi,“ pozdravím přes hluk fénu, který stále používám.

            „Leah.“ Usměje se na mě, pak se rozhlédne, usměje se na ženy, které čekají nebo si už nechávají udělat vlasy. Přísahám, že slyším, jak si pár žen povzdechne, když ke mně přichází ve svém obleku na zakázku, s perfektně upravenými vlasy a opálením pravděpodobně také ze solárka.

            Otočím se k němu čelem, když dorazí k mému místu, a vypnu fén. „Jak to jde?“

            „Dobře.“ Skloní se, políbí mě na tvář a já bojuji s nutkáním otřít ji. „Byl jsem poblíž a myslel jsem, že bychom mohli zajít na oběd.“

            „Omlouvám se.“ Ukážu kulatým kartáčem v ruce na Delorisinu hlavu. „Pracuju.“

            „Už to skoro máme, ne?“ Podívám se na Deloris v zrcadle a vidím, že má v očích nadějné světlo a na vrásčité tváři vstřícný úsměv.

            Sakra.

            „Už jsi skoro hotová,“ souhlasím s ní a pak se podívám na Charlese. „Opravdu se omlouvám, ale mám ještě pár schůzek, až skončím s Deloris.“

            „Nevadí mi počkat, než si dáš něco k jídlu,“ oznámí mi moje další klientka Sandy z jedné ze tří židlí vpředu pod oknem, odkud je výhled na ulici. Moje oči se střetnou s jejími velkými hnědými, ona se široce usměje a předvede své příliš bílé zuby, než aby byly pravé.

            Sandy je trenérka soutěže krásy. Vždycky má na tváři plno make-upu a vlasy tak vysoko, že je to překvapení, že se vejde do většiny dveří. Chodí jednou týdně na mytí a barvení a pro mě to znamená, že vždy na její hlavu použiji celý sprej laku na vlasy. Je sladká až do morku kostí a tak romantická, protože má vždycky v ruce romantický román. Zbožňuju ji, ale právě teď bych ji nejradši uškrtila.

            „Díky, Sandy. To je od tebe milé, ale když ti tu schůzku odsunu, tak mi to naruší celý pracovní den,“ vysvětlím jemně.

            „Smůla.“ Tvář jí klesne.

            „Promiň,“ řeknu a znovu se podívám na Charlese.

            „Někdy jindy.“

            Nekývnu ani nesouhlasím. Zavolám mu později a dám mu vědět, že s někým chodím. Doufám, že nám oběma ušetřím rozpaky, když to neudělám hned teď. „Doufám, že budeš mít hezký den.“

            „Ty taky, zlatíčko.“ Znovu mě políbí na tvář, právě když znovu zazvoní zvonek. Ohlédnu se, kdo přišel, žaludek se mi sevře.

            Tohle se nemůže dít.

            Tyler se na mě podívá a já přísahám, že mě to stojí každičký kousek síly, abych s křikem neutekla ze salonu. „Bejby,“ řekne mi a pak přesune oči na Charlese, který pořád stojí hned vedle mě. „Co se děje?“

            Charles nafoukne hruď. „Ty jsi její soused? Ten se psem.“

            „Tyler.“ Natáhne ruku.

            „Charles,“ řekne a pevně sevře Tylerovu ruku. Sleduji, jak sebou trhne, než ruku stáhne a dá si ji k v bok. Naposledy se na mě podívá a řekne. „Snad se brzy uvidíme.“

            Bože, to je tak trapné. Měla jsem mu prostě říct, že nemám zájem, když mi psal poprvé, místo aby se snažila šetřit jeho city. „Já –“

            „Promiň, kámo, ale to se nestane,“ oznámí mu Tyler dřív, než můžu cokoliv říct.

            „A to jako proč?“ zeptá se Charles a zní to nabubřele, když si upravuje klopy u saka a přitom si prohlíží Tylera.

            „S Tylerem se vídáme,“ přiznávám tiše. Nechci, aby si Tyler myslel, že se ho snažím schovat. Vím, že přesně to bude předpokládat, když teď nebudu upřímná. Cítím, že všechny oči v salonu jsou upřeny na nás tři. Nepochybuju o tom, že ženy, které sledují tuhle scénu, hned jak budou mít příležitost, rozšíří drby po celém městě.

            Charles se na mě podívá. „Nezmínila ses o tom, když jsme byli na večeři.“

            „V tu dobu jsem se nevídali.“ odpovím a nenávidím, jak trapná tahle situace je. „Ale teď ano.“ Opravdu bych si přála, aby se země prostě otevřela a už mě pohltila celou. Cítím, jak se mi obličej rozpaluje pozorností, která nás obklopuje.

            „Aha.“ Zvedne bradu, čelist teď zaťatou. „V tom případě prostě půjdu.“

            „Promiň,“ řeknu mu do zad, když odchází ze salonu a prudce otevře dveře s větší silou, než je nutné.

            „Nemusel jsi z toho dělat soutěž,“ řeknu Tylerovi a vím, že slyším mámu, jak se směje ze svého místa kousek od nás.

            „Nebyl jsem to já, kdo se snažil dokázat své mužství stiskem ruky,“ konstatuje Tyler. Pak se tiše zeptá: „Proč tady byl?“ I když má tichý hlas, pořád slyším v jeho tónu rozmrzelost.

            „Chtěl ji vzít na oběd,“ říká Deloris ochotně. „Teď už chápu, proč s ním nesouhlasila. Myslím, že bych to na jejím místě neudělala ani já.“

            Bože, zachraň mě.

 

            „Proč jsi prostě neřekla, že už se s někým vídáš?“ zeptá se Sandy hlasitě z druhé strany salonu.

            „Očividně ho nechtěla uvést do rozpaků,“ odsekne Deloris. „Víš, jací muži jsou.“ Mávne rukou kolem sebe. „Jsou citliví na to, když je někdo odmítne, zvlášť když je odmítne krásná žena.“

            „To je pravda,“ zamumlá babička a já vím, že se usmívá, i když se na ni nedívám.

            „Potřeboval jsi něco?“ Ptám se Tylera. Nikdy předtím sem nepřišel; opravdu jsem si myslela, že neví, kde je náš salon. Ale je pravda, že ve městě je pouze jeden Bleach Bomb Shell.

            „Byl jsem poblíž a měl jsem trochu času. Napadlo mě, že se stavím a podívám se, jestli by sis nemohla dát pauzu a dát si něco k jídlu.“

            „Moc bych si přála, abych mohla.“ Chci vzít Sandy za její dřívější nabídku, ale nezdálo by se mi správné, kdybych to udělala teď.

            „To je v pořádku. Za pár hodin se uvidíme u večeře. Vařím u sebe.“

            „Tak jo,“ souhlasím a on se skloní, dotýká se svými ústy mých a překvapuje mě.

            „Měj se hezky, bejby.“ Očima mi přejíždí po tváři; pak mě jeho prsty pohladí.

            „Ty taky.“ Sleduji, jak políbí mámu na tvář a pak mou babičku, než jde ke dveřím. Naposledy se na mě podívá, než otevře dveře a zmizí.

            Rozhlédnu se kolem a všimnu si, že se teď všichni dívají na mě.

            „Risknu to a budu hádat, že ty a Tyler jste teď trochu víc než kamarádi,“ řekne máma a já se kousnu do rtu. Neřekla jsem jí ani babičce o změně v našem vztahu. Teď už to asi nepotřebuju. Celý polibek na rty a pohlazení vysvětluje hůř než držení za ruku.

            „Ehm…“

            „Vyklop to, než mi doděláš vlasy,“ žádá Deloris. „A nevynechej nic z toho dobrého.“

            „Jo, zlato, nevynechej nic z toho dobrého,“ souhlasí babička a mrkne na mě.

            Povzdechnu si, nastartuju fén a potom jim povyprávím zkrácenou verzi o mně a Tylerovi. Naneštěstí pro všechny naslouchající ženy vynechám všechno pikantní, protože to je jen pro mě a jen pro mě.

xxx

            „Pověz mi, co se stalo s Charlesem,“ řekne Tyler, když mě zvedne, abych se posadila na pult vedle sporáku, kde vaří. Napadlo mě, že bychom tenhle rozhovor mohli přeci jenom přeskočit, protože se o něm nezmínil, když jsem k němu přišla už před hodinou.

            Když jsem se vrátila z práce, čekal na mě doma Bruce, aby mě přivítal jako každý den. Tyler za mnou přišel nejdřív ke mně domů, když jsem mu poslala SMSku, že k němu dorazím, až se převléknu a nakrmím Myšáka. Potom jsme přešli k němu, kde začal připravovat večeři. Povídali jsem si o práci, zatímco já si hrála s Brucem, dokud se Bruce nerozhodl, že chce jít ven. Proto jsem si myslela, že Tyler už nechá být celou odpolední záležitost Charlesem.

            Takové štěstí zřejmě nemám. Když se na mě podívá a zvedne obočí, nahlas vzdychnu a odpovím mu: „Po naší schůzce mi napsal a ptal se, kdy bychom mohli zase spolu povečeřet. Řekla jsem mu, že mám moc práce, ale že mu dám vědět., což jsem ve skutečnosti neměla v plánu. Proto když jsem mu nenapsala, tak se dneska zastavil v salonu.“

            „Takže nepochopil narážku, když jsi mu neodepsala?“ Tyler se ptá, zatímco já usrkávám víno a sleduju, jak míchá dohromady těstovinovou omáčku, klobásy, lilek, pepř, česnek a cibulovou směs, kterou už uvařil.

            Pokrčím rameny. „Je to moje chyba. Opravdu jsem mu tehdy měla říct, že nemám zájem. Prostě jsem se cítila špatně. Nechtěla jsem ranit jeho city.“

            „Mohl to prostě pochopit,“ říká a dívá se na mě. „Věděl, že nemáš zájem, když jsi mu nezavolala. To, že se ukázal v salonu, bylo o tom, aby tě dostal do úzkých a donutil tě jít na oběd. Ta stará paní měla pravdu – měl pošramocené ego a věděl, že kdyby tě zahnal do kouta v práci, nejspíš bys ho neodmítla.“

            „Možná.“ Znovu usrknu vína.

            „Takové chlapy znám celý život, bejby. Není hloupý. Měl plán, jak se objevit u tebe v práci, zvlášť když věděl, že ho má tvoje máma ráda.“

            „Takže pořád dodržíš termín dokončení rekontrukce kostela?“ Nechci mluvit o Charlesovi – ani teď, ani nikdy jindy.

            Zašklebí se na mě a pak se zeptá: „Snažíš se změnit téma?“

            Protočím oči. „Ano. Funguje to?“

            Položí vačečku a přistoupí ke mně, roztáhne mi kolena a usadí mi boky mezi stehna. „Nemám rád toho chlapa ve tvé blízkosti.“

            „Nepředstavuje žádnou hrozbu,“ říkám, když se mu dívám do očí a přísahám, že v nich vidím žárlivost.

            Proč se mi ta představa tak líbí? Ještě nikdy jsem v žádném muži nevyvolala žárlivost. Abych byla upřímná, cítím díky tomu podivnou jistotu, co ke mně cítí.

            „Máš pravdu – není, ale pořád se mi nelíbí, že na tebe takhle tlačí. Doufejme, že to už neudělá. Jestli ano, tak si spolu popovídáme.“ Všimnu si, že má čelist tvrdou, než přejede svými rty po mých. Opře se a jeho prsty se mi prohnou kolem krku. „Teď jsem si s tebou chtěl o něčem promluvit.“

            Ale ne, přávě teď?

 

            „Dobře,“ souhlasím, zním neochotně, a on se usměje, než se mi znovu rychle otře o ústa a odtáhne se.

            „Díkůvzdání.“

            „Díkůvzdání?“ Hlava se mi nakloní na stranu.

            „Pojedu domů, abych strávil svátky s rodiči.“ Srdce mi klesne. Den díkůvzdání je sice až za pár týdnů, ale čas rychle utíká, takže potom odjede. I kdyby to bylo jen na pár dní, nelíbí se mi, jak to působí na mé vnitřnosti. „Doufal jsem, že bys mohla odjet na víkend a jet se mnou.“

            „Abych strávila Den díkůvzdání s tvou rodinou?“ Proč mi zní hlas divně a proč najednou mám pocit, že mě na hrudi hřeje?

            „Jo.“

            „Myslíš... myslíš, že je to dobrý nápad?“

            Obočí se mu svraští. „Proč by to sakra neměl být dobrý nápad?“

            Protože setkání s rodinou je obrovský krok, to samozřejmě neříkám. „Já nevím. Je to -“

            Odřízne mě. „Večeřel jsem s tvou rodinou a v neděli budu večeřet s nimi znovu.“ Pak mu hlas změkne. „Doufám, že se ti lbí, co spolu budujeme, stejně jako mně. Vím, že se teprve poznáváme, ale já přesně vím, co cítím, když jsem s tebou. A taky moc dobře vím, že chci víc. Fakt doufám, že to cítíš stejně.“

            Panenko skákavá.

            Už teď cítím totéž, ale když ho slyším říkat, že chce víc – žádné hraní her, žádné pochyby ani obavy – vím, že bych byla idiot, kdybych nepřijala jeho nabídku strávit Díkůvzdání s ním a jeho rodiči, bez ohledu na to, jak moc mě ten nápad děsí.

            „Myslím, že Díkůvzdání asi zvládnu,“ zamumlám.

            „Dobře,“ zabručí a dá mi rychlý polibek, než mě pustí a ustoupí. Ještě jednou zvedne vařečku a pak se zeptá: „Máš hlad?“

            „Jo,“ odpovím, i když to poslední, na co teď myslím, je jídlo.

            „Obsloužím nás, bejby. Pusť Bruce zpátky dovnitř.“

            „Jasně.“ Odložím sklenici s vínem a seskočím z linky. Projdu kuchyní, pak obývacím pokojem a otevřu vstupní dveře. Čekám, že tam Bruce bude sedět a čekat, takže když tam není, zavolám na něj. Když se neobjeví poté, co jsem na něj třikrát za sebou zavolala, začne mě přepadat panika. Vystoupím na verandu a vykřiknu jeho jméno. Co jsem tady, nikdy se nezatoulal dál než na vzdálenost mezi Tylerovým domem a mým. Seběhnu po schodech a křičím jeho jméno, zatímco mířím ke svému domu. Když dojdu na verandu, obejmou mě zezadu paže.

            „Není tady,“ pláču, když ho hledám ve tmě. „Kde je?“

            „Najdeme ho. Nikdy nechodí daleko,“ ujišťuje mě Tyler a vede mě přes trávník zpátky ke svému domu.

            „Vždycky přijde, když ho zavoláme ty nebo já,“ podotknu a znovu se rozhlédnu po temné ulici, když dojdeme k jeho verandě.

            „Bude v pořádku. Nejspíš něco ucítil a vydal se za tím. Vrátí se.“

            I když slyším to ujištění v jeho hlase, nesouhlasím. Vím, že něco není v pořádku; tohle se mu nepodobá. Dostaneme se dovnitř a on mě posadí na gauč, než se vydá zpátky ven. Poslouchám, jak křičí Bruceovo jméno, a další starosti mi zaplní žaludek. Když se vrátí, vstanu.

            „Udělal to už někdy předtím? Odešel a nevrátil se, když ho někdo zavolal?“ Ptám se.

            „Ne.“ Prohrábne si prsty vlasy.

            Přiblížím se k němu, opřu si ruce o jeho hruď. „Dojdu pro auto a ty si vezmi svůj náklaďák. Rozdělíme se a prohledáme okolí. Možná zašel moc daleko a nezná cestu zpátky domů.“

            Tváří se pochybovačně, ale pořád se naklání a opírá čelo o moje. „Dobře – vezmi si auto a ujisti se, že máš u sebe telefon.“

            „Najdeme ho,“ zašeptám.

            „Najdeme.“ Pevně přitiskne rty na moje, pak mě nechá jít. Sleduju ho, jak jde do kuchyně a vypne sporák. Když skončí, dojdu ke dveřím, než doběhnu ke mně domů a pustím se dovnitř. Popadnu klíč od auta a kabelku, pak jdu do auta a vycouvám a vidím Tylera, jak nastupuje do svého náklaďáku. Zamávám mu, zatímco stáčím okénko, a začnu křičet na Bruce, pomalu projíždím každým blokem a prohlížím dvorky a ulici.

            Po třiceti minutách hledání volá Tyler, tak odpovídám svým handsfreem.

            „Našel jsi ho?“

            „Ne, ale zastavil mě jeden z našich sousedů. Říkali, že si mysleli, že ho viděli, jak ho nakládá dodávka zajišťující odchyt zvířat.“

            „Cože?“ Dýchám a pevně svírám volant.

            „Je tma, takže si nebyl jistý. Bylo mu líto, že mi to nepřišel hned říct. Bruce je v sousedství zřejmě oblíbený, a když je někde venku, navštěvuje sousedy a děti.“

            „Samozřejmě, že je oblíbený. Je to hodný pes.“

            „Zkoušel jsem volat na odchytovou stanici, ale neberou to, jejich záznamník je sděluje, že otevřou až ráno.“

            „Copak by mu nezkontrolovali obojek?“ Ptám se. Zajedu ke kraji silnice a zaparkuju auto.

            „Nemám ponětí, bejby, ale když se Bruce nevrátí, myslím, že je to proto, že ho sebrali a nemá v téhle věci na vybranou.“

            „Chci hledat dál,“ říkám, když vyjíždím zpátky na silnici. „Možná je pořád venku. Možná –“

            Odřízne mě. „Bejby, cením si toho, že chceš dál hledat, ale chci, aby ses vrátila ke mně. Jestli je mimo, objeví se, a jestli ne, zavolám ráno na stanici, jakmile otevřou.“

            „Co když je zraněný?“ Zvedá se mi žaludek při představě, že je zraněný a sám.

            „Na to teď nemůžu myslet a nechci, abys na to myslela taky. Bude v pořádku a vrátí se. Jak jsi daleko?“

            „Nevím, asi pět minut.“

            „Tak se uvidíme za pět minut. Sejdeme se u tebe. Můžeš si sbalit tašku a vzít Myšáka. Dneska přespíme u mě doma.“

            „Uvidíme se tam,“ souhlasím, ale nejedu hned domů. Sjedu ještě pár bloků a dál řvu z okna na Bruce, zatímco mi oči plní slzy. Když Tyler znovu zavolá, ignoruju jeho volání, ale vracím se ke svému domu a zajedu do garáže. Než stihnu otevřít dveře, Tyler je otevře a pak jsem v jeho náručí.

            „Miláčku, bude v pořádku,“ říká mi do ucha, zatímco mě houpe ze strany na stranu. „Zítra bude doma.“

            Párkrát se zhluboka nadechnu a dostanu se pod kontrolu. Jakmile mi uschnou slzy, nechám se zavést do svého domu. Vydá se hledat Myšáka, zatímco já si balím tašku, a potom jdeme k němu domů. Donutí mě se najíst a pak mě vezme do postele, kde strávím většinu noci úplně vzhůru, jen pro případ, že by se Bruce vrátil.