THU - 18. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

V sobotu jsem pracovala na večírku pro fond absolventů katedry strojírenství, který se konal ve studentské unii. Jedná se o velký večírek s plným servisem, což znamená, že mě bolí záda z tahání obrovských táců naložených talíři. Návštěvnost je poměrně nízká, což můj vedoucí Dave přičítá tomu, že se večeře koná ve stejnou dobu jako fotbalový zápas. Pomyslím na Drewa, jak hraje, a v břiše mě bodne zvláštní pocit viny. Měla bych tam být. Dívat se. Fandit mu. Setřesu to a soustředím se na svou práci.

Trvá nám dobrou hodinu, než uklidíme zadní kuchyň, naložíme plechy do myčky a zamkneme zbylé víno. Když zbytek personálu odchází, zůstávám s Davem, protože by to někdo měl udělat a nikdo jiný se nehlásí. Dave je jako vedoucí zodpovědný za vrácení klíče od hlavní kanceláře. Jakmile tady skončí, pro dnešek končím.

Odchází se mnou, což je příjemné, protože budova potemněla a docela křičí „ideální místo pro hororový film“. Když mu to řeknu, zasmějeme se nad tím nápadem, i když mi po zádech přeběhne mráz.

„I když ve skutečnosti,“ řekne Dave lehce, „každé místo, kde pracujeme, je ideální. Jen si představ, co by se mohlo stát v sále architektury. Všechno to neúprosné sklo.“ Jeho blonďaté obočí se zavlní. „Tam se nedá nikam schovat.“

Znovu se zasměju. „Přestaň. Nebo už nikdy nebudu pracovat na noční směně.“

Jen se usměje ještě víc. A posmívá se příšernému přízvuku Belly Lugosiové. „Neodporuj. Tvoje noci jsou moje, Anno Jonesová.“

„Idiote.“

Už jsme skoro u mého skútru, když ho uvidím. A moje kroky se zpomalí.

V jasném světle parkoviště se opírá o bok třešňově červeného klasického závodního auta s tlustými bílými pruhy uprostřed. O autech toho vím dost na to, abych poznala, že je to Camaro a že je v bezvadném stavu. Ne že by na tom záleželo. Mé oči se upírají na Drewa. A bože, vypadá dobře. Vybledlé džíny mu visí nízko na štíhlých bocích. Jednu nohu má překříženou přes druhou a ruce zastrčené v kapsách, čímž si džíny stahuje níž. Světle šedé henley obepíná jeho široký hrudník a nádherné paže.

Pozoruje mě, pozoruje mě od chvíle, kdy jsem si ho všimla, a ten jeden dolíček na jeho tváři se prohloubí, když se naše oči setkají.

„Ty vole, to je krása,“ vydechne Dave po mém boku.

Jsem si naprosto jistá, že nemluví o autě. Obrátím oči v sloup. „Dobrou, Dave.“

Odchází a pod nosem si mumlá něco o šťastných děvkách, zatímco já jdu k Drewovi.

Nenucená chůze, jako by mi srdce netlouklo deset mil za minutu, jako bych se nechtěla rozběhnout a skočit po něm. Taky se usmívám. Nedokážu to zadržet. Vypadá tak zatraceně dobře. V hrudi se mi podivně vzedme. Štěstí. Jsem tak šťastná, že ho vidím, až se mi chce jít rychleji. Přinutím se k rovnoměrnému tempu.

Když jsem od něj metr a půl, Drew se odlepí od auta a vztyčí se. Stále se usmívá, když před ním zastavím, a jeho oči mě přejíždí. Cítím ten pohled až do morku kostí. Bože, je sexy. Obvykle o chlapech v těchto souvislostech nepřemýšlím. Sexy zní falešně, je to přídavné jméno, které je lepší nechat pro inzerenty. Ale Drew je sex na lžičce. Chci si ho vsunout do pusy a vychutnat si ho.

„Je to gay, víš,“ řekne Drew na pozdrav.

Je to malý zázrak, že vím, o čem mluví, protože teď cítím Drewovu čistou, štiplavou vůni. Cítím teplo jeho těla a docela se mi z toho točí hlava.

„Vzhledem k tomu, že jsem potkala víc než pár Daveových kluků, řekla bych, že jo, vím. Takže mě varuješ, proč?“

Drew se krátce zasměje. „Drobná žárlivost, Jonesová. Je to dobrej kluk, že tě vyprovodil.“

„Mmm.“ Prohlížím si ho. „Vyhrál jsi dneska večer, Baylore?“ Hádám, že ano. I tady, daleko od stadionu, se vzduchem nesou slabé tóny školní kapely a smích.

Celý jeho obličej se rozzáří. „Jo.“

Nemůžu si pomoct, ale usměju se. „To máš dobrý.“

Drew pokrčí rameny, jako by o nic nešlo, ale mě neoklame. Štěstí kolem něj poskakuje, bublavé šumění v temné noci. „Udělal jsem, co jsem mohl.“ Jeho pohled putuje po mém těle. „Pěkné oblečení, Jonesová.“

Stále mám na sobě své oblečení pro catering, bílou oxfordskou košili a černou sukni ke kolenům. A hloupé baleríny. Nejspíš vypadám na celých dvanáct.

„Máš svou uniformu,“ řeknu. „Já mám svou. Proč se tak usmíváš?“ V očích se mu zablýskne tak špinavě, až mi srdce poskočí.

„Představuju si tě v mé uniformě.“

„Protože ty masivní ramenní vycpávky by vypadaly tak sexy.“ Zazubím se.

Jazykem si přejede po okrajích zubů. „Vlastně jsem myslel spíš na můj dres. Bože, v mém dresu bys vypadala sexy.“

„Předpokládám, že je to mokrý sen sportovců.“ Zavtipkuju, ale můj dech je teď až příliš rychlý. Jako bych cítila, jak mi po holé kůži klouže hedvábná struktura Drewova velkého dresu.

„To si piš, zlato.“

„Bože.“ Obrátím oči v sloup a zavrtím hlavou.

Zase se směje, tichým, táhlým zvukem, který mě uvnitř hřeje. Najednou jsme si blíž, ani ne metr od sebe. Nevím, jestli se pohnul on, nebo já. Nedokážu přemýšlet. Je tak blízko, že se mi mezi nohama vzedme horko a prsa mi ztěžknou. Drew mě obklopuje. Znovu.

„Chyběla jsi mi.“ Jeho hlas je tichý, má ten zvláštní tón, který jsem si zvykla považovat za svůj. Tichý intimní zvuk, který vyplňuje prostor mezi námi. Jako bychom byli ve svém vlastním světě. Jediné, na co dokážu myslet, je, když na mě ten hlas použil naposledy. Chci tě políbit, Anno.

A podle toho, jak se na mě dívá, jak se soustředí na mé rty a jak se mu obočí záměrně stáhne, hádám, že na to taky myslí. Ještě se mě nedotkl, ale jeho silné tělo se sklání blíž k mému.

Přes pozemek se přežene poryv ledového větru a já se zachvěju. „Nechápu, jak to tady můžeš vydržet bez kabátu,“ blábolím. „Není ti zima?“

Drew natáhne ruku a chytne mě za klopy mého obnošeného hrachového kabátu, který visí rozevřený do větru. Jeho dotek je tak jemný, když stahuje konce k sobě, že zůstanu stát se sevřeným hrdlem a suchem v ústech.

„Právě jsem hrál čtyři hodiny fotbal.“ Nepouští můj kabát, ale drží ho, palci se pomalu otírá o vlnu, předloktí má jen centimetr od mých prsou. „Kdyby mi to prošlo, neměl bych na sobě vůbec žádné tričko.“

„To by...“ - Bylo by to úžasné? Ano, prosím? S cukrem navrchu? - „Si policie na kampusu měla ráno u koblih o čem povídat.“

„Mmm,“ souhlasí s líným mručením, zatímco mě jen lehce zatahá za kabát. Přiblížím se k němu a jeho hlas se ztiší do šepotu. „Novináři by měli radost. Drew Baylor všechny šokuje tím, že odhaluje své bradavky.“

Neměl by mít dovoleno říkat slova jako „bradavky“ na veřejnosti. Jako na zavolanou se ty moje okamžitě zvednou. Jeho řasy se sklopí a já vím, že si všiml mého vzrušení. Slyším jeho pomalý nádech.

K horku mezi mýma nohama se přidává stálé pulzování. Hrudník mám teď tak sevřený, že když skloní hlavu, aby se mi rty dotkl ucha, nemůžu dýchat.

„Chyběl jsem ti, Anno?“ zašeptá.

Mé ruce si najdou cestu k jeho hrudi a přitisknu dlaně na tamní pevné svaly. Voní čistotou, jako sprchový gel, který používá, a pod ním jeho přirozená vůně. Je mi teď tak povědomá, že už ji nedokážu popsat. Vím jen, že ji chci vtáhnout hluboko do plic. Chci zavřít oči a sklonit se k němu. Ale nechávám je otevřené a soustředím se na zlatavou kůži jeho hrdla.

Miluji tu část jeho těla, zranitelnost jeho citlivé kůže. Miluju ty malé prohlubně těsně nad klíčními kostmi, kde se mu krk svažuje k ramenům, a vím, že když na to citlivé místo přitisknu ústa a budu ho sát, vydá ze sebe bezmocný, téměř kňouravý zvuk, který vydává vždycky, když ho tam líbám. Sama skoro zakňourám. Stýskalo se mi po něm?

„Ano.“

Cítím, jak se mi usmívá do tváře. „Dobře.“ Špičky jeho prstů se mi dotknou pod čelistí, těsně nad mým zrychleným tepem.

„To je tvoje auto?“ Vyhrknu. Hladké. Buď se Drew rád opírá o cizí auta, nebo jsem já ten idiot, který konstatuje očividné.

Drew trochu couvne a podívá se na něj. „Jo.“

„Je nádherné.“ Jsem slaboch. Vybírám si zbabělou cestu pryč.

Jeho úsměv je křivý. Ví, že se ho snažím rozptýlit, a očividně ho to baví. Ale hraje to se mnou. Drew se otočí a láskyplně přejede dlaní po lesklé kapotě auta. „Tohle je malá Karkulka.“

„Malá Karkulka,“ zopakuji. Vzpomenu si, jak mi říkal, když jsme spolu mluvili poprvé: Velká Karkulka. Na okamžik, kdy jsem se rozhodla ho nenávidět. A přemýšlím, jak je možné, že jsem teď tady. Jak se to stalo? Že po něm toužím víc než po dalším dechu. Já, která ho potřebuju víc než kdykoli předtím kohokoli jiného.

Možná cítí mé napětí, protože si mě pozorně prohlíží. „Je to přezdívka z náklonnosti, víš,“ řekne tichým hlasem. „Každopádně jsem ji nepojmenoval.“

„Ji?“

„Všechna auta jsou dámy, Jonesová.“ Mrkne na mě. A mělo by to být kýčovité, takhle mrknout, ale není. Mám chuť mu dát pusu na tvář. Nejenže je sexy, ale je i zatraceně roztomilý. A vůbec si nevšímá mého směšného výrazu, protože zase hladí auto. „Je to Chevy Camaro Z28 z roku 1971.“ Jeho výraz trochu pohasne a stane se téměř hořkosladkým. „Patřila mému tátovi. Sehnal ji na vrakovišti a celou ji zrenovoval.“

Jeho hrdost zní jasně a on auto ještě jednou poplácá. „Mámu to přivádělo k šílenství, když trávil víkendy tím, že se v malé Karkulce vrtal, ale věděla, jak moc ji miluje, takže...“ Pokrčí rameny.

„Pracoval jsi na něm někdy?“

„Teď už většinou jen seřizuju a měním řemeny, ale jo, umím opravit auto, jestli se ptáš na tohle.“ V jeho tmavých očích se objeví trocha zlomyslnosti. „Nechceš se projet?“

„Teď?“

„Ne. Za tři hodiny,“ odtuší. „Počítám, že si můžeš vlézt do pyžama, možná se na chvíli vyspat, a pak vyrazíme.“

„Chytráku.“

Už otevírá dveře spolujezdce. „Pojď, Jonesová, pojedeš se mnou.“

Váhám.

„Se zapnutým topením bude příjemné teplo,“ dodá.

Tmavý interiér Camara se leskne ve žlutém světle parkoviště. Drew čeká. Chce mě políbit. Chce všechno.

Trochu se nadechnu. „Dobře, ale ať to jede rychle.“

„Spraví ti vlasy.“ Než za mnou zavře dveře, hravě zatahá za jednu z mých kadeří.

Uvnitř je auto cítit starou kůží a trochou Drewovy pěny na holení. Je to ta jemná Drewova vůně, která mě nutí zabořit se do sedadla a zhluboka se nadechnout. Pak nastoupí do auta. Jeho úsměv je jako od dítěte, když otočí klíčkem a auto se s vrčením probere k životu.

„No jo, zlato,“ řekne jí, „zavrč pro mě.“

„Chtěla bys být chvíli sám?“ Zeptám se, ale líbí se mi, jak si váží svého auta.

Jeho dolíček se prohloubí. „Tohle je společný zážitek, Jonesová. Smiř se s programem. A teď se připoutej.“

Udělám, co mi nařídil, a spokojeně se posadím, když vyjíždí z parkoviště. Pomalu projíždí areálem, zapíná topení a pohrává si s rádiem. Brzy je mi dost teplo na to, abych si sundala kabát, a ticho vyplní Kasmir od Led Zepplin.

„S tím klasickým rockem sis nedělal legraci,“ řeknu a rozhlédnu se po palubní desce. „Překvapuje mě, že tu není osmistopá mechanika.“

„Překvapuje mě, že víš, co je to osmistopá páska.“

„Taky.“

Zasměje se. „Táta tam dal nové stereo rok předtím, než...“

Přestane mluvit a odbočí na hlavní silnici. Auto s hrdelním hukotem vyrazí vpřed.

„Je to krásné auto,“ řeknu, abych vyplnila trapné ticho. Vadí mi, že ho to bolí, že se mu stýská po rodičích. „Jsem ráda, že ho máš.“

„Já taky.“ Chvíli mlčí a pak se tiše usměje. „Když jsem konečně dostal samé jedničky, dovolil mi ho používat na rande. Bylo to moje osobní snažení, jak si tady vrznout.“

„Pěkné.“ Nakrčím nos. „A ty jsi právě zařídil, že tady ode mě nic nedostaneš.“

V okamžiku, kdy ta slova vypustím z úst, silně zrudnu a Drew si odfrkne. „Sakra, tak to byl můj plán.“ Vrhne na mě postranní pohled. „Vlastně je to zadní sedadlo směšně malé na to, že je to bourák. Nemůžeš tam dělat nic jiného než dostat křeč do nohy.“

K jeho pobavení se ohlédnu přes rameno. Sedadlo je malé. Naštvaná sama na sebe a na Drewovo samolibé pochechtávání vytáhnu telefon. Míříme teď na velký úsek prázdné silnice a já vím, že pak auto propustí. „Tohle rádio funguje s mým telefonem?“ Zeptám se.

Drew přikývne. „Mám rád stará auta, ale mám své standardy.“ Sáhne dolů a podá mi vstupní kabel, když si stahuji písničku.

Na řadu přichází můj úsměv. „Myslím, že tahle se ti bude líbit.“ Stisknu tlačítko play.

Jeho výraz je k nezaplacení, nos se mu zmateně nakrčí při drnkání na kytaru a rozhovoru dvou chlapíků v rytmickém stylu. „Co to sakra je?“

„Jen poslouchej.“

Udělá to a ústa mu zaškubou. Kluci si teď dělají legraci z The Doors a Drew si odfrkne.

„To jsou Dead Milkmen,“ řeknu.

Jeden kluk se ptá druhého, jaké auto mu dal táta. Můj pohled zachytí Drewův a oba se ušklíbneme.

„Neříkej mi to,“ řekne Drew, zrovna když kapela spustí tvrdý a rychlý punkrockový riff o Camaru. Je to maniakální, samé bicí, kytary a ječící zpěváci.

„Zatracený Camaro, kámo,“ řeknu se smíchem.

A Drew vyráží. Letíme, záda se mi tisknou k sedadlu a já se směju tak, až mě bolí v boku. Drew se směje se mnou. Šílíme z rychlosti a směšných textů. A já nechci, aby to skončilo. Malá Karkulka žere silnici, šedý asfalt je rozmazaný. Měla bych se bát, ale cítím se naživu.

Řítíme se, dokud píseň neskončí, a pak Drew zpomalí. „To bylo výborné,“ říká.

„To auto taky.“ Opřu si hlavu o sedadlo a usměju se na něj. Ze smíchu mě bolí břicho, v něm se mi chvějí malé dozvuky závratě.

Všude je ticho, až na stálé hučení motoru, a to je v pořádku. Překvapí mě uvědomění. Můžeme spolu sedět v tichu a cítit se příjemně. Kdy se to stalo? Než se nad tím stihnu déle zamyslet, Drewovi zakručí v břiše. Naléhavě.

„Proč mám pocit, že tvůj žaludek se mnou rád mluví?“ Zeptám se ho.

Koutek úst se mu zkřiví. „To je tak trochu tvoje chyba.“

„Vážně?“

„Jednou jsi ho nakrmila. Je přirozené, že si řekne o přídavek.“

„Přirozeně.“ Zachrčím a pak popadnu tašku. „Nevím, jestli bych měla tenhle vývoj umožňovat, ale náhodou mám-“

„Dej mi to, Jonesová.“

„Jsi si jistý? Necháš nás najíst v autě? Vždyť tenhle interiér je docela nedotčený.“

Drew se na mě podívá. Bojuje s úsměvem, ale daří se mu tvářit rádoby výhružně. „Vydej mi jídlo a nikomu se nic nestane.“

Vytáhnu osmicentimetrovou část bagety, kterou jsem vzala z kuchyně cateringu, a on přehnaně zasténá. „Zlato, je to tak velké.“

„To je moje hláška.“

„Ano, to je.“

Odfrknu si a pomohu si malým kouskem sendviče, pak mu podám zbytek.

Jeho zasténání je opravdové a vděčné, když začíná hltat bagetu, jednu ruku má na volantu a druhou si láskyplně přidržuje jídlo. „Italská,“ říká mezi sousty. „Bůh ti žehnej.“

„Musíš mít opravdu hlad, protože tahle bageta je přinejlepším průměrná.“ Je na spodní straně rozmočená a přesolená.

„Mám hlad. Od zápasu jsem nic nejedl.“ Drew se na mě rychle provinile podívá.

Je těžší spolknout sousto. „Díky, že jsi mě vzal na projížďku.“ Moje slova jsou v tmavém autě tichá, a když se rozhostí ticho, už to není tak snadné.

Ale Drew jen pokrčí rameny a dojí poslední sousto. „Nebylo nikde jinde, kde bych chtěl být.“

Což bolest ve mně ještě zesílí.

Podívá se dolů na mou tašku. „Nepředpokládám, že bys měla nějakou...“

Než to dořekne, vytáhnu láhev s vodou a odmění mě dalším úsměvem.

„Jsi bohyně, Anno Jonesová.“

Působím nenuceným tónem, jako by mé srdce nebylo pohmožděné a zmatené. „No, když už se cítíš tak mile a zadluženě. Můžu řídit?“ Potřebuju něco udělat, něco, co by mě uklidnilo, než se na něj vrhnu a nabídnu mu své nehynoucí zbožňování.

A musím obdivovat, jak se snaží nereagovat s hrůzou, která ho tak očividně přepadá. Dochází mi, že tohle auto neřídí nikdo jiný než Drew. Musí to tak být, protože se na sedadle skoro svíjí. Už se ho chystám pustit z řetězu, říct mu, že je to v pořádku, že to chápu, že chápu, že je to chlapská záležitost, když najednou zastaví u krajnice.

„Dobře, ale...“

„Jestli proneseš nějakou trapnou hlášku o tom, že neumím zacházet s klackem, tak s tebou skoncuju,“ zavtipkuju, jen abych ho zbavila napětí.

„Chci žít,“ dobírá si mě. Pak se na mě přísně podívá, ale v očích se mu pod zachmuřeným výrazem blýská. „Vážně, já chci žít tak...“

„Osle.“ Než vypáčím těžké dveře od auta a vystoupím, lehce ho pošťouchnu. Setkáváme se uprostřed, osvětlují nás světla auta. Nebo spíš proběhnu kolem něj a skočím na sedadlo řidiče a zabouchnu za sebou dveře. „Venku teď strašně mrzne,“ řeknu mu, když nasedá na sedadlo spolujezdce.

Moje nohy se vznášejí někde v zemi nikoho. Je tak vysoký; pedály jsou ode mě vzdálené nejméně metr. Zamumlám něco o obrech, posunu sedadlo dopředu a on si odfrkne. „Spíš zrzaví skřítci, kteří si potřebují přitáhnout sedadlo k volantu.“

„V žádném případě se nepodobám skřítkovi.“ Už jen ta představa je směšná.

Jeho letmý pohled přejíždí po mých ňadrech a bocích a je to sexy. „Možná máš pravdu.“

Když nastartuju auto, jsem jen trochu rozrušená.

Nepřeháním to. Jedu rychle a plynule, učím se pocitům auta a jeho tikání.

Drew mě studuje, tělo má v sedadle trochu nakloněné. „Myslel jsem si, že to pustíš na podlahu.“

Pokrčím rameny, když projíždíme měkkou zatáčkou. „Nejdřív se s ní seznámím.“

Způsob, jakým se na mě dívá, jako bych řekla něco zvláštního. Tomu pohledu nerozumím, v hloubi břicha mi z něj cuká, takže ho ignoruju a jedu. Jsme potichu, ukolébáni jemným vrněním motoru. A je to příjemné. Staré auto s měkkou kůží a hřejivým teplem je útulné.

Cesta je vlastně velká smyčka, která nás přivádí zpátky do města. V dálce vidím, jak se k nám blíží světla kampusu.

Po kilometru zahlédnu opuštěný pozemek a zapnu blinkr. Což je vzhledem k tomu, že jsme tu jediní, směšné, ale zvyk je zvyk.

Když Drew promluví, jeho vyrovnaný hlas je tak hluboký, až je uklidňující. „Můžeš nás odvézt zpátky,“ řekne. „Je to na tobě.“

Myslím, že už nevydržím pocit jeho pohledu na mně. Dělá to s mým srdcem zvláštní věci, zrychluje ho, zpomaluje. Přivádí mě k šílenství a já si začínám myslet, že přesně ví, jak moc.

„To je v pořádku,“ řeknu, když zastavím. Pneumatiky zaskřípou na štěrku a auto se zakymácí na malé nerovnosti. Zvolna zastavím, vypnu motor a okamžitě si uvědomím chybu svého plánu. Jsme sami v tmavém, teplém kokonu auta. A přestože jsem se nikdy nevyhýbala možnosti skočit na Drewa, teď je všechno jinak. Nějak jsme se bez mého svolení sblížili a já vím, že je třeba se rozhodnout.

Drew se zdá být také nervózní, bicepsy se mu pod košilí napínají, jak si poklepává na koleno.

„Tak si přesedneme,“ řeknu a nedívám se mu úplně do očí.

Je jasné, že ani jeden z nás nechce jít ven, což znamená jedinou možnost. Musíme přelézt jeden přes druhého. Nebo je to možná záminka, abychom se oba dotkli. Už to, že nějakou potřebujeme, mi sevře žaludek.

Jakmile se pustíme do akce, realita není tak sexy, jak jsem si představovala. Ne, když do sebe narážíme koleny ve stejnou chvíli, kdy moje brada narazí na Drewovo mohutné rameno.

„Au!“

„Uf!“

Couvám a narážím do střechy, zatímco Drew nešikovně padá na bok a jeho zadek se dotýká volantu. Klakson Camara se rozléhá temnou nocí. Drew mumlá nadávky, snaží se dostat nohu přes konzoli ve stejnou chvíli jako já a znovu se do sebe zamotáme.

„Pohni zadkem, ty velká horo,“ zavrčím.

Začne se chechtat, což mě vyvede z míry. Oba se smějeme a nadáváme, když Drew proklouzne kolem mě a já se napůl doplazím na sedadlo spolujezdce, jen abych ucítila, jak mě něco zatahá za sukni.

„Do prdele! Zasekla jsem se o řadící páku.“

Drew se rozesměje ještě víc.

„Neopovažuj se dělat vtipy o klacku,“ varuju ho skrz smích.

„Jsem příliš zaměstnaný tím, že se snažím dostat svůj zadek z volantu.“ Jeho rameno mi drtí hrudník, jak se vrtí a směje se - je stejně nešikovný jako já. „Kurva, proč jsi to sedadlo neposunula zpátky?“

„Ne. Au. Mohl bys uhnout?“ Škubnu si sukní, ale jeho stehno mi přišpendlí lýtko k sedadlu řidiče. „Tak daleko jsem nemyslela.“

„Samozřejmě. Počkej.“ Jeho žebra mě tlačí do obličeje, když se sklání nad sedadlo řidiče. Ozve se hlasité cvaknutí a pak padáme, jak se sedadlo vymrští dozadu. Drew se otočí, přistane na sedadle, jeho ruka se mi omotá kolem pasu a táhne mě s sebou. Se žuchnutím skončím na jeho klíně a Drew bolestivě zavrčí. Moje pokrčená noha se nešikovně opře o jeho hruď a vyvede mě z rovnováhy.

„Vážně, Jonesová,“ řekne, ještě trochu zadýchaný z našeho záchvatu smíchu, „jestli jsi chtěla na můj klín, stačilo si říct.“ Položí mi ruku na záda, aby se mi volant nezaryl do páteře.

Z úsměvu mě bolí tváře. „Přistihl jsi mě. Všechno to byla součást ďábelského plánu, jak z nás udělat lidský preclík. Dávej si pozor na hlavu. Noha přichází.“

Skloní bradu, když zvedám nohu nahoru a nad hlavu, efektivně se mu rozkročím na klíně a kolena mám v těsném prostoru zastrčená pod jeho pažemi. Není to moc pohodlné, ale co si namlouvám. Líbí se mi, kde jsem.

Ta poloha mi však vyhrnuje sukni kolem boků. Jeho volná ruka okamžitě přistane na mém odhaleném stehně. „Je ti zima?“ zeptá se tiše, když mi ho začne třít, aby mě zahřál.

Zavrtím hlavou, hlas se mi vytratil. Jak mi může být zima, když je jeho pevný, rozpálený trup tak blízko mého? Jeho srdce pod mou dlaní bije rovnoměrně a tvrdě.

„Ublížil jsem ti někde?“ Přibližuje se ke mně ještě víc, až moje ňadra objímají jeho hruď.

„Ne.“ Tváří v tvář vidím jen Drewa zbarveného měsíčním světlem do bleděmodra, jeho oči se lesknou a temně mě zkoumají. Jeho pohled klesne k mým rtům a zůstane tam, zatímco jeho sevření je pevnější, zatížené záměrem. Rychle a silně mě zaplavuje horko.

Jeho ústa. Tak blízko. Tak blízko, že se náš dech mísí. Miluju jeho ústa, jejich svěží tvar, a ani nevím, jak chutnají, jaký je to pocit. Jeho prsty se tisknou do masa mého stehna, jako by se potřeboval něčeho chytit, a můj pohled se střetne s jeho.

Je v něm bolestný výraz a prosba.

Drew si ode mě nikdy nic nevezme. Ne, pokud nebude vědět, že to chci taky. Něha se ve mně mísí s všudypřítomným žárem, opojným gulášem, který mě nutí ještě víc se ponořit do jeho objetí. Opatrně sleduji jeho čelist, jejíž struktura je jako jemný smirkový papír na konečcích mých prstů.

„Anno.“ Je to jen šepot.

Udržím jeho pohled a nakloním se k němu. Mé rty se dotknou jeho. Tak jemně, že je to sotva dotek. Ale je to vším. Cítím to až do prstů na nohou. Drew se prudce nadechne a jeho tělo se napne. Tak to udělám znovu. Silněji. Jistěji. Přitisknu se jen trochu k jeho spodnímu rtu.

A pak zasténá. Jeho prsty se mi vplétají do vlasů, pevně je svírá, když zaklání hlavu a opětuje mi polibek. Není to tvrdé ani zběsilé. Je to hřejivé, rozplývající se zkoumání, jako bychom se propadli doprostřed polibku, jazyky kloužou, rty splývají a rozdělují se v pomalém rytmu. A já vzplanu, hořím jasněji než slunce. Pocit, touha, potřeba mnou projedou ve vzdechu, který se ztratí v jeho ústech.

Drew se zachvěje. Konečky prstů mi přejíždí po krku, po tváři a zase dolů, zatímco jeho rty se přisávají k mým a sají je. Prohlubuje polibek, pokaždé má ze mě víc. A pokaždé se mi srdce v hrudi sevře o něco silněji.

Zaplaví mě závrať. Neexistuje žádný vzestup ani pád, jen Drew. Drewova ústa. Jeho chuť a jeho teplo. Chci se do něj ponořit, utopit se v jeho doteku. Chvěju se, skučím zoufalstvím, když se pohupuju proti jeho erekci a otvírám ústa víc, abych ho políbila. Drží mě pevněji. Uzemňuje mě.

„Je to ještě lepší,“ řekne uvnitř polibku.

„Lepší?“ Mé ruce bloudí po pláních jeho hrudi, po vyklenutých ramenech. Chybí mi ten pocit, když se ke mně tiskne.

„Líbat tě. Je to lepší, než jsem si představoval.“

Nedovolila jsem si to představit. Dotknu se jeho tváře a naše pohledy se střetnou. Dech se mi zkracuje. Srdce mě skutečně bolí. „Drewe.“ Nevím, co jiného říct. Ale zdá se, že mu to teď stačí. Drží mě, jako bych mu byla drahá, jako by nás chtěl spojit dohromady.

„Pojď se mnou domů,“ zašeptá mezi polibky, které jsou čím dál naléhavější, divočejší. Jeho kůže je vlhká, jeho tělo se chvěje stejně silně jako moje. „Potřebuju tě, Anno. Potřebuju tě ve své posteli.“

Sotva udržím oči otevřené. Šaty mě dusí. Po zádech mě lechtá pot a stehna se mi chvějí potřebou. A já ho nemůžu přestat líbat. Hluboce, lehce, tvrdě, jemně. Je toho na mě moc. Věděla jsem, že to tak bude. Jsem v něm ztracená.

„Anno...“ Jeho hlas je teď slabý. Těžký jako jeho dech.

„Ano,“ podaří se mi říct. „Ano.“

Přitiskne své čelo k mému, jednou přikývne a konečky prstů mi stále přejíždí po tváři, jako by si ji potřeboval zapamatovat dotykem. „Dobře.“ Další usilovný polibek. „Dobře.“