KY - 9. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bridgett

Úleva

Zamžikám a slyším, jak přes zeď proniká tichý zvuk televize, zatímco vzduch kolem mě prostupuje vůně slaniny. Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu. Noah je v bezpečí a hned na druhé straně dveří.

Je zvláštní cítit takovou úlevu, že se přišel v pořádku domů. Nikdy jsem si o Connera nedělala starosti, pokud byl pryč, nebo když odcestoval na celé týdny za prací. Ale každou noc, dokonce i noci před tou, kterou jsem právě strávila pod Noahovou střechou, jsem na něj myslela, přemýšlela, jestli je v pořádku, a doufala, že se neprobudím a neuvidím v televizi zprávu o policistovi, který byl buď zraněn, nebo zabit při výkonu služby.

Popadnu polštář, přetáhnu si ho přes hlavu a zasténám. Mé city k němu se vymkly kontrole. Ani neustálá připomínka, že musím své emoce držet na uzdě, nezabírá.

Když mi včera večer nabídl pokoj u sebe doma, chtěla jsem ho odmítnout. Ale pravdou je, že jsem potřebovala pomoc, kterou mi poskytnul. Možná bych měla dost peněz na to, abych si na týden sehnala pokoj v zapadlém hotelu, ale pak bych nejspíš spala v autě. Nemohla jsem se zeptat bratra a May, jestli u nich můžu zůstat, i když jsem věděla, že by jim mě nejspíš bylo líto a souhlasili by.

Což jsem si potvrdila, když jsem zavolala Aidenovi, abych mu řekla, co se stalo, a May mi navrhla, abych zůstala u nich v pokoji pro hosty.

Ne.

A já bych radši skočila z útesu, než abych se zeptala rodičů, jestli u nich můžu zůstat. S mým tátou by nebylo těžké jednat, kdyby byl sám, ale on není. A máma by tuhle situaci bezpochyby využila jako důvod, aby mi neustále předhazovala, proč bych se měla vrátit ke Connerovi.

Když se začne ozývat vytrvalé pípání mého budíku, proberu se z myšlenek, odhodím polštář a pak seberu z podlahy telefon, abych ho vypnula. Vstanu, složím deky a položím je na opěradlo gauče, pak si obléknu župan a vezmu si věci do koupelny, než se vydám ke dveřím. S hlubokým nádechem vyjdu do obývacího pokoje a okamžitě se mi uleví, když tam ani v kuchyni Noaha neuvidím, to mi usnadní, abych se mu ještě chvíli vyhýbala. Po rychlé sprše se nalíčím, což mi nezabere moc času, protože tenhle úkol dělám skoro každý den už od svých patnácti let.

Připravená – nebo alespoň z větší části připravená – vyjdu z koupelny, vezmu si s sebou věci a zastavím se, protože zahlédnu Noaha a policistku, kterou před několika dny tak rád viděl, když jsem mu přinesla sušenky. Oba dva drží hrnky s kávou a tiše si povídají v kuchyni.

Žaludek se mi propadne až na zem a okamžitě se mi znelíbí, jak dokonale spolu vypadají. Oba jsou oblečeni do fitness oblečení, který ukazuje, jak jsou ve formě. Opravdu vypadají, jako by patřili do jedné z těch reklam na CrossFit nebo Body Boot Camp. Já se mezitím už několik týdnů přejídám a přibírám nejen na břiše, ale i na zadku a bocích.

Ne že by mi to až do této chvíle vadilo.

„Dobré ráno,“ řekne žena a já se pro jednou vytrhnu z lítosti a na tvář si nalepím úsměv.

„Dobré ráno,“ pozdravím ji a pak se podívám dolů, když na lýtku ucítím tlapky a zjistím, že Lola stojí na zadních nohách. „Ahoj, zlatíčko.“ Můj úsměv je upřímný, když se skloním, abych ji pohladila po temeni hlavy. Po Noahově včerejším odchodu se ke mně chovala trochu nedůvěřivě, ale než jsem doprala prádlo, byly jsme nejlepší kamarádky.

„Dáš si snídani, bejby?“ Noah se zeptá a mně se při jeho hlubokém hlase zkroutí žaludek. Pokaždé, když mě v minulosti oslovil bejby, rozbušilo se mi z toho srdce. Teď už vím, že je to jen přezdívka, kterou nejspíš dal desítkám žen.

„Kéž by, ale nemám čas. Vlastně mám zpoždění, protože dneska musím být v kanceláři o něco dřív,“ zalžu, když přestanu hladit Lolu, a pak jeho směrem hodím úsměv, ale vyhnu se očnímu kontaktu. „Vrátím se.“ Zamířím do svého pokoje, abych se oblékla.

Jakmile jsem hotová, popadnu kabelku a telefon a vejdu do obývacího pokoje, kde najdu Noaha a ženu, kteří jsou stále v kuchyni. Protože se jim nemůžu vyhnout, zamířím jejich směrem. Pohledy obou se upírají ke mně.

„Nestihla jsem se představit včera ani dnes ráno,“ řekne žena, jakmile vstoupím do místnosti. „Já jsem Jennifer. S Noahem jsme bývalí parťáci.“ Natáhne ke mně ruku a já ji instinktivně chytím.

„Těší mě. Já jsem Bridgett. Noah a můj bratr jsou nejlepší přátelé. Proto jsem tady.“ Poslední větu dodám, protože se chci ujistit, že ví, proč jsem zůstala s jejím přítelem.

„Zmínil se o tom.“ Podívá se na něj a usměje se. „A abys věděla, my dva spolu nejsme. Jen mě rád mučí týdenními tréninky.“

Počkat, cože?

Odkašlu si a ona se na mě vědoucně usměje.

„Na,“ řekne Noah a pustí mou ruku. Sklopím oči k černému cestovnímu hrnku, který ke mně drží. „Udělal jsem slaninu. Jestli chceš, udělám ti sendvič, který si můžeš vzít s sebou.“

„Děkuju.“ Vezmu si hrnek a připadám si jako ten největší pitomec. „To není nutné. Prostě si cestou přes město koupím něco k jídlu v drive-thru.“

„Bridgett, když ti nějaký muž nabídne, že ti udělá jídlo, tak to přijmeš,“ poučí mě Jennifer a já se zarazím.

„Asi bych si mohla dát sendvič se slaninou,“ řeknu tiše a ona se zasměje, zatímco slyším, jak Noah vrčí. Vezmu si s sebou kávu, ustoupím k pultu a položím kabelku, zatímco Noah jde k lednici a vytáhne majonézu a sýr.

„Volala jsi včera večer bratrovi?“ zeptá se, když věci v ruce položí na pult.

„Volala. Říkal, že si promluví s lidmi, od kterých si byt pronajal, a zjistí, co se bude dít, a pak mi dá vědět.“

„To je mi líto, co se stalo s tvým bytem,“ řekne Jennifer a vyskočí na jeden z pultů, jako by tu byla často a bylo to pro ni něco normálního.

„Díky.“ Pohrávám si s uchem hrnku s kávou, který stále svírám, a můj pohled se upře na Noaha. Sleduju, jak se mu napínají bicepsy, když si maže majonézu na dva krajíce chleba.

„Noah se zmínil, že pracuješ pro Bender a synové,“ pobídne mě a já odtrhnu pohled od Noaha, abych se podívala na ni.

„Pracuji.“

„Vy stavíte dům mé přítelkyně a můj dům.“

„Vážně?“

„Jo, je to v nové čtvrti kousek od Franklinu.“ Napije se kávy.

„To je krásná oblast,“ řeknu a přesně vím, o čem mluví.

„Opravdu je,“ souhlasí a pak se podívá na Noaha. „Pořád mu říkám, že by se měl podívat, jestli by tam nechtěl stavět.“

„Proč?“ Vyhrknu bez přemýšlení. Nejsem si sice jistá, jestli Noahovi ten dům patří, ale upřímně můžu říct, že se mi líbil od chvíle, kdy jsme včera večer přijeli na pozemek.

Myslela jsem si, že bude mít ve městě byt nebo nějaký jiný druh staromládeneckého bytu, ale pozemek porostlý stromy a roztomilý domeček zastrčený uprostřed lesa, který mi připomínal něco z pohádkové knížky, mě mile překvapil. A uvnitř je stejně krásný jako zvenčí, s nadčasovým vybavením a otevřeným půdorysem, který by byl ideální pro zábavu nebo rozrůstající se rodinu.

„No, jestli nedostane práci detektiva ve městě, z Franklinu se mu bude do Nashvillu lépe dojíždět,“ řekne a já se podívám na Noaha.

„Kdy se dozvíš, jestli jsi to místo dostal?“ Zeptám se a on se setká s mým pohledem.

„Příští týden.“

„Už mu to měli říct.“ Odfrkne si. „Teda, bez urážky ostatních kluků, co se přihlásili, ale nikdo z nich si to místo nezaslouží tak jako Noah.“

Přikývnu, protože jsem si jistá, že má pravdu.

„Jestli to tak má být, tak se to stane.“ Noah si povzdechne, když zvedne sendvič, který mi připravil, a zabalí ho do papírového ubrousku. „A já se nestěhuju, pokud mi nenajdeš aspoň tři akry ve Franklinu za méně než pět set tisíc.“

„Vzhledem k tomu, že jsem tolik zaplatila za svůj pozemek o velikosti poštovní známky, víš, že to se nikdy nestane.“

„Tak to se asi nikdy stěhovat nebudu,“ zamumlá, zatímco mi podává sendvič, a jeho oči se přitom zabodnou do mých. „V kolik hodin se normálně vracíš večer z práce?“

„To záleží na tom, ale většinou kolem páté.“

„Až přijdeš, budu v práci.“

„Dobře.“

„Ukaž mi svůj telefon,“ nařídí mi. Odložím kávu a prohrabu se v kabelce pro mobil, po odemknutí displeje mu ho podám. O pár vteřin později, když skončí, začne jeho telefon na pultu zvonit. „Dobře.“ Podá mi mobil zpátky. „Až se sem večer vrátíš, pošlu ti zprávu s kódem k alarmu a návodem, jak ho deaktivovat. Jen se ujisti, že ho znovu aktivuješ, až budeš uvnitř a zamčená.“

„To udělám.“ Vložím telefon zpátky do kabelky a vezmu si kávu. „Hádám, že se uvidíme zítra?“

„Jo.“ Zvedne bradu, ale nespouští ze mě oči. Posunu se na patách, pak sklopím pohled, obejdu ho a podívám se na Jennifer. „Ráda jsem tě poznala.“

„Já tebe taky.“ Usměje se, pak se podívá mezi Noaha a mě a zavrtí hlavou. „Určitě se ještě uvidíme.“

Přikývnu, protože si myslím, že má pravdu, a pak se vyhrnu z kuchyně, projdu chodbou a vyjdu ze dveří. Jakmile jsem v autě, hodím kabelku na sedadlo spolujezdce, dám si kávu do držáku na nápoje, pak popadnu klíčky a nastartuju motor. Zastavím se, když mi někdo zaklepe na okénko. Otočím hlavu a setkám se tváří v tvář s Noahem a všimnu si, že drží klíč a ovládání od garážových vrat, které včera večer nechal na lince.

„Sakra.“ Zavrtím hlavou a stisknu tlačítko na stahování okna. „Promiň, úplně jsem zapomněla.“

„Nakonec by sis to uvědomila.“ Připne mi ovládač na stínítko, pak mi podá klíč, přitom se upřeně podívá na mě a tiše se zeptá: „Jsi v pořádku?“

„Jo,“ zašeptám a nevím, proč mi ta tiše položená otázka svírá hrdlo, ale je to tak.

„Dobře.“ Odstoupí a poklepe na střechu mého auta. „Uvidíme se zítra, bejby.“

„Uvidíme se zítra.“ Usměju se a zmáčknu tlačítko od garáže, čímž se dveře zvednou. Vycouvám a na dvoře se otočím, protože tu není skutečná příjezdová cesta, pak se podívám do zpětného zrcátka a všimnu si, že se ze své pozice nepohnul. A nehne se, dokud nejsem skoro v polovině cesty.

A sakra, moje pitomé srdce se mi rozbuší v hrudi, protože vím, že ho zítra zase uvidím.