KD - 2. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Jarek

Už asi po desáté za poslední hodinu jsem si v duchu opakoval, že doprovázet velvyslance Ara během prvního kontaktu se Zemí a sloužit jako poradce a být jeho pravou rukou, je čest a privilegium zároveň. Veškeré své snahy jsem podřídil tomu, abych si tuto pozici zasloužil, a doslova si vytvořil nový život.

Přesto jsem při pohledu z velkého okna své kanceláře s výhledem na řeku Potomac nedokázal nemyslet na staré krinarské přísloví: Buď na pozoru před oběťmi svého lovu, aby se neobrátili proti tobě a nevytrhli ti střeva a nesežrali je před tvýma očima. Některé výsledky, které nám vyšly z našich předpovědí, co můžeme od kontaktu se Zemí očekávat, se potvrdily. Číňané byli první – a poslední, kteří na nás zaútočili atomovými raketami. Odpověděli jsme tím, že jsme zničili nukleární zbraně všech zemí. To bylo opatření, které jsme měli stejně v úmyslu udělat. Od té doby byly vztahy s Pekingem z naší strany zdvořilé a z jejich strany přiměřeně opatrné.

Rusové využili rozptýlení pozornosti z našeho příletu, a anektovali další oblasti ve Východní Evropě. Tah, který jsme předvídali. Okamžitě jsme zasáhli, takže další takové výpady už nepodnikli.

To nás přivedlo k Američanům, kteří byli pro nás největším překvapením a naším největším problémem současně. Ani ne jejich vláda, jako spíš národ samotný. Několik milionů z nich bylo ozbrojených, dobří lovci a vojáci a dokonce mnohem zatvrzelejší a vzdorovitější, než jsme očekávali. Museli jsme rychle najít cestu, jak je získat. To byl úkol, který byl díky tomu zatracenému videu, které zaplavilo jejich televizi a internet, mnohem těžší. Přemýšlel jsem nad mnoha cestami, jak bychom se s tím mohli vypořádat, když mě najednou přerušilo skřípění kovu a tříštění skla. Ve vzduchu ještě rezonoval zvuk, který mě vytrhl z přemýšlení, když se rozletěly dveře od mé kanceláře. Vysoký, svalnatý bojovník, který vstoupil, s respektem sklonil hlavu.

„Promiň“, řekl Altan, „ale venku máme problém.“

Přikývl jsem a ocenil klidnou, ale efektivní přítomnost jednoho z vedoucích členů Strážců, který byl navíc jeho osobní přítel. Altan byl jeden z prvních, kteří mě přivítali poté, co jsem se po provedení mého Rituálu pokání, Kusakhina, vrátil zpátky. Často jsme spolu hráli Defrebs.

Když jsem vrhl pohled dolů, všiml jsem si tří velkých, černých terénních vozidel, která vjela do zdi, obklopující velvyslanectví. Vyskočili z nich lidé. Ještě větší počet proudil z okolních ulic. Někteří už se snažili přelézt zeď.

„Mám nasadit štíty?“, zeptal se Altan.

Velvyslanec Arus se nacházel u Spojených národů v New Yorku. Za jeho nepřítomnosti jsem byl za velvyslanectví zodpovědný já. Byl jsem si své zodpovědnosti vědomý, přesto jsem váhal.

Dosud jsme pravou moc našich zbraní, ať už defenzivních, či ofenzivních, drželi v tajnosti, abychom lidi nepoštvali proti nám ještě víc. Technika štítů byla součástí našeho základního vybavení, ale pokud bych se tomu mohl vyhnout, nechtěl jsem dávat jejich moc na odiv. To poslední, co jsme v současné situaci potřebovali, byla další záminka pro panické konání a násilí.

„Nejdřív dáme šanci Národní gardě. Už brzy bude zákaz vycházení, ne?“

„Za dvacet minut.“

„Bude lepší, když to bude člověk proti člověku, co myslíš?“

Altan sice přikývl, ale tvářil se skepticky. Nemohl jsem mu to vyčítat. S každým dnem, který uplynul, jsme byli méně a méně přesvědčeni, že některý ze států na Zemi bude schopný udržet pořádek. Několik lidí už zemřelo. Tisíce jich bylo zraněno. Oba počty pravděpodobně exponenciálně narostou, pokud se někomu nepodaří udržet situaci pod kontrolou.

„Jdu dolů“, pronesl jsem ve stejném okamžiku, co jsem se k tomu rozhodl.

„Velvyslanec Arus…“, začal Altan.

„Nesouhlasil by s tím “, doplnil jsem a cestou ke dveřím jsem přikývl. „Beru to v potaz.“

Chtěl jsem – musel jsem – být přímo na místě a ne jen udílet rozkazy, ale zažít jejich důsledky. I když se mi má současná pozice líbila, zjistil jsem, že jsou s tím spojena i negativa. Příliš často jsem seděl za psacím stolem nebo u těch konferenčních. Musel jsem hodně mluvit tam, kde jsem si mnohem víc vážil činů.

Situace před velvyslanectvím mě znepokojovala. Během pár minut dorazily stovky lidí. Na první pohled vypadali jako normální občané, kteří spontánně reagovali na svůj vztek a strach. Ale byl jsem skeptický. Naše tajná služba neměla pohybnosti o tom, že někteří z nejmocnějších a nejvlivnějších částí pozemské společnosti hledají cesty, jak využít náš příchod ve svůj prospěch. Neuspějí, ale nevěděli jsme, jak daleko budou schopni zajít, než jim to dojde.

Z jejich pohledu mohlo dávat smysl, šířit chaos a destabilizovat vlády. Nic by nebylo úspěšnější než podněcovat roztržky mezi lidmi a Krinar.

„Všichni naši lidé se ohlásili?“, zeptal jsem se, když jsem sledoval situaci.

„Ano“, potvrdil Altan. „Šokové zbraně jsou připravené.“

Přikývl jsem a doufal, že je nebudeme muset použít, ale byl jsem připraven to udělat, pokud by to bylo pro ochranu velvyslanectví a života v něm nutné.

Zrovna jsem zvažoval různé možnosti, když mou pozornost upoutalo objevení mladé lidské ženy na okraji davu. Očividně k povykujícímu davu nepatřila. Na pozemskou ženu byla vysoká a měla skvělé proporce. Kromě toho měla neobyčejně světlé vlasy, které zářily jako slunce a mezi Krinar byla taková barva neznámá. Přistihl jsem se, že se soustředím jen na ni a všechny mé smysly se na ni zaměřují. Hned, jak jí došlo, do čeho se to připletla, se snažila utéct. Pokusila se vrátit cestou, kterou přišla. Ale cesta k útěku už byla zablokovaná. Byla uvězněna v davu a pomalu ji to posouvalo směrem k velvyslanectví.

Zatímco jsem přihlížel, změnil se výraz na její tváři ze strachu na hněv. Můj zájem ještě vzrostl, když se protáhla kolem pár velkých mužů a přitom jednomu dokonce vrazila loket do žeber. K mému znechucení zareagoval tak, že ji odstrčil takovou silou, že odletěla směrem ke zdi velvyslanectví. Hlavou narazila přímo do drsných kamenů. Zhroutila se dolů na zem, kde hrozilo, že ji dav ušlape. Muž klidně pokračoval dál. Buďto mu bylo lhostejné, co právě udělal, nebo ho výsledek nezajímal. I když mě její exotická krása, vlasy jako slunečná záře a ladný půvab jejího těla také fascinoval, došlo mi, že má reakce na ni sahala mnohem hlouběji. Její odvaha a hněv ukázal nesouhlas se situací, a její odvážná důraznost mě lákala se stejně velkou silou.

Normálně bych se strachoval o kohokoliv v takové situaci, ale má reakce na tu mladou lidskou ženu byla mnohem osobnější. Byl to správný pocit. Nevyhnutelný.

Byl jsem překvapený, cítit na cizím světě, jako doslova cizinec v cizí zemi spřízněnost k ženě, kterou jsem ani neznal. Pravděpodobně se tak ani nestane, pokud se něco rychle nezmění. Pomyšlení na to, že všechno, co byla – její mládí a krása, její odvaha a její síla – bylo v nebezpečí kvůli bláznovství davu, ohrožující její život, bylo prostě odpuzující.

Vzedmula se ve mně vlna hněvu. Nezastavil jsem se, abych ho zpochybnil. Během sekundy jsem přeskočil zeď a lehce přistál na druhé straně. Byl jsem si vědom, že Altan za mnou volá mé jméno, ale má pozornost platila pouze té mladé ženě.

Lidé, stojící mezi mnou a místem, kde ležela, pro mě nebyli žádnou překážkou. Prostě jsem je odstrčil a razil si k ní cestu. Rychlým pohledem jsem zjistil, že má zavřené oči a její pokožka ztratila veškerou barvu. Z čela jí na dlažbu tekla krev. Takto zhroucená na zemi vypadala mnohem menší a velmi zranitelně.

Dav kolem nás zuřil, choval se skoro jako jeden živý organismus, poháněný primitivními instinkty. Mlátit. Zničit. Zabíjet.

Okrajově jsem zaslechl někoho křičet: „Krinar! Na něj!“ Ta slova pro mě nic neznamenala. Jen ta dívka byla důležitá. V tom okamžiku jsem viděl rudě. Zabil bych každého, kdo by se mi postavil do cesty. K čertu s diplomatickými důsledky.

Následoval jsem instinkty, prastaré jako byli mí primitivní předci, sklonil jsem se, vzal ji do náruče a zvedl. Její váha byla, měřeno mou silou, zanedbatelná. Její tělo se k tomu mému přitisklo naprosto perfektně, jakoby to bylo jeho předurčené místo. Najednou se po mém boku objevil Altan na špici jednotky Strážců. Přiběhli, aby mě chránili. Dav křičel, zuřil a volal po krvi. Přiletěl kámen, ale byl odražen stranou. Přiletěly další. Za deště kamenů jsme se stáhli nacvičeným způsobem zpátky na velvyslanectví.

Co jsme nechali vchod za sebou, ani jsem se nezastavil a co nejrychleji proběhl vstupní halou směrem na ošetřovnu. Byl jsem si více než vědomý jasně červených krvavých kapek, které jsem za sebou zanechával.