KY - 8. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Noah

Mám volný pokoj

Sedím ve svém služebním autě, měřím rychlost na silnici a čekám, až někdo nevyhnutelně překročí rychlostní limit. Někteří jsou naštvaní, že provádíme běžné kontroly rychlosti. Ale v okamžiku, kdy jsem musel utěšovat ženu, jejíž dceru zabil někdo, kdo jel naprosto bezohledně, a když jsem byl přímým svědkem následků nehody, které se dalo zabránit… Ano, ani trochu mi nevadí, že jsou lidé naštvaní, když je někdo zastaví kvůli porušení zákona.

Za zatáčkou se objeví auto, zkontroluji čísla, která se objeví na přístroji, ten hned odložím a rozsvítím světla, než za nimi vyjedu. Když začnou zajíždět na krajnici, zapne se v mém autě vysílačka a Winnie, která pracuje na dispečinku, požádá policisty, aby se dostavili k požáru v domě, kde bydlí Bridgett.

Se zaklením projedu kolem auta, které právě zastavilo, a zamířím do města, přičemž se snažím nemyslet na to, proč se mi v těle objevila tíha a emoce, které nejsem ochotný rozklíčovat, ani se jimi zabývat. Jakmile dorazím ke komplexu, hasičské vozy už stojí na parkovišti spolu se sanitkou a dvěma dalšími policejními auty.

Hned si všimnu, že se soustředí na budovu, ve které je Bridgettin byt, ale nevidím, že by ze stavby, která spojuje tři samostatné městské domy, šlehaly plameny. Nad budovou, kam míří voda, stoupá jen oblak černého kouře. Zaparkuji u obrubníku, vystoupím a prohledám parkoviště, jestli tam není Bridgettino auto, ale na místě, které jí bylo určeno, ho nenajdu.

Vzhledem k tomu, že je úterý po čtvrté hodině odpoledne, přináší mi její nepřítomnost jistou úlevu, protože je pravděpodobné, že právě teď není doma a místo toho je stále v práci.

„Už jste vyklidili jednotku B?“ Ptám se, když procházím kolem velitele hasičů a ostatních policistů shromážděných na chodníku.

„Budova je vyklizená,“ křikne mi do zad David, který je už rok velitelem hasičů ve městě. Ještě zamířím k jejímu vchodu, abych se přesvědčil sám. Zaklepu a čekám, pak znovu zabuším. Když nedostanu žádnou odpověď, zamířím ke skupině mužů shromážděných před domem.

„Znáš někoho, kdo tu bydlí?“ David se zeptá a já kývnu hlavou.

„Sestra mého nejlepšího kamaráda u něj bydlí.“ Podívám se na sanitku a všimnu si, že mají na nosítkách starší ženu. „Co se stalo?“

„Požár v kuchyni. Žena, která bydlí v jednotce A, měla na sporáku pánev, zapomněla na ni a šla spát, vzplála. Když si všimla, že jí byt plní kouř, zavolala hasiče. Podařilo se nám ho uhasit, ale… v současné době je ve zdi díra, ze které je pěkný výhled do vedlejší jednotky, spolu s poškozením střechy mezi oběma domy.“ Podívá se na budovu. „Budova a jednotky A až D budou nejméně několik týdnů neobyvatelné. Jestli máš číslo na svého kamaráda, měl bys mu dát vědět.“

„Kurva.“ Vytáhnu mobil z kapsy a vzdálím se od skupiny, zatímco vytáčím číslo Aidena. Když to nezvedá, zavěsím a klepnu si mobilem o stehno. Měl jsem si vzít od Bridgetty číslo hned, jak jsem ji poprvé uviděl. A rozhodně jsem si ho měl vzít, potom co mě šokovala, když se objevila u mě v práci se sušenkami.

Sušenkami, které byly tak dobré, že bych přísahal, že je musela koupit. Ale byla tak rozkošná, když mluvila o tom, jaké zasrané čokoládové lupínky používá.

S vědomím, že teď nemůžu dělat nic jiného než čekat, až se objeví. Tak jsem se dal do práce a shromažďoval informace, které budu potřebovat, abych je předal rodinám, které požár evakuoval z domova.

Když za deset šest sleduju Bridgett, jak vjíždí na parkoviště u komplexu, vystupuju z auta. Vzhledem k tomu, že parkoviště je nyní prázdné od všech záchranářů, nebude mít tušení, co se dnes odehrálo, dokud neuvidí žlutou pásku na vchodových dveřích svého bratra. Když vystoupí z auta, jdu za ní a snažím se nevnímat, jak moc jí to sluší s vlasy staženými do drdolu a v luxusních šatech a botách.

„Bridgett,“ zavolám na ni. Otočí se a ze rtů, které má momentálně namalované pěknou vínovou barvou, jí unikne překvapený výkřik.

„Ty jsi mě vyděsil.“ Očima přejíždí po mé uniformě. „Co tady děláš? Jsou Aiden a May v pořádku?“

„Oba jsou v pořádku – nebo si to aspoň myslím. Celý večer se mi nepodařilo spojit se s tvým bratrem.“

„Myslím, že měl celý den na schůzky.“ Zavrtí hlavou a přetáhne si kabelku přes rameno. „Je všechno v pořádku?“

„Ano i ne.“ Otřu si rukou čelist drsnou od silné vrstvy strniště. „V bytě vedle tvého dneska hořelo.“

„Cože?“ zašeptá a otočí se, aby se podívala na velkou stavbu. „Jsou všichni v pořádku?“

„Ženu, která tam bydlí, odvezli do nemocnice kvůli otravě kouřem, ale krátce poté byla propuštěna. Nikdo jiný nebyl doma.“ Otočí se ke mně čelem. „To znamená, že budova je neobyvatelná a bude, dokud se tam nedostane inspektor a škody se neopraví.“

„Takže tu nemůžu zůstat?“

Zavrtím hlavou a žaludek se mi zkroutí, když se jí rozechvěje brada. „Dostal jsem povolení od šéfa, abych tě vzal dovnitř pro tvoje věci.“

„Dobře.“ Zhluboka se nadechne. „Dobře, jasně, to by bylo skvělé.“

Zvednu bradu, pak ji dovedu ke vchodu a vezmu si od ní klíč, když si všimnu, že se jí třesou ruce, což jí ztěžuje odemknutí dveří. Pustím nás dovnitř, pak si sundám baterku z boku a rozsvítím ji. Vzhledem k tomu, že je ještě zima, je i teď tma.

„Z preventivních důvodů vypnuli elektřinu,“ řeknu jí a pak jí podám světlo. „Veď mě.“

Vezme si baterku, hodí kabelku na gauč, posvítí si světlem do místnosti a zastaví se v kuchyni, kde je ve zdi černá díra, která vypadá jako z hororu.

„Díkybohu se nikomu nic nestalo,“ řekne. Nevím, jestli mluví ke mně, nebo k sobě.

„Zůstaneš u Aidena?“

„Ne.“ Její hlas je tichý, když procházíme chodbou a vcházíme do jejího pokoje. „Myslím, že kousek za městem je hotel. Podívám se tam, jestli mají něco volného.“

„Tam bydlet nebudeš,“ řeknu bez přemýšlení. Znám hotel, o kterém mluví, a odpovídám na týdenní telefonáty, které odtamtud dostáváme, když se něco posere. „Co třeba u tvých rodičů?“

„Ne.“ Její smích je bez humoru. „Bydlení u rodičů nepřipadá v úvahu a určitě vím, že Aiden nechce, abych bydlela u něj a u May.“ Jde ke skříni a vychází s kufrem, který po chvíli hodí na postel. Pak položí baterku na okraj komody a namíří ji směrem k posteli. „Zůstanu v tom hotelu.“

„Není to bezpečné.“

„Budu v pořádku.“ Znovu zmizí ve skříni a já slyším chrastění ramínek, než se vrátí s náručí plnou oblečení, které chaoticky nahází do kufru, než se znovu vrátí pro další oblečení.

„Mám volný pokoj,“ řeknu jí, jakmile vyjde s další náručí věcí. „Není tam postel, ale je tam rozkládací gauč. Můžeš se na něm vyspat, než se věci vyřeší a ty se sem budeš moct vrátit.“

„To je od tebe moc milé, ale není to nutné.“ Vykročím dopředu, abych jí pomohl zapnout kufr.

„Já vím, že to není nutné, ale jestli odmítneš zůstat s rodiči, Aidenem nebo se mnou, tak ti říkám, že tě zatknu, abys v tom hotelu nezůstala.“

„To bys neudělal!“ Zalapá po dechu a já se šibalsky ušklíbnu.

„Zkus to.“

„Nemůžeš lidi jen tak zatknout. Potřebuješ k tomu důvod.“ Vrátí se do skříně a vezme další velký kufr.

„Jo, ale znám dost lidí, takže bych tě mohl na nějakou dobu zadržet, než se někdo začne opravdu vyptávat.“

„Jsi směšný,“ odtuší, odejde do koupelny a vezme si s sebou baterku.

„Zůstaneš se mnou.“ Drhnu si rukama o hlavu a vím, že se blíží katastrofa. Už tak je pro mě dost těžké udržet se v její blízkosti na uzdě, aniž by žila pod mou střechou, ale není jiná možnost. „Hodně pracuju. Sotva se uvidíme,“ říkám spíš sobě než jí.

„Nechci se vnucovat.“

„Prostě kurva přijmi mou nabídku,“ vyhrknu a přísahám, že slyším její smích.

„Dobře, jestli ti to nevadí.“

„Nevadí.“ Dívám se, jak vychází s malou taškou, která vypadá jako kabelka, spolu s toaletními věcmi, kulmou a fénem. Všechno to dá do kufru, pak zvedne z podlahy koš na prádlo, obrátí ho dnem vzhůru a vysype obsah i tam.

Ignoruju fakt, že jsou to všechno krajkové sračky v mnoha barvách.

„Dobře, myslím, že to je zatím všechno, co potřebuju.“ Rozhlédne se kolem.

„Kdybys ještě něco potřebovala, určitě tě sem dostanu,“ ujistím ji.

„Budu si potřebovat použít tvoji pračku. Všechno je cítit kouřem.“

„Já žádnou nemám.“ Tvářím se netečně a ona na mě zamrká. „Dělám si legraci. To je v pohodě.“ Zavřu její druhý kufr. „Chceš si vzít polštář?“

„Jo.“ Sebere ho z postele spolu s tlustou dekou. Táhnu oba kufry chodbou ke vchodovým dveřím a ona se zastaví, aby si vzala kabelku, a pak mě následuje ven.

Když otevře kufr svého auta, vložím zavazadla dovnitř, potom vezmu zbytek věcí do náruče, které do kufru přihodím, než ho zabouchnu a otočím se k ní čelem. „Můžeš jet za mnou ke mně domů. Ubytuju tě a pak vyrazím.“

„Jsi teď v práci?“

„Jo.“

Zavrtí hlavou a o krok ustoupí. „Můžu si najít nějaké místo, kde se zdržím, než večer skončíš.“

„Bejby, já končím až ve čtyři ráno.“ Otevřu jí dveře.

„Noahu.“

„Pojeď za mnou.“ Zabouchnu její dveře a bez ohlédnutí zamířím ke svému autu, počkám, až bude u vjezdu na parkoviště, a pak před ní zastavím.

Cesta z města trvá patnáct minut. Když najedu na polní cestu, která vede k mému domu, zkontroluju zpětné zrcátko a zjistím, že Bridgett je hned za mnou. Zaparkuju před svou dvojgaráží, stisknutím tlačítka otevřu dveře, pak stáhnu okénko a zamávám jí dovnitř.

O několik minut později se s jejími zavazadly zastavím u vchodových dveří a podívám se na Bridgett na schodech pode mnou. „Připrav se, bejby. Lola bude nadšená, že je tady někdo nový, ale zároveň je na nervy, když má v domě štěňata.“

„V domě máš štěňata?“ vydechne, jako bych jí právě řekl, že Santa je skutečný a my si uděláme výlet na severní pól, abychom ho navštívili.

„Jo.“ Ušklíbnu se a strčím do dveří. Jakmile to udělám, Lola se vrhne, aby mě přivítala. Její ocas se vrtí mílovými kroky, než se dostane do pohotovosti a začne štěkat. „Lolo, klid.“ Pustím kufry a zvednu ji, pak se otočím k Bridgett, která má na obličeji směs vyděšeného a zamilovaného pohledu.

„Je moc milá. Jen jí musíš ukázat, že nejsi někdo, koho by se měla bát,“ řeknu jí. Bridgett opatrně natáhne k Lole ruku, nechá ji, aby si přičichla k jejím prstům, a pak ji pohladí po temeni hlavy.

„Je roztomilá. Co je to za psa?“

„Můj odhad je směs pomeraniana a pudla, ale vážně nevím. Našel jsem ji před pár měsíci v jednom opuštěném domě.“

„A měla štěňata?“

„Zrovna před pár týdny se narodila. Bylo to překvapení, o kterém jsem se dozvěděl, když jsem ji poprvé vzal k veterináři.“ Odnáším ji do domu a kufry nechávám v předsíni. Když dojdu do prádelny, položím Lolu na zem a ona se okamžitě vydá k boxu, kde se její tři štěňata hrabou a hledají ji.

„Jsou tak maličcí,“ zašeptá Bridgett, stoupne si za mě a přitiskne mi prsa na paži.

„To jsou.“ Dívám se, jak si Lola lehá, aby je nakrmila, a pak ukážu na pračku a sušičku. „Tohle je prádelna.“ Vyjdu z místnosti a pak zamířím dál chodbou do kuchyně. „Jez a pij, co chceš.“ Ukážu na schody. „Můj pokoj je tam nahoře.“ Zamířím přes obývací pokoj a otevřu dveře do své náhradní ložnice, která je spíš pracovnou než čímkoli jiným. „Gauč se dá rozložit na postel a ve skříni jsou prostěradla a přikrývky.“ Otočím se k ní čelem a zjistím, že se rozhlíží po pokoji. „Nerad tě tu takhle nechávám, ale musím se vrátit do města. Moji kluci mě teď kryjí, ale…“

„Prosím tě, neomlouvej se,“ přeruší mě. „Děláš mi obrovskou laskavost, že mě tu necháváš.“

„O nic nejde.“ Zamířím z pokoje a ona mě následuje až k místu, kde se zastavím v kuchyni. „Nechám ti tu moje telefonní číslo. Kdybys něco potřebovala, zavolej.“ Zapíšu si číslice na blok papíru na lince. „Pracuješ zítra?“

„Jo.“

„Možná se uvidíme ráno.“ Jdu k šuplíku s harampádím a prohrabávám se jím, dokud nenajdu náhradní klíč a ovladač od garážových vrat. „Jestli budu v bezvědomí, až vstaneš, můžeš s klíčem přijít a odejít, kdykoli budeš chtít.“

„Díky,“ zašeptá a já zvednu bradu.

„Zavolej bratrovi, ať ví, co se děje.“

„Zavolám,“ ujistí mě, pak si promne rty a obtočí ruce kolem svého středu. Když ji vidím, jak vypadá tak zranitelně, vnitřnosti se mi svírají touhou ji obejmout, ale připomenu si, že mi nepřísluší ji utěšovat.

„Než odejdu, nastavím alarm.“

„Dobře.“ Přikývne.

A s tím se přinutím odejít.