KD - 1. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Charlotte

Už jsem byla skoro venku ze sprchy, když se ozvalo zvonění Crazy Town, které oznamovalo, že mě čeká práce. Natáhla jsem se po telefonu a přitom ho málem shodila na kachličky na podlaze. Jak jsem zcela neelegantně skočila dopředu, kolenem jsem se tvrdě udeřila o hranaté keramické umyvadlo.

Škubla jsem sebou a houkla: „Co?“

„Charlotte? To jsem já, Derek. Kde jsi?“

Nahá ve své koupelně, mokrá a s bolavým kolenem, které by mělo takhle bolet pouze na konci černé sjezdovky.

„Doma.“

„Dobře.“

Zněl, jakoby se mu ulevilo, jakoby čekal, že se budu snažit jako mnozí další dostat se z Washingtonu D. C. co nejrychleji pryč. Nemohla jsem mu to vyčítat. Kolovaly fámy, že se některá vysoce postavená zvířata z Ministerstva zahraničí bez omluvy potichu vytratila. Nepochybovala jsem, že další je budou následovat.

„Musíš sem okamžitě přijet“, ozval se Derek. „Potřebujeme tu každou ruku.“

Na okamžik jsem zavřela oči a snažila se nezasténat. Během posledních pěti týdnů jsem nebyla doma déle než pár hodin. Jen na tak dlouho, že jsem se stačila trochu vyspat a osprchovat. Tentokrát jsem doufala v trochu víc času, možná dokonce i v teplé jídlo, ale měla jsem to tušit.

Od chvíle, kdy náš očividně rozrušený prezident předstoupil před televizní kamery, aby nám sdělil, že ta velká otázka, zda jsme ve vesmíru sami, je zodpovězena, už nebylo nic normálního. Sice nepoužil slova z Independence Day, zato média ano. Tímto bezohledně přispěli k panice, která propukla dvě sekundy poté, co prezident představil nepopiratelně pohledného, přesto děsivě cize vypadajícího vyslance Krinar. Byla to vysoce vyvinutá a mocná mimozemská rasa, která se rozhodla, že nastal čas nás kontaktovat.

Velvyslanec Arus použil ta správná slova – přicházíme v míru, respektujeme výsostná práva národů, nabízíme přátelství, a tak dále. Ale všechno, co lidé slyšeli – včetně mě – bylo: bla, bla, mimozemšťané! Bla, bla, mimozemšťané! Arus ještě mluvil, když propukly první nepokoje. A od té doby ještě nepřestaly.

„Co se děje?“, zeptala jsem se, a současně se balila do osušky.

„Co by se dělo? Chaos.“ Derekovi se chvěl hlas. Bylo to milý chlapík – naprosto posedlý ctižádostí, jako skoro každý v úřadě, ale žádný hajzl. Požádal mě o schůzku, ale mé odmítnutí vzal s grácií. Do Dne K, kdy se všechny triviální životní problémy rozplynuly jako kouř, z něj byl příjemný kolega.

„V Saudské Arábii došlo k incidentu. Zpráva se šíří jako požár.“ Na chvíli se odmlčel. Asi přemýšlel o tom, že mluví na nezabezpečené lince, kterou mohl odposlouchávat každý. Potom zašeptal: „Obáváme se, že by to mohlo poskytnout Krinar záminku k zásahu a nepokoje ukončit jejich vlastními prostředky, ať už by byly jakékoliv.“

I přes horko z páry v koupelně mi po zádech přeběhl mráz. Nemusela jsem mít žádné zvláštní diplomatické zkušenosti, abych nevěděla, že stojíme na pokraji propasti. Celá planeta. My všichni jsme se nacházeli na bodu zlomu, na kterém se rozhodovalo, jestli budeme mít vůbec nějakou šanci si naši nezávislost ponechat, nebo…

… budeme dobyti. Jinak řečeno, žádná jiná cesta neexistovala. Už jen samotné objevení rasy z cizí galaxie, jejichž loď teď kroužila kolem naší planety, nenechala místo pro pochyby, že i naše nejlepší technika byla ve srovnání s nimi ubohá. Nepomáhala ani skutečnost, že se nám tak podobali a dokonce tvrdili, že jsme byly jejich výtvory. Naopak. Způsob, jakým se pohybovali, jejich řeč těla a vášeň v jejich pohledech, to vše jasně vypovídalo o tom, že Krinar byli dravci. Naši politici mohli debatovat o jejich mírumilovných úmyslech, jak chtěli, nikdo je neposlouchal. Naše nejhlubší, prapůvodní instinkty nám říkaly, že Krinar představují pro lidstvo to největší nebezpečí, s jakým kdy bylo konfrontováno. Možná nás čekalo vyhubení. Ale museli jsme se jim postavit; žádná jiná alternativa nebyla. Byla jsem toho názoru, že bychom tak měli učinit s jasným rozumem a pokud možno se ctí. Ostatní byli jiného názoru. Jejich strana se snažila převzít kontrolu nad ulicemi.

„Jsem na cestě“, řekla jsem a ulevilo se mi, že můj hlas nezněl tak vyděšeně, jak jsem se cítila.

„Buď opatrná. Poslal bych ti auto, ale už žádné nemáme. Někteří řidiči nedorazili do práce. Ostatní jsou zaměstnaní šoférováním pro nejvyšší šéfy.“

To nebylo žádné překvapení. Na ministerstvu kolovala sázka, jak dlouho bude trvat, než se zvedne do vzduchu i helikoptéra, odletí hodně daleko od našeho krásného hlavního města a nechá nás tu samotné s hordou mimozemšťanů. Vsadila jsem dvacet dolarů na další tři dny, ale moc optimistická jsem nebyla. Většina mých kolegů odhadovala zbylý čas na hodiny.

Podle Dereka patřili k těm chytrým.

O patnáct minut později jsem byla oblečená v jednoduchých černobílých pouzdrových šatech s krátkým sakem, černým páskem a černými lodičkami, ve kterých mě nebudou bolet nohy. Zatímco jsem si kartáčovala své blonďaté vlasy po ramena, ještě jednou jsem v duchu poděkovala svému kadeřníkovi, že mi pár dní před příletem mimozemšťanů udělal tak fantastický střih.

Co asi teď dělal? Většina obchodů byla zavřená, nebo otevřená jen pár hodin. Většinou za přítomnosti ozbrojených strážných. Pokud by mohli, lidé by utekli z měst zpátky do míst, ze kterých kdysi přijeli. Venkov byl teď o mnoho přitažlivější než dřív. Tohoto pokušení jsem byla ušetřena. Pro mě nebylo žádné místo mého dětství, kam bych mohla utéci. Na mě nečekala žádná rodina. Měla jsem přátele, ke kterým jsem mohla jít, ale ti měli své vlastní problémy. Místo toho, abych se jim vnutila, jsem raději držela pozice, jedno, co Krinar plánovali.

Musela jsem si pospíšit, než začne platit zákaz vycházení, a už jsem byla na cestě ke dveřím, když jsem si vzpomněla, že televize stále ještě běží. Zrovna jsem ji chtěla vypnut, když jsem strnula. Běžely noční zprávy. Mluvčí, mladá žena, byla ve tváři úplně popelavá. Bojovala, aby neztratila svůj profesionální výraz.

„Tyto nahrávky nám poskytly anonymní zdroje“, pronesla třesoucím se hlasem. „Právě se dovídáme, že jsou k vidění i online. Nahrávky byly pořízeny asi před hodinou v Riadu, hlavním městě Saudské Arábie. Tam už je po půlnoci, takže je video dost tmavé. Přesto je tam dostatek světla, aby byly události zřetelné.“

Zaváhala a bylo jasné, že naslouchá pokynům ve sluchátkách. Po pár sekundách pokračovala: „Než nahrávky ukážeme, uděláme malou pauzu. Pokud se v místnosti nacházejí děti, prosíme, abyste je okamžitě poslali pryč. Toto nesmí vidět.“

Během chvíle, která mi přišla nekonečná, ale nemohla trvat déle než minutu, jsem zírala strnule na obrazovku. Bylo to dostatečně dlouho na to, aby mi hlavou běžely myšlenky, jako: Proboha, co teď přijde? Po všem, co už se přihodilo, co by mohlo být ještě horší? Jak bude reagovat obyvatelstvo, které už tak mělo panický strach? Nad tím se vznášela ultimativní otázka: Co by udělali Krinar? Čeho byli schopní?

Dostala jsem odpověď příliš rychle, stejně jako zbytek světa.

Nahraná scéna vypadala jako boční ulička jedné velké obchodní ulice. Pouliční světlo poskytovalo dostatek světla, aby byla vidět velká skupina mužů, asi tři tucty, jak se tlačí v boční uličce. Všichni byli oblečeni v černém a očividně těžce ozbrojení. Měli i automatické zbraně. Někteří z nich měli na hlavě kamery. Došlo mi, že plánovali, aby byl svět svědkem jejich činu. Museli vycházet z toho, že zvítězí. Ale rychle bylo jasné, že se tragicky a krutě mýlili.

Do obrazu vstoupil asi půl tuctu Krinar, kráčející po ulici. Stejně jako všichni ostatní mimozemšťané, které jsme dosud viděli, byli neuvěřitelně krásní – vysocí, vytrénovaní a obklopeni aurou síly a sebevědomí. Skupina sestávala výhradně z mužů. Podle všeho byli neozbrojení.

Ozval se rozkaz v arabštině. Skupina mužů vyběhla z boční uličky, ve které se skrývali. Okamžitě se ozvaly výstřely a nezaměnitelné zvuky explodujících granátů. Bezpochyby měli v úmyslu Krinar zabít a ne je jen zajmout. Pár sekund jsem si myslela, že přesně to se děje. Všichni Krinar byli velmi rychle zraněni. Jejich zranění vypadala tak vážně, že pro normálního člověka by byla smrtelná. Ale ne pro Krinar. Šest jedinců se neskutečně rychle přeskupilo a napadli mnohem větší skupinu Arabů. Útočníci i přes své zbraně, jejich očividný bojový výcvik a moment překvapení neměli žádnou šanci. Byli viditelně v nevýhodě.

Snažila jsem se potlačit výkřik, ale když Krinar chytil jednoho útočníka a jedním rychlým pohybem mu utrhl hlavu, nepodařilo se mi to. Když jeho vrah odhodil hlavu bokem, z krku vystříkla krev. Hlava se odkutálela na okraj silnice a tam zůstala ležet s vytřeštěnýma očima, zírající do noci.

Navalilo se mi. Zoufale jsem se snažila nedívat, ale zděšením z toho děsivého představení, odehrávajícího se přímo před mýma očima, ztuhla jsem. Arabové byli doslova roztrháni. Jejich hlavy a končetiny létaly do všech stran. Krinar se pohybovali neuvěřitelnou rychlostí. Ale ještě víc šokující byla jejich neskutečná síla. Jeden z nich chytil dva muže najednou a oba vyhodil nejméně dvacet metrů do vzduchu. Ani se za nimi nepodíval, když padali zpátky dolů, s odporným zvukem dopadli na zem a s polámanými kostmi zůstali ležet.

Boj byl během několika minut u konce, ale mohl by klidně trvat věčnost. Dojem, který zanechal, byl stejně tak děsivý jako nesmazatelný. Naživu nezůstal ani jeden člověk. Většinu těl by snad nepoznali ani nejbližší příbuzní. Zbyly z nich jen krvavé kusy masa zničené nepřítelem.

Naše instinkty nám radily dobře. I přes svůj technologický a vědecký um byli Krinar schopní krutých brutálních činů. Rozhodně by nás neváhali krvavým způsobem zabít.

Mluvčí opět hovořila. Ale její slova už jsem nevnímala. Jediná myšlenka, která křičela v mé mysli, byla, že ať už byly věci od příchodu Krinar špatné, teď byly mnohem horší.