KD - 9. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Charlotte

Večeře s neuvěřitelně žhavým mimozemšťanem. U jednoho velmi odlehlého stolu na verandě velvyslanectví, obklopeného vznášejícími se lampami, působící jako skupinka drobných hvězdiček, byla podávána jedna delikatesa za druhou. Objevovaly se, jakoby měly křídla. Na to by si žena dokázala zvyknout. Ale nejdřív jsem Jareka požádala, abychom vyložili karty na stůl.

„Jsi ženatý?“, zeptala jsem se. Asi bylo pozdě na to myslet, ale lepší pozdě než nikdy. Pokud by byla na Krině nebo ještě blíž žena, která na něho čekala, okamžitě bych vstoupila do nejbližšího konventu. K mé nekonečné úlevě – pravděpodobně i toho konventu – na mě Jarek pohlédl způsobem, jako bych přišla o rozum.

„Vážně se mě ptáš, jestli bych se k tobě mohl chovat tak, jak jsem se choval, zatímco bych měl vztah s jinou ženou?“

Když jsem na něj jako odpověď dál zírala a čekala na jeho vyjádření, povzdechl si. „Ne, Charlotte. Nemám žádný vztah a ani jsem nikdy s žádnou ženou neslavil Svátek sedmačtyřiceti.“

Zaplavila mě úleva. Ale nebyla jsem si jistá, o čem to mluvil.

„Svátek sedmačtyřiceti… Co to je?“

„To je asi nejvíc podobné vaší instituci manželství. Když pár na Krině stráví společně sedm a čtyřicet našich let, oznámí svůj úmysl zůstat spolu napořád. Podstoupí spolu rituál pospolitosti, kterého se zúčastní všichni jejich přátelé a rodina. Tak dlouho se mi to ještě nikdy nepodařilo.“

„Ale už jsi měl vztahy?“ U žádného muže, který byl tak krásný a očividně vášnivý jako byl Jarek, to nemohl být ten případ.

„Ano, samozřejmě…“ Na okamžik zaváhal a poté dodal: „Ale ne v poslední době.“

Oh! To bylo zajímavé. Byl příliš zaměstnaný, nebo… Opatrně jsem se zeptala: „Jak dlouho…“

„Asi padesát vašich let.“

Padesát let? Nejžhavější mužská bytost na dvou planetách byl padesát let v celibátu? Skoro dvojnásob delší dobu než jsem žila? Proboha! Do čeho jsem se to navezla? Byl mnohem větší a silnější než já. A jeho penis… Vzrušila jsem ho a trápila, hrála si s ním a…

Neublížil by mi. Neptala jsem se sama sebe, proč jsem si to myslela. Prostě tomu tak bylo. Skutečnost, že jsme tu seděli a způsobně si užívali společnou večeři, byla jasným důkazem pro Jarekovu sebekontrolu. Kdyby bylo po mém, už bych byla opřená o nejbližší zeď a měli divoký sex. Nebyla jsem na to hrdá, opravdu ne.

„Tak dlouho? Zdržují se Krinar obvykle tak dlouho, nebo…“ Zdálo se mi to – nebo se začervenal?

„Ne, normálně ne. Sex je přirozenou součástí našeho života. Pro zábavu, pro uvolnění, ale nic závazného, pokud ovšem neprobíhá ve vážném vztahu.“

„Tak proč jsi teda…?“ Viděla jsem, jak bojuje sám se sebou, a zadržela jsem dech. Jak upřímný bude? Dostatečně upřímný… nebo ne? Právě jsem uvěřila, že bychom mohli překonat cokoliv, co by nás rozdělovalo. Byl toho schopný taky?

„Před padesáti lety jsem v Aréně zabil muže.“

Oukej, rozhodně byl upřímný. Musela jsem polknout.

„Zabil jsi muže…“ Nezvládala jsem to. Ne, protože by to bylo nějaké zvláštní překvapení, ale proč tomu tak nebylo. Od začátku jsem cítila, že Jarek disponuje železnou vůlí a odvahou, která s tím byla spojená. Jeho tělo, jeho síla, mužnost… Spojovala jsem si s tím prastarý princip ochránce a pečovatele. Akceptovala jsem, že za určitých okolností byl schopen zabíjet. Ale musela jsem pochopit proč.

„Aréna? Co je to?“

Vypadal, že se mu ulevilo, že jsem se zeptala nejdříve na to, místo toho abych se soustředila na to, co udělal. Bylo to, jakoby se bál, že by mě to od něj odpudilo. Sevřelo se mi srdce. Ať už mi chtěl sdělit cokoliv, očividně to na něj mělo hluboký a dlouho trvající vliv.

„V dávné minulosti, když měli dva Krinar rozepři, kterou nedokázali vyřešit, docházelo často k smrtícím sporům mezi rodinami nebo dokonce mezi klany. Abychom tomu zabránili, vyvinuli jsme koncept Arény. Je to místo, na kterém můžeme ukončit spory, pro které jinak neexistuje řešení, aniž by do toho byl zatažen někdo další.“

„Bojem?“ Ti neuvěřitelně pokročilí Krinar, kteří překonali hluboký vesmír, byli stále schopní chování, které mnoho lidí považovalo za primitivní?

„Ano. Zbraně nejsou povoleny. Výsledek boje, ať dopadne jakkoliv, záležitost vyřídí.“

„Je to hodně rozšířené? Dělají to tví lidé často?“

„Párkrát každý rok. Nabízí nám to ventil pro naše primitivní pudy. Stále je máme. Místo toho, abychom se je pokusili potlačit, dáváme jim průchod tím nejméně zničujícím způsobem.“

„Chápu…“ To jsem si nedělala, ale aspoň jsem se o to snažila. „Jak ses dostal do takové situace?“

„Měl jsem přítele, se kterým jsem vyrostl. Tenkrát jsme oba pracovali pro muže, zodpovědného za kontakt se Zemí. Jeho jméno je Korum. Můj přítel, aspoň jsem ho za něj považoval, manipuloval s výsledky našich plánů, aby to vypadalo, jako že byly dobré. Ale nebyly. Zjistil jsem, že chce udělat na Koruma dojem. Kdyby byly ty plány přijaty, byli by zraněni lidé nebo dokonce zabiti. S ohledem na našeho dlouholeté přátelství jsem mu nabídl možnost vrátit zpět to, co udělal a slíbil jsem, že o všem pomlčím.“

Měla jsem děsivý pocit, že jsem věděla, co se stalo. O okamžik později mi to Jarek potvrdil.

„Odmítl. Doteď nechápu, proč. Hrdost, ctižádost, co já vím. Nakonec to bylo jedno. Když jsem ho odhalil, vyzval mě, abychom tu záležitost vyřídili v Aréně. Měl jsem za to, že budeme bojovat do nerozhodně.“

„Ale on měl v úmyslu něco jiného?“

„Chtěl mě zabít. Asi proto, že jsem byl jedinou osobou, která věděla, co udělal. Asi si myslel, že když mě umlčí, jeho plán uspěje. Když mi to nakonec došlo, už jsem byl těžce zraněn. Neovládl jsem se a zabil ho.“

Ani jsem nedokázala pochopit, co musel zažít a ani jsem to nechtěla předstírat. Ale jedno mi bylo jasné.

„Jareku, pro mě to zní spíš tak, že ses jen bránil.“

Jen pokrčil rameny. „Tak to viděli i ostatní. Ale nedokážu se přenést přes ten okamžik, kdy jsem cítil, jak ve mě vše rozumné a civilizované puká. Poprvé ve svém životě jsem se musel utkat s mnohem temnější a primitivnější stránkou svého já.“

Můj soucit s ním byl instinktivní. Chtěla jsem ho nějak utěšit, ale musela jsem vědět víc.

„Co jsi udělal?“

„Na Krině máme místa, která slouží ke spirituální meditaci a pokání. Jedno z nich jsem vyhledal.“

Hledala jsem podobný výraz, který bych chápala. „Myslíš něco jako… klášter?“

„Ano. V mnoha ohledech. Absolvoval jsem rituál Kusakhina, takové očištění a hojení duše. Během posledních let tohoto procesu jsem začal psát a učit. Když jsem se rozhodl vrátit se zpět do normálního života, pozval mě vyslanec Arus, abych se podílel na přípravách pro první kontakt se Zemí jako jeho poradce. Bylo mi ctí jeho pozvání přijmout.“

Byl mužem se svědomím, které ho přimělo se raději znovu přetvořit, než aby akceptoval své vlastní sklony k násilí. A vášnivý muž, který tuto svou stránku jako trest za čin, který mu nikdo jiný nevyčítal, potlačil.

„Nemáš v úmyslu… být v celibátu?“, zeptala jsem se.

Pohlédl na mě. V jeho očích žhnuly zlaté jiskřičky, které jsem si u něj spojovala se silnou vášní. V břiše mě zašimralo.

„Musím přiznat, že to záleží na tobě, Charlotte.“

Na zbytek večeře, kromě té části, kdy jsem mu vyprávěla o svých rodičích, už si nevzpomínám. Hovořila jsem o nich s někým jiným velmi zřídka. U Jareka jsem se ale otevřela jako nikdy předtím. Aspoň ne od té doby, co jsem byla dítě. Tolik lidí, co jsem znala, říkalo ta správná slova o tom, jak toužit po míru. Ale nikdy neudělali nic, aby to opravdu dokázali. On byl konfrontován se svými nejtemnějšími pudy a nechal je za sebou, aby převzal úkol spojit dvě rasy tím nejmírumilovnějším a nejbezpečnějším způsobem, jak jen bylo možné. Pochybovala jsem, že někdy znovu potkám někoho, kdo by se tak upřímně angažoval v boji proti násilí. Právě jsme hovořili o rodině, jeho rodiče a bratr byli na Krině a on s nimi udržoval pravidelný kontakt, když jsem řekla: „Mí rodiče byli oba diplomaté a pracovali pro ministerstvo zahraničí.“

„Byli. Už nejsou?“

Přikývla jsem, protože se mi stáhlo hrdlo. „Před dvanácti lety byli na své druhé svatební cestě, když je unesli teroristi. Drželi je týden v zajetí a poté je popravili.“ Ještě během toho, co jsem to říkala, mě napadlo, jestli už to neví. Copak si mě se všemi svými možnostmi neprověřil? Nemohla bych mu to vyčítat. Lidé se navzájem googlili neustále. Přesto bych to vnímala jako porušení důvěry. Chtěla jsem, abychom se o sobě učili tím, že bychom spolu hovořili, a ne z neosobních, anonymních zdrojů.

V té samé chvíli ale bylo jasné, že to nevěděl. Výraz v jeho tváři – šok, zděšení, soucit – nebylo o tom pochyb. Rychle se ovládl, ale ne předtím, než jsem uviděla, jak hluboké byly jeho city ke mně.

Tiše odvětil: „To je mi líto, Charlotte. Něco takového je strašné. To by se nemělo nikdy stát.“

Postavila jsem křišťálovou sklenici, kterou jsem držela v ruce, pomalu na stůl a zírala na krvavě rudé víno, na jehož tmavé hladině se odráželo světlo lampy.

„Jejich kolegové neúnavně pracovali na tom, aby zjistili místo, kde je drželi. Když ho nakonec našli, už bylo pozdě.“

„A ti teroristé?“

„Zmizeli.“

Našly se jen jejich mrtvoly. Nedovolili mi je vidět. Ani jsem nikdy neviděla videa, která teroristé během zajetí mých rodičů natočili. Včetně toho posledního, když jim usekli hlavy.

Natáhl se přes stůl a položil ji na tu moji. Naše prsty se propletly a já se ho pevně držela. Teplo jeho doteku odehnalo chlad z mé duše.

„Jistě víš, jak byli na tebe hrdí.“

„Možná. Přemýšlím o tom, jestli se během posledních dní svého života neptali, jestli měla cesta, kterou se vydali, význam. Pravdou je, že se po jejich smrti vůbec nic nezměnilo.“

Znal Zemi příliš dobře na to, aby to popíral. Jarek byl ovšem představitelem moci, která se nedala měřit s čímkoliv, s čím se zlo na mé planetě kdy setkalo.

„Věci se mění teď. V tichosti jsme zasáhli, aby se takové skupiny rozpustily. Vládám bylo sděleno, že tichá tolerance násilí, jedno z jakého důvodu, bude mít následky, které by raději nechtěli zažít. Rozum zvítězí.“

Váhavě přikývla. „Dobře.“ Pokud bylo zapotřebí příchodu mimozemšťanů, aby se toho dosáhlo, pak bylo všechno v pořádku. Nic nemohlo vzkřísit mrtvé, ale aspoň budou ochráněni ti živí. Odmítala jsem o tom dál přemýšlet, vstala jsem a vytáhla ho za ruku na nohy. Odstup způsobený stolem se pro mě stal nesnesitelným. Musela jsem se ho dotknout, nechat se obejmout, cítit jeho kůži na té své. Jestli to bylo chytré, o tom jsem mohla přemýšlet později… možná. Momentálně nebylo nic důležitějšího než tento okamžik, který by mohl být ztracen. Když jsem vstoupila do jeho roztažených paží, zamumlala jsem: „Vezmi mě do postele, Jareku. Prosím.“