FPWP - 28. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

RAVEX’TON

Běžel tak rychle, jak to jen šlo, a když konečně dorazil domů, v hrdle mu chrčelo. Vypil celý kýbl vody a otřel si rty. Poté se usmál. Nyní mu bylo vše jasné. Budoucnost. Jeho život. A především: Lily. Jeho Mahan.

Hledal špatně. Nezměnil se svět. On ano. Tradice nebyly důležité, to teď viděl. Jen pokrok. Jak věci zlepšovat. Změny.

Ona to věděla. A ukázala mu to. Byla jeho Mahan a teď když mu to bylo jasné, se musel smát.

Změnil se. Úplně. Poznal, že kmeni Ytter nemůžou vládnou tradice. Udělá všechno, co může, aby si kmen polepšil. Postaví se Radě. Udělá z této vesnice tu nejlepší na celém Acerex! Ukončí válečnické zkoušky na Ohňové planetě a nahradí je zkouškou Chladem. Zkoušky budou stále drsné, ale počet obětí bude menší. Přihlížet bude moci celá planeta. Zjistí, že válečníci kmene Ytter jsou stále ti nejtvrdší, i když už nelétají na Ohňovou planetu. Brzy ty zkoušky odmítnou i ostatní. Postaví víc Liliyných generátorů a silových polí a Chlad vytěsní z většího okolí vesnice. Stále zůstanou obrovské oblasti, mnohem větší, ve kterých bude moci Chlad vládnout. Ale kmen si zajistí dostatek půdy, aby mohl vzkvétat.

Odpustí mu Lily? Možná ne. Pokud ne, tak bude žít svůj život bez své Mahan.

Bude ho to bolet, ale on to vydrží. Samozřejmě, že s ní by to bylo mnohem úžasnější. Musel to zjistit. Musel ji odchytit dřív, než se vrátí na svou planetu. Ale i tam by ji následoval, pokud by to bylo nutné.

Doběhl do vesnice. Ale člun kmene byl pryč a osamělý člun, stojící na rampě, byl jiný model. Mnohem novější a větší. Zabouchal na nejbližší stan. „Ugrieku?“

Válečník vyšel ven. „Ach. Už jsem si říkal, kde jsi?“

„Jo? A proč? A kde je člun?“

„Divil jsem se, protože se vrátila ta mimozemská velvyslankyně a myslel jsem si, že bys ji možná rád viděl. Člun je tam, kam s ním odletěla.“

Ravex’ton se poškrábal na hlavě. „Ona odletěla se člunem? Naším člunem?“

„Ano. Mimozemšťanku přijala tvá matka a ta poté odletěla naším člunem neznámo kam. Sama. Myslel jsem si, že je to třeba nějaký druh testu, aby se zjistilo, jestli po opravách stále funguje.“

Ravex’ton vyrazil ke stanu Irueny a vešel dovnitř. V břiše se mu usadil nepříjemný pocit. Jeho matka byla doma a něco šila. „Ztracený syn se vrací domů“, pronesla a pokračovala ve své práci. „Po hodinách nevysvětlitelné nepřítomnosti.“

„Byla tu Lily?“

Vzhlédla k němu. „Také ti přeji dobrý večer. Ta mimozemšťanka? Možná.“

„Ugriek říkal, že tu byla, a že jsi s ní mluvila. Pak si vzala náš člun.“

„Och, tohle. Ano, ano. Přiletěla v té své nafintěné věci, a pak se uvolila přestoupit na náš skromný člun. Takoví jsou milostiví, ti mimozemšťani. Měli bychom jim být vděční.“

„Kam letěla?“

„Och, kam mimozemšťané normálně létají? Předpokládám, že ke hvězdám.“ Zdržovala ho. Byla mnohem nervóznější, než chtěla dát najevo, to mu bylo jasné. Ještě nikdy nezažil, aby se k němu chovala takto. Vůči ostatním, ano. Toho už si všiml. Něco před ním tajila. Něco důležitého.

Udělal krok směrem k ní, vztyčil se nad ni, až zakryl světlo. „Kam odletěla?“

„Jak ode mě můžeš čekat, že budu mít přehled o mimozemšťanech a jejich podivných příchodech a odchodech? Dělají si, co chtějí. Většinou nás chtějí zabít. Tak, jako tahle.“

Ravex’tonovy obavy se rychle změnily ve strach. „Co tím myslíš?“

„Mimozemšťané nás chtějí vždycky jen zabíjet. Proč by to mělo být u těchto jinak? Jsou chytří, to uznávám. Velmi chytří. Vědí, že nejlépe se někdo zničí, když ho přimějí, aby se zničil sám. Například pomocí cizí technologie. Zábavnými přístroji. Věcmi, které léčí. Věcmi, které z nás udělají slabochy. Věcmi, které nás přimějí, abychom se zničili sami. Už přechytračili našeho krále. Ale na kmen Ytter si nepřijdou.“

Její hlas se chvěl. Mluvila s hlubokým přesvědčením a její velké upřímné oči v něm vyvolaly větší strach než cokoliv jiného. Sklonil se k ní a vzal jí z prstů jehlu. Poté ji zarazil do dřevěného sloupku tak prudce, že v tvrdém dřevě zmizela.

„Kam. Odletěla?“

Vzhlédla k němu a nyní v jejích očích uviděl strach. „Chtěla naši smrt. Prostě jsem ji poslala na tu její.“

„Kam?“

Na tváři jeho matky se objevil úšklebek, když v něm vyvolal nutkání ji praštit. Sevřel ruce v pěst.

„Bosh“, zavrčela spokojeně.

Zastavilo se mu srdce. „Ty jsi ji poslala na Ohňovou planetu?“

„To jsem udělala. Najde tam svou smrt. Člun tam sice dokáže přistát, ale dál nic. Nemá takový dosah. Zbavili jsme se jí. Jednou provždy. Zbavili jsme se těch mimozemšťanů a jejich ďábelských přístrojů. A ty ses zbavil toho malého démona. Od chvíle, kdy sem přišla, jsem to věděla. Že tě svede. Tebe, největšího bojovníka kmene Ytter. Pak by ses stal náčelníkem a ona by naši vesnici proměnila v mimozemskou kolonii. Vedenou mimozemšťany. Zatímco my bychom byli jejich otroky. Slabí. Určení k tomu, aby z nás byli sluhové.“

„Proč souhlasila, že poletí na Ohňovou planetu?“ Rty měl jako mrtvé a měl potíže formulovat slova.

„Tvrdila jsem, že jsi tam odletěl, protože jsi své zkoušky nikdy nesplnil, a že to teď chceš dohnat.“ Štěkala. „Ravex’ton! Největší bojovník kmene! Och, to byl naprosto geniální nápad. Prostě mě to napadlo! A ona tomu uvěřila! Vůbec tě nezná. Nepoznala by velkého bojovníka, i kdyby na ni spadl.“

Ravex’tonovi se nedostávalo slov. Zuřil. Před očima měl rudo. V duchu viděl sám sebe, jak svírá Iruenino hrdlo a mačká z ní život.

Za chvíli se stane vražda, konstatovala klidná část jeho mysli. A věděl, že to byla pravda. Mohl by svou matku zardousit. Jen tak, bez lítosti. A udělal by to, kdyby neměl na práci něco mnohem důležitějšího. Vyklopýtal ven do sněhu.

„Už je mrtvá“, ječela za ním jeho matka. „Je to zbytečné! Už nám nemůže nic udělat! Žádní další mimozemšťané nepřijdou! Už vědí, že jsme je prohlédli!“

To nemohla být pravda. Ještě nemohla být mrtvá. Nebyl pryč tak dlouho. Měla maximálně pár hodin náskok. Pokud by zprovoznil ten druhý člun, možná by ji mohl dohonit.

Rozběhl se.