KY - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bridgett

Sušenky

Zaparkuju před policejní stanicí uprostřed města a zírám na dvojité dveře, zatímco se snažím přesvědčit sama sebe, abych vystoupila z auta. Včera večer jsem se po skleničce s May vrátila domů, osprchovala se a lehla si do postele. Ale po dvou hodinách převalování jsem vstala a šla do kuchyně. Připravit novou várku těsta na sušenky a pak je upéct bylo přesně to, co jsem potřebovala, abych se uvolnila. Když jsem měla několik tuctů měkkých, zlatavých sušenek, které vypadaly jako z dokonalého časopisu, byla jsem připravená jít spát.

Ale teď, když ty sušenky ležely v nádobě na sedadle vedle mě, jsem si říkala, proč mě nenapadlo, že se vlastně budu muset s Noahem vidět, abych mu je mohla dát.

„Možná tu ani není,“ zamumlám si pro sebe – doufám, že mám pravdu –, než popadnu plastovou nádobu a pak se přinutím otevřít dveře. Jakmile vystoupím z auta, kolena se mi podlamují a žaludek se mi svírá, když přecházím po chodníku a stoupám po schodech ke dveřím policejní stanice. Protože jsem na policejní stanici nikdy předtím nebyla, chvíli tam stojím a nejsem si jistá, jestli mám zaklepat, nebo prostě vejít. Této možnosti se zbavím, když mi otevře pohledný policista v uniformě.

„Ahoj, nepotřebujete pomoct?“ zeptá se a očima mě přejíždí. Neunikne mi, že jeho pozornost spočine na mém prsteníčku.

„Jenom jsem něco přinesla Noahovi.“ Zvednu nádobu a jeho pohled se na ni přesune, než se znovu setká s mým.

„Ještě tu není.“

Aleluja.

„Aha.“ Pokusím se tvářit zklamaně. „Myslíte, že to tu můžu nechat?“

„Jasně, dám mu je na stůl, jestli chcete.“ Natáhne ruku, aby si je vzal, a pak zvedne průhlednou nádobu, aby se podíval dovnitř. „To jste upekla vy?“

„Upekla.“

„Co musí chlap udělat, aby dostal domácí sušenky?“ zeptá se a já si nemůžu pomoct, ale usměju se.

„Odvézt mě do prodejny a pomoct mi s výběrem auta, přestože celou noc pracoval.“

„Uf.“ Hvízdne si. „Pro tak krásnou ženu jako jste vy, bych to možná také udělal.“

„Bentone, neměl bys jít na hlídku?“ vyštěkne hluboký hlas a mně se sevře žaludek, když se otočím a zjistím, že po chodníku kráčí Noah. Na hlavě má baseballovou čepici, oblečený je do tmavých džínů a tmavě oranžového termotrika, které mu padne jako druhá kůže, a přes rameno má přehozenou tašku, která vypadá asi tak velká jako já.

„Byl jsem na odchodu,“ odpoví Benton a podá mi box zpátky. „Rád jsem vás poznal.“

„Jo, vás taky.“ Kousnu se do rtu, když na mě mrkne, a přísahám, že slyším něco, co zní jako Noahovo zavrčení.

Když Benton zamíří na ulici, Noah se zastaví na schodech o schod níž. S mými podpatky si hledíme skoro z očí do očí. Když se nade mnou netyčí, mám pocit, že jsme si tak trochu rovni, ale nijak to neulehčuje chvění v mém žaludku, které od chvíle, kdy jsem uslyšela jeho hlas, jen zesílilo.

„Co tady děláš?“ zeptá se a já si uvědomím, že na něj jen zírám, prohlížela jsem si jeho vousy a to, jak mu to dneska sluší.

„Upekla jsem ti sušenky, abych ti poděkovala za to, že jsi mi tuhle pomohl.“ Natáhnu k němu ruce s krabicí, ale on si ji nevezme a neřekne ani slovo. Místo toho se jeho oči upírají do mých, což způsobuje, že se mi v žaludku tvoří nepříjemný uzel. „Říkala jsem si, že nic nevyjádří mé poděkování tak jako vlastnoručně upečená sladkost.“ Vtáhnu si mezi zuby rty a pokračuju v blábolení jako idiot, abych vyplnila ticho. „Jsou tam čokoládové lupínky… a ne ty levné čokoládové. Ty dobré z toho nóbl bio obchodu na druhém konci města.“ Bože, proč jsem to řekla? „Ne že by na těch levnějších bylo něco špatného. Jen se mi líbí, jak se ty pravé rozpouštějí a chutnají, takže mám pocit, že utratit o pár dolarů víc se nakonec vyplatí. Ale mouka a další věci jsou prostě z normálního obchodu.“

Strčím mu nádobu do hrudi a pustím ji, což ho donutí ji chytit dřív, než spadne na zem. „Jestli je nechceš, můžeš je dát svým spolupracovníkům.“ Obejdu ho a vydám se po schodech dolů, potřebuju se dostat pryč, pak zalapám po dechu, když mi jeho velká dlaň obepne horní část ruky.

„Kam jdeš?“

„Najít nejbližší jezero, do kterého bych skočila.“ Slyším, jak se uchechtne. Otočím hlavu jeho směrem, což je chyba, protože už teď mě přitahuje. Když uvidím, jak se usmívá, je to ještě horší. A to je fakt špatné, protože to poslední, co potřebuju je, abych se do něj zamilovala, zvlášť když jsem pořád ještě hodně vdaná a on o mě očividně nemá ani trochu zájem.

„To jsi vážně upekla ty?“

„Upekla,“ odpovím a sleduju, jak pouští tašku na zem, aby mohl otevřít box a vyndat jednu ze sušenek. Vloží si ji celou do úst.

„Sakra,“ zamumlá, zavře oči a pomalu kouše. Já stisknu rty. Nevím, jak vypadá, když prožívá orgasmus, ale výraz jeho tváře teď způsobuje, že se mi po krku až do tváří šíří nával horka. „A ty mi chceš říct, že takhle dobře chutnají jenom kvůli nějaké luxusní čokoládě?“ zeptá se, otevře oči a prohlédne si můj obličej.

„Hm… hmm.“ Pročistím si hrdlo. „To a směs másla a ztuženého tuku, kterou jsem použila.“

„Budu si od tebe muset vzít recept.“

„Napíšu ho Aidenovi,“ řeknu mu, když do zavřených dveří strčí velmi roztomilá policistka. Jakmile se jeho pozornost zaměří na ni, tvář se mu rozzáří úsměvem. Dají se do řeči, tak sejdu na chodník a vydám se k autu, potřebuju utéct. Protože pocit žárlivosti, který mi sedí v žaludku jako shnilé jablko, není emoce, kterou mám moc ráda, i když je mi velmi, velmi povědomá.

„Bridgett,“ zavolá Noah. Otočím hlavu, abych se na něj podívala přes rameno, a zjistím, že má stažené obočí, zatímco policistka mě sleduje se zvědavým výrazem.

„Vím, že pracuješ.“ Mávnu rukou. „Jen jsem ti je chtěla předat. Určitě se ještě uvidíme.“ Věnuji mu úsměv, který působí naprosto trapně a nuceně. „Přeji dobrou noc.“ Otočím se na patě a spěchám k autu. Snažím se, aby můj úprk nevypadal, že spěchám. Jakmile jsem uvnitř, nastartuju motor a pak vycouvám z prostoru, aniž bych mu věnovala další pohled.

Místo domů projíždím městem a mířím k domu svých rodičů. Několik dní jsem odkládala návštěvu táty, abych se vyhnula setkání s mámou, ale už to nemůžu dělat. Musím si s ním promluvit o svých plánech, protože se blíží moje zkouška na realitního makléře. Pokud ji složím, doufám, že si najdu nějakou realitní kancelář, kde se budu moci zaučit, než se vydám úplně na vlastní pěst a opustím práci v jeho firmě.

Můj táta vlastní jednu z největších stavebních firem v Tennessee, kterou mu předal jeho otec. Plánoval, že až odejde do důchodu, převezme ji můj bratr, ale Aiden se zamiloval do fotbalu a pak ho začal hrát profesionálně. Dělal to až do doby, kdy před několika měsíci utrpěl zranění, které ho nadobro vyřadilo ze hry. Když táta prodělal mrtvici, a ochrnul na jednu stranu těla, Aiden přijel domů, aby mu pomohl, a tehdy se seznámil se svou přítelkyní May. Nevím, jak dlouho Aiden plánuje tátovi pomáhat, ale vím, že táta je šťastnější než kdykoli předtím, když má syna zpátky v Tennessee a pracuje přesně tam, kde podle něj měl vždycky být.

Když odbočím na příjezdovou cestu k rodičům a přede mnou se objeví velký dům, přemýšlím, co se s ním stane, pokud se rodiče rozvedou. Ne že by mě k domu, kde jsem vyrůstala, vázaly nějaké hezké vzpomínky, kvůli kterým by bylo těžké ho opustit. Ale přesto bude zvláštní nemít je oba na jednom místě.

Poté, co zaparkuji hned za zatáčkou na kruhové příjezdové cestě, vystoupím, dojdu k domovním dveřím a neobtěžuji se klepat. Místo toho se klíčem pustím dovnitř. Uvnitř je ticho a tma, ale vidím světlo vycházející ze dveří tátovy kanceláře na konci dlouhé chodby a slyším něco, co zní jako hovor lidí. Když dojdu do pokoje, najdu jednu z tátových ošetřujících sester sedět na židli a tátu na nemocničním lůžku. Dali ho do tohoto pokoje po jeho mrtvici, protože pro něj bylo příliš obtížné vyjít po schodech. Když se oči jeho sestry setkají s mýma, usměju se a ona mi úsměv oplatí, než vstane a řekne mu, že se za chvíli vrátí s jeho večeří.

„Ahoj, tati.“ Jdu dál do pokoje a on se na mě unaveně usměje. Jeho únava je viditelná a jsem si jistá, že je způsobená tím, že máma je nejspíš v ráži od chvíle, kdy ji požádal o rozvod. Nechtěla bych být mouchou na zdi v tomhle domě kterýkoli den v týdnu, ale teď bych to už vůbec nechtěla.

„Ahoj, ty.“ Zvedne jednu ruku a já přistoupím k jeho posteli, obejmu ho kolem ramen a cítím, jak mě objímá. Píchne mě u nosu. Chvíli jsem si nebyla jistá, jestli se někdy vrátí zpátky do práce, ale každý týden se zlepšuje a já nepochybuji, že zanedlouho bude na nohou a bude dělat všechny ty věci, které dělal před mrtvicí. Jen doufám, že se nevrátí úplně do starých kolejí; bylo hezké, že s ním můžu trávit čas.

Celý život byl workoholik, a i když chápu, že je nutné pracovat, abyste si vydělali na živobytí, také věřím, že by měla existovat rovnováha – zejména když máte rodinu. Pracoval tolik, že jsme nejezdili na dovolenou, ani na společné večeře, pokud se nekonala nějaká akce, které jsme se museli všichni zúčastnit. Jsem si jistá, že kvůli jeho loajalitě k práci trpěl i jeho vztah s mámou. Vím, že jsem k němu kvůli tomu měla v některých ohledech odpor.

„Daří se ti dobře?“ zeptá se mě.

„Jo.“ Rychle si otřu oči rukávem svetru, než se narovnám. „Vypadáš skvěle. Jak se cítíš?“

„Lépe.“ Jeho ruka mě obejme, když se posadím na okraj postele. „Dneska jsem se prošel.“

„Opravdu?“ Převrátím ruku, abych mu mohla stisknout prsty. „To je skvělá zpráva.“

„Je to pokrok.“ Očima mi prohlédne obličej. „Teď mi řekni pravdu. Jak se ti opravdu daří?“

„Jsem v pořádku.“ Pokrčím rameny, nechci, aby si o mě dělal starosti. „Příští týden dělám zkoušku na realitního makléře.“

„A jak to vypadá?“

„Dobře. Jsem připravená.“ Odmlčím se. „Pokud projdu, mám v plánu najít si realitního makléře, se kterým bych mohla nějakou dobu spolupracovat, dokud se nebudu cítit dostatečně pohodlně na to, abych se mohla vydat na vlastní pěst.“

„Mohla bys pracovat v jedné z našich kanceláří, které připravují pozemky pro stavbu, a pro začátek tam prodávat hotové domy,“ nabídne mi a mně se stáhne žaludek. Moc ráda bych dál pracovala pro tátu a budovala si jméno, ale od té doby, co jsem začala pracovat v jeho firmě, jsem zjistila, že tam nejsem vítaná. A právě teď nemám na to, abych neustále držela hlavu skloněnou a předstírala, že mě všechny ty uštěpačné poznámky nebolí.

„Myslím, že bude lepší, když půjdu na chvíli někam jinam. Nechci, aby se na mě někdo zlobil, že jsem vzala práci, kterou jsem si nezasloužila.“

„Jsi moje dcera. Bender a synové je rodinná firma. Nenabízím ti místo generální ředitelky; říkám ti, že pro firmu můžeš pracovat i nadále. Chci, abys pro mě pracovala dál.“ Zavrtí hlavou, jeho pohled se přes mé rameno přesune ke dveřím a jeho oči se naplní vzdáleným pohledem. „Vím, že pracovat pro mě nikdy nebylo součástí tvého plánu, stejně jako to nebylo součástí toho Aidenova.“ Jeho pohled se vrátí ke mně. „A vím, že jsem asi sobec, ale jsem šťastný, že vás dva život donutil přijít a pracovat pro mě. Takže jestli jsi mi dnes přišla říct, že plánuješ odejít, říkám ti, že tvou výpověď nepřijímám. Uděláš si licenci, budeš pracovat na jednom z bytových komplexů, které spadají pod Bendera, abys získala zkušenosti, a potom budeme pokračovat dál.“

„Tati…“

„Mám tě rád, Bridgett,“ přeruší mě dřív, než mu stihnu říct, proč si myslím, že to není dobrý nápad. „Vím, že jsem to neříkal dost často, a vím, že si od tebe nic nezasloužím, ale prosím, dej mi šanci.“

Prosba v jeho hlase mě přiměje a já se s povzdechem podvolím. „Dobře, tati.“

„Děkuji.“ Jeho prsty stisknou ty moje. „Teď mi řekni, co se děje s Connerem. Podepsal už ty papíry?“ zeptá se a já se zhluboka nadechnu a pak mu řeknu všechno, co se stalo, přičemž vynechám všechno, co by ho mohlo stresovat, včetně řečí o mámě.

Máma si možná přála, abych se vdala za bohatého muže a zůstala taková, bez ohledu na citovou újmu, kterou by to mohlo způsobit, ale táta ne a nejednou mi dal najevo, že Connera nemá rád. Dokonce se mi snažil rozmluvit celou svatbu v den, kdy jsem měla jít k oltáři. Ale naděje a vidina dokonalé budoucnosti mě zaslepila a já byla přesvědčená, že můj příběh bude jiný než jeho.

Zřejmě jsem byla blázen s klapkami na očích, ale on mi aspoň nikdy neřekl: „Já ti to říkal.“

Když přijde jeho sestra s večeří, dám mu pusu na tvář a rozloučím se s nimi, a vydám se domů. Jakmile si vlezu do postele, nepřemýšlím o tom, že jsem souhlasila s tím, že budu pro tátu dál pracovat, i když si nejsem jistá, jestli je to něco, co opravdu chci dělat. Protože si nejsem jistá, jestli dokážu změnit to, co si o mně myslí lidé v jeho firmě.

Místo toho si znovu přehrávám setkání s Noahem a přemýšlím o každé jeho vteřině.