DP - 20. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Evička

To první, co si Gabbie pomyslela, když Michel zaparkoval auto na příjezdové cestě domu svého dětství? Vypadal přívětivě.

To druhé?

Tohle je jeho matka?

Na přední terase, jako by věděli naprosto přesně, kdy s Michelem přijedou, stáli muž a žena. Muž, oblečený v hedvábné košili, černých kalhotách a kravatě, kterou měl volně kolem krku, se krátce usmál. Jeho máma, na druhou stranu, na sobě měla dlouhé šaty, které jí zakrývaly tělo, a možná to bylo tím, jak vyzařovala, ale Gabbie měla pocit, že to oblečení mělo privilegium být na Catrině, ne naopak.

Prsty jí zdobily prsteny. Blížil se čas večeře a ženin make-up vypadal, jako by byl nanesen s takovou dovedností, že se po celý den nepohnul ani o píď. Vlasy, o několik odstínů červenější než Gabbeininy, měla rozpuštěné v jemných vlnách.

Catrina, která jednoduše stála vedle svého manžela, vypadala královsky. To bylo jediné vhodné slovo, které Gabbie napadlo, a ano, bylo to pro ni zastrašující. Nikdy dřív se nesetkala se ženou, ze které by vyzařovala stejná autorita jako z muže jednoduše jen díky tomu, že byla…, ale s ohledem na to, co o ní věděla… nepřekvapovalo jí, že, dokonce i z dálky, Catrina takto vypadala.

„Ach dobře, přišli nás přivítat.“

Michelův sarkasmus ji s uklidněním se nijak nepomohl.

Takže jo.

Dante a Catrina.

Gabbie se snažila uklidnit si nervy, ale opravdu to nešlo. Vůbec. Bohužel neměla čas o tom přemýšlet, protože Michel už byl venku z auta a mířil k ní, aby jí pomohl vystoupit. Byl typem dostat se přes to, a Gabbie usoudila, že sama byla spíš typem při vyhýbání se tomu raději zemřít pomalou smrtí.

Jo.

„Usměj se,“ řekl, když jí pomáhal z auta, a políbil ji na tvář. „Budou tě zbožňovat.“

Správně.

Před nebo poté, až vysvětlí všechno to, co se v Detroitu stalo?

Neobtěžovala se zeptat.

Kromě toho teď musela uvažovat o jiných věcech, například o tom, že se každou vteřinou přibližovali k muži a ženě, kteří čekali na schodech velkého třípatrového domu. Michel ji objal kolem pasu, jako by si myslel, že by mohla utéct, a upřímně... úplně se nemýlil. Cítila se jako jelen, kterého se chystal skolit kamion, ale netušila proč.

„Mami, tati,“ pozdravil Michel, když vystoupali nahoru po schodech.

Catrina, jeho máma, od okamžiku, kdy vystoupila z auta, od Gabbie ani na okamžik neodvrátila pohled. Nebyla si úplně jistá, co si o tom myslet, ale byli tady.

„Micheli,“ odpověděl Dante, „a… Gabbie, že?“

Usmála se. „Ano. Velice ráda vás poznávám.“

Dante se podíval na svou ženu a řekl: „A my tebe.“

Catrina si odkašlala a poprvé od ní odvrátila pohled, protože otočila hlavu ke vchodovým dveřím. Mávla rukou: „V konvici máme připravenou kávu. Pokud vy dva chcete, pojďte dovnitř a… začněme tohle.“

Začněme tohle.

Skvělý způsob, jak tohle popsat.

„To zní skvěle,“ řekla Gabbie, „dám si černou.“

Catrina se usmála. „Já také. Ta má tu nejlepší chuť.“

Dante se vedle své ženy uchechtl. „Ujišťuji tě, že je to něco, co Catrina může porovnat s tím, že je sama sebou.“

„To stačilo, Dante.“

„Ale také to není lež,“ zamumlal Michel Gabbie do ucha. Ve stejném okamžiku, kdy se při jeho zašeptaném tajemství usmála, se Catrina otočila, aby se na ně podívala. Její postoj při pohledu na ty dva spolu na okamžik změkl, ale rychle se odvrátila. „Do toho, zlato, pojďme se na to uklidnit.“

• • •

Když Michel dokončil tátovi vysvětlování toho, jak se dostali do tohoto bodu, Gabbie svírala hrníček ve svých dlaních. Přijeli do New Yorku, vzali se, a nakonec seděli právě u tohoto stolu. Některé detaily se rozhodl přeskočit a vynechal také skutečnost, že to byl on, kdo vypustil tu poslední kapku, která v Detroitu způsobila, že příslovečný džbán přetekl přes okraj, ale nevadilo jí to.

Chápala proč.

Dante se s těžkým povzdechem opřel do křesla. „Dej mi pár okamžiků, Micheli. Abych to strávil.“

Michel přikývl. „Jo, já vím. Je toho hodně.“

Catrina si naproti tomu svého syna zamyšleně prohlížela. „Loni jsi přestal volat tak moc, jak jsi byl zvyklý.“

„Omlouvám se, mami, já prostě –“

„Tohle je proč?“

Michel si ve svém křesle poposedl. „Myslím, část z toho, jo.“

Gabbie se nikdy necítila trapněji než právě teď. Možná proto, že konverzace rychle zvážněla, a ona si uvědomovala, kolik z jejích soukromých chvil s Michelem bylo právě vyloženo na stůl, aby je mohli rozebrat v podstatě cizí lidé. Ach, jistě, byli to jeho rodiče.

Ale ona je neznala.

Ne tak dobře.

Nepomáhala ani skutečnost, že kdykoli Catrina promluvila, udělala to stručně a bez emocí v tónu hlasu. Přesto ženě zářily oči. Jistě, Gabbie chápala proč, ale už nebylo příjemné sedět u stolu, jako by se nic nedělo.

„Irové…“ Dante se se zvednutým obočím odmlčel. „Budu to muset zvládnout?“

„To si nemyslím,“ odpověděl Michel. „Charles dal svůj postoj jasně najevo.“

Pohled Catriny zalétl ke Gabbie. „Ano, to je opravdu ostudné.“

Netušila, co říct.

Takže neřekla nic.

Jejich rozhovor zastavil až řev motoru auta, který se ozval někde před domem. Brzy nato se s bouchnutím zavřely vstupní dveře a chodbou se směrem k jídelně rozlehly kroky.

„Myslela jsem, že se letos na Vánoce domů nevrátíš?“

Všichni, včetně Gabbie, se otočili, a ve vchodu našli stát mladou ženu. Catherine, pomyslela si Gabbie… Michelův jediný sourozenec. Nikdy o ní moc nemluvil, ale oba sourozenci se na sebe stále s láskou v očích dívali.

Michel se usmál. „Taky tě rád vidím, sestřičko.“

Catherine v odpověď vyplázla jazyk. „Vážně, nikoho nenapadlo mi to říct?“

Dobře, ta trapnost byla znovu zpátky. Stůl zahalilo ticho, protože očividně nikdo nechtěl Catherine vysvětlovat to samé, čím si Michel právě prošel, než dorazila. Gabbie se na něj podívala, ale ten se díval na svého tátu. Dante, ke svému prospěchu, se díval na svou ženu, jako by to možná chtěla vysvětlit ona.

„No, víš…“ začala Catrina a tvářila se, jako by nemohla najít ta správná slova. Gabbie si přála, aby se mohla v křesle schovat, a tak s tím skončit.

„I pro nás to bylo překvapení,“ dokončil Dante za svou ženu.

Catherine vypadala, jako by jí to bylo úplně jedno, a se širokým úsměvem se otočila ke Gabbie. „Ahoj, já jsem Catherine.“

Úsměv ji vrátila. „Gabbie.“

To první, co si Gabbie o Catherine pomyslela, bylo, že se bratrovi příliš nepodobá. Sdílela zelené oči jejich táty, jeho tmavé vlasy, ale její celá tvář byla v podstatě tváří jejich mámy. I když to, jak nakláněla hlavu ke straně, zatímco se dívala na svého bratra… Gabbie tam našla povědomost, protože když Michel o něčem přemýšlel, dělal přesně to samé.

„Sakra,“ řekla Catherine Michelovi, „přivedl sis domů dívku.“

Michel se vedle Gabbie uvolnil. „Jo, tuším, že jo, Catty.“

Dante se přes stůl uchechtl. „Tak nějak.“

Při tom, co mužova slova naznačovala, se Gabbie rozhořely tváře.

„Co mi tu uniká?“ zeptala se Catherine.

U stolu se rozlehlo ticho.

Vypadalo to, že Catherine na tom znovu nezáleželo, protože se k bratrovi obrátila pro odpověď. „Neudělal jsi to, jako že…  nezbouchl jsi ji nebo tak něco, že ne?“

Michel vyštěkl smíchy.

Gabbie měla to nejzvláštnější nutkání ho za to praštit.

„Ne,“ řekl.

Dobře, to bylo skvělé, ale už Gabbie už měla dost toho, že tu byla hlavním předmětem vtipu. Jako by to samo o sobě nebylo dost trapné, jen aby se to zhoršovalo ještě víc. Možná, že na tohle nebyl ten nejlepší čas.

S neskrývaným protočením očí Michelovi řekla: „Dobře, byla to zábava, ale možná je čas odejít.“

Catrina se ze svého místa rychle zvedla a tehdy se upřeně podívala na Gabbie. „Prosím, zůstaň; byl to jen trochu šok, to je vše.“

Dante přikývl. „Ano, zůstaň.“

Gabbie se podívala na Michela.

Zůstala by… pokud by to udělal.

Mrkl na ni.

„Vážně, co mi uniká?“ zeptala se Catherine hlasitěji.

Michel si odkašlal, věnoval Gabbie malý úsměv a pak směrem ke své sestře zvedl ruku, aby na jeho prsteníčku uviděla zlatý kroužek. Nový přírůstek na ruce, ale trvalý. Přinejmenším… pokud zrovna nebude pracovat v nemocnici. Ráno po snídani se vydali koupit prsteny, protože Michel nechtěl čekat. A upřímně, ani ona ne.

„Seznam se s mou manželkou, Catherine.“

• • •

„Gabbie, chtěla bys mi pomoci s přípravou chleba?“

Gabbie na pohovce ztuhla.

Catherine vedle ní se lehce zasmála. Jeho sestra se Michelovi v ničem nepodobala, a přesto se k té mladé ženě stále cítila přitahována. V jejích očích bylo něco strašidelného, a přesto v nich měla i sílu. Nic podobného u nikoho jiného dřív nikdy neviděla. Také bylo snadné si ji oblíbit.

Potřebovala si tu najít přátele, že?

„Nevím, proč ten zvuk, Catty,“ řekla Catrina ode dveří, „ale raději to naprav.“

Catherine se s otočením očí v sloup z pohovky zvedla. „Jsi trochu zastrašující, to je celé, mami. Bez urážky.“

„Catherine.“

„I když se nemýlím.“ Catherine se na Gabbie s mrknutím usmála. „Její štěkání je mnohem horší než její kousnutí – ale pozor na její drápy. Ty jsou opravdu vražedné.“

Věděla, že Catherine se snažila mámu jen škádlit, a bylo to zábavné. Nemluvě o tom, jak se Catrina ve dveřích nafoukla.

„Přestaň si o mně vymýšlet lži,“ řekla Catrina s narůstajícím úsměvem. „Neštěkám, Catherine. Vyslovuji slova jako zatracená správná dáma a používám je stejně jako nože k podřezávání lidí stejně tak, jako by to udělal kdokoli jiný. A pokud to někdo nedělá, je to zatracená škoda, protože by měl…“

Bože.

„Ráda ti s chlebem pomůžu,“ řekla Gabbie a také se zvedla z pohovky. „I když už je na jeho pečení trochu pozdě, ne?“

Catrina se na svou dceru podívala. „Vidíš, bude v pohodě.“

„Mmhmm. Pozor na drápy, Gabbie. To je to jediné, co říkám.“

Catherine brzy poté opustila obývací pokoj, takže Gabbie zůstala s Catrinou sama.

Catrina se s mávnutím ruky, aby ji následovala, ve dveřích otočila a řekla: „Pečení chleba je cesta, jak se uvolňuji a přemýšlím. A pokud je k jídlu vždy čerstvý chléb, nikdo si tady nestěžuje.“

„Chléb mám ráda, ale…“

„Hmm?“

„Máš nějaký dobrý recept z celozrnné mouky? Jsem diabetička druhého typu a –“

Catrina se rychle otočila, až do ní Gabbie málem narazila. „Ano?“

„Ano.“

„Ach.“ Catrina si promnula ruce. „Zkontroluji, co mám, ale pokud nenajdu, co potřebujeme, můžeme zavolat jedné z mých švagrových. Budou mít zbytek.“

„Nemusíš to dělat.“

„Samozřejmě, že musím. A teď pojďme vařit.“

Catrina nemusela shánět další přísady; všechno nakonec našly ve velmi velké spíži přímo doma. Gabbie byla stále trochu ohromena tím, jak obrovský dům je, a to si myslela, že dům jejího dětství byl obrovský. Nemluvě o tom, že zvenčí to místo vypadalo, jako by zde žila luxusní rodina, ale uvnitř?

Uvnitř bylo bohatství.

A bylo všude.

„Ano, opravdu to jsou pozlacené lžíce,“ řekla Catrina, když si Gabbie prohlížela příbor, které byl v konvici na přípravu kávy. „Pokud je tam nedám, budou se tu válet bez užitku a lidé s jejími použitím stále váhají.“

„Možná proto, že jde o zlato?“

Nebyla nezvyklá na bohatství.

Žili dobrým životem.

Tohle nebylo to samé.

Catrina si sama pro sebe cosi zamumlala a přes ostrůvek strčila pytlík mouky směrem ke Gabbie. „Možná. Otevři ho, hmm?“

Gabbie se zasmála a udělala, co jí bylo řečeno. Netrvalo to dlouho a Catrina měla připravené těsto a teď ho usilovně hnětla k něčemu, čemu říkala dokonalost. Existovalo vůbec něco takového? Netušila, ale nehodlala tu ženu požádat, aby zašla do dalších podrobností. Už tak pro ni bylo pečení chleba s Catrinou zážitkem.

„Moje tchyně nás ženy do rodiny také přivítala vařením,“ řekla Catrina, „a také nás za ta léta vrátila zpátky na zem. Cecelia nikdy neměla problém zatáhnout kteroukoli z nás do kuchyně, aby na nás mohla štěkat příkazy, jak máme vařit, a zároveň se s námi dělit smysl manželství a života.“

„Ach?“

Žena přikývla. „Nikdy jsem nebyla vděčnější. Neměla jsem matku… každopádně ne dlouho. A když jsem ji potřebovala nejvíc, její vliv mi chyběl. Svým způsobem mi to připadalo, jako bych později v životě potkala postavu své matky. Víš, nebyla moc spokojená s tím, že jsem vstoupila do života svého manžela tak, jako jsem do něho vstoupila, a nějakou dobu to bylo drsné, ale tímhle… vařením… jsme to s Cecelií často zvládly.“

Gabbie se zamračila.

Catrině to neuniklo. „Co to teď mělo znamenat?“

„Jen jsem přemýšlela…  dobře, omlouvám se, pokud jsi naštvaná, že jsem tady, nebo pokud máš pocit, že jsi kvůli tomu všemu nucená mě mít ráda. Já –“

„Ach, to stačí.“

Zvedla hlavu od rukou špinavých od mouky.

Catrina se znovu usmívala. „Samozřejmě, že tě mám ráda.“ Se zamlaskáním jazykem se po ní ze strany podívala a rychle dodala: „Vlastně bych si troufla říct miluji, ale nechtěla bych tě tím vyděsit. On tě přece miluje. A ty miluješ jeho, že? To je to jediné, co potřebuji vědět. Možná jsem nebyla tou ženou, která Michela přivedla na svět, ale přesto jsem mu dala život a stále jsem ta jediná žena, které říká mámo. To jediné, co potřebuji vědět, je, že on tě miluje a ty miluješ jeho. To mi stačí. Možná, že se na něj zlobím, ale jsem požehnaná, že tě poznávám.“

Gabbie zamrkala.

Bylo toho hodně, co si z toho vzít.

Bylo mnoho věcí, na které chtěla v prohlášení Catriny odpovědět, ale stále se vracela k jedné jediné věci. Konkrétní věci. Něco, co o Michelovi do tohoto okamžiku nevěděla.

„Michel je adoptovaný?“

Catrinin úsměv zůstal pevně na svém místě. „Nechová se tak, že?“

„Ne, a není to něco, o čem by se možná mohl někdo zmínit? Víš, to, že je adoptovaný?“

I když to dávalo smysl. Michel nesdílel matčiny modré oči ani její zrzavé vlasy. Nepodědil otcovy tmavé odstíny hnědých vlasů ani Danteho tmavě zelené oči. Důlky, které vykoukly, kdykoli se Michel zašklebil, také nepocházely od žádného z jeho rodičů. Měl některé podobné rysy jako Catrina, jako tvar jejích očí a potutelný pohled v očích, když se na někoho po očku dívala, ale na druhou stranu, to se dalo vysvětlit výchovou.

„Taky se tak nikdy necítil, možná proto nic neřekl. Nemůžu říct, že by mě to dělalo nešťastnou. To jediné, co jsem kdy chtěla, bylo, aby věděl, že je tak milovaný.“

„Vidím, že ho miluješ,“ odpověděla Gabbie.

„Strašně moc. Jako by vyšel z mého těla – miluji ho stejně.“ Catrina pokrčila rameny a ruce ponořila zpátky do těsta, aby pokračovala v jeho hnětení. „Narodil se mé nevlastní sestře. Zemřela velice brzy po jeho narození a já ho odvezla ze země, abych ho s sebou vzala do Ameriky.“

Hhm.

„Mami.“

Při tichém hlasu, které se ozval od dveří kuchyně, Gabbie, která právě poprášila desku stolu moukou, zvedla hlavu od své práce. Našla tam stát Michela, opřeného o dveře, na rtech mu pohrával drobný úsměv. Jak dlouho už tam stál?

Pohledem sklouzl k ní, aby ji jím rychle přejel, a pak se znovu zadíval na svou mámu. Catrina měla při pohledu na něj zvednuté obočí, ale v reakci na to se jen uchechtl. Gabbie by přísahala, že slyšela, jak žena svého dospělého syna mlčky kárá za špehování jejich rozhovoru.

„Mami,“ řekl znovu a podíval se na ni.

„Ano, Micheli?“

„Vždycky jsem věděl, že jsem milovaný.“

Catrina se stále dívala na svou práci, ale nešlo si nevšimnout úsměvu, který si pohrával na jejích rtech. „Já vím, ragazzo. Já vím.“

• • •

Gabbie z postele shodila dekorativní polštář na židli v rohu. Michel odhodil další ze své strany postele. Prozatím, než vymyslí něco jiného, zůstanou v domě jeho rodičů.

„Stále jsi rozhodnutá pro tu věc s právem?“ zeptal se.

„Proč ne?“

Pokrčil rameny. „Protože tady můžeš dělat cokoliv.“

Mrkla na něj. „A to je to, co chci dělat.“

„V pořádku. Zítra můžeme zamířit na vysokou a zahájit proces přestupu s tím, abychom ti vše vyřídili. Pokud jsou tvé známky dost dobré, neměli bychom mít žádné problémy.“ Pak se hříšně ušklíbl a dodal: „A jen pro případ, že by byly trochu problematické… mám dost peněz, abych to zaplatil touto cestu.“

Bez přemýšlení zvedla z postele polštář a hodila ho po něm. Stěží se mu ho podařilo zachytit polštář, takže ho netrefil přímo do obličeje, což by byl pravděpodobně nádherný pohled.

„Hele,“ zavtipkovala, „moje známky jsou dokonalé.“

„O tom nepochybuji.“

„Pochybuješ – právě jsi to řekl!“

„Jen pro případ, řekl jsem… jen pro případ, Gabbie.“

Hodila po něm další polštář.

I ten se mu podařilo zablokoval.

„A,“ dodala, „nemůžu se na tebe moc zlobit, protože se mi líbí, že mě tam chceš vzít zítra. Jako by to nemohlo počkat další den nebo týden.“

Setkal se s ní pohledem, z očí mu znovu zazářila láska. „Chci, abys byla šťastná, Gabbie.“

„S tebou jsem.“

„Jo, já vím.“

„A co medicína pro tebe?“ zeptala se.

Přenesl váhu z nohy na nohu a pak se přes postel naklonil. Dlaněmi se opíral o prostěradlo, aby se udržel v klidu, a ušklíbl se. „Byl jsem přijatý na vysoké v celém tomto státě – skočí po tom, aby mě vzali, takže o to nemám strach.“

„Jak arogantní,“ hodila po něm.

Jen se zasmál. „Ty to víš.“

„Proč jsi mi neřekl, že jsi adoptovaný?“

„Pro mě to není důležité,“ řekl. „Své skutečné rodiče jsem nikdy nepoznal a o adopci jsem se dozvěděl až v pubertě. Prostě jen… vím, že někteří lidé očekávali, že s tím něco udělám, ale mě to nikdy nezajímalo. Vím, kdo je moje máma a táta, a ukázalo mi to, že ne vždy tvoří rodinu stejná krev.“

Věděla, že nelhal.

„Je adoptovaná i tvoje sestra –“

„Catherine je slinou z úst mé mámy a zřítelnicí oka mého táta. Pokud by někdy existovala dokonale děsivá kombinace těch dvou, byla by to ona. Je jejich biologickým dítětem, nevidíš to?“ Se zavrtěním hlavy dodal: „Ve skutečnosti jsou si tak podobní, že se z toho pro nás ostatní stal vtip, který si oni neuvědomují, protože jinak bychom museli poslouchat, jak o tom všichni zas a znovu mluví. Celou dobu, Gabbie.“

Sevřela rty, aby se neusmála. „Ach, máš sourozenecký komplex, co?“

„Ty jsi neměla vedle sebe Catherine jako puberťačku, to ti řeknu. Záměrně vyhledává problémy… to je to jediné, co dělá. Miluji ji, ale fakta jsou stále fakta.“

„A ty zřejmě také.“ Na posteli se zastavil. Zvedla obočí, aby ho vyzvala, jen ať to popře. „Nebo se mýlím?“

„O tomhle nechci mluvit,“ řekl.

„Správně.“

Hodila po něm další polštář.

Tentokrát dovolil, aby ho zasáhla.

Ložnici zbarvil jejich smích – opravdu šlo o lásku. Věděla, že toho musela ještě tolik zjistit, například kam se sakra odtud dostanou dál a co budou dělat.

To bylo fajn.

To bylo v pořádku.

Protože byli spolu.

Přesně tak, jak měli navždy být.