THU - 23. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Z okna je nádvoří jako zelený koberec obklopený měděnými a zlatými stromy. Větve se pohupují v mírném vánku a zlaté listy tančí. Pěkný obrázek. Kolem procházejí studenti na cestě k jedné z mnoha budov z červených cihel, které lemují náměstí. Všechno je tak tiché, tento pulzující život kypí hned za oknem.

Uvnitř však čelím popravčí četě.

„Je tam venku něco zajímavého, slečno Jonesová?“ Profesorka Lambertová poklepává špičkou pera na svůj poznámkový blok.

Věnuji jí napůl provinilý úsměv. „Miluju podzim. Je to moje oblíbené roční období.“ Jsem si celkem jistá, že odteď budu Drewa vždycky ztotožňovat se svěžím vzduchem a pozlaceným sluncem.

Jemné vrásky kolem Lambertiných očí se prohloubí. „Já mám radši jaro. Květy a nové zelené listy.“ Evidentně ji už unavuje tančit kolem zamýšleného poslání, malinko se nadechne a zaostří. „Řekněte mi, slečno Jonesová, přemýšlela jste o tom, co byste mohla dělat po ukončení studia letos na jaře?“

Věděla jsem, že tahle otázka přijde. Proto jsem tady. Zhodnocení mých dosavadních pokroků a popíchnutí k mým budoucím plánům. Jako vedoucí katedry se se mnou profesorka Lambertová scházela k podobným rozhovorům po celou dobu mé vysokoškolské kariéry.

Opřu se a překřížím jednu nohu přes druhou. „Přemýšlela jsem o tom.“ Když zrovna nepřemýšlím o Drewi, přemýšlím o tomhle. „Ale moc daleko mě to nedovedlo.“

Pochopení zmírní její výraz. „Nenechte se tím příliš znepokojovat. Většině z nás trvá celý život, než skutečně zjistíme, kdo jsme a co chceme. Já se vám jen snažím pomoci udělat krok správným směrem.“

Myslela jsem si, že vysoká škola bude tím krokem, ale zřejmě ne tak docela. Udělala ze mě jen intelektuálního amatéra.

„Uvažovala jste o postgraduálním studiu?“ zeptá se. „S vaším průměrem známek si umím představit, že by o vás měla zájem spousta programů.“

Mít 4,0 otevírá dveře, pravda. Taky vás to tak trochu nutí myslet si, že akademická půda je pro vás jediné bezpečné místo.

„Ne. Upřímně řečeno, paní profesorko, teď nemám chuť pokračovat ve škole.“ Při té myšlence se otřesu. Studuji, protože je to moje současná práce, ale nemám pro ni žádnou vášeň. Už takhle jsem ze školy šíleně vyhořelá. A i když mě to k smrti děsí, chci být ve světě, malá ryba ve velkém, modrém moři.

Lambertová mě zkoumá, hlavu nakloněnou na stranu, jako kdyby tím, že se na mě podívá z jiného úhlu, mohla odhalit vodítko k tomu, kdo mám být. Tak to jí přeju hodně štěstí. V tuhle chvíli už zírám do zrcadla celé hodiny a pořád nemám žádnou nápovědu.

Když promluví, je to opatrné. „Pokud vím, máte něco společného s panem Baylorem.“

Tělo se mi v křesle promění v olovo, zatímco mi začne bušit srdce. „Proč to říkáte?“

Tentokrát je její úsměv jemný a křivý. „Ale no tak, slečno Jonesová. Vy dva jste v mé třídě. Musela bych být slepá, abych si toho nevšimla.“

Odolala jsem nutkání zavrtět se na sedadle jako dítě. Byli jsme tak nápadní? Pravděpodobně ano. Stálo mě veškerou vůli, abych se na Drewa nepodívala, abych k němu nevztáhla ruku a nedotkla se ho, když sedí metr ode mě. A Drew byl vždycky méně obezřetný. Každou hodinu na sobě cítím žár a sílu jeho pohledu jako sluneční paprsky.

„Nejsem si jistá, jak to souvisí s naším rozhovorem,“ řeknu.

Kousne se do koutku rtu a v tu chvíli vypadá mnohem mladší než na svých padesát let. Nakloní se dopředu, opře se rukama o stůl a stříbrně natupírované vlasy se jí pohupují nad ušima. „Chápu, že mi do toho nic není,“ - což je úvod, který nikdy nevěstí nic dobrého - „ale v zápalu lásky se člověk snadno ztratí.“

Zase to slovo na „L“.

„Což je pochopitelné,“ pokračuje. „Ale když jde o někoho, jako je pan Baylor...“

„Bojíte se, že promarním svůj potenciál kvůli fotbalistovi,“ dokončím za ni. „A to jsem si myslela, že jsem chytřejší.“ Už si tím nejsem tak jistá. Což mě k smrti děsí.

Její ústa se při mém sarkasmu zkřiví. „Pan Baylor má silnou osobnost, která snadno zastíní ostatní. A zatímco většina mých kolegů z fakulty by vás nabádala, abyste mu dělala radost, mně jde spíš o váš život.“

Také se nakloním dopředu. „Máte pravdu. Není to vaše věc. Nicméně dokážu ocenit vaše obavy.“

Koutky jejích očí se stáhnou, jak si mě prohlíží. „Jediné, o co vás žádám, je, abyste v první řadě brala ohled na sebe. To je mimochodem vše, co žádám od všech studentů. Dokonce i od pana Baylora.“

Ale oba víme, že Drew se nemusí bát, že by se ve mně ztratil. Jeho život je zmapován v zářících světelných bodech.

Pode mnou se otevírá temná propast a hrozí, že mě vcucne dolů. Protože má pravdu, vůbec netuším, kým mám být a co budu sakra dělat, až skončí vysoká a Drew odejde.

***

Podrážděný, skličující pocit nepolevuje, když následuji profesorku Lambertovou do naší třídy. Chci jít domů a zalézt si pod peřinu. V místnosti je příliš velká zima, a když se posadím a vytáhnu svůj AirBook, začnou mi pulzovat konečky ledových prstů. Kvůli schůzce jsem tu dřív a Drew tu není. Ale brzy tu bude.

Už několik dní se na něj těším. Chybí mi a toužím po něm silou, která mě svazuje a připravuje o spánek. Teď, když se podívám na Lambertovou a pak pryč, se mi v žaludku převaluje úzkost.

A pak je tady. Jako vždycky ho vycítím dřív, než ho uvidím. Ale když se tak stane, nemůžu dýchat.

Drew se zastaví u vchodu do místnosti a prostě se na mě podívá. Pak se usměje. Celé jeho tělo jako by se rozzářilo. Jako by se na mě napojil. A ta energie se po mně odráží, zvedá mi drobné chloupky podél kůže a podráží mi nohy nad stálým tlukotem srdce. Ztracená. Teď už to vím. Ztratila jsem se v něm. Úplně.

Jeho úsměv se zvětšuje, když vykročí vpřed. Je tak rozzářený, že lidé zírají, když prochází kolem. A mně se zrychluje tep. Prakticky poskakuju na židli s potřebou vyskočit a obtočit se kolem něj. Pak ale zachytím vědoucí pohled profesorky Lambertové a napnu se. Zatracená dotěrná profesorka.

Drew se zastaví před mým stolem. „Ahoj.“ Ach, ten měkký, jen pro mě určený hlas, ten mě pokaždé roztaje.

Než stihnu něco odpovědět, skloní se a uchvátí mě svými ústy. Cítím to až do hloubi duše. Ten polibek je majetnický, něžný a tak akorát, abych ho chtěla pronásledovat, když se odtáhne. Ale jsme ve třídě, takže se opřu pěstmi o lavici a nehnu se.

Záblesk náklonnosti v jeho očích mi říká, že přesně ví, co dělá a jak moc se mě to dotýká. Jeho teplá ruka mě pohladí po studené tváři a já se zachvěju.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptá, než mi vlepí polibek na špičku nosu a pak vklouzne na své místo.

Začnu se na něj potutelně usmívat, ale všimnu si, že se na nás upírají pohledy. Ježíši. Všichni na mě zírají. Přestanou, jakmile si jich Drew všimne. Ale zdá se, že je mu to jedno. Prostě jen posune svůj stůl blíž k mému, až se naše paže dotknou, což vyvolá další mravenčení na mé kůži.

Když se jeho prsty propletou s mými, nakloním se k němu. „Opravdu jim musíš dávat víc příležitostí k zírání?“

Tiše si odfrkne. „Nikdy nepochopím, proč je zajímá, co dělám.“

„Myslím, že jde spíš o to, koho děláš,“ zamumlám temně.

Zasměje se a palcem mě pohladí po hřbetu ruky. „No, na tom mi taky záleží.“

Další Lambertin pohled a já vytáhnu ruku z Drewovy, abych otevřela notebook. On udělá totéž, ale zůstává mi nablízku a při každé příležitosti se mě drobně dotýká. A já se cítím přidušeně, jako bych byla zabalená do husté, horké vlny. Ne kvůli Drewovi, ale zbytku světa, který nás celou dobu sleduje koutky očí.

***

 

Pozornost ostatních nás neopouští ani po vyučování. Doprovází nás, když vycházíme z přednáškové místnosti na trávník. Drew si toho jako obvykle nevšímá. Víc ho zajímá, jak mě objímá kolem ramen a cuchá mi vlasy.

„Bože, ty krásně voníš,“ říká. „Čím to je, že tak krásně voníš, Jonesová?“

Nemůžu si pomoct, ale musím se tomu zasmát. „Pravděpodobně za to může hojná aplikace marockého oleje, aby se mi vlasy nevymkly kontrole.“

„Aha,“ řekne s mírným úsměvem, „ten drahý, který nakopává zadek mému šamponu z obchodu za deset korun, že?“

„To víš, zlato.“

Myslím, že ho dostalo to „zlato“, protože jakmile to řeknu, Drew mě obklopí. Jednou rukou mi sklouzne na zátylek, zatímco jeho paže se kolem mě obtočí, aby mě k sobě přitiskl.

Část mého já se v něm chce rozplynout a nikdy ho neopustit. Druhá část se cítí obnažená jako otevřený nerv. Ta lepší polovina mě vítězí, když mě líbá na krku a míří k místu, které ze mě dělá jeho otrokyni. Zachvěju se a přitisknu ruku na jeho napjatý bok.

„Zase mi řekni zlato,“ zašeptá a jeho dech mě hřeje na kůži.

„Proč?“ Neodolám a vjedu mu prsty do vlasů.

Jeho zuby se dotýkají obzvlášť citlivého místa. „Protože to rád slyším.“

Rty mi cuknou, jak mě mezi nohama zaplaví teplo. „Zlato.“

„Mmm.“ Přitiskne si mě blíž. „Znovu.“

„Hlupáku.“ Tiše se zasměju.

„Nalož to na mě, Jonesová,“ trvá na svém a jeho vlastní chraplavý smích se ztrácí v mých kadeřích.

„Zlato. Zlato. Zlato...“ Poslední věta zazní mnohem něžněji, než jsem zamýšlela.

Cítím, jak se mi usmívá do krku. „Pojď se mnou dnes večer domů. Něco pro tebe mám.“

„To se vsadím.“

„To je moje špinavá holka,“ škádlí mě.

Pak je uslyším, hlasy dvou dívek, které se nesnaží skrývat své opovržení. „Panebože, to nemůže být ta, se kterou je.“

„S ní? Proč s ní?“ řekne ta druhá. „Protože já bych jeho světem otřásla líp než ona.“

„Podívej se na velikost jejího zadku. Prostě ne.“

Poznámky na mě dopadají jako rychlá střelba, pronikají mi kůží a drásají vnitřnosti. Myslím, že Drew je neslyší. Nenapíná se, ani se necuká, když mě okusuje a olizuje křivku krku a rukama mi sahá na zadek, aby mi ho stiskl. Můj zadek, který mi momentálně připadá o pět čísel větší než obvykle. Trhnu sebou a opřu se rukou o jeho hruď, aby mě nepronásledoval.

Jeho oči jsou zamlžené, zmatené, a pomalu mrká, jako by si chtěl ujasnit myšlenky. „Lechtá to?“ Vypadá, že ho ta vyhlídka až příliš těší.

„Tady ne.“ Odmítám se podívat na naše publikum.

„A co tady?“ Křivý úsměv nakloní jeho bujná ústa, když mi jeho teplá dlaň sjede po zátylku a objímá mě na temeni hlavy. Jeho rty se zmocní mých, jemných, pátravých, a je snadné zapomenout na svět. Zabrouká, neodolatelný zvuk, ze kterého se mi podlamují kolena. Nemůžu si pomoct a chytnu ho za přední díl košile, i kdyby jen proto, abych se udržela.

Mou mlhu prolomí tlumené, zlé chichotání. „Zahazuješ se se spodinou, Baylore?“

„Možná prohrál sázku.“

Už to nevydržím. Vytrhnu se.

„Ne,“ řeknu Drewovi. „Tady ne.“ Koutkem oka vidím, jak mě pozorují dvě dívky, ke kterým se teď přidala třetí. Je to ponižující.

„Anno,“ řekne Drew, nevšímavý a zmatený, „o čem to mluvíš?“ Udělá kradmé gesto, aby se dotkl mé tváře, ale zarazí se, když se napnu a on se podívá směrem mého letmého pohledu. Tmavá barva mu zaplaví tváře a obočí se mu semkne. „Děláš si srandu?“

Jeho hlas se nese přes celé nádvoří a já ztuhnu ještě víc. Můj pohled těká kolem. Několik lidí zpomalí. Pozorují mě. Vidím to v jejich výrazech: Co dělá Baylor s tou holkou?

„Ztiš se,“ řeknu. Nesnáším scény. Nesnáším je. Obličej mě pálí.

Drew vypadá, jako by chtěl něco praštit. „Proč? Protože by někdo mohl vědět, že jsme spolu?“

„Nejsme...“

„Jasně,“ odsekne a přeruší mě. „Jen spolu šukáme.“ Teď už opravdu křičí. „Jak jsem mohl zapomenout?“

Chce se mi na místě umřít. Další lidé se zastavují. Drew vidí, jak se dívám, a mračí se přes rameno na dívky, které ho sledují širokýma očima. V zaklení mě chytne za loket. Jeho stisk je pevný, ale nebolí, když mě vede k porostu stromů na okraji nádvoří. Poskytuje nám to trochu soukromí, ale pořád jsme odhalení. Já jsem pořád odhalená. Musím to zastavit. Ale zdá se, že nedokážu říct ani slovo. Nemusím. Drew se do mě znovu pustil.

Zranění a hněv podbarvují jeho slova, když se nade mnou sklání. „Takže do tebe můžu strčit svého ptáka. Můžeš mi ho vykouřit,“ - zavrtím se - „můžu tě lízat, dokud nebudeš křičet moje jméno,“ dodá s úšklebkem. „Ale samotná představa, že bych se tě mohl pokusit políbit na veřejnosti, je pro tebe tak děsivá, že se doopravdy kurevsky cukáš.“

Chvěje se mi ret a kousnu se do něj. Bože, já mu ublížila. Teď mu ubližuju. Musím to napravit, ale moje mysl i tělo se vypínají. „Já jen...“

„Jen co?“ naléhá. „Jen nechceš, aby lidé věděli, že jsi...“ Jeho ústa pracují, ale žádná slova nepřicházejí, čelist se mu sevře a oči se mu rozzáří frustrací.

„Co jsem?“ Nemůžu si pomoct a zeptám se. Mrcha? Jo, to vím. Já jsem tady ten hajzl. Vím to dobře.

Ale on to neříká. Řekne něco mnohem horšího. „Moje!“ vykřikne. „Že jsi moje!“

Země pode mnou se zakymácí, nakloní se dozadu. Moje hlava narazí na kmen stromu. Jeho. Nedokážu si představit svět, ve kterém někomu patřím. Nikdy se mi to nestalo. Nikdo mě nikdy tak úplně nechtěl. Musí se mýlit. On to uvidí. Nakonec to pochopí.

„My. Já.“ Nadechnu se. „Nikdy jsme neměli...“

„Jo, to chápu.“ Prohrábne si rukou vlasy. „Dala jsi mi jasně najevo, co jsme a co nejsme.“ Koutky očí se mu svraští. Je v nich bolest. Zklamání.

Nestojím za to. Chci na něj křičet. Nestojím mu za jeho bolest. Má svět jako na dlani. Nepotřebuje mě jako břemeno.

Teď je řada na něm, aby odvrátil pohled, pěst mu sjede k bokům, hlava se mu skloní, jak tiskne rty k sobě. Pramen vlasů mu spadne na čelo a mé prsty pulzují potřebou dotknout se ho.

Jeho hlas se ztiší a zhořkne. „Chci říct, že Bůh chraň, aby tu dokonalou, nóbl Annu Jonesovou někdo viděl s mužským děvkařem Drewem, že?“ Zavrtí hlavou a odfrkne si. „Ani nevíš, jaká je to kurva ironie.“ Pak jeho oči zachytí ty moje a zahoří. „Ty nemáš ani páru, co se děje.“

Pak už se nedokážu zastavit. „Drewe. Nechci zranit tvé city.“

„Říká holka, která žádné city nemá.“

Prudce zamrkám a chci se zhroutit sama do sebe. Ani nevím, co mám říct. Věděla jsem, že tohle skončí spíš dřív než později. Nebylo mi souzeno být jeho. I když ta slova promýšlím, vím, že dělám obrovskou chybu. Podělala jsem to tím nejhorším možným způsobem. Bezmocně natáhnu ruku. Prsty se dotknu jeho předloktí. A on vybuchne, jako bych do něj řízla.

Ruka mu vyletí nahoru a on udělá obrovský krok dozadu.

„Ne!“ Chytne se za vlasy na zátylku, jako by si je mohl vytrhnout. „Snažil jsem se ti dát prostor, dát ti čas. Myslel jsem, že jsi jen vystrašená, stydlivá, kurva, já nevím co, něco.“

Bože, on mě zná tak dobře, že se mi chce brečet, ale on ještě neskončil. „Ale jen jsem se vodil za nos. Prostě jsi mě nechtěla tak, jak jsem chtěl já tebe.“

„Ne, Drewe, bylo to...“

„Tak mi řekni, že se mýlím,“ trvá na svém a jeho hlas je drsný. „Řekni mi, že celá tahle blbost s chozením není o tom, kdo jsem.“

Hrdlo mě bolí tak moc, že mi slova připadají jako rozbité sklo. „Nemůžu.“

Jeho výraz je prázdný, jeho pohled prochází skrz mě. A moje srdce se prudce rozbuší. Udělala jsem to. Donutila jsem ho, aby se na mě díval jako na cizího člověka.

„Víš co? Tohle nepotřebuju.“ Ustupuje. „Nic z toho nepotřebuju.“ I když vím, co přijde, stejně se to do mě zabodne jako nůž, když to konečně řekne. „Skončil jsem. Skončili jsme.“

A pak odejde.