DP - 19. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Na svatbě v kanceláři městského úředníka nebylo nic úžasného. Pokud něco, bylo to velice legální a konečné. Až na potlesk lidí v kanceláři, kteří svědčili na svatbách, zatímco dělali svou práci, a Johna, který zastupoval Michela a Gabbie jako svědek, se to všechno odehrálo docela potichu.

A rychle.

Michel si pomyslel… takhle se mu to líbilo víc. Nikdy si nemyslel, že by tohle řekl. Vzhledem k tomu, že byl Italem a vyrůstat v tak velké rodině, byly svatby součástí jejich kultury. Hlasité, chaotické a trvající celou noc. Taková byla typická katolická, italská svatba. Nikdy moc nepřemýšlel o své svatbě nebo o tom, jak by mohla vypadat, ale teď, když se to stalo, neexistoval žádný jiný způsob, jak by to chtěl udělat.

Tohle bylo dokonalé.

„... a nyní vás prohlašuji za muže a ženu,“ řekl úředník.

Michel zamrkal, při tom procesu byl vytržený ze svého myšlenkového pochodu. Ne díky slovům úředníka, ale proto, že se Gabbiein sladký úsměv při mužově prohlášení prohloubil.

Bylo to dokonáno.

„Můžete políbit svou ženu,“ dodal úředník.

Michel sevřel Gabbie rukama. To bylo to jediné varování, které ji dal, než si ji jedním rychlým a tvrdým pohybem přitáhl k sobě blíž. Své prsty držel propletené s jejími, ústy narazil na její vlastní ústa. Byl si dost jistý, že úředník měl na mysli, aby se rychle políbili a stejně rychle, jako dorazili, se vydali pryč.

Bylo to typické?

Nevěděl.

Právě teď mu záleželo jen na tom, jak se rty jeho ženy dotýkaly těch jeho. Jak svými prsty svírala jeho a pak se její ústa zakřivila tím sladkým úsměvem, protože to věděla i ona. Bylo to tak primální nutkání, pomyslel si, prostě tohle udělat.

Líbat svou manželku.

Protože to teď byla.

Jeho manželkou.

Marcello.

Na celý život.

• • •

Zatímco se Michel opíral o stranu spolujezdce pronajatého auta, aby si promluvil s Johnem, Gabbie seděla uvnitř. Rozhodl se, že než se vydají ven z města navštívit jeho rodiče, užijí si večer sami pro sebe.

To by měla být zábava.

Teď na to opravdu nemyslel. Měl na mysli milion dalších věcí, a i když věděl, že s Dantem a Catrinou to bude nakonec rozhodně sračkoidní show... s tím, co udělal, budou v pohodě. Byli jeho rodiči a milovali ho až na konec světa a zpět. To se počítalo.

Takže to pro teď prostě vytěsnil z mysli.

„Jakmile odsud odejdu, zavolám Andinovi,“ varoval ho John.

Michel se uchechtl. „Řekni mu, ať to nebere jako příliš velkou urážku. A ujisti se, že jako první nezavolá mému tátovi. Musím to být já, kdo to udělá, Johne.“

„Jo, jo.“

„Vážně, ujisti se, že to ví.“

„Nakope ti prdel.“

Michel přikývl. „Může to zkusit.“

John vyštěkl smíchy a natáhl se, aby Michela tvrdě praštil do ramene. „Opravdu jsi nám kurva chyběl, co? Detroit pro tebe nebyl stvořený, chlape.“

Nevěděl to?

V reakci na bratrancova slova jen pokrčil rameny, ale John vypadal, že to pochopil. Něco se prostě lépe říkalo beze slov. Nemusel Johnovo tvrzení potvrdit slovy, aby bylo stále pravdivé a aby to oba věděli.

New York byl domov.

Byl jím vždycky.

Ve skutečnosti se cítil lépe už jen díky tomu, že byl prostě v těchto ulicích. Tady vyrůstal a tohle byli jeho lidé. Chtěl se dostat z New Yorku na lékařskou fakultu pryč – přestože v jeho domovském státě byly naprosto skvělé lékařské fakulty –, protože si myslel, že musel dát mezi sebe a své příjmením co největší vzdálenost, aby se stal něčím jiným než jen svým příjmením.

Mýlil se.

Neměl v sobě tolik hrdosti, aby si to nedokázal přiznat.

„Radši se vrať ke své manželce,“ řekl John a kývl k autu.

Nad tím, jak bratranec slovo manželka zkroutil, jako by to pro něj byl naprosto cizí pojem, se Michel musel usmát. „Kdo bude z nás tří bratranců další na řadě? Možná ty?“

Při tom s sebou Johnovi škubla tvář. „Myslím, že mě nedokáže zvládnout žádná žena.“

„Správně, správně. Jen si to sám sobě říkej dál.“

„Budu.“

„Dokud tě nenakope přímo do prdele,“ řekl Michel, „protože to je to, jak se to stane, Johne.“

Ze všech věcí, které se od okamžiku, kdy Gabbie našel, o lásce naučil, si byl jistý právě touto věcí. Láska přišla, když ji člověk nečekal, protože lásku si nejde naplánovat. Takhle to nefungovalo. Láska neměla být věcí, kterou najdete, kdy ji zamíříte ven hledat, protože to je věc, která si vás najde sama.

John si ho ze strany prohlížel. „Dokud to bude stát za to, člověče.“

Michel koutkem oka sledoval Gabbie, která seděla v autě. Pohrávala si s telefonem, který měla na klíně, a pak se naklonila, aby si pohrála s laděním rádia. Prsty si prohrábla vlasy, aby uhladila divoké, rudé kadeře, které tak miloval.

Pro ni to byly tak jednoduché – dokonce všední – věci, které dělala. Nic zvláštního. Během svého života viděl stovky, ne-li tisíce lidí dělat naprosto stejné věci. Přesto, sledovat ji, jak dělá ty samé věci, pro něj vůbec nebylo to samé.

Byl to zážitek.

Bylo to jí.

Mohl by ji sledovat, jak dělá všední, každodenní věci, po zbytek jejich života, a nikdy by ho to nenudilo. Nechtěl nic jiného než být tím, kdo ji sleduje, jak dělá tyhle jednoduché věci, a ona očividně chtěla sledovat ty samé věci u něj.

Jako by věděla, že se na ni díval, se na sedadle otočila a podívala se ven z okna. Zelenýma očima se setkala s jeho pohledem, ve tváři jí rozkvetl úsměv. Dosáhl jí až do očí a rozsvítil celou její tvář.

Celou dobu se na něj usmívala.

Usmála se kvůli němu.

Co víc si mohl přát?

„Víc než za to, Johne,“ zamumlal.

„Beru tě za slovo, chlape.“

Mohl.

Pro teď.

Jednou to bude vědět i John sám.

• • •

„Já… měla bych mu zavolat.“

Michel se na ni podíval, ale Gabbie stále zírala na telefon na svém klíně. Vlastně na jeho mobil. V kanceláři městského úředníka si ho od něj vzala, aby ho podržela, zatímco podepisoval nějaké papíry, ale nenapadlo ho požádat o něj zpátky.

„Komu?“ zeptal se.

Špičkou jazyka si navlhčila spodní ret. „Mému tátovi.“

Byl by zkurveným lhářem, pokud by řekl, že na toto prohlášení nezareagoval tak, že na sedadle řidiče ztuhl. Dokonce i prsty sevřel kolem volantu tak pevně, až mu klouby pod tím tlakem zbělely. Nebylo to ani Gabbie, ani skutečností, že chtěla mluvit se svým tátou, ale bylo v tom víc…

Hrozba.

Cítil hrozbu a poznal to, čím byla. Protože tak teď viděl jejího otce. Jen jako jednu obrovskou zkurvenou hrozba. Pro sebe i jí. Samozřejmě, že nebyl tak hloupý, aby věřil, že z jejich života odstranil všechny hrozby, ale tohle byla velká hrozba, kterou nechal za sebou.

Co jiného mohl dělat?

Jejího otce by se nikdy nedotkl – a nedotkl by se ho ani teď, pokud by Charlese Casey nenapadlo udělat něco, co by Gabbie ohrozilo – protože ona by nechtěla, aby to udělal. Svého tátu zbožňovala; plně ho milovala, protože dlouhou dobu byl tím jediným, co měla. Ani na vteřinu ho nenapadlo, že by mu něco takového, kdy odpustila.

„Jen abych mu to dala vědět,“ řekla a podívala se na něj.

Zvedl obočí. „Tak to udělej.“

„Ale -“

„Zlato, pokud mu chceš zavolat, tak bys to měla udělat.“

Sevřela rty k sobě a zašeptala: „Ale co když sem přijde nebo tak něco?“

„To neudělá.“

Tím si byl nanejvýš jistý. Charles byl hodně věcí, ale hloupost mezi ně nepatřila. Ten muž musel vědět, že v New Yorku neměl žádné skutečné spojence prostřednictvím velkých rodin, kteří by mu pomohli jít proti Marcellos, pokud se chtěl pokusit vzít svou dceru zpět. A to vše ještě předtím, než vůbec započítali skutečnost, že Gabbie teď byla Michelovou manželkou.

Prostě by to neudělal.

„Zavolej mu,“ řekl, když zajel do garáže hotelu, kde budou bydlet. Astoria byla vždy jeho oblíbená; jeho drahý vkus občas za tu cenu stál. „Nebudeš se cítit dobře, dokud to neuděláš, tak s tím skoncuj.“

Přikývla. „Dobře.“

Zatímco na telefonu vytáčela číslo, zaparkoval auto. Myslel si, že si ho přiloží k hlavě, aby tak měl přístup pouze k její straně hovoru, ale ona ho dala na hlasitý odposlech, aby ho mohl vyslechnout celý.

Zazvonilo to třikrát.

S každým dalším zazvoněním jeho úzkost stoupala.

Skoro si myslel, že hovor spadne do hlasové schránky, což by možná bylo to nejlepší, ale takové štěstí mít nemohl. Charles to na čtvrté zazvonění zvedl.

„Jo, mám tady práci!“

„Tati,“ řekla tiše.

Odpovědí se jeho ženě stalo ticho. Silné a nabité… Michelovi to neuniklo. V jejich autě bylo takové ticho, že prakticky slyšel, jak na sedadle vedle něj polkla. Beze slova se natáhl, aby jí na stehno položil ruku. Prsty se obtočil kolem jejího těla a pevně ji stiskl. Jeho tichý projev podpory, pokud by ji potřebovala. Mírně se na něj usmála, ale tentokrát jí ten úsměv nedosáhl až do očí.

Nemusel se ptát proč.

„Gabbie?“

„Jo, tati, to jsem -“

„Kde kurva jsi, děvče?“

„Jsem -“

„Znovu jsi utekla za tím italským hovnem, že?“ Charles vydal temný zvuk. Znělo to jako zklamání a hněv, vše spojené v jedno. Michel cítil chvění, které procházelo jejím tělem. Vibrovalo proti jeho dlani, ale jen jí znovu stiskl nohu. Bylo to to nejlepší, co mohl udělat, pokud opravdu cítila potřebu udělat to sama. „Prostě mi řekni, kde jsi, a nám všem to usnadni, Gabbie. Pošlu někoho, aby pro tebe dojel – chceš, abych slíbil, že toho Itala nezabiju? Dobře. Nechám ho naživu. Je to lepší?“

Odkašlala si. „Tati -“

„Na tyhle sračky nemám čas, děvče. Rozumíš mi? Celé tohle město je jednou obrovskou vřavou, na moje dveře buší policie a je tu až příliš mnoho mrtvých, než abych je spočítal. A ty chceš, abych si s tebou hrál po celém Detroitu, zatímco se honíš za mužem, kterého nemůžeš mít?“

„Nejsem v Detroitu, tati.“

To Charlese umlčelo.

Na celou jednu vteřinu.

„Co jsi mi to právě řekla?“

„Jsem s Michelem v New Yorku. Právě jsme se vzali. Nepojedu domů, tati. To není místo, kde chci být, a není to místo, kam patřím. Miluji tě, ale potřebuji být tam, kam –“

„Zopakuj to.“

„Co?“

„Co jsi udělala, děvče… zopakuj to.“

Odkašlala si. „Právě jsme se vzali.“

„Jsi pro mě mrtvá.“

Ztuhla.

Michel se natáhl, aby jí telefon vytrhnul z ruky, ale dřív, než stihl tomu kreténovi hovor zavěsit, Charles pronesl svá poslední slova.

„Už nikdy nevkročíš do mého města – zabiju každého jednoho z vás. Tak moc chceš toho Itala, že? Pak ho máš mít. Pro mě jsi mrtvá, Gabbie.“

Zavěsil telefon, takže to nemusela udělat ona.

Ne, že by na tom záleželo.

Už brečela.

• • •

Jeho žena byla příliš tichá.

To se Michelovi vůbec nelíbilo.

V hotelovém pokoji ji chtěl vidět s doširoka rozevřenýma očima a nadšenou z krásy a historie, která ji obklopovala. Chtěl, aby se ho zeptala, proč vybral tenhle hotel, aby jí mohl vysvětlit, že si táta pronajímal stálý pokoj v Astorii jen proto, aby máma měla kam utéct, pokud to potřebovala udělat, často i se svým vlastním manželem.

Místo toho ji sledoval, jak zírala ven z okna. Zcela tiše tam stála, paži si třela dlaní a sledovala, jak lidé dole na ulici spěchali do nejrůznějších směrů.

Jo, až příliš tichá.

S odkašláním si zastrčil ruce do kapes. Nijak to nepomohlo. Neodvrátila oči od okna a v jejím vzdáleném pohledu nebylo vidět, že by vůbec zaslechla, jak vydal nějaký zvuk.

Kurva.

„Gabbie,“ zamumlal.

Stále nic.

Povzdechl si.

Toho telefonátu teď vážně litoval. Nebylo to však rozhodnutí, které bylo na něm, a nikdy by jí to neudělal. Mohla a také dělala svá vlastní rozhodnutí, a ať už si myslel, že byla dobrá nebo ne, stále tam bude, aby ji v tom podpořil. Tak jednoduché.

Protože nevypadala, že by ho přes celou místnost slyšela, usoudil, že jednoduchým řešením tohoto problému bude přijít za ní. Uzavřel prostor mezi nimi, až se ocitl tak blízko, aby natáhl ruku a zezadu ji sevřel v náručí. Svou tvář si položil na místo mezi jejím ramenem a krkem a na kůži těsně nad jejím výstřihem ji vtiskl dlouhý polibek. Fyzicky cítil, že se v jeho objetí uvolnila a z těla jí začalo odcházet napětí.

To bylo o trochu lepší.

„Vím, že to nebylo to, co jsi od svého otce chtěla,“ řekl tiše.

Pokrčila rameny. „Možná to bylo nevyhnutelné.“

„Ne, nebylo.“ To byla jeho tvrdá hranice – od lidí, kteří ji milovali, by takový druh věcí nikdy neměla očekávat. Nikdo by nikdy neměl očekávat, že lidé, kteří prohlašují, že vás milují, vám ublíží. Takhle láska nefungovala. Občas může bolet, ale jen proto, aby se to zlepšilo. „Lidé mají vždy na výběr, Gabbie, zda udělají to, co je správné, nebo budou dělat to, co oni považují za správné. Nemusí to být vždy zřejmé nebo snadné, ale je to tak. Udělal špatné rozhodnutí a je mi to líto.“

Místností se ozvalo popotáhnutí.

Znovu ji políbil na kůži.

„Můj táta byl to jediné, co jsem kdy měla… moje máma je celé roky mrtvá a…“

„Máš mě,“ řekl rychle. „A slibuji, že je tady celá rodina lidí, kteří tě budou milovat. Budou tě tak moc milovat jen proto, že tě miluji já.“

Zabořila se do jeho objetí o trochu víc.

Sevřel ji pevněji.

„Slibuješ?“

„Až do dne, kdy zemřu.“

„Hmm,“ řekla.

„Co?“

„Jen jsem přemýšlela.“

Svými rty se dotkl kůže na jejím krku výš, až se nakonec dostal ke skořepině ucha. Zuby jí jeho maso jemně oždiboval a zamumlal: „O čem?“

Zasmála se, ale neuniklo mu ani to, jak se jí rozechvělo tělo. „O tobě.“

„Ach, pokračuj. Zbožňuji, když o mně lidé mluví.“

„Ješito.“

„Ale je to opravdu tak?“

„Trochu, ale líbí se mi to,“ zašeptala. „Přemýšlela jsem, že nevím, odkud jsi přišel nebo co mi tě postavilo do cesty, a nemyslím si, že si tě zasloužím... ale jsi můj, držím si tě a miluji tě, Micheli.“

„Taky tě miluji.“ Proti jejímu uchu se usmál. „Ale to už jsi věděla, že?“

Přitiskla si k němu hlavu. „Tuším. Takže co budeme dělat teď?“

Ach, museli udělat spoustu věcí. Stále ještě nezavolal svým rodičům, přestože byl ve městě už dva dny, a od dnešního rána nejedl. I když se mu během jejich dlouhého čekání v kanceláři městského úředníka podařilo najít něco zdravého a vhodného k jídlu pro ni.

Ale teď hned?

„Opravdu chci jen pomilovat svou manželku,“ řekl jí.

Viděl, jak se její úsměv v mžiku hříšným.

„Pak bys do toho asi měl jít.“

Ach, naprosto určitě.

Možná to bylo hloupost.

Svým způsobem pitomost.

Ale přesto ji v objetí kolébky stále zvedl, aby ji přenesl do ložnice. Protože nebylo tohle přesně to, co by měli manželé dělat se svými manželkami o jejich svatební noci? Přenést ji přes práh a začít svůj život a zároveň ho nést?

Bylo to hloupé, jistě.

Přesto mu to přišlo správné.

Jakmile ji měl v posteli královské velikosti na zádech, dal si na čas, aby z jejího těla strhl každý kus oblečení, až zůstala na posteli zcela nahá, oblečená jen do svého hříchu a kůže. Konečky prstů obkresloval tečky jejích pih – ty stále zbožňoval ze všeho nejvíc. Na prsou měla spršku pih, stejné jako ty, které dokreslovaly její rysy. Ústy sledoval stejnou cestičku, po které předtím přejel svýma rukama.

Líbal ji.

Ochutnával.

Kousal.

Ale ne tvrdě.

Dneska večer ne.

Když ji miloval, vydávala ty nejsladší zvuky. Zcela bez dechu a vysoké, pomyslel si. Když ji líbal na svírající se bříško, v uších mu znělo její tiché sténání. Zastavil se jen na tak dlouho, aby jazykem obkroužil její pupík.

Pak se dostal níž.

K roztaženým stehnům…

Nalezení nebe.

Jeho nebe bylo vlhké, růžové a horké. Na jeho jazyku chutnala jako bonbón, kyselá sladkost, které se, bez ohledu na to, kolikrát si ji mohl dopřát, nedokázal nabažit. Jakmile svými ústy uzavřel její kundičku, na posteli vyklenula záda. Ruce zatínala do prostěradla, protože nasál její klitoris. To drobné poupě svíral mezi svými rty, aby jí opravdu způsobil ten šok, který, jak to vypadalo, se jí tak zatraceně líbil.

„Prosím, prosím…“

Svá ústa nahradil svými prsty – ne, že by se dokázal ubránit tomu, aby ji znovu ochutnal, ale pro teď…  její klitoris zpracovával dvěma prsty, ten uzlík třel v těsných drobných kroužcích. Přitom do jejího těsného pohlaví vklouzl dalšími dvěma prsty.

„Co chceš, Gabbie? Řekni mi to.”

„Donuť mě se udělat. Prosím, přiměj mě udělat se.“

Zbožňoval, když žadonila.

A zbožňoval ještě víc, když to znělo tak zoufale.

Nic ho nedokázalo rozehřát víc.

„A pak?“ dožadoval se.

Zakňučela. „Miluj mě.“

Jo.

Přesně to měl v plánu udělat.

Svými prsty ji stále šukal, ale druhou ruku na jejím klitorisu znovu nahradil svými ústy. Stálými, tvrdými tahy jazyka ji dovedl přes okraj rychleji, než si myslel, že by mohl, ale nehodlal si na to stěžovat.

„Bože,“ zamumlala Gabbie, tvář si zabořila do polštáře. „Miluji tě.“

Víc než by kdy mola vědět.

Nedokázal dostatečně rychle shodit své oblečení, ale jakmile byl nahý a na penisu měl nasazený kondomem, který našel v kapse svých kalhot, se znovu ocitl mezi jejími stehny. Hluboko se zatlačit a pomalu si ji bral. Zatímco ji miloval, místo toho, aby se mu nehty bořila do zad, svými konečky prstů líně kroužila po jeho ramenou. V jemném pohupování jejich těl nebyla žádná drsnost, která jejich sex obvykle doprovázela. Ani tam být nemusela.

Na rychle a tvrdě měl později všechen čas světa.

Právě teď ji chtěl jen milovat.

• • •

Teprve poté, co si byl Michel jistý, že jeho manželka byla na zbytek noci zcela mimo, konečně vylezl z postele, aby se od ní dostal pryč. I když jedna jeho část tam stále byla, přitulená po jejím boku, kdy stále cítil, jak jí pod jeho dlaní bije její srdce. Brzy se k ní vrátí a ona si ani neuvědomí, že postel vůbec opustil.

Z nočního stolku popadl telefon a tichými kroky vyklouzl ven z ložnice. Ve tmě přilehlé místnosti se díval na obrazovku svého telefonu. Teprve pak ho zapnul a prošel uložená čísla.

Bylo příliš pozdě.

Teď něco po jedenácté večer.

Jeho rodiče nesnášeli pozdně noční telefonáty.

Telefon si přiložil k uchu a čekal, až se v něm začne ozývat vyzvánění. Přísahal by, že to znělo jako ozvěna rozléhající se jeho kostmi, jako by šeptalo teď nebo nikdy, chlapče… Neměl by být tak nervózní, ale byl tady a cítil se přesně tak.

„Micheli, je až příliš pozdě na to, abys mi volal,“ uslyšel zabručet tátu, jakmile hovor přijal.

„Omlouvám se, ale tohle nemohlo počkat.“

Dante si potichu sám pro sebe cosi zašuměl. Na druhém konci hovoru něco zašustilo. Byl už táta v posteli? Pravděpodobně. „Dobře, co je?“

„Je máma vzhůru?“

„Teď už ano.“

„Vychovala jsem ho lépe, než aby prováděl tohle,“ odsekla Catrina. Michel se uchechtl.

„Řekni jí, že se omlouvám.“

„Jo, jo. O co jde?“ zeptal se táta.

„Jsem... ehm, ve městě,“ řekl.

Odpovědí mu bylo ticho. Chvíli trvalo, než se táta zorientoval natolik, aby odpověděl: „Od kdy?“

„Od včerejška.“

„Co -“

„Poté, co jsme dostali povolení k sňatku, jsme museli dvacet čtyři hodin čekat, než jsme mohli jít do kanceláře úředníka. To je celé.“

Odpovědět trvalo tátovi až příliš dlouho.

A pak, když to udělal, to jediné, co Dante dokázal, bylo prskat… Michel si nedokázal vzpomenout, kdy by byl táta stejně rozrušený a zmatený zároveň, ale očividně to musel být šťastlivec, pokud to někdo zvládl.

„Cože?“ rozhodl se táta konečně znovu vyštěknout.

Michel si odkašlal a pak dodal: „Udělal jsem nějaké věci.“

„To kurva tuším, Micheli!“

„Dej mi ten telefon – dej mi ten zatracený telefon, Dante!“

Něco zapraskalo a pak v telefonu uslyšel mámu. Pomyslel na to, že by si měl telefon odtáhnout dál od ucha, protože si byl dost jistý, že začne být velice hlasitá. Jako idiot, kterým byl, držel telefon pevně přitisknutý k uchu, takže odměnou za to se mu stalo to, že mu málem praskly ušní bubínky.

„Ty ses oženil a já tam nebyla?“

Michel zamrkal. „Ahoj, mami.“

„Proč bys mi to udělal? “

Byla hysterická.

Její slova, křik.

„Strávila jsem roky tím, že jsem tě milovala a vychovávala, a ty mi uděláš tohle? Jak se opovažuješ, Micheli Dante Marcello!“

Ach, plné jméno.

Byl si jistý, že Dante nebylo jeho prostředním jménem, ne do doby, než ho rodiče adoptovali, ale protože své prostřední jméno z té doby neznal, pro vyjádření mámina názoru to fungovalo stejně dobře.

Řekl tu první věc, která ho napadla, a doufal, že ji to uklidní. „Budeš ji milovat, mami. Je zatraceně úžasná a já jen chci... jen chci, abys ji milovala jako já, ano?“

Catrina ztichla.

Tehdy se mu začalo dýchat o trochu lehčeji.

Konečně se zeptala: „Jak se jmenuje?“

„Gabbie. Gabbie Casey.“

Telefon musela mít na hlasitém odposlechu, protože v pozadí slyšel tátovu otázku: „Gabbie Casey, dcera Charlese Casey?“

Michel sám pro sebe zamumlal. „Takže jo, to je ehm… to, co jsem udělal, tati.“

„Ach, můj bože, Micheli.“

Jo, cítil to naprosto stejně.