DP - 16. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Co to čteš, děvče?“

Gabbie při tátově hlasu odmítla zvednout hlavu. Místo toho ve svém thrilleru otočila na další stránku. Charles si nad jejím mlčením povzdechl, ale nemělo by ho to překvapovat. Poslední týdny jejich života pod touto střechou by se daly shrnout do trapného ticha, případně naprostého křiku.

Pod střechou táty.

Protože jí nebylo dovoleno odejít.

Nebo mít svůj telefon.

… jít do školy.

Myslel si, že ji tím dával lekci, ale to jediné, co se tady naučila, bylo, jak ji prostě dokázal ovládat, pokud chtěl. A to se jí ani trochu nelíbilo. Jistě, zpočátku byla ochotná s ním hrát. Stejně jako pokaždé, když začal být příliš panovačný, usoudila, že to ze svého systému dostatečně rychle dostane ven. Nechal by ji, aby se vrátila do svého bytu a byla normální.

Nebo tak normální, jak jen mohla být.

Nic.

Tady stále ještě byli.

„Podíváš se na mě aspoň?“ zeptal se, ne nelaskavě.

Pokračovala dál ve čtení své knihy. Někdo by možná mohl považovat její chování za dětinské, ale to už jí nevadilo. To byl ten problém – jen takhle mu mohla dát najevo, jak byla nešťastná a jak se v něm zklamala za věci, které jí dělal. Zkoušela doslova všechno ostatní.

Křik.

Mluvení.

Žebrání.

Nic nefungovalo.

Takže pokud ji nechtěl slyšet, pak ani ona nechtěla slyšet jeho. Kromě toho, pokud by se k ní chtěl chovat jako k dítěti tím, že jí vezme svobodu, schová její telefon a bude rozhodovat, s kým může a nemůže být, pak by mu mohla dát za pravdu a chovat se jako dítě, o kterém si myslel, že jím je.

Neslyšel ji, když se snažila vysvětlit, že Michel není ten zlý, jak si myslel – pro něj byl jen tím zkurveným italským bláznem. Jen dalším Italem, kterého považoval za problém ve svém byznysu a životě.

Rozhodně ne za muže, kterého milovala.

To jí zabíjelo. Zabíjelo ji, že nevěděla, co se děje mimo tátův dům. Ne s jeho byznysem, jeho muži nebo lidmi na druhé straně. Včetně Michela. Charles byl teď tak opatrný v tom, co jí říkal, a už nedovolil svým mužům volně přicházet a odcházet a diskutovat o aktuálním dění ve městě.

Nic nevěděla.

Byl Michel vůbec v pořádku?

A ani ho nebavily její otázky. Ne, když přišlo na to, co se dělo mezi Italy a Iry, a už vůbec ne co se Michela týče. Pokud se mu odvážila položit otázku na jedno z těchto dvou témat, rychle ji přiměl sklapnout a dal jasně najevo, že nešlo o nic, ohledně čeho by se měla znepokojovat.

Byla ženou.

Ne jedním z jeho mužů.

Měla by si to pamatovat.

Nikdy to nebylo jasnější.

Právě teď mu očividně docházela trpělivost s ní. Možná, že ho konečně začaly dostávat nedostatek konverzace a trapné večeře.

Kdo měl vědět?

Skvěle.

Možná mu ta zatracená pointa konečně.

„Děvče.“

„Víš, čím víc budeš naštvaný... nic z toho nezmění skutečnost, že s tebou nechci mluvit,“ řekla mu a dočetla poslední řádky kapitoly. Knihu odložila a konečně se na něj podívala. Ne proto, že by to chtěl, ale spíše proto, že s přetvářkami skončila. „Vlastně mě tu nemůžeš držet navždy, tati.“

Zvedl obočí. „Naopak, Gabbie, když budu chtít, přesně to můžu udělat. Poslední týdny jsem to zvládal v pohodě. Prosím, řekni mi, jak si myslíš, že když budeš mít dostatek záchvatů a řekneš mi ještě příšernější věci, dosáhneš toho, že dostaneš to, co chceš, když ti to zatím nevyšlo. Pokračuj, čekám.“

Zamračila se.

Zůstal klidný.

To byl celý ten problém.

Vzhledem k tomu, že ji tenhle hovor očividně neposune nikam dál, zvedla knihu, kterou předtím odložila, a nalistovala v ní stránku, kde skončila. Při jejím rozhodnutí si znovu ztěžka povzdechl, ale to jí bylo ukradené.

Bylo těžké mít pocit, že ji na něm záleželo.

Koneckonců, jemu na ní nezáleželo.

Ne ve skutečnosti.

Zas a znovu to dokazoval tím, že dělal věci, které ji bolely. Dřív byla víc než ochotná na svém panovačném otci přehlížet věci, které jí vadily, protože byl doslova vším, co měla. Jistě, měla strýce a tety… taky bratrance a sestřenici. Kamarády ze školy a tak.

Ale nejbližší rodinu?

Ne.

Jen svého tátu.

Byl člověkem, který ji jako malou holčičku noc, co noc ukládal do postele a bez ohledu na to, kolikrát o to požádala, s ní hrál čajové dýchánky. Byl to muž, kterého si živě pamatovala vedle své postele v nemocnici, když jí bylo pět, a její cukr se tak moc vymkl kontrole, že si mysleli, že by to mohlo poškodit její orgány, protože jeho hladinu nedokázali stabilizovat. Tehdy kvůli ní také brečel.

Ale byl také tím samým mužem, který ji nedovolil vyrůst. Byl tím samým mužem, který za ni rozhodoval, když to dokonale uměla sama. Byl jejím tátou a zcela ho milovala, ale nemohla milovat jeho část, která chtěla ovládat každý aspekt jejího života, a to víc, než chtěl vidět, jak vzkvétá ona sama.

A právě teď?

Ubližoval jí novým způsobem.

S tím nebyla v pořádku.

„Gabbie -“

„Pokud mi nedáš můj telefon, abych mohla mluvit s Michelem, nebo mě nepustíš domů, tak s tebou nechci mluvit, tati.“

Bylo slyšet jen ticho.

Dostala svou odpověď.

I když si byla zcela vědoma, že se stále zdržoval ve dveřích obývacího pokoje, vrátila se zpátky ke čtení své knihy. Byl tam i v době, kdy dočetla další celou kapitolu. Celou dobu se ani nepohnul, ani nic neřekl. Skoro přemýšlela, zda tam prostě nezůstane celý den, protože neměla v plánu s ním znovu mluvit.

Teď už vůbec ne.

„Chci pro tebe jen to nejlepší,“ zamumlal. „To je to jediné, co jsem kdy chtěl, Gabbie.“

Sakra.

Nechtěla s ním mluvit, ale... „Problém je v tom, že to, co si myslíš ty, že je pro mě nejlepší, jsou věci, které jsi pro mě vybral ty, a takhle to nefunguje.“

„Myslím, že se mýlíš. Nemyslím, že rozumíš dynamice, se kterou se každodenně potýkám se svým jediným dítětem... se ženou, na kterou se lidé neustále dívají, protože jsem pro tebe v tomhle životě ještě nevybral cestu.“

Na pohovce ztuhla. „Cože?“

„Vidíš, snažil jsem se tě nechat být tak normální, jak jen můžeš být, děvče. Zasloužila sis tolik svobody, kolik jsi jen mohla mít, a to jsem ti dal, že? To ale nic nemění na tom, že oba žijeme život, se kterým přichází i očekávání. Byl jsem v pohodě nechat tě pokračovat dál, jak jsi žila, dokud jsi nevybočila z řady a lidé u mě nezačali hledat odpovědi proč.“

„To nemůžeš myslet vážně –“

„Pokud by sis prostě vybrala irského chlapce,“ řekl hlasem plným něčeho, co nedokázala rozluštit. Když se na něj podívala, zjistila, že pohled měl temný a bolestivý, ale ve všech ostatních aspektech byl stále tak chladný. Věděla, že stejně tak se díval na ostatní své lidi. A teď byla řada na ní, aby viděla tuto jeho stránku a čelila jí. I pro ni teď musel být tímto mužem. „Ale ty ne… a já jsem tě nemohl nechat si vybrat, když sis nevybrala někoho, kdo by byl vhodný i pro naše lidi. Donutila jsi mě, abych se do toho vložil.“

To si nemyslela.

Očekávání, o kterých mluvil, v jejím životě nikdy nezaujímala prominentní postavení, protože je tak nepostavil. A teď čekal, že prostě... zapadne do lajny?

To se nestane.

„A já vím, že máš v té své bláznivé mysli takovou drobnou myšlenku, že ten Ital je pro tebe tím pravým – že ho miluješ – ale to je jen fáze,“ řekl. Očividně si neuvědomoval, jak moc jí každým slovem, které vyšlo z jeho rtů ven, ubližoval. Mýlil se... tak moc se mýlil. „Za nějakou době si uvědomíš, jak hloupé to všechno bylo, a budeš vděčná, že jsem tě donutil, abys neudělala další chybu.“

Zavrtěla hlavou. „Není to fáze a on není jako můj diabetes, tati. Nemůžeš se k němu chovat jako ke kousku jídla, které bych si strčila do pusy nebo jako ke kontrole cukru, kterou jsem vynechala. On není něco, co můžeš ovládat. Moje pocity nejsou něco, o čem bys měl rozhodovat, zda je to platné nebo ne. To já dělám tato rozhodnutí.“

„Až na to, že teď je neděláš, že?“

Ztichla.

Nemýlil se.

Odkašlal se a otočil se, aby z obývacího pokoje zamířil pryč. Ale ještě předtím přes rameno prohodil: „Udělal jsem, co bylo v mých silách, abych v této otázce nemusel zajít až do finálního řešení, Gabbie, ale pokud budeš nadále tlačit na mé hranice... toho muže odstraním z tvého života natrvalo. Jen aby bylo jasno. Tady nejde o věc na výběr. Je tu jen moje rozhodnutí.“

To ji zabíjelo ještě víc.

Protože by to udělal.

Věděla to.

Zbyla jí jen jediná možnost. Opravdu přesně tak, jak řekl. Jeho možnost. Protože jinak by to znamenalo obětovat Michelův život jen proto, že ho chtěla.

To bylo ono…

To nemohla udělat.

Ne, když ho milovala.

• • •

„Ani se nepohni,“ zasyčel muž za Gabbieninými zády. Prsty ji sevřel za paži a donutil ji tak zůstat skrytou ve stínu hned za vstupní chodbou tátova domu. Každá její část křičela, aby bojovala, aby šla k muži ve dveřích, který byl jen deset stop od ní, ale nemohla se vůbec pohnout. „Zůstaň, kde jsi, děvče. Slyšela jsi bosse.“

Správně.

Charles už ani nebyl jejím otcem.

Byl to prostě boss.

„Máš přání smrti, chlapče,“ řekl táta.

Poprvé za měsíc slyšela Michelův hlas. Neměla ponětí, co ho přivedlo sem do tátova domu. Byli právě uprostřed další trapné večeře, když se dovnitř vřítil jeden z mužů, kteří sledovali dům. Pohledem přelétl od ní na jednom konci stolu k tátovi na druhé straně.

Potom pronesl: „Michel.“

Přesně tak.

Její okamžitá myšlenka byla prostě ne. Zatraceně nebylo možné, aby Michel přišel za tátou. Ne, aby ji viděl, nebo cokoli jiného. Nebyl hlupák. I když zároveň nedokázala říct s jistotou, zda to byla pravda.

Protože láska byla šílená.

Donutila vás dělat šílené věci.

Přiblížila se k chodbě blíž, ale muž ji pevně sevřel, aby ji zadržel. „Nech mě jít.“

„V žádném případě, Gabbie.“

Zavřela oči, chtěla, aby bolest v jejím srdci zmizela, aby mohla myslet… Fyzicky bolelo být Michelovi tak blízko, a přitom se mu nemoci podívat do očí nebo s ním mluvit. Celý měsíc se o něj strachovala a zvažovala všechny možné scénáře, které se s ním mohly stát.

Každou špatnou, příšernou věc.

„Ne přání smrti,“ slyšela Michela tátovi říct, „mnohem spíš něco jako... nabídku. Dokonce informace. A můžeš si s tím dělat, co chceš, ale myslím, že i ty máš něco, co chci já, a o tom bych chtěl mluvit. Protože to je ten problém, že? Myslíš si, že jsem si vybral špatnou stranu, i když ve skutečnosti jsem se nepostavil na žádnou ze stran. Zatím.”

Charles si odkašlal. „Jaké informace?“

„Tví muži – říkali, že to jediné, co Italové chtějí, je válka. Nemýlili se, ale nemá to kurva nic společného s tím, co jsem dělal s tvou dcerou, i když to chtějí takhle roztočit. Všechno je to o tom, co od tebe mohou dostat.“

„To je všechno, co kdy ta tvá prasata chtějí.“

Při té urážce s sebou ucukla.

Michel dál mluvil, jako by mu to vůbec nevadilo. „Byl jsem prostě jen důvodem, proč by mohli způsobit problém. A když se tato záležitost stále zhoršovala, co by vadilo to ještě víc přiživovat? Pokud to znamenalo, že by mohli konečně získat silnější kontrolu nad městem, když to byli vždy Irové, kdo ji měl před nimi?“

„Tvé informace mi nepomáhají, chlapče,“ odpověděl Charles bez zájmu, „ale mám podezření, že to už víš.“

„Salvestro Vannozzo – jde to od Sala.“

„A co s ním?“

„Je to bratranec bosse Cosa Nostra a mozek za celou touhle... sračkoidní show,“ vysvětloval Michel. „A vím o něm a o jeho byznysu tolik, abych mu mohl kurva způsobit skutečný problém. Mám přístup a znám lidi kolem něj, abych se dostal dost blízko, aby mohl být pryč dřív, než by kdokoli zjistil, co se stalo. Předpokládal, že jen proto, že mě odmítne vidět nebo nepřijme hovor, je to jediné, co já mám vůči jeho lidem a byznysu, ale mýlil se. Než jsem se vůbec zapojil po jeho bok a začal dealovat, rok jsem ho sledoval a měl jsem přístup k jeho lidem.“

„A tím míříš kam?“

„Nejde jen o to se ho zbavit... pokud je tak blízko bossovi, jak je, je to jeden krok, pokud chápeš to, co říkám. Jeho práce a loajalita je složitě provázána s bossem italské organizace v Detroitu. Je to jako domino – zbavíš se jednoho a ostatní budou rychle následovat stejnou cestu. Cosa Nostra není jako ostatní italské mafie. Když utneš její hlavu, zbytek se rozpadne.“

Přistoupila k chodbě blíž, ale tentokrát ji to muž dovolil. Ne dost na to, aby ji mohl Michel vidět, ale bylo to něco. Při představě, že by k němu mohla jít, se jí srdce na zlomek vteřiny uklidnilo, ale pak si rychle uvědomila, že byla stále zatraceně až příliš daleko.

A to bolelo.

„Můj táta…“ Michel si cosi zamumlal sám pro sebe, něco drsného a plného bolesti. „Můj táta by byl ve mně těžce zklamaný, pokud by věděl, že používám to, co vím o Cosa Nostra a jejich způsobech, abych pomohl někomu zvenčí zničit celou organizaci, ale nemám na výběr. Musím dělat, co musím, takže jsem tady. Je to riziko? Mohl bys mě zabít, než vyjdu ven z tohoto domu? Absolutně.“

„Správně v obou případech,“ odpověděl její táta suše. „A je to něco, o čem v tuto chvíli vážně uvažuji.“

„Až na to, že mám věci, které bys mohl chtít. Informace o Salovi, které tě zavedou přímo do srdce rodiny, abys vyřadil organizaci. Jak Cosa Nostra funguje, jsou tak chráněni, že se nikdy nedostaneš k bossovi, aby usekl hadovi hlavu, aniž bys způsobil takový rozruch, že už nikdy nebudeš moci opustit svůj domov. Pozornost policie – také federálů. A to nepočítám zbytkem Italů mimo Detroit, kteří po tobě půjdou. Moje rodina, například. Je to riziko, pokud to uděláš po svém… ne takové, které bych chtěl podstoupit.“

Michel si povzdechl a pak dodal: „Ale můj způsob, s vlivem, který bych mohl mít mimo Detroit a informacemi, které mám, abych ti pomohl ve městě… by to bylo čistší a mnohem jednodušší. To je to, co potřebuješ, ne? Chceš-li se jich všech zbavit, a pak už nikdy nebudeš mít tento problém?“

„To je dost zajímavé na to, abych tě poslouchal, místo abych ti vrazil kulku přímo do mozku, jo. Problém je, Micheli, v tom, že do jisté míry předpokládáš, že jde o něco za něco. Myslíš, že když mi něco dáš, tak já ti dám něco jiného. Mám pravdu?“

„Nemýlíš se,“ odpověděl Michel.

„Moje dcera, chceš říct. Chceš ji.“

„Miluju ji.“

Gabbie se znovu sevřelo srdce.

Táta vydal odmítavý zvuk. „Nezáleží na tom, jak půjdu po Italech, protože to nakonec znamená totéž. Válku, kterou nechci, Micheli. Možná menší válku, jistě, ale stále to bude válka. Vím, po kom by šli jako první – vím, co by se mi pokusili vzít, a i když mě teď může nenávidět, nikdy ji nevystavím nebezpečí. Italové chtějí válku. Já ne.“

„Takže máš v plánu nechat je napadnout a zničit tvůj zdroj příjmů tvé organizace? K čemu je to dobré?“

„Udrží ji to při životě. Zaměřují se na to, aby mě podněcovali, ne aby mi ubližovali. Vidíš ten rozdíl?“

„To by tě mohlo zničit – zničit celou tvou organizaci.“

„Muži udělali pro krev už horší věci, chlapče. O tom tě ujišťuji.“

Nikdy ji nenapadlo, že právě proto táta odmítal jít do naprosté války s Italy. Prostě si jen myslela… že čekal na poslední kapku, a ta ještě nepřišla, aby přeteklo do příslovečné vědro.

Byla slámkou.

Pro tátu.

A pro Michela.

Rozdíl byl…

Jeden z nich dosáhl svého bodu zlomu.

Michel, to byl on.

„Řekni mi, co ode mě chceš,“ řekl Michel, „a já…“

„Nic,“ odpověděl Charles tiše. „Nic od tebe nechci.“

Uběhla vteřina.

Pak dvě.

Dost na to, aby se jí srdce v hrudi silně rozbušilo a zatočil žaludek. Znovu se v sevření muže, který ji držel zpátky, napjala, ale díky slzám, které odmítala nechat spadnout ven, viděla rozmazaně.

Chtěla ho.

Bože, Michela chtěla.

Víc než cokoli jiného.

„Gabbie, pojď sem, děvče,“ zaslechla tátovo zavolání. „Nech ji sem přijít, Conore.“

Muž, který ji celou dobu držel zpátky, ji konečně nechal jít. Stále se snažila dostat z jeho sevření, takže v okamžiku, kdy jí pustil, do chodby přímo téměř klopýtla.

Zvedla pohled a deset stop od sebe našla Michela.

Stál tam.

Nepochybovala o tom, že právě teď v podstatě představovali jeden pro druhého zrcadlo. Bolest, kterou cítila, se v něm odrážela a měla pocit, že jí srdce bušilo tak hlasité, že skoro přemýšlela, zda to mohl slyšet i on.

Její duše…

I ta křičela.

Byla mu tak blízko.

A ne dost blízko.

„Děvče, řekni tomu mladému muži, jak ses o něm rozhodla,“ řekl táta, „a pak jsme ho možná zachráníme před horším osudem, že? Není třeba, aby ze sebe tento muž dělal osla kvůli ženě, která nemá zájem.“

Pak se Charles podíval na ni. Oči měl přimhouřené. Spatřila v nich záblesk varování. Jeho tichá připomínka rozhovoru, který proběhl před týdnem – jeho výhrůžky vůči Michelovi, pokud ho nedokáže vypustit ze svého života.

V mysli ji zuřila válka.

Stejně tak v srdci.

„Řekni mu to,“ řekl táta, „aby se tohle stalo další věc, od které si můžu konečně odpočinout, než se pohnu k něčemu dalšímu. Gabbie. Pokud se ovšem nechceš vydat jinou cestou, o které jsme mluvili.“

Ne.

Ne, to nechtěla.

To by znamenalo, že Michel bude mrtvý.

Znovu se podívala na Michela, ruce zaťala do vlněné sukně svetrových šatů, protože zatímco mu lhala, potřebovala s nimi něco dělat. Pokud měla lhát své životní lásce – protože to znamenalo zachránit ho – pak se musela ujistit, že bude mít ruce zaneprázdněné. Jinak by jí stačilo se k němu jen natáhnout.

„Gabbie?“ zeptal se Michel.

Proč byl život takový?

Proč?