DP - 15. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Teprve až když Gabbie opustila hotelový pokoj, muži, kteří Michela drželi, ho pustili. S úderem přímo do obličeje. Ten zásah nečekal, nebo se na něj možná mohl připravit o něco lépe. Přinejmenším by to nemuselo tak bolet, pokud by viděl, jak mu pěst mířila přímo na ústa.

Místo toho ho to poslalo na podlahu. Potichu sám pro sebe zavrčel, ze strany tváře mu vykvetla bolest jako nic jiného. Skvěle. Vsadil by se, že mu tam zbyde modřina, a když se ho na ni lidé na škole zeptají, bude za pitomého sráče, který se to bude ze sebe snažit celý týden setřít. V ústech mu rozkvetla chuť krve, která pokryla jeho jazyk a řekla mu, že něco rozbili. A nepomáhalo tomu ani pulzování, které kurva cítil v dolním rtu.

Bože.

Do čeho se to tady zapletl?

Neměl moc času přemýšlet o tom, že Gabbie je pryč. Ach, jasně, to bolelo jako nic jiného. Měl pocit, jako by mu někdo rozerval hruď a se smíchem mu vyrval srdce přímo ven z těla, ale nemohl u toho dál prodlévat.

Ne, když se nad ním stále tyčili tihle idioti a netušil, co se kurva stane dál. S nimi to mohlo být cokoliv. Nevěřil jim, že ho nechají odejít živého. Rozhodně ne po tom všem. Přišli si pro to, co chtěli, a jo, dostali to tím, že od něj Gabbie odvedli pryč. To neznamenalo, že ti kreténi neplánovali něco extra i pro něj.

Jak je našli?

Podělal to on?

Odmítal, byť jen uvažovat o tom, že to byla Gabbie. A kdyby to náhodou byla ona, ani na vteřinu ho nenapadlo, že by to udělala záměrně. Nezavedla by je sem k nim – věděl to. Tak jak je kurva našli, když si byl jistý, že si na tomto setkání oba dávali takový pozor?

„Zůstaň tam dole, chlapče,“ řekl jeden ze starších mužů, když položil ruce na podlahu, připravený dostat se zpátky na nohy. Neměl v plánu bojovat, ale nehodlal zůstat na zemi. Ne, když měl nad sebou pár mužů. To nejmenší, co mohli udělat, bylo nechat ho vstát a zkusit… něco udělat. „Zapomínáš, že když jdeme po kosti, Irové jsou jako psi – divoši.“

Na nic z toho nezapomněl. Nebyl tím, kdo zaváhal, když přišli Irové poprvé na přetřes? Dobře, tak jako tak zbytek z nich. Ani na vteřinu si nemyslel, že Gabbie byla nebezpečná.

Možná pro jeho srdce.

Ne pro jeho zbytek.

Sliny smíchané s krví vyplivl na zem. Chtěl, aby ta chuť z jeho zkurvených úst zmizela. Se zavrtěním hlavy se hořce zasmál, protože tohle bylo směšné. „Nemohli jste zaklepat, kreténi?“

To pravděpodobně nebyl ten nejchytřejší nápad, jaký kdy měl. Jeden z Irů tu myšlenku potvrdil tím, že ho kopl přímo do žeber. Ta síla úderu ho přetočila, až skončil na zemi na zádech.

Z úst mu stále tekla krev.

Teď ho bolela i hruď.

Přestaň vypouštět ty chytrácké kecy, vybuchlo mu v mysli. Jako by potřeboval připomínku, že to byl vždy jeho přístup a arogance, co ho víc, než cokoli jiného dostávalo do problémů. Věděl, jak to funguje.

To neznamená, že to mohl změnit.

Kromě toho by mnohem raději zemřel, když jim dával sračky, než aby brečel na podlaze jako zkurvené dítě. Byl Marcello – oni nic nedávali; pouze si brali. Včetně tohoto a kvůli někomu jinému odmítal zahanbit své jméno.

„Nejsi moc chytrý chlapec, že?“

Díval se na muže, který se nad ním nyní tyčil. Nebyl ani zdaleka tak starý jako ostatní. Ten muž vypadal jen o pár let mladší než on sám. A možná mu připadal taky trochu povědomě, i když ať už z jakéhokoli důvodu si nedokázal jeho tvář zařadit.

„Jsem docela chytrý,“ odpověděl Michel.

Dokonce i jeho vlastním uším zněl jeho hlas chraplavě.

Nevyspal se ani zdaleka dost a pak byl vzbuzený jen proto, aby byla Gabbie vytržena ven z hotelového pokoje, než ho zkopou na sračky... dobře, to nevypadalo jako extra skvělý den.

Byl unavený.

Ze všeho.

„Jo, řekni mu to, Aidane,“ řekl jeden ze starších mužů.

Michel svraštil obočí.

Aidan.

Najednou si vzpomněl, odkud toho mladšího muže znal. V klubu, tu první noc, kdy ošetřoval Gabbienu ruku, se ve dveřích objevil Aidan s tou dívkou... Aine. Nebyli to… její bratranec a sestřenice?

Co na tom vůbec záleželo?

„Poslední varování od bosse,“ řekl Aidan, „protože příště už to kurva nebude, Itale. Drž se od jeho dcery dál… to jediné, co vy Italové chcete, je válka, a on nechce, abyste ji využili jako dalšího pěšáka jen proto, abyste získali, co chcete. Slyšíš mě?“

Michel zamrkal.

Válku vůbec nechtěl…

„Jsi hluchý, chlapče?“

Michel zvedl hlavu k chlápkovi, který se nad ním stále vznášel, jen připravený se do něj znovu pustit pěstmi. Stejně jako všichni ostatní muži, kteří ještě zůstali v této místnosti. Opravdu mu na nich nijak zvlášť nezáleželo.

Teď měl ke zvažování jiné věci.

Obě strany si stále myslely, že... hraje za druhou stranu. Pravda byla kurva mnohem jednodušší. Tady představoval zkurvený Švýcarsko. Respektoval život, do kterého ho táta přivedl, a dokonce i když přišlo na italskou stranu věcí, do toho vstupoval jen zvenčí. A miloval Gabbie jako nic a nikoho jiného, takže neměl žádný zájem způsobit škodu jí ani lidem, z nichž vzešla.

Ale oni si mysleli, že ano.

Takže jeho rozhodnutí bylo dáno. Už nemohl být dál Švýcarskem a očekávat, že z toho vyjde jako vítěz. A být vítězem pro něj znamenalo mít věc, kterou chtěl víc než cokoli jiného.

Gabbie.

Bude muset udělat vše, co bude nutné, aby ji získal – vybrat si stranu, usnadnit někomu výhru… nebo něco úplně jiného.

To ještě nevěděl.

Potřeboval plán.

• • •

Gabbiein telefon byl buď zničený nebo někde schovaný. Musel být – proč jinak by ještě dva týdny poté, co ji vytáhli z hotelového pokoje, stále neodpovídala na jeho hovory nebo textové zprávy? A také se ho nesnažila nijak jakýmkoli způsobem kontaktovat.

Nemyslel si, že to šlo o její rozhodnutí. Neexistoval způsob, jak by si od něj záměrně držela odstup, pokud by k tomu nebyla nucena. Což ho jen ještě víc sralo.

Takže ty dva týdny využil.

Nebo se o to… pokusil.

Dělo se něco, čemu vůbec nerozuměl. Ještě před pár měsíci mohl zavolat libovolnému počtu Italů – včetně Sala a lidí z jeho gangu – a ti by jeho hovor okamžitě zvedli. Pokud by o něco požádal, ujistili by se, že to dostal. Byl zvaný do jejich prostor a bylo mu dovoleno být nablízku i v případě, že se děl byznys.

Teď?

Kurva.

Teď se mu ani nepodařilo dovolat. Nikdo to nezvedal. Což by ze sebe svým způsobem dokázal setřást, protože znal všechna místa, kde mohl najít Sala a jakýkoli jiný počet Italů, kteří měli spojení s Capo.

Co v tom bylo za problém?

Jednoduchý.

„Nevejdeš dovnitř,“ řekl strážce v přední části restaurace. „Kromě toho, Sal dneska není ani nikde poblíž, chlape.“

Kecy.

Navzdory tomu, co si o něm tihle idioti mohli myslet, nebyl hloupý. A kurva nebylo možné, aby znovu odešel pryč. Existovaly otázky, na které potřeboval odpovědi, a vsadil by se, že Sal byl tím jediným, kdo je měl.

Pokud se nemohl dostat ke Gabbie nebo k Irům, pak šel jako první za Italy. Podle toho, co od nich dostane, nebo co si myslel, že by mohl použít, pak měl více možností. Možná více cest.

Až na to, že vůbec nevěděl, co může dělat, když nic nevěděl a nemohl s nikým mluvit.

Z toho, jak právě teď, tak moc zatínal stoličky, ho bolela čelist. Tohle bylo tenhle týden potřetí, co mu odmítli vejít do Salovy restaurace. Obvyklé místo, kde tento muž vedl schůzky. Věděl, že Sal tady určitě stále je, protože dveře hlídal strážce a na parkovišti stálo Salovo černé městské auto.

„Vím, že je tady,“ odpověděl Michel, „a místo je otevřené pro byznys, takže –“

„Stále nevejdeš dovnitř.“

Kurva.

Teď byl velice blízko tomu, aby nechal svůj hněv přelít přes okraj, což by nebylo dobré ani pro něj, ani pro lidi tady. Jednat ze vzteku nikdy nevedlo k ničemu dobrému, takže se pokusil svou reakci trochu zmírnit.

Alespoň na vteřinu.

„Aspoň se ho běž zeptat, zda se se mnou uvidí,“ dohadoval se.

Strážce protočil oči v sloup. „Nemusím se ptát. Vím, co mi bylo řečeno.“

„Víš, že tady můžu stát celý den, že?“

Ne, že by na to měl čas. Kvůli tomuhle přišel o den výuky, a to si nemohl dovolit. Nezáleželo na tom – jakmile získá zpět tu další důležitou věc, nakonec se vrátí k tomu, co bylo v jeho životě důležité.

Gabbie.

„Takže to pro tebe bude nudný den,“ odpověděl strážce.

Michel přimhouřil oči. Měl to největší nutkání praštit toho namyšleného sráče přímo do krku. „Pokud se nepůjdeš zeptat Sala -“

„Micheli.“

Hlouběji z nitra restaurace se ozval uhlazený, chladný, ale stále nasraný tón hlasu. Přitom si strážce povzdechl. Pak muž ustoupil stranou, aby Michel našel Sala stát hned za dveřmi. Žena, která obvykle pracovala na pódiu, byla pryč, takže tam zůstali stát jen oni tři.

Pravděpodobně to bylo chytré.

„Vyvoláváš scénu,“ řekl mu Sal.

Michel pokrčil rameny.

Byl to problém?

Dobře.

Sal tam byl.

To byl ten záměr.

„Možná,“ řekl Michel a ukázal prstem na muže, protože právě teď cítil takovou náladu, „že pokud bys odpověděl na některý z mých telefonátů nebo jsi mi dovolil vidět tě dřív v týdnu, kdy jsem přišel, k dnešku by nedošlo. Správně?“

Salovy sevřel rty do ponuré linky. „Nic ti nedlužím, Micheli. A taky se ti z ničeho nezodpovídám. Pokud jsi po tak dlouhé době zapomněl, že tohle stále není New York, není to můj problém. To zní jako problém, na kterém musíš zapracovat ty.“

Michel po sobě nechal ten komentář sklouznout, jako by o nic nešlo. Protože upřímně, teď to pro něj neznamenalo vůbec nic. Tihle zkurvení Italové stále používali toto prohlášení, kdy s ním po něm házeli, jako by se mělo jednat o urážku. Už to tak nebral – nemohl. Věděl, že tohle místo není New York. Nikdo v New Yorku by se nechoval tak, jak se chovali tito lidé.

„Mám otázky ohledně –“

„Je mi to ukradené,“ přerušil ho Sal ostře. „Už nemáš nic, co potřebuji, Micheli. Dostal jsem od tebe, co jsem chtěl, a teď jsme tady.“

Michel na místě zmateně ztuhl.

O čem to kurva Sal mluvil?

„Dostal jsi, co jsi chtěl,“ zopakoval Michel.

„To je to, co jsem řekl.“

Až na to, že to nedávalo smysl, že? Co vlastně Salovi dal? Pár měsíců pro něj pracoval jako dealer, ale to bylo celé. Ne, že by měl ruce skutečně zabořené do jeho byznysu nebo něco podobného. Když probírali byznys, málokdy mu dovolili sedět s nimi u stolu.

Prostě to nesedělo.

A pak najednou… mu to docvaklo.

Irové to říkali pořád, že?

Italové chtějí jen válku.

O rodinách v Detroitu věděl dost na to, aby věděl, že mezi rodinami Casey a Vannozzo vždy existoval chatrný vztah. Ve svých dobrých dnech se stěží tolerovali a Italové měli vždy pocit, že Irové mají ve městě až příliš velkou kontrolu. Stížnost, kterou často vyjadřovali, kdykoli přišli v hovoru na přetřes Irové.

Přesto… v tomto světě existovala pravidla.

Mír byl mír.

Nikdo bezdůvodně nenarušil mír.

Byl tím důvodem právě on?

A také Gabbie?

To on jim dal důvod – jakkoli hloupý a malicherný – aby způsobili Irům problém, který by je nakonec zavedl do války? Protože nebylo to přesně to, k čemu teď směřovali?

Myslel si to.

Irové by neustoupili. Odmítali skousávat násilím, které na ně Italové neustále házeli. Možná nebyl v první linii, ale znal ty správné lidí, aby získal podrobnosti o aktuálním dění ve městě. Mohl také každý den sledovat zprávy a vidět eskalující násilí, které se den za dnem odehrávalo na ulicích, i když se snažili nejmenovat jména.

Nepotřeboval jména.

Věděl, jak to funguje.

V tomto životě vyrostl.

„Mluvíš o... Irech?“ zeptal se Michel se zvednutým obočím. Mlčky tak tohohle sráče vyzval, aby se to odvážil popřít. „Chceš říct, že jsi mě použil jako otevření, aby ses dostal k Irům – myslel sis, ach, tady to je, a ty co, kurva jsi to využil?“

Sal se temně uchechtl. „Micheli, bez urážky. Tohle opravdu není o tobě. Viděl jsem příležitost, protože jsem věděl, že otci té dívky by bylo nepříjemné, kdyby k ní měl tak blízko Ital z naší strany… a tak jsem to využil. Dostal jsem, co jsem chtěl.“

„Jo, chceš zkurvenou válku.“

Muž se usmál. „A už jsme skoro tam.“

Ale ne tak docela.

Irové se stále drželi zpátky.

Zatím.

Co by se stalo, kdyby odpověděli?

Kdo by čekal u příslovečných dveří?

To ho k čertu děsilo, protože věděl, jak války fungují, a nikdo neměl žádnou záruku. Už nějakou dobu to věděl, ale faktem bylo, že se to snažil ignorovat. Doufal, že to nedojde tak daleko.

Přesto tu byli.

Gabbie na jedné straně.

On na druhé.

Chtěl to napravit.

A začít hned teď.

Pokud nemohl přijít na způsob, jak dostat Gabbie zpátky přes Italy, pak hodlal zamířit přímo ke zdroji, který ji držel pryč. Koneckonců, pokud to, co Irové potřebovali, bylo zbavit se svého problému s Italy... pak kdo jiný by jim mohl poskytnout všechny informace, které k tomu potřebovali, než syn bosse Cosa Nostra?

Michel věděl, jak la famiglia funguje.

A věděl, jak ji zničit.

Vzhledem k jeho vlastnímu dědictví by to byla ta největší zrada. Jakou jinou možnost měl?