RTC - 5. kapitola

Překlad: Marťa

Cassia

Myslím, že toho na mě bylo moc. Vlastně to tak bylo dříve, než jsem vůbec vkročila na Cordův ranč. Ale moje toxická vlastnost byla myslet si, že zvládnu věci, které rozhodně nezvládnu, a tak jsem se přesvědčila, že kdybych pokračovala v tom šíleném plánu, fungovalo by to dobře.

„Nefungovalo,“ zašeptala jsem si pro sebe do zrcadla v koupelně a pročesávala si Cordovým hřebenem mokré vlasy. Byla jsem oblečená v jeho šatech, stála v jeho koupelně, používala jeho hřeben a on stál na stráži za dveřmi. Myslím, že se bál, že se pokusím vyskočit z okna koupelny. Nepokusím. Nevešla jsem se do něj. Už jsem to zkontrolovala. Zaklepal na dveře, až se v pantech zatřásly.

„Uklidni se, kovboji!“ Vykřikla jsem a vyděšeně nadskočila leknutím.

Ježíši. Musela jsem se uklidnit. Políbil mě a proměnil mě v blázna. Dobře, možná ze mě udělal blázna ve chvíli, kdy mi začal psát emaily. To bylo jedno. Šlo o to, že jsem byla šestadvacetiletá žena. Od osmnácti jsem byla na všechno sama. Musela jsem se o sebe starat už dávno předtím. Platila jsem si účty, vlastní dům a měla jsem firmu. Starala jsem se o své vlastní orgasmy a dokonce jsem věděla, jak vyměnit olej. Nemohla jsem přijít o rozum kvůli muži. I když vypadal, jako Cord Decker a šklebil se, jako Cord Decker a rozechvíval mě, jako Cord Decker…

„Řekla jsi mu, že jsi zlodějka dobytka,“ připomněla jsem si. „Kdo tohle dělal?!“

Tohle bylo moc, dokonce i na mě. Riskovala jsem pobyt ve vězení, a to všechno proto, že jsem se doslova děsila přiznat, že jsem přijela za ním. Nedávalo to smysl, ani v mé hlavě. Ale bylo na něm něco, co mě prostě… děsilo. Byl to malý hlásek, každou minutou hlasitější a naléhavější. Říkal, že byl důležitý. Slyšela jsem jeho šepot už v Seattlu. Od té doby, co jsem tady, byl hlasitější.

Až na to, že skutečný život nefungoval, jako v mých knihách. Lidé se nezamilují přes email. Muži, jako Cord neskončí se ženami, které vypadaly, jako já.

Nemluvě o nejistotách. Tak svět prostě nefungoval.

Sexy, úspěšní muži končili se sexy úspěšnými ženami. Ne s plnoštíhlými autorkami se smyslem pro drama, které před lidmi dávali přednost kočkám a nemohly ani vyjít z domu, aniž by nezpůsobily nějaké potíže. To mi matka říkala celý život.

Pokud nezhubneš, nikdy si nenajdeš muže.

Muži mají rádi ženy, které se snaží, dcero.

Pokud nepřestaneš tolik mluvit, zemřeš sama, Cassiopeio.

Víc se usmívej. Stůj zpříma. Buď zticha. Tvoje hloupé knížky nikoho nezajímají.

Dospěj. Skutečný život není pohádka.

Vždy jsem dělala, co bylo v mých silách, abych ji odfiltrovala a ignorovala. Pokud muži, které si vodila domů, byli tím, na co jsem se měla těšit, usoudila jsem, že jsem na tom byla lépe. Ale nikdo z nich se na ni nikdy nepodíval tak, jako se na mě dnes díval Cord. V jeho očích byla jemnost, kterou jsem nikdy předtím neviděla.

Věděl, že nejsem zlodějka dobytka. Ve skutečnosti jsem si byla docela jistá, že přesně věděl, kdo jsem. Přesto si stále hrál. Neměla jsem ponětí, jak se z toho vymluvím, aniž by to znělo šíleně. Potřebovala jsem čas, abych na to přišla. Naštěstí se zdálo, že času mám spoustu, když jsem tady uvízla.

Kruci. Holky.

Když se nevrátím, holky vyhlásí pátrání.

„Prostě jim řeknu, že jsem uvízla kvůli bouři!“ Vyhrkla jsem.

Nemusely se dozvědět, že jsem tomu muži řekla, že jsem zlodějka dobytka. Pokud šlo o Corda, prostě řeknu, že jsem dělala výzkum pro knihu a potřebovala jsem, aby byla co nejautentičtější. Asi z toho bude nevrlý, ale ten most přejdu, až se k němu dostanu. Bylo to mnohem lepší, než přiznat, že jsem ho sem přijela špehovat, nechala se přitom nachytat býkem a málem jsem zemřela a pak jsem přišla s tou hroznou krycí historkou. Že jo?

Bylo to tak. Jen to znělo méně, jako já a více… přijatelně.

„Rhys mě zabije.“

„Kdo je sakra Rhys?“ Zavrčel Cord ode dveří.

Vykřikla jsem a mrštila hřebenem jeho směrem. S hrůzou jsem sledovala, jak letěl vzduchem a mířil k jeho tváři. Chytil ho ve vzduchu, jako zatracený Batman a hodil ho do umyvadla. Ani se na něj nepodíval. Jen ho popadl a odhodil stranou, když mířil ke mně a vypadal přitom celý žhavý a nevrlý.

„Kdo je sakra Rhys, Cassie?“ Zavrčel.

„Vyděsil jsi mě.“

„Odpověz na otázku.“ Zastavil se přede mnou, mračil se s rukama v bok, nohy rozkročené a příliš sexy na to, abych to teď řešila. Díky bohu, že si oblékl košili, jinak bych tuhle konverzaci nepřežila. Od krku až po pas byl pokrytý tetováním. Pokud skuteční kovbojové vypadali, jako on, dělala jsem svým čtenářům medvědí službu, protože ti moji rozhodně takto stavění nebyli.

„Už ti někdo řekl, že jsi panovačný?“ Zeptala jsem se a snažila se soustředit na cokoli jiného, než na existenci těch tetování.

Zavrčel na mě. Opravdu zavrčel. Byl to ten nejhrozivější zvuk, jaký jsem kdy slyšela, a přesto mi okamžitě rozpálil mé dívčí partie.

„Je to můj starší bratr,“ řekla jsem rychle.

Jeho výraz změkl.

„No, vlastně nevlastní bratr. Máme stejnou matku, ale jeho vychovával táta.“

„Vychovávala tě svobodná matka?“

Protočila jsem očima ke světlíku nad námi. „Svobodná pro ni znamená něco jiného, než pro zbytek světa.“

„Vysvětli.“

„Byla svobodná jen tehdy, když se jí to hodilo,“ vysvětlovala jsem. „Podváděla Rhysova otce s jiným mužem a pak toho muže s mým otcem. Můj otec ji opustil kvůli jiné ženě, což byla, upřímně, poetická spravedlnost.“

„Mám to chápat tak, že se to stávalo často?“ Ovinul mi ruce kolem pasu a zvedl mě, až jsem na protest vyjekla.

Ale než jsem stihla protestovat, že mě posadil na skříňku a klekl si, aby se pohrabal v zásuvkách.

„Přestaň mě zvedat,“ stěžovala jsem si i tak. „Dokážu se v pohodě přesouvat sama. A říkáš, že se to stávalo, jako bys čekal, že se tak v určitém věku přestala chovat.“

Zvedl hlavu a šedé oči se setkaly s mými. „Dělá to pořád?“

„Je to, jak říká Taylor Swift v All Too Well. Zestárla, ale její přátelé ne,“ řekla jsem a sledovala, jak se zvedal s obvazem v ruce. „Je jí třiapadesát. Manželovi číslo šest – nebo je to sedm? – je třicet čtyři a je stejně starý, jako můj bratr. Co s tím chceš dělat?“

„Ovázat ti kotník.“

„Aha.“ Vydechla jsem úlevou.

„Co sis myslela, že s tím udělám?“ Jedno jeho tmavé obočí se pomalu zvedlo až k linii jeho vlasů. Jemné vrásky kolem očí se prohloubily.

„Že mě přivážeš k peci ve svém sklepě.“

Přejel po mě rozpáleným pohledem. Jeho horní ret se zvlnil do úšklebku, až se mi z toho sevřelo nitro. Žaludek se mi převrátil a pak ještě jednou, když mi zvlhlo místečko mezi stehny. Už teď jsem mohla říct, že to bude velmi nepříjemný den. Neměla jsem na sobě kalhotky, a jestli se na mě bude pořád takhle dívat, promáčím mu tepláky.

Odtrhla jsem svůj pohled od jeho a snažila se myslet na něco jiného, než že mě ochutná. Místo toho jsem se soustředila na zeď za ním. Jeho koupelna byla nádherná. Upřímně, celý dům byl krásný. Byl to masivní farmářský dům s rustikálním nábytkem, krémovými stěnami a červenými doplňky. Stěny koupelny byly břidlicově šedé, stejně jako dlažba. Sprcha byla neuvěřitelná. Vyplýtvala jsem všechnu teplou vodu a nelitovala jsem toho.

„Opravdu tu bydlíš sám?“ Zeptala jsem se, když mi sahal po noze, aby mi obvázal kotník. Začínal natékat. Taky bolel, jako čert. Přinesl mi nějaké léky proti bolesti, když mi přinesl oblečení, ale moc nepomohly.

„Jo. Můj bratr žije v horách a moje sestra ve městě.“

„A co tví rodiče?“

Ve tváři mu probleskl smutek. „Zemřeli,“ zachraptěl. „Autonehoda.“

„Ach. Omlouvám se, Corde.“ Položila jsem mu ruku na paži a srdce mě pro něj bolelo. Nevím, jaké to bylo mít normální rodiče nebo si být tak blízký s jejími členy, ale bylo vidět, že on to měl. Všude po domě byly fotky, i když jsem si žádnou z nich pořádně neprohlédla. Jak je to dlouho?“

„Patnáct let.“

Když mi omotal kotník a pomáhal mi dolů, mlčeli jsme. Držel jednu ruku nataženou mým směrem, jako by mě chtěl chytit, zatímco jsem zkoušela jeho pružnost. Kotník mě v sevření brněl, ale tentokrát to nebylo tak zlé.

„Jaké to je?“ Zeptal se.

„Lepší. Děkuji,“ zašeptala jsem a pak se neklidně ošila. „Hm, musím dát vědět svým přítelkyním, že jsem v pořádku, jinak se o mě budou bát. I mému bratrovi.“

„Máš svůj mobil?“

„Chceš mi ho zabavit?“ Zeptala jsem se podezřívavě.

Usmál se na mě. „Oba víme, že tu nejsi, abys ukradla nebo osvobodila dobytek, Cassie. Taky víme, že s tím kotníkem nikam nepůjdeš, dokud nebude po bouři. Kromě toho, nemáš boty. Takže ne, nezabavím ti telefon. Nemusím si ho brát, abych tě tady udržel.“

Měl pravdu, kruci.

„Pak mě nemusíš ani svazovat,“ podotkla jsem. Možná jsem mu nemusela hned říkat pravdu. Jestli mě nesváže, mohla jsem si s ním nejdříve trochu užít. Nakonec, strávil šest týdnů stěžováním si na moje knihy.

„Ach, miláčku,“ řekl, ovinul mi jednu ruku kolem boku a jemně zatáhl, abych se k němu přitiskla. Jeho ústa přistála ze strany na mém krku. „Jestli tě svážu, nebude to proto, že to potřebuji udělat. Bude to proto, že tě chci roztáhnout a vydat tě mě na milost.“

Vydala jsem zvuk, který jsem nikdy předtím nevydala. Takový, o kterém jsem nevěděla, že jsem ho vůbec byla schopna. Bylo to chvění a touha a Och bože, prosím. Jeho hlas, drsný slib a to, jak se mi strništěm otíral o citlivou kůži na hrdle, teplo jeho těla proti mému… všechno na něm přetěžovalo můj systém a přivádělo mě to do spirály erotického šílenství.

Přestože jsem včera v noci s Mininou šílenou sázkou nesouhlasila, myslím, že bych ji i tak mohla vyhrát.

Cord mě vzal do náruče a odnesl z koupelny. Držela jsem se jeho širokých ramen a hlava se mi točila. Zdálo se, že jeho tělo fungovalo dobře. Přirozeně. Proudilo mnou zklamání, když jsme prošli ložnicí a vraceli se dolů.

„Nesvážeš mě ve sklepě.“

„Krásko, já ani sklep nemám,“ řekl s úsměvem a odnášel mě do obýváku. „Položím tě na pohovku, aby sis mohla dát kotník nahoru, zatímco se budu zabývat tím zatraceným býkem.“

„Ach,“ vydechla jsem úlevou. A pak mě zaplavila starost. „Počkej, co myslíš tím, že se vypořádáš s býkem? Neublížíš mu, že ne?“

„Ohrožoval tě a ty se bojíš, že mu ublížím?“

„Je to býk. Prostě byl tím, čím je,“ podotkla jsem.

„Je hrozba,“ zamumlal Cord.

„Byla jsem na jeho území. Nebyla to jeho chyba.“ Do očí mi vyhrkly slzy při pomyšlení, že by kvůli mně toho býka utratil. Byla to směšná reakce. Tohle byla dobytčí farma. Byla jsem si jistá, že o dobytek přicházeli každý den.

Hamburger byl ale jiný. Jasně, byl to ďábel. Ale měla jsem pocit, jako… no, jako by byl rodina. Posledních šest týdnů jsem každý den četla o jeho eskapádách.

„Hej,“ řekl Cord a položil mě na pohovku. Dřepl si přede mnou a mračil se. „Neplač, princezno. Já tomu zatracenému býkovi neublížím.“

„Slibuješ?“

„Opravdu kvůli tomu parchantovi pláčeš?“

„Ne,“ řekla jsem a otřela si oči, abych skryla důkazy. „Já nepláču, Corde Deckere. Ani nevím, proč pláču. Tento den byl, jako z knihy. Jestli to někdy řeknu holkám, budou se mi do smrti smát. Už se toho nikdy nezbavím.

„Jsi ta zatraceně nejroztomilejší zlodějka dobytka, jakou jsem kdy potkal.“ Neunikl mu jeho měkký výraz. Setřel mi slzy a upřeně mě sledoval.

„Zachránkyně dobytka,“ popotáhla jsem.

„Nezabiju ho,“ řekl Cord a zakroutil hlavou. „Posílím ta zatracená vrata od stodoly, aby je ten parchant neprovalil a nezabil se v bouři, to je vše.“

Věřila jsem mu. Bylo těžké mu nevěřit, když se na mě tak díval.

„Hej, Corde?“

„Jo?“

„Hm, jsem ráda, že netrávíš všechen čas ve sklepě hraním videoher a pletením ponožek pro koťata,“ zašeptala jsem a zadržela dech, jak jsem čekala na jeho reakci.

Po tváři se mu rozlil pomalý úsměv a oči se mu rozzářily. „Už jsme skončili s předstíráním, Cassie?“

„Možná,“ řekla jsem. „Pořád se rozhoduji.“

Tiše se zasmál. „Kde máš telefon?“

„V mém kabátě.“

„Podlož si nohu a dívej se na televizi,“ přikázal mi a vstal. „Půjdu pro tvůj telefon, abys mohla dát vědět svým kamarádkám a bratrovi vědět, že jsi stále naživu. Oblečení ti dám do pračky.“

„Díky, šéfe.“

„Možná bych ho měl raději vyhodit,“ zamumlal a přejel po mě pohledem.

„Opovaž se!“

„Proč? Stejně v mých šatech vypadáš líp.“

Jeho komentář byl pro mě, jako rána. Lidé si z mé váhy dělali legraci většinu mého života. Moje vlastní matka mě neustále zahrnovala svými komentáři. Přestalo mě to štvát už dávno. Ale tohle… bolelo. A to mi vadilo.

„Proč? Protože se v nich schová moje tělo?“ Vyštěkla jsem a zamračila se na něj. Některé ženy nevypadají, jako supermodelky. Některé z nás mají skutečná těla. A víš co? Jsem na svoje křivky hrdá, i když tě urážejí.“

„Cože sakra?“ Tmavé obočí se mu sevřelo a ošklivě se zamračil. „Myslíš, že mě tvoje tělo uráží?“

„To jsi řekl ty, ne já,“ odsekla jsem a přemýšlela, jestli mi projde, kdybych ho udusila polštářem. Pravděpodobně by se bránil. Ale po přečtení jeho směšných emailů a vyslechnutí všeho o mém ránu na jeho ranči by mě porota musela osvobodit, ne? Asi ne. Ale za to riziko to skoro stálo.

„Tak jsem to nemyslel, Cassie,“ řekl a v jeho očích, šedých jako bouřková mračna, zuřil hněv. Naháněl hrůzu, když byl naštvaný, ale nebála jsem se. „Jsem z tebe tvrdý od té doby, co jsem tě před týdny začal pronásledovat na sociálních sítích, princezno. Ale když tě vidím schoulenou v mém oblečení, v mém domě, jsem připravený zlomit se vejpůl. Pokud nejsi připravená něco s tím udělat, doporučuji ti, aby ses uklidnila, než se na tebe vrhnu a postarám se o to sám.“

„To… ty… já…“ koktala jsem šokovaně pro jednou v životě potichu. Netrvalo to dlouho. „Sledoval jsi mě na sociálních sítích?“

Dlouho na mě mlčky zíral a pak se zasmál. „To je všechno, co jsi z toho pochytila?“

„Je to jediná část, se kterou jsem teď připravená se vypořádat,“ zamumlala jsem na obranu.

„Dej si nohu nahoru, miláčku. Mám práci,“ řekl a už mířil ke schodům.

„Dobře, ale nemysli si, že si o tom později nepromluvíme, Corde Deckere!“

Vrátil se ke mně jeho vzdalující se smích.

***

Podřimovala jsem na gauči, než se vrátil s mým telefonem. Když jsem se probudila, bylo pozdní odpoledne a já byla v domě sama. Venku padal sníh v nadýchaných bílých chuchvalcích a foukal ostrý vítr. Zatím sníh nezůstával ležet, ale zanedlouho bude.

Napsala jsem rychlou zprávu Emmy, že jsem v pořádku a že jsem se rozhodla přes noc zůstat na ranči kvůli počasí. Vynechala jsem všechno, co se jen vzdáleně podobalo skutečnosti, a doufala, že byla příliš zaneprázdněná psaním, než aby vyzvídala. Když mi okamžitě neodpověděla, věděla jsem, že byla zabraná do práce a uvidí to až později.

Také jsem poslala zprávu Rhysovi. S ním jsem takové štěstí neměla.

Okamžitě mi odpověděl.

 

Rhys: Kde jsi?

Já: Na Deckerově ranči.

Rhys: Tohle se mi nelíbí, Cassie.

Já: To proto, že jsi přehnaně ochranitelský a jsi policajt, Rhysi. Nelíbí se ti nic. Jsem v pořádku. Rodina Deckerových je úžasná.

Rhys: Znáš je?

Já: Ano.

 

Technicky to nebyla lež. Možná jsem Corda tak dobře neznala, ale zachránil mě před svým býkem. Byla jsem si docela jistá, že to znamenalo, že mě nezabije a neschová moje tělo. A vím, že měl bratra a sestru, kteří bydleli poblíž.

To z nich dělalo rodinu. Potřeboval můj bratr vědět, že Cordův bratr a sestra nežili na ranči? Rozhodně ne.

 

Rhys: Jaká je adresa?

Já: Uvědomuješ si, že jsi detektiv ve Washingtonu, že? V Kalifornii nemáš žádnou pravomoc.

Rhys: Tu adresu, Cassie.

 

Zabručela jsem a pak mu adresu poslala. Pokud bych to neudělala, zavolal by mi a vzbouřil všech devět kruhů pekla. K smrti jsem ho milovala, ale tohle by nešlo. Jakmile by zjistil, jak mě naše matka vychovávala, přeskočilo by mu. Myslím, že se cítil provinile, že tam nebyl, aby mě ochránil, ale nebyla to jeho chyba. Kdyby mě můj táta chtěl, skočila bych po šanci žít s ním. Nevyčítala jsem Rhysovi, že se vyhýbal trávení času s naší mámou.

Kromě toho, nebylo to tak, že by do toho měl co mluvit. Jeho otec získal plnou péči ještě předtím, než jsem se narodila. Soudce se domníval, že v otcově péči mu bude lépe. Měl pravdu. Rhys měl otce, který ho miloval a nevlastní matku, která by za něj šla do války. Já takové štěstí neměla.

Lidé se na moji mámu vždy podívali a předpokládali, že byla skvělá, protože byla krásná a elegantní. Záviděli jí, když ji měli litovat. Pod těmi falešnými úsměvy a zdvořilostmi se skrývalo scvrknuté, chvějící se srdce ženy, která neustále čelila svému největšímu strachu. Stárnutí a jeho nevyhnutelným následkům. Láska a empatie nemohly existovat tam, kde vládl strach a žárlivost.

Nevadila jí moje velikost, to opravdu ne. Nebyla to ani moje práce, nic z toho. Bylo to tím, že ona stárla a nemohla nic udělat, aby to zastavila, zatímco já „promrhávala“ své mládí a potenciál. Tlustá, společensky neobratná dcera královny společenských soutěží byla ostudou jejího odkazu. V jejích očích byl způsob, jak jsem se rozhodla žít svůj život, osobní lehkovážností. Ale i kdybych byla její dokonalý klon, stejně by na mě našla chyby. Nezáleželo na tom, jestli jsem šťastná, protože ona nebyla.

Procházela jsem se po domě, dokud jsem dole nenašla koupelnu, abych se postarala o tělesné potřeby… a pak jsem se potulovala kolem, protože jsem byla nenasytně zvědavá. Cordův domov byl opravdu krásný. Podlahy z tvrdého dřeva se leskly a nebylo na nich ani smítko prachu. Buď to byl pořádkumilovný podivín, nebo měl úžasnou hospodyni.

„Sakra,“ zašeptala jsem a šokovaně zírala na fotografii v obývacím pokoji. Cordova tvář nebyla jediná známá tvář, kterou jsem na ni viděla. Obr nalevo od něj na fotografii byl ten samý, který v sobotu zahnal Hamburgera a drobná dívka mezi nimi byla Cleary. Milá dívka, která nám včera nabourala večeři. Byla to Cordova sestra. Proto mi ho připomínala! Obr byl také jeho sourozenec. Při pohledu na fotografii byla jejich podoba nezaměnitelná. Měli stejný nos a rty.

Cleary byla na fotce samý úsměv. Cordovy rty se zvedaly do pokřiveného úsměvu a jeho šedé oči zářily. Druhý bratr se však neusmíval. Zdál se… smutný? Zamyšlený? Nebyla jsem si jistá, zda to bylo úplně přesné. Prostě se zdál, ne nebyl sám sebou. Bylo zřejmé, že on i Cord Cleary zbožňovali.

Pokulhávala jsem a prohlížela si všechny ostatní fotky. Některé byly vtipné, jiné sladké. Byla tam spousta fotek Corda a Cleary a několik snímků jejich bratra ve vojenské uniformě. Na novější fotce měl jejich bratr na tváři jizvy, ale na těch starších ne. Musel být zraněný ve službě. Čím byla Cleary na fotkách starší, tím více se Cord mračil. Trpělivá náklonnost z jeho očí však nikdy nezmizela ani se nezmenšila. Ona se na svého bratra dívala stejně.

Jak jsem si prohlížela fotky, začaly se mi v mysli skládat dohromady jednotlivé obrazy. Jejich rodiče zemřeli, když byla Cleary ještě malá holčička. Myslím, že jejich bratr byl pravděpodobně v zámoří, tak ji Cord vychovával. A pak byl jejich bratr zraněný. To pro něj muselo být tak těžké. Vidět takhle před sebou jeho život a vědět, že by nechal všeho, aby vychoval svou malou sestru, bylo pokořující. Můj vlastní otec před zodpovědností za moji výchovu utekl. Ale Cord se za svou sestru postavil i ve svém vlastním smutku. Držel svou rodinu pohromadě, když se všechno ostatní rozpadalo. Poslední z mých podezření o něm se prostě… vypařilo, jako voda na slunci.

Byl to dobrý člověk. Panovačný, nevrlý, dobrý muž.

Poté, co jsem si prohlédla fotky v obýváku, začala jsem pokukovat po pokojích na chodbě. Kromě koupelny tam byla domácí kancelář, která mě velmi znepokojila. Zbytek domu byl bez poskvrnky, ale kancelář byla katastrofa. Cord měl všude poházené papíry. Jak tam mohl něco najít, to jsem nevěděla.

Do vedlejšího pokoje jsem ani nevkročila. Prostor zaplňovalo drahé vybavení na cvičení, které vypadalo, jako moderní ekvivalenty středověkých mučících zařízení, podle kterých byl pravděpodobně navrženy. Zachvěla jsem se hrůzou a rychle zavřela dveře. Naproti byla herna s kulečníkovým stolem uprostřed místnosti.

Prádelna byla na konci chodby. Přesunula jsem své oblečení z pračky do sušičky, nadšená z vyhlídky, že budu mít suché kalhotky. Jakkoli bylo Cordovo oblečení hezké a líbilo se mi, že jsem se mu v něm líbila, raději bych měla něco, co vsákne moji vlhkost a neztrapním se před ním.

„Sakra,“ zasténala jsem, když jsem na sušičce viděla položenou moji peněženku. Pravděpodobně se podíval dovnitř, aby si potvrdil moji identitu. Určitě věděl, že jsem nebyla zlodějka dobytka. Teď už nebylo cesty zpět. Ani jsem si nebyla jistá, jestli bych se vrátit chtěla. Cord nebyl… vůbec, jaký jsem si myslel, že byl. Byl netrpělivý a panovačný a přiváděl mě k šílenství, ano. Ale bylo v něm mnohem víc. Bylo to trochu děsivé. Myslím, že bych se cítila lépe, kdyby trávil všechen svůj čas ve sklepě hraním videoher a pletením ponožek pro koťata. Alespoň bychom měli rovné podmínky. Ale ne. On byl sexy, úspěšný, starostlivý… všechny ty věci, před kterými jsem celý život utíkala.

Teď jsem utéct nemohla, že ne?

I kdybych se snažila, měla jsem pocit, že by mě pronásledoval a dostihl rychleji, než jeho šílený býk. Existoval důvod, proč mi začal psát emaily. To byl důvod, proč jsem tady byla. Byl čas obléknout si dospělácké kalhoty a přijít na to, co to znamenalo. Pro jednou v životě jsem nemohla dovolit, aby mě ovládal strach z toho, že dopadnu, jako moje matka.

Musela jsem zůstat a tomu kovbojovi se postavit.

Prosím, nenech mě litovat, modlila jsem se. Prosím, nedovol, aby mi zlomil srdce.

Sotva jsem ho znala, a přesto jsem si myslela, že pokud měl někdo sílu to udělat… mohl by to být právě on.