EDII - 36. kapitola

Překlad: Fizulka

-Sienna-

„Sienno! Zůstaň dole a zacpi si uši!“

Vzápětí jsem kolem nás uslyšela rychlý svist kulek. Rozbily vitráže a odrážely se od stěn kostela.

Cruz se vrhl do akce a okamžitě vytáhl ze svého saka druhou pistoli v pouzdře.

„Když budeš vyjebávat s El Diablem,“ zahrozil, namířil oba své glocky do vzduchu a rychle opětoval palbu. „Nabere tě na svoje zkurvené rohy!“

Vzduch naplnily výstřely, kolem lítaly nábojnice. Kulky provrtaly mramorovou podlahu až do základů. Barevné sklo a trosky padaly z klenby kostela, jako by se i Bůh zapojoval do bitvy s muži, kteří ho zradili a zvolili spojenectví s ďáblem místo jeho svátosti.

Násilí bylo odjakživa součástí mého života, ale tohle bylo poprvé, co jsem byla přímo uprostřed přestřelky.

„Cruzi!“

„Sienno, zůstaň kurva ležet!“

Každý výstřel rezonoval hluboko v mém nitru. Jako bych se při tom masakru dusila.

Jejich krví.

Jejich smrtí.

Jejich dušemi.

Pokud byla krev hustší než voda, tak proč jsem se pořád topila v devastaci každého života, který byl brutálně vyrvaný z tohoto světa...

Byla jsem jako ochrnutá.

Ztuhlá strachem.

Plakala jsem? Křičela?

Ne, andělé pro Satana nepláčou. 

Zavřela jsem oči, zakryla si hlavu a udělala jedinou věc, která byla v hrůzné realitě mého života přirozená.

„Otče náš, jenž jsi na nebesích,“ horečně jsem se modlila. Z oka mi stekla jediná slza, pomalu klouzala po tváři a pak z brady na zaprášenou podlahu.

Koupala jsem se v mafiánské krvi.

Přísahám, že jsem to cítila.

Tu bolest.

Ztrátu.

Moje budoucnost se navždy změnila.

„Posvěceno buď jméno tvé,“ zvolala jsem a nechala slzy volně téct.

Další výstřely.

Další rozbíjené sklo.

Víc. Víc. Víc.

Otevřela jsem oči a otupěle zírala, jak se přede mnou odvíjí násilí. Člověk za člověkem padal na zem, zraněný nebo mrtvý. Cítila jsem to na každém centimetru své kůže.

Jejich křik.

Jejich tváře.

Všechna ta krev.

Tolik krve.

Všechno se to smíchalo dohromady a vytvořilo peklo na zemi. A tenhle kostel se stal mým osobním očistcem.

„Jdeš si pro mě!” přerušil mě Cruz a jeho hlas zněl dál od lavic, mezi které mě hodil.

Kostel byl veliký, věděla jsem, že se snaží oddělat co nejvíc mužů, ale ti neustupovali. Nemohla jsem uvěřit, že se tohle děje, když tu byl Cruz sám. Zahltily mě výčitky svědomí, že jsem vzala auto strýčka Gina. Kdybych ho neukradla, byl by tady a pomáhal Cruzovi se svými muži po boku.

Jestli se mému manželovi něco stane, bude to moje chyba.

„Ty víš, kdo jsem! Ukaž se a přestaň se schovávat! V domě Páně buď chlap a pojď si pro mě!“

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se odehnat temnotu, která mě táhla do propasti. „Přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“

„Buď chlap!” řval můj manžel jako lev a jeho tón otřásal hlubinami mé duše. „Stojím přímo tady! Přímo tady, kurva!“

Bum.

Bum.

Bum.

„Buď chlap, kurva, a ukaž se mi!“

Cruz bojoval o můj život, zatímco já jsem se skrývala před bojem za božského Ducha svatého, abychom se mohli dostat blíž k jeho světlu.

Srdce mi bušilo tak rychle. Skoro jsem nemohla dýchat. S každým výstřelem se to stupňovalo. Cruz byl posedlý muž na misi a nikdo ho nemohl zastavit.

Hlavně já ne.

Myšlenky se mi honily hlavou a hruď se mi každým nádechem dmula.

Se zoufalými nádechy jsem pokračovala: „A neuveď nás v pokušení.” Zvedla jsem uslzené oči k nebi a v modlitbě sepjala ruce. Od dřevěného obložení stěn se odrazilo několik střel. „Ale zbav nás od zlého...“

Temnota povstala.

Během jediného mrknutí oka mi zmizel všechen vzduch z plic. Jako zloděj v noci. Najednou nade mnou stál muž, kterého jsem neznala.

„Amen,“ ušklíbl se a namířil pistoli přímo na...

Moje srdce.

 

-Cruz-

Střílel jsem směrem k útočníkům. Zoufale jsem se snažil ty sráče sejmout. Ze všech úhlů se na nás valil nekonečný proud munice, takže bylo těžké odrážet jejich nečekaný útok.

„Jdeš si pro mě!” zařval jsem co nejhlasitěji a šel dál od lavic, do kterých jsem hodil svojí ženu. „Ty víš, kdo jsem! Ukaž se a přestaň se schovávat! V domě Páně buď chlap a pojď si pro mě!“

Přikrčil jsem se.

Uhnul.

Padl jsem k zemi.

Převracel jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, abych se zaštítil, a když byl vzduch čistý, střílel jsem zpátky. Vyprazdňoval jsem se zásobník za zásobníkem. Rychle mi začínala docházet munice. Tělem mi jako letící kulka proudil adrenalin.

Vytáhl jsem mobil a vytočil číslo. „Gino! Kde kurva jsi?” Zmáčkl jsem spoušť a ve stínu po své pravici sejmul dalšího zmrda.

„Tvoje žena mi vzala auto,“ odmlčel se, když zaslechl ten rozruch. „Co se to kurva děje?“

Překulil jsem se doleva a dostal se za sloup. „Léčka! Přijeď sem se všemi našimi muži! Hned!” Zavěsil jsem a zaměřil se na muže, kteří se plížili tmou a snažili se mi dostat do zad.

Pustil jsem svojí zuřivost z vodítka, srdce mi divoce bušilo. Ve svém nitru jsem věděl, že to má něco společného s Adrianou. Už jsem byl blízko, abych ji našel.

Tohle nebyl útok.

Bylo to varování.

´Chápeš to úplně špatně! Jestli toho nenecháš, tak tvoje sestra umře! Slyšíš mě?! Její smrt bude tvoje vina!´

Slova, která mi Giovanni řekl v kanceláři, mi znovu rezonovala v hlavě, když jsem křičel: „Buď chlap! Stojím přímo tady! Přímo tady, kurva!“

Bum.

Bum.

Bum.

“Buď chlap, kurva, a ukaž se mi!“

Než se objevili moji muži a skočili do akce tam, kde já skončil, měl jsem pocit, jako by uplynula věčnost. Nečekal jsem ani vteřinu a sprintoval zpátky k Sienně. Nesnášel jsem, že jsem ji musel nechat nechráněnou, ale musel jsem se postavit asi dvaceti chlapům, ne-li víc.

„Kryjte mě!” nařídil jsem a vyrazil plnou parou vpřed.

Dva z těch vrahů na nás vystřelili a jednoho z mých mužů několikrát zasáhli do hrudi. Po nárazu se svalil na zem a byl okamžitě mrtvý. Druhý strážce se mě snažil krýt, jak nejlépe uměl, ale naším směrem lítalo nekonečné množství kulek.

Najednou jsem  ucítil palčivé žihadlo, když mě kulka škrábla ze strany na krku a pak z boku na břiše. Krev se rozstříkla všude, nevěděl jsem, jestli je jejich nebo moje.

„Co to kurva?” vykřikl Gino a vešel s pistolemi v rukou do kostela.

Sledoval jsem směr jeho upřeného pohledu, přimhouřil jsem oči, prohledával katedrálu a snažil se zjistit, co vidí.

Nikdy jsem nečekal...

Co vzápětí uvidím.