RTC - 4. kapitola

Překlad: Marťa

Cord

„Ty jsi svého býka pojmenoval Hamburger?“ Zeptala se Cassia a zírala na mě těma nejhezčíma laníma očima, jaké jsem kdy viděl. Mohla se mi to jen zdát, ale byly plné pohoršení, jako by byla naštvaná, že jsem toho parchanta pojmenoval Hamburger, přestože se ji právě pokusil rozpárat od alabastrového hrdla až po její měkké bříško.

„Neříkej mi, že jsi jedna z těch PETA lidí,“ zamumlal jsem a přejel rukama po jejím těle, ustaraný, jestli jí ten býk neublížil předtím, než jsem se k ní dostal. Vidět ji, jak běží o život, mě obralo o dobrých deset let. Jakmile jsem slyšel křik, přiběhl jsem se podívat, co se sakra dělo. Ani ve snu bych nečekal, že ji bez sebe hrůzou uvidím utíkat před tím zasraným býkem.

„PETA lidí?“

Rozhodl jsem se na její otázku neodpovědět. Pro případ, že by k nim patřila. Neměl jsem nic proti veganům, hippies, ochráncům přírody, ekologům nebo komukoli jinému. Ale skutečnost, že chovám dobytek, většinu z nich rozčilovala. Nemluvě o tom, že mojí rodině a ranči způsobovali více problémů, než by si mohli domyslet.

„Jsi zraněná, drahoušku?“ Zeptal jsem se.

„Ne.“ Zatajila dech, když jsem jí tak hezky oslovil. A pak se zdálo, že se vzpamatovala. Její tvrdohlavá malá brada se zvedla a rukou mě plácla po mé. „Přestal by ses pokoušet dotýkat se všech mých částí těla a pustil bys mě?“

„Hledám zranění.“

„Na mých prsou?“ Zasyčela.

Shlédl jsem dolů a zjistil, že měla pravdu. Jednu ruku jsem měl položenou na jejím dokonalém prsu. Přetékalo mi z obrovské dlaně, až jsem se usmál. Bože jo, ta byla dokonalá. Přesně tak měkká, jak jsem si představoval. Tak sladká, ve které se muž, jako já dokáže utopit a ani na vteřinu toho nelitovat.  I když byla celá od bahna, byla tak nějak erotická, jako hřích a rozkošná, jako jednodenní kotě.

„Co to máš sakra na sobě, princezno?“ Zeptal jsem se a prohlížel si ji od hlavy k patě. Černý kabát jí visel rozepnutý přes černé tričko s dlouhým rukávem, které jí těsně obepínalo prsa. A její silná stehna obepínaly slušivé legíny. Na jedné straně byly promočené až po koleno. Vypadala, jako kočičí zlodějka. Rozhodně byla špatně oblečená jak do místního počasí, tak na ranč.

„Oblečení,“ odfrkla si a zatlačila mi na ramena. Představoval jsem si to, nebo se červenala? „Slezeš ze mě, ty obří tyrane? Ježíši, jsi ještě větší, než ten šílený býk.“

„Říkal jsem ti, že je to bastard,“ zabručel jsem a vyskočil na nohy. Hamburger stál pár metrů od nás a svým tělem nám blokoval stádo. Chránil jalovice… a právě proto měl stále rohy. Byl mnohem lepší zabezpečení, než kterýkoli kovboj se zbraní. Také smysluplnější.

Ohlédl jsem se k ranči a viděl, jak k nám mířili Jace a Toby.

Ani jeden z nich samozřejmě nebyl dost chytrý, aby si osedlal koně. Bylo dobře, že nebyla Cassie zraněná. Do prdele. Potřeboval jsem na ranč najmout další pomoc. Měl jsem ranč plný nadržených kovbojů, kteří v hlavě neměli ani špetku rozumu.

„Promiň?“ Cassia se za mnou prudce napřímila. „Říkal jsi mi to? Neznám tě.“

Otočil jsem se k ní čelem a přemýšlel, na co si to sakra hrála. Určitě si pamatovala, jak mi říkala, že bydlím v suterénu a hraju videohry, ne? To, jak se vyhýbala mému přímému pohledu, mi jasně říkalo, že si mě dobře pamatovala. Jen nechtěla, abych to věděl.

„Jsem zlodějka dobytka,“ vyhrkla, než jsem stihl zjistit proč.

„Ty jsi zlodějka dobytka?“ Mrkl jsem na ni a snažil se jí nevysmát do tváře. Proč jsem se tak usmíval? Lepší otázka byla, proč si sakra její kamarádka nemohla vybrat lepší den na kempování u Cama? Potřeboval jsem, aby se tady postaral… o všechno, abych mohl tuhle drzou maličkost odnést nahoru a zasadit do ní své dítě.

„Ano. Zlodějka. Měl bys zavolat policii a nechat mě zatknout.“

„Jasně.“ Zasmál jsem se a dlaní si přejel po temeni hlavy. K policejní stanici se přiblížím pouze tehdy, až mě bude doprovázet cestou k soudu, aby si mě vzala. Ale to jsem jí neřekl. Podle paniky v jejím hlase jsem odhadoval, že nechtěla, aby kdokoli věděl, kdo je. Dokud nepřijdu na její důvod, budu tu malou hru hrát s ní. Ale budeme si hrát podle mých pravidel.

 „No tak pojď, ty malá zlodějko dobytka. Půjdeme.“

„Aha, dobře, věříš mi,“ řekla a ramena jí poklesla úlevou.

„Měl bych mít důvod, proč bych ti věřit neměl?“

„Ne, vůbec žádný.“ Rozzářila se na mě a usmívala se tak jasně, až se nebesa otevřela a andělé zpívali. Můj penis a srdce mi bušili a krev v mých žilách rezonovala v rytmu toho nebeského sboru. Nikdy jsem nebyl věřící muž, ale něco na téhle divoké ženě mě přimělo padnout na kolena a velebit Ježíše.

Místo toho jsem sledoval, jak se převalila na kolena. Zaklonila hlavu dozadu a její hezké oči přejely po mém těle. Neuměl jsem si představit, že by jí oči tak rychle zesklovatěly a tváře zrůžověly. Ani jsem si nepředstavoval, že vystrčí špičku jazyka, aby si olízla spodní ret.

„Jsi nahý.“

„Ještě ne,“ řekl jsem a usmíval se od ucha k uchu. „Ale jsem ochotný to pro tebe změnit, princezno.“

Zamračila se na mě. „Chci říct, že jsi polonahý. Je zima. Obleč se.“

„Roztrhl jsem si košili.“

„Jak? Vyrostl jsi z ní, jako Hulk?“

„Při opravě plotu.“

„Neodvedl jsi moc dobrou práci. Tvůj býk byl v lese.“

„Nemá rád ploty. Ve skutečnosti nemá rád nic jiného, než jalovice a jak pouštět hrůzu.“

Byla příliš zaneprázdněná zíráním na mě, než aby slyšela, co jsem řekl. Líbilo se jí, co viděla, i když si to nechtěla přiznat. To bylo dobře, protože pokud bude po mém, brzy toho uvidí více. Nebylo na mě moc co k vidění. Ve srovnání s ní jsem byl starý parchant.

Tento způsob života byl drsný. Většinu času jsem trávil pod sluncem, které na mě dopadalo, a na každého na ranči jsem vrčel. Zeptejte se kohokoli z nich a řeknou vám, že moje kousnutí je horší, než štěkání. Nebyl jsem jemný. Ale měl jsem dojem, že tahle dívka jemnost nepotřebovala. Byla divoká, plná ohně a ducha.

Četl jsem každé slovo, které napsala. Věděl jsem, co ji pohánělo a po čem na hluboké úrovni toužila. Cassia Murphyová nebyla stvořena pro jemného muže. Byla stvořena pro mě. Možná to ještě nevěděla, ale brzy bude.

Její dech se zachvěl, když na mě zírala a já si chtěl všechny linie její nádherné tváře vtisknout do paměti.

Brzy, holčičko. Brzy, slíbil jsem tiše.

Zdálo se, že porozuměla mému slibu a podezíravě přimhouřila oči, než si hlasitě odfrkla. Zazubil jsem se, když vystrčila tvrdošíjně bradu a nos jí vystřelil nahoru.

Do hajzlu. Nemyslel jsem si, že bych mohl být tak tvrdý kvůli něčemu tak zatraceně rozkošnému, ale stál jsem tady a můj pták se tak těsně tlačil na zip mých džínů, až jsem toho parchanta litoval.

„Jak se jmenuješ?“ Zeptal jsem se, zvědavý, jakou hloupou lež mi řekne.

„Cass…iopeia.“

„Cassiopeia?“

Nešťastně přikývla a schoulila se do sebe.

Hm. Nelhala a své celé jméno vážně nesnášela.

„To je hrozné jméno pro zlodějku dobytka.“

„Viň moji matku,“ zamumlala a trhla sebou, když se zvedla na nohy. Váhu přesouvala na levou nohu a pravou držela nad zemí.

„Sakra. Jsi zraněná.“ Udělal jsem dva kroky k ní a klekl si na zem u jejích nohou.

„Ne, nejsem.“

„Nech mě se podívat.“

„Jsem v pořádku.“

„Nech mě se podívat,“ zavrčel jsem.

Neochotně mi položila jednu ruku na rameno a natáhla ke mně nohu. Její černá teniska byla promočená. Sundal jsem ji i s ponožkou – také černou.

Její jemná nožka byla tak studená, že byla zatraceně modrá. Nepřekvapilo mě, když jsem na jejích nehtech uviděl černý lak, ale i tak mě to rozesmálo. Samozřejmě, že si nalakovala nehty na černo, ať už se dnes chystala k čemukoli. Jemně jsem uchopil její nohu a kotník, ale necítil jsem nic zlomeného. Její bolestné zakňourání mi lámalo srdce, když jsem jejím kotníkem jemně pootočil.

„Není zlomený, ale vypadá to, že sis ho pěkně vyvrkla.“

„Hloupý kořen v hloupém lese,“ zamumlala si pro sebe.

„Spadla jsi?“

„Ne. Pokusil se mě zabít kořen a pomáhal mu přitom kmen.“

Kousnul jsem se do rtu a snažil se nesmát urážce v jejím hlase. Ponožku jsem si strčil do zadní kapsy, vzal její botu a narovnal se. Když jsem ji zvedl do náruče, zaprskala, jako ptáček.

„Co děláš?“ Zvykla. „Postav mě!“

„Nemůžeš jít s podvrknutým kotníkem až na ranč.“

„Měl bys zavolat policajty,“ řekla a podívala se na mě.

„Cassiopeio… Můžu ti říkat Cassia?“

„Proč?“

Protože ti nebudu říkat jménem, které nenávidíš. „Protože Cassiopeia mohla být krásná, ale byla to smrtelná královna. Ty jsi zatracená bohyně, krásko. A rozhodně bys nešla do nebe, aby tě tam mohli celou věčnost mučit,“ zavrčel jsem.

„Ach,“ zašeptala a její tělo v mém náručí změklo. „Myslím, že mi můžeš říkat Cassia.“

„Cassio,“ řeknu a bojuji s úsměvem, když se uvolní ještě víc. „Jak přesně očekáváš, že tě tady na pastvině policajti zatknou?“

Kousla se do našpuleného spodního rtu, když se ostýchavě rozhlížela kolem sebe.

„To mě nenapadlo,“ zamumlala. „Fajn. Myslím, že mě můžeš na ranč odnést.“ Svolila, než varovně přimhouřila oči. „Ale hlídej si ruce, to ti říkám.“

„Jo? Komu to říkáš?“

„Všem.“

Tentokrát jsem se nemohl nezasmát. Myslím, že jsem se zamiloval.

„Hej, šéfe! Všechno v pořádku?“ Křikl Jace a konečně se k nám s Tobym v patách dostal.

„Dej toho zatraceného býka do stodoly, než se zase zatoulá,“ nařídil jsem. Nepřekvapilo mě, že se ten parchant tentokrát vrátil domů. Dnes mělo sněžit. To se mu nelíbilo. Přísahám bohu, že utíkal jen, aby mě nasral. „A pak zažeň i zbytek stáda, než udeří bouře.“

Ten zatracený plot bude muset počkat.

Jace a Toby si zvědavě prohlížely Cassii. Držela hlavu skloněnou a snažila se skrýt tvář za vlasy. V tuto chvíli je měla plné trávy a kousků listí. Stále byla krásná, svěží a zralá na všech správných místech. Soudě podle toho, jak se na ni ti dva sráči dívali, mysleli si to samé. Smůla. Nemohli na ni. Pokud by někoho napadlo dotknout se jí, vyřídil bych si to s ním.

„Starejte se o své,“ vyštěkl jsem a vyslal jejich směrem tvrdé pohledy.

Oba nadskočili.

„Pokud zjistím, že se k ní, během jejího pobytu tady, někdo z vás choval jinak, než ohleduplně, na téhle straně Sierry Nevady už nenajdete práci. Je vám to jasné?“

„Ano, pane,“ řekli současně a vyměnili si úsměv, který jsem se rozhodl ignorovat. Zatraceně dobře jsem věděl, co znamenal, a nemýlili se. Ženy na ranč neustále přicházely a odcházely. Pronásledovali kovboje, jako kovbojové pronásledovali ženské. Ale navzájem jsme se do toho druhým nepletli. Cassia však nebyla jen tak ledajaká žena. Možná bych jim to měl hned objasnit, aby nebyl zmatek.

Trhnul jsem souhlasně bradou. „Postarejte se o býka. Je naštvaný, tak buďte opatrní.“

„Ano, pane,“ řekli znovu.

Otočil jsem se na podpatku a zamířil s Cassií v náručí k domu.

„Ehm, jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se sem policie dostane?“ Zašeptala.

„Dost dlouho,“ zamumlal jsem. „Blíží se bouře. Může to trvat den nebo dva, než se sem šerif dostane.“ Neřekl jsem, že jsem neměl v úmyslu mu vůbec volat. Ten most přejdeme, až se k němu dostaneme.

„D-den nebo d-dva?“ Rozkašlala se, až jsem ji chtěl zlíbat a zároveň se smát.

„Možná déle,“ lhal jsem. „Do té doby tady zůstaneš, ty malá zlodějko dobytka.“

„Nemůžeš mě tu jen tak držet.“

„Ne?“ Usmál jsem se na ni pomalým, ďábelským úsměvem. „Říká kdo?“

„Zákon.“

„Tohle je můj ranč, srdíčko. Tady jsem jediný zákon já.“

Slyšitelně polkla. „Fajn,“ vzdychla nakonec. „Ale abys věděl, mám v úmyslu být těžko snesitelným vězněm.“

„Jak myslíš, princezno,“ řekl jsem a nebyl jsem si jistý, jestli mě víc zaujalo, zklamalo nebo pobavilo, že se té šarády s krádeží dobytka nevzdala. Ať už se snažila o cokoli, nevzdávala se snadno. Dnešní téma byl útěk před býky. A čím víc utíkala, tím víc jsem jí chtěl honit.

***

„Jaký je to ranč?“ Zeptala se Cassia o patnáct minut později a rozhlížela se všude kolem nás, když jsme mířili k domu. Všichni byli v pohybu a snažili se zatlouct poklopy dříve, než dorazí špatné počasí. Měl bych pomáhat, ale momentálně jsem se musel postarat o něco důležitějšího.

Zdálo se, že se trochu vzpamatovala. Dost na to, aby mě svým neustálým vrtěním přiváděla k šílenství. Můj pták byl tak tvrdý, že by prorazil ocel.

„Chceš říct, že sis neudělala průzkum, než jsi sem přišla krást?“

„Já… ano,“ lhala. „Ale jen zevrubně.“

„Jsme semenný ranč,“ zamumlal jsem a obešel jednu ze stodol.

„To znamená co?“

„To znamená, že chováme dobytek na prodej.“

„Proč?“

„Peníze.“

Přimhouřila oči.

„Žertuju, částečně,“ řekl jsem a uculil se, když jsme obcházeli ohradu. Byla prázdná. Roční mláďata už byla schovaná ve stodole.

Kromě stále se pasoucích jalovic a Hamburgera byl zbytek stáda uklizen do úkrytu. „Prodáváme je za spoustu peněz. Vybrala sis ke krádeži drahé stádo, malá zlodějko. Každá kráva, která se tady narodila, má rodokmen a vysokou hodnotu. Jme genetický dodavatel.“

„Aha. Takže chováte čistokrevný dobytek?“

„Ano.“

„Myslela jsem, že Hamburger vypadá, jako Red Angus.“

„Máš dobré oko,“ řekl jsem ohromeně. Většina lidí nerozeznala jedno plemeno od druhého, ale Cassie zdaleka tak hloupá nebyla. Byla divoká, jako čert, ale v jejím těle nebyla ani kost ignorace. Byla svérázná a drzá a neuvěřitelně inteligentní. Její inteligence se projevovala v jejím psaní. To byla první věc, které jsem si všiml, když jsem začal číst.

„Myslel jsem, že jsou poslušní.“

Odfrkl jsem si. „Ten býk je asi tak učenlivý, jako chřestýš.“

„Neříkej,“ řekla s očima dokořán. „Myslela jsem, že mě sežere.“

„Ne. Nejsi podle jeho gusta.“ Mojí, na druhou stranu, byla čím dál víc. „Zloděje a vetřelce většinou pořádně pobodá a pošlape. Jakmile se vzpamatují, podruhé se už obvykle nevrátí.“

Zbledla. Barva jí sklouzla z obličeje, jako by přes ni spadlo prostěradlo.

Zasmál jsem se a nesl ji po schodech na zadní verandu domu. Vešli jsme přes kuchyň. Cassia se rozhlížela kolem a snažila se na sobě nedat znát svou zvědavost. Přesto byla čitelná, jako kniha. Všechno, co si myslí, měla vepsané ve tváři. Oči jí zářily, jako slova na stránce. I se špinavými brýlemi a umazanou tváří nemohla svou přebujelou zvědavost skrýt.

„Tady bydlíš?“ Zeptala se, když jsem ji nesl po schodech.

„Jo.“

„S… tvojí ženou?“

„Nemám ženu,“ zabručel jsem.

„Přítelkyně?“

„Ani náhodou.“

„Přítel?“

Přimhouřil jsem na ni oči, až jí zacukaly koutky. Ten mě pokoušela a snažila se dát najevo převahu. Chápal jsem to. Tohle nebylo staromládenecké doupě. Byl to rodinný dům. Na stěnách byly fotky a na poličkách drobnosti. Můj táta postavil tohle místo pro mou mámu. Narodil jsem se a vyrostl v tomto domě. Stejně, jako Cam a Cleary.

„Harém?“ Zeptala se Cassiea. „Zajatci? Sexuální otroci? Subinka? Bratři? Liliputi? Zvířata?“

„Nevím, co polovina z toho, co jsi právě řekla, znamená,“ zamumlal jsem, nejistý, jestli jsem to vůbec chtěl vědět. Viděl jsem, co četla. Ráda sdílela své knižní úlovky na svém Instagramu. „Ale jestli se ptáš, jestli mám ve sklepě svázané ženy, odpověď je ne, princezno.“ Když se na její rozkošnou tvářičku vkradla úleva, nemohl jsem si pomoci, abych ji trochu nepozlobil a nenechal ji trochu se svíjet strachem. „Alespoň ne do té doby, než tě očistíme a ovážeme ti kotník.“

Zbledla a otevřela ústa. „Nesvážeš mě ve sklepě.“

Měla pravdu, nesvážu. Neměl jsem ani ten zatracený sklep.

„Ne?“ Zvedl jsem obočí a odnesl ji do své ložnice. Byla příliš zaneprázdněná tím, jak na mě zírala, když jsme přecházeli místnost, aby si všimla náhradních bot u postele a věcí poházených na mém prádelníku. Neviděla ani břidlicově šedá prostěradla zmuchlaná v nohách postele po další neklidné noci, kdy jsem o ní snil. Odnesl jsem ji do koupelny a posadil na toaletu.

„Ne,“ zavrčela a mračila se na mě. „Rozkřičím se a tento dům spadne, Corde Deckere.“

„To si povíme,“ řekl jsem a přikrčil se, abych zpod umyvadla vyndal čistý ručník.

„Řekni mi, kdo skutečně jsi a co jsi dělala na mé pastvině a já si to rozmyslím.“

„Já…“ Několikrát otevřela a zavřela pusu. „Už jsem ti řekla, že jsem zlodějka koní.“

„Zlodějka dobytka.“

„Jasně, tohle.“ Empaticky přikývla.

„A můj ranč sis vybrala v podstatě náhodně.“

„Ano.“

„Kde máš svůj návěs?“

„Hmm?“

„Tvůj návěs na transport dobytka.“

„Jsem od PETA.“

„Jsi co?“ Zasmál jsem se.

„Přišla jsem dobytek osvobodit, ne ho odvést sebou,“ řekla a vypadala samolibě. Bylo to roztomilé, tak jsem to tak nechal. Ale byla to zatracená lhářka.

„A můj ranč sis vybrala náhodně?“

„Ano, náhodně.“

„Tak mi řekni jednu věc.“ Vstoupil jsem do jejího osobního prostoru a prstem jsem jí zvedl bradu, abych jí mohl vidět do těch velkých hnědých očí. Jakmile se naše pohledy setkaly, v očích se jí zablesklo a rty se jí rozestoupily. Chtěl jsem ji ochutnat tak moc, až mě z toho fyzicky bolel žaludek, ale instinkt mi říkal, abych nespěchal.

Pohnul jsem se k ní, tak zatraceně blízko, že jsem z jejího dechu cítil skořici a cukr. Ani špína a bláto nedokázaly zamaskovat vůni jejího vzrušení, nebo co to se mnou dělala. Byl jsem tak zatraceně tvrdý, že to byla úplná tragédie.

Už šest týdnů mě pronásledovala, pohlcovala každou myšlenku v mojí hlavě, každý okamžik dne. Jedl jsem, spal a dýchal pro tuto dívku. Ani jsem nevěděl proč. Alespoň doteď. Cítil jsem, jak na mě ta nevyhnutelnost – ta pravda – křičela. Tato divoká, malá bohyně plná křivek byla největším kouskem mé duše. Toho, který mě měl doplnit.

„C-co?“ Zašeptala. Cítil jsem její dech na své tváři a pod jejím kouzlem jsem se naklonil blíž.

Naklonila, dokud se naše rty téměř nedotýkaly. Byly jsme tak blízko, že jsem viděl v jejích očích zlaté skvrny a slyšel její jemné dýchání. „Jak to, že znáš mé jméno, miláčku?“

Zůstala úplně nehybná, dokonce i dech ji v plících zamrzl.

Dal jsem jí vteřinu, aby se vzpamatovala, a pak mezi námi opatrně uzavřela vzdálenost. Mé rty se dotkly jejích v jemném polibku, který mi zdaleka nestačil.

„Dej si sprchu, Cassie. Najdu ti něco na sebe.“