RTC - 3. kapitola

Překlad: Marťa

Cassia

„Páni, tohle místo je luxusní,“ zamumlala jsem si pro sebe, když jsem vešla do restaurace v letovisku. Zapadající slunce vysílalo jasné paprsky světla přes velká okna v přední části místnosti. V zadní části místnosti se stál dlouhý masivní dřevěný bar, za kterým byly v policích naskládané drahé lahve alkoholu. V kombinaci s osvětlením ve vintage stylu visícím ze stropu a srubovými stěnami vyzařovala celá restaurace klid a relaxaci… přesně, jako zbytek resortu. Měla jsem tohle místo navrhnout už dříve.

„Tady vzadu!“ Křikla Paige. Její ruka vystřelila do vzduchu, aby zamávala, i když bych její bláznivé blond kadeře v žádném případě nepřehlédla. Ona a dívky seděly v zadním boxu v rohu. Byli jedinou čistě ženskou skupinkou.

Zasmála jsem se a vyrazila k nim. Nebyla jsem si jistá, jestli se den vydařil i ostatním, ale všechny se usmívaly. Pravděpodobně proto, že v hlavě neměly mrzutého kovboje, který by jim způsoboval špinavé sexuální sny.

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Ztratila jsem se.“ Nakrčila jsem nos. „Věděly jste, že tady mají dvě tělocvičny? Jsou prázdniny. Kdo potřebuje jednu tělocvičnu, natož dvě?“

„Objednala jsem ti panáka,“ řekla Emmy a usmála se na mě, když jsem vklouzla na volné místo na lavici vedle ní.

„Panáka?“ Nakrčila jsem obočí a skepticky se podívala na malou skleničku čiré tekutiny před sebou. Minule jsem neměla ani tři panáky, než jsem skončila na podlaze. Moc toho nevydržím. „Čeho?“

„Tekutá odvaha,“ zamumlala Emmy a Mina se rozesmála. „Mluvíme o sexu.“

Emmy seděla s nohama zkříženýma a v nepříjemném úhlu, s jedním bokem výš, než s druhým. Vyhýbala se mému pohledu, ale její tváře byly růžové a já přemýšlela, jestli bychom ji neměly v pití zpomalit. Jestli bude dál takhle pít, kdo ví, co se o ní ještě dozvíme?

Včera se přiznala, že byla panna, jako já a Clover.

Paige a já jsme ji nachytaly poté, co měla nepříjemné setkání s údržbářem, který jí přišel něco opravit do její chatky. Zřejmě ho přemluvila, aby jí pomohl vymyslet průběh sexy scény.

I když jsem pochybovala, že ho potřebovala nějak moc přesvědčovat, aby souhlasil. Emmy byla krásná. Každý muž by měl štěstí, že ji měl. Stejně, jako já, i Emmy měla tendenci vyhýbat se mužům.

Ale byla jsem si docela jistá, že s údržbářem něco měla. Posunula sklenici ke mně a obrátila svou pozornost na Paige.

„Ještě ne, nemluvíme.“ Mina sugestivně zavrtěla obočím a všechny rozesmála. „Jediné, co jsem řekla, bylo, že chci vědět, jak vy čtyři…“ ukázala na mě, Emmy, Clover a Zoey, „…můžete psát o špinavé sexy scény, když jste ještě panny.“

„To mě taky napadlo,“ řekla Paige. „Chci říct, že jsem nikdy nebyla ve středověké Anglii, ale byla jsem v Anglii a viděla středověké artefakty v muzeích, takže to je tomu docela blízko.“

Mávla jsem rukou ve vzduchu a snažila se tento rozhovor rychle ukončit. Nechtěla jsem mluvit o sexu, když mě každou noc pronásledoval otravně žhavý kovboj. Opravdu. Proč musel být celý tak sexy a nevrlý? Ten idiot.

„Mám růži a Javiera. A porno.“

„Růže ně,“ zasténala Paige, čímž se Emmy hystericky zasmála.

„Růže?“ Clover se rozhlédla mezi námi třemi, o kterých byla řeč.

„Skoro jsme musely provést nad růží zásah,“ řekla Emmy.

„Vážně, zmizela na celé dny. Byla jsem připravená zavolat policii,“ řekla Paige. Pak se zasmála. „Když jsme ji konečně dostaly zpět online a ona nám řekla, kde byla, no, řekněme, že jsem si jednu růži objednala pro sebe.“

„Bylo to pro výzkumné účely,“ protáhla jsem. Byla to pravda. Zkoumala jsem, kolik orgasmů můžete zažít, než už to nebudete moci vydržet. Ukázalo se, že s tímhle jich moc nebylo. Bylo to, jako kouzlo.

„Kdo je Javier?“ Zeptala se Zoey.

„Ach, ehm, to je můj přítel na baterie.“ Začervenala jsem se a rychle se rozhlédla kolem, abych se ujistila, že mě nikdo neslyšel. „Myslela jsem si, že by měl mít jméno.“

„Křičíš ho?“ Zeptala se Clover a všechny rozesmála.

„Já svého pojmenovala Paul,“ řekla Paige.

„Můj je prostě Och bože, och bože,“ řekla Mina.

Všechny jsme brečely smíchy. Bože, milovala jsem naše každoroční setkání. Byla dobrá pro naše duše.

Ke stolu přistoupila temperamentní servírka, aby přijala naše objednávky. Rychle jsem se podívala na jídelní lístek a objednala si steak s chřestem a džbán Sangrie.

Zoey si objednala druhý džbán. Před koncem noci se ztřískáme.

„Dej si panáka,“ žádala Emmy a ukázala na skleničku, jakmile servírka zamířila do kuchyně, aby tam vyřídila naši objednávku.

Zasténala jsem a pak jsem ho neochotně zvedla. Všechny mě pozorně sledovaly, dokud jsem ho do sebe nehodila. Alkohol mě pálil v krku.

„Fuj, nesnáším vodku,“ řekla jsem a otřásla se.

Ukradla jsem Paige sklenici vody a zhluboka se napila, abych zkusila spláchnout pachuť alkoholu.

„Mám návrh,“ řekla Mina a v očích se jí zablýsklo, což znamenalo potíže. Vyskočila ze židle a vesele si promnula ruce.

Pozornost všech se soustředila na ni. Přimhouřila oči, položila si obě ruce pevně na boky a jediné, co mě napadlo, bylo, jak moc se právě teď podobala krásné malé výtržnici. Nelíbilo se mi to. Vždycky mě přemlouvala, abych dělala bláznivé věci, když jsme pily!

„Vyzývám vás čtyři, abyste tento týden přišly o vaše věnečky.“

V hlavě se mi vynořil Cordův obraz. Pot mu stékal po sluncem opálené kůži, jeho přísný výraz planul žárem a zuby měl zabořené do spodního rtu, jak se svíjel blahem.

Přidusila jsem se Paigeinou vodou a zrudla jsem.

„Ach můj bože, ano, to je skvělé, Mino! To je pro tenhle výlet perfektní nápad. Všechny přijdete o své panenství, a pak nám o tom podáte zprávu. Jsem si jistá, že budeme na baru,“ řekla Paige s dalším smíchem.

Emmy potlačila kašel a několikrát se udeřila dlaní do hrudi. Zavrtěla se na židli a nervózně šoupala nohama. Chudinka, vypadala otřeseně. Jak jsem ji znala, pravděpodobně si přála, aby o svém panenství vůbec nic neříkala. Byla temperamentní a veselá, ale dokázala být taky velmi opatrná a uzavřená.

„Hm?“ Řekla a posadila se rovněji. Vlasy jí padaly přes oči, ale když je odfoukla, znělo to, jako by sfoukla malinu.

„Ano!“ Řekla Mina a tleskla rukama. „To, kamarádky, je zvuk úlevy, který pocítíte, až se zbavíte svých třešniček.“

„Ne, děkuji,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou. V žádném případě se nevzdám nějakému náhodnému chlapovi. Až se to stane, bude to proto, že pro mě ten dotyčný bude něco znamenat. Možná jsem byla naivní nebo hloupá, ale nechtěla jsem ten pomíjivý druh lásky, do kterého každý týden skákala moje máma. Chtěla jsem věčnou lásku, o které jsem psala. Věděla jsem, že existuje. Jednoho dne budu mít dost odvahy, abych za ní šla.

„Souhlasím,“ řekla Clover a naklonila sklenici, kterou držela v ruce. „Poslední věc, kterou chci, je vzpomínat na své poprvé s nějakou jednorázovkou.

„Jo, taky mi to nepřijde, jako dobrý nápad,“ ozvala se Zoey.

„Myslím to vážně,“ řekla Mina. „Tohle útočiště je perfektní příležitostí pro vás všechny, ale hlavně pro tebe,“ řekla a ukázala prstem na Emmy.

Chudinka Emmy vypadala, jako by chtěla, aby se jí pod nohama otevřela země a spolkla ji, ale Mina byla na misi. „Přestaň se na mě dívat, jako bys nevěděla, koho myslím. Toho chlapa, co ti opravoval světlo na verandě.“

„Dveře chaty,“ zasténala Emmy.

„Dveře, světlo, umyvadlo, koho to zajímá?“ Mina se zasmála. „To je stejné.“

„Jsem si jistá, že by ti mohl protáhnout i tvoje potrubí,“ řekla Paige a odfrkla si.

Popadla jsem Paigeinu sklenici s vínem a odsunula ji od ní.

„Chci říct, že ten chlap je sexy a líbí se ti. Je tady, stejně jako ty. Už ho nikdy neuvidíš, tak si to spočítej.“

„Kdo je to?“ Paige do mě šťouchla, aby upoutala mou pozornost k brunetce, která nakoukla do restaurace a pak začala pochodovat naším směrem. Byla hezká a něco mi na ní připadalo povědomé. Byly to myslím její oči. Zpočátku jsem si myslela, že byly šedivé, jako Cordovy, ale bylo jasné, že mi ten povýšený kovboj jen uvízl v hlavě, protože oči téhle ženy byly světle zelené.

„Nevím,“ zamumlala jsem.

„Pracuje pro šerifa,“ řekla Zoey tichým hlasem. „Myslím, že se jmenuje Cleary.“

Cleary se zastavila před naším stolem.

„Ahoj,“ řekla a zářivě se na nás usmála. „Omlouvám se, že ruším, ale z vysílačky jsem slyšela, že tu tento týden budete a nemohla jsem odolat, abych se s vámi setkala. Mám vaše knihy moc ráda!“

„Ach,“ vzdychly jsme všechny zároveň.

„Jsem Cleary a přinesla jsem nějaké knihy.“ Ukázala na plnou tašku, která jí visela přes rameno. „Páni, připadám si, jako osel, když jsem vás tady tak přepadla, ale nikdy předtím jsme tu autorky neměly. Alespoň ne ty, které píší knihy, na kterých mi záleží.“

„Nebuď hloupá,“ řekla Paige. „Rády se setkáváme se čtenáři. Co kdyby ses k nám připojila?“

Všechny jsme se smrskly, abychom pro ni udělaly místo. Vypadala, jako milá dívka.

Cleary vytřeštila oči a usmála se. „Vážně?“ A vklouzla do boxu k nám.

„Rády ti knihy podepíšeme. Omlouvám se, že mluvím za všechny,“ řekla Paige. „Většina spisovatelů jsou introverti a s lidmi kolem se stydí. Mám dva mladší bratry, takže si nemůžu dovolit být stydlivá.“ Protočila velkýma modrýma očima.

Mladší žena začala knihy vytahovat z tašky a skutečně měla výtisky knih nás všech.

„Ach, tohle je jedna z mých oblíbených!“ Řekla jsem a zvedla kopii jedné ze Zoeiných knih. „Moc se mi líbila.“

„Mě taky!“ Řekla Cleary a v očích jí plápolalo vzrušení.

„Takže jsi odsud?“ Zeptala se Paige. „Mohla bys mi pomoci najít místo, kde bych se mohla utábořit? Dělám průzkum pro připravovanou knihu a potřebuji jen malý kousek země, kde bych si mohla postavit malý stan. Ráda zažívám to, co moje postavy.“

Mina se zadusila svým pitím a ostatní dívky se snažily spolknout smích. „Myslím, že o jednom místě bych věděla. Moji starší bratři tady v okolí vlastní spoustu pozemků.“ Protočila očima, jako by s Paige ohledně bratrů soucítila. Věděla jsem, že ano. Můj starší bratr Rhys byl detektivem ve Washingtonu. Milovala jsem ho k smrti, ale přiváděl mě k šílenství! Byl tak přehnaně ochranitelský. Přišel by o rozum, kdyby věděl, že budu špehovat kovboje, se kterým jsem doteď komunikovala pouze přes email. Když jsem se nad tím zamyslela, zešílel by, kdyby věděl, že nějaký takový kovboj vůbec existoval. Tečka.

Mina měla pravdu, i když jsem to nerada přiznávala. Nevěděla jsem nic o věcech, o kterých jsem psala. Ani o kovbojích nebo o sexu, to opravdu ne. Svého panenství se jen tak nevzdám, ale přijela jsem sem, abych se něco dozvěděla o kovbojích. Bylo načase obléknout si moje dospělácké dívčí kalhoty a popadnout toho býka za rohy.

Zítra se pojedu podívat, co dělal „skutečný kovboj“.

***

„Co děláš?“ Zeptala jsem se Paige přes telefon, když jsem se krčila pod větví stromu.

„Chystám se kempovat. Ty?“

„Kempovat? Už?“ Zarazila jsem se a překvapeně zamrkala. Opravdu jednala rychle, když si něco usmyslela. Upřímně, bylo to působivé. Bylo sotva devět hodin ráno. Myslela jsem, že bude ještě ležet s kocovinou v posteli, jako všechny ostatní.

„Jo. Cleary mi našla místo, tak jsem si řekla, že vyrazím hned ráno. Co děláš ty?“

„Turistika.“

„No potěš,“ řekla Paige šokovaně. „Ty jdeš na túru? Neměla bych zavolat 911, protože tě někdo unesl a teď vlastně žádáš o pomoc?“

„Co?“ Zasmála jsem se a vylekala modráska v letu. Rozhořčeně zapískl, když se zvedl do vzduchu při hledání bezpečí. Trochu mě překvapilo, že už neletěl hledat teplejší místo. Dnes odpoledne mělo sněžit. „Ne. Jen jsem se rozhodla, že to s přírodou ještě jednou zkusím.“

„Hm. Tak o tom si promluvíme, až se vrátím.“

„Jasně,“ zamumlala jsem s rudými tvářemi, i když mě přes telefon neviděla. Cítit špatné svědomí bylo vyčerpávající. Na mé tváři bylo všechno poznat.

„Užij si kempování. Neumři.“

„Užij si turistiku,“ zazpívala. „Chci detaily!“

Zavěsila jsem jí, než mě stihla naštvat ještě víc. Bylo příliš brzy a měla jsem kocovinu. Navíc jsem nechtěla přiznat, že budu Corda opravdu špehovat. Pěší turistika zněla mnohem méně šíleně, než to, že se proháním lesem, abych špehovala kovboje, o kterém jsem si myslela, že jsem jím posedlá. Dnes ráno jsem se na to už dvakrát málem vykašlala. Hlavně proto, že venku byla zima a moje postel byla pěkně vyhřátá.

A také proto, že vězení znělo stále méně lákavě.

Také jsem nebyla nijak nápadná. Nechala jsem se Uberem vysadit asi míli od ranče. Řidič si myslel, že jsem blázen, když jsem ho žádala, aby mě vysadil uprostřed ničeho, ale strčila jsem mu hromadu peněz a zapřísahala ho, aby o tom mlčel.

Teď jsem se procházela lesy, které sousedily s Cordovým pozemkem. Pokud mě ještě neslyšeli přicházet, byl to zázrak. Díky filmům vypadalo plížení snadně. Nebylo. Zakopla jsem o každou větev, kořen a klacek v okolí a dvakrát jsem nohou uvízla v blátě. Moje mysl se okamžitě vrátila ke všem těm dětským obavám z pohyblivého písku.

To byl důvod, proč spolu já a příroda nevycházíme. Pokud by měl někdo zemřít při děsivé nehodě s pohyblivým pískem, byla jsem to já. Bylo mnohem bezpečnější zůstat uvnitř, kde by věci, jako pohyblivý písek, jedovatý břečťan, chlupaté housenky a létající švábi neměly existovat.

Opřela jsem se o strom a poslala rychlou SMS Emmy, abych jí dala vědět, že jsem na průzkumu poblíž Deckerova ranče. Takže pokud tady zemřu, alespoň bude v resortu někdo vědět, kam poslat pomoc.

Zvlášť, když ztratím mobilní signál. Opravdu bych si přála nezemřít v lese, protože jsem spadla do díry a umrzla jsem a čekala na záchranu.

Jakmile jsem Emmy poslala zprávu, schovala jsem telefon zpět do kapsy a vydala se znovu na cestu, přičemž jsem opatrně pokládala nohy před sebe, abych se vyhnula případným nástrahám. Během pěti minut jsem dvakrát zakopla, roztrhla si kapsu bundy a promáčela si nohavici kalhot. O třicet sekund později se mi bota zamotala do kořene. Moje paže divoce máchala, jak jsem se snažila udržet rovnováhu, ale bylo to k ničemu. Kořen praskl a uvolnil sevření mé boty včas, aby mě to z vyvedlo z rovnováhy.

Padla jsem tváří napřed přes spadlý kmen a přistála na hromadě vlhkého listí.

„Nesmíš zemřít v lese, Cassie Murphyová,“ zamumlala jsem, převalila se na záda a zírala na oblohu. Hustá spleť jehličí přímo nad mojí hlavou zakrývala oblohu a zatemňovalo tento kus lesa. Kromě větru šustícího mezi větvemi a nedalekém zurčení vody tu bylo děsivé ticho a jakýsi… klid?

Neochotně jsem se napřímila a trhla sebou, když jsem se postavila na pravou nohu a v kotníku mi tepalo. Myslím, že jsem si ho zvrtla, když jsem spadla. V žádném případě nezvládnu zbytek cesty lesem, aniž bych se vážně zranila. Ale nehodlala jsem se vzdát. Došla jsem až sem. Tenhle šílený plán bych mohla dotáhnout do konce. Jeď nebo zemři, ne?

„Správně,“ řekla jsem, i když jsem si byla docela jistá, že to nebylo to, co to slovní spojení znamenalo. Rozhodla jsem se, že se musím dostat z lesa, než tady skutečně zemřu a odkulhala jsem k plotu. Pastvina se jasně táhla přes obzor, na dohled od severu a jihu nebylo nic, než tráva a stádo dobytka. Na obzoru na východě stál shluk stodol a hospodářských budov. Kulhala jsem podél plotu, protože jsem neměla dost odvahy, abych ho přelezla. Dokud jsem neuviděla část kabeláže staženou kolem kovového sloupku.

Nebylo to technicky vzato lezení, pokud jsem to musela jen překročit…

„Takhle se dostanu do basy,“ zašeptala jsem a rozhlédla se kolem, abych se ujistila, že mě nikdo neviděl. Pokud byl někdo poblíž, uměl lépe splynout s prostředím, než já, protože jsem viděla jen stromy a krávy. Budovy statku a ranče byly dobré půl míle před námi, stále příliš daleko na to, abych rozeznala víc, než krávy a shon kolem budov. Musela jsem jít blíž, abych viděla, co se tam dělo.

Se zadrženým dechem jsem se plížila přes plot. Srdce mi bušilo. Provádět zločin bylo vzrušující. A mírně děsivé. Trochu jsem si připadala, jako v jedné ze svých knih a čekala, až mě někdo obviní z pokusu o krádež dobytka. Cord Decker byl sexy, obří hulvát. Pokud půjdu do vězení, obviním ho. Kdyby mi neposlal email, teď bych tady nebyla.

„Bůů.“

„Eeee!“ Otočila jsem se a srdce se mi sevřelo, když jsem poblíž další díry v plotě uviděla stát obřího býka. Mohla to být jen moje představivost, ale byla jsem si docela jistá, že to byl stejný býk, jako v sobotu… ten, který se mě a Clover pokusil zabít před příjezdem do letoviska. Rozhlížela jsem se kolem v naději, že uvidím toho obra, který ho předtím odvedl ze silnice, ale nikdo poblíž nebyl. Jen já a býk.

„Hodný býk,“ zašeptala jsem a horečně se snažila vzpomenout na jeho jméno. Cord mi v jednom z jeho emailů jeho jméno jistě napsal. Konkrétně jsem si pamatovala, jak psal, že ten býk byl kretén. „Hm, máš pěkné rohy. Velmi špičaté.“

Odfrknul si a udělal krok ke mně.

Sakra.

Couvala jsem hlouběji na pastvinu. Což bylo zjevně špatně, protože se zdálo, že to býka ještě víc rozzlobilo. Nabíral rychlost a pohyboval se ke strženému plotu mnohem rychleji, než by se zvíře jeho velikosti mělo být schopné pohybovat.

Kulhala jsem dozadu a snažila jsem se ho jedním okem sledovat a zároveň hledat bezpečí. Jediný problém byl, že byl na druhé straně jediné věci, která tady poskytovala bezpečí – plotu. A ten byl rozbitý. Pokud šlo o špatné nápady, z tohohle se rychle stal ten nejhorší, jaký jsem kdy měla.

„Dobrý býk,“ zašeptala jsem. „Hodný, dobrý býk.“

Zařval na mě.

Vzdala jsem se snahy být rozumná a běžela jsem, jako o život. V kotníku mi tepalo, když jsem se otočila a prchala směrem k ranči v dálce a křičela o pomoc. Pokud mě uslyší, pravděpodobně si pomyslí, že zním, jako Pumba v jedné scéně ve Lvím králi, kde utíkal před Nalou a uvízl v kořenu stromu a s vykulenýma očima křičel: „Sežere mě.“

Až na to, že teď to byl on. A byl to velmi naštvaný býk. Což v tuto chvíli působilo nějak děsivěji, než hladovějící lev. Možná proto, že jsem před jedním z nich právě utíkala.

Za všechno mohl Cord Decker.

Mířila jsem k borovicovém lesíku a mávala rukama v naději, že někdo na ranči uslyší rozruch a půjde to zkontrolovat. Prosím, ať to jdou zkontrolovat. Po tomhle do vězení klidně půjdu.

Neexistovala možnost, že bych se ke stromům dostala včas. Když jsem běžela naposledy, bylo to z donucení. Byla jsem na střední škole a závisela na tom moje průměrná známka. Stále jsem byla desítky metrů od bezpečí a už jsem byla zadýchaná. Nemluvě o tom, že mi při každém kroku do kotníku vystřelovaly ostré vlny bolesti. Plakala jsem, vzlykala a běžela, zatímco být překonal mezeru v plotech a řítil se směrem ke mně, přičemž mezi námi s každým krokem zmenšoval vzdálenost.

Kotník pode mnou nevydržel. Klesla jsem k zemi, jako padající hvězda a tvrdě dopadla na ruce a kolena. Náhlé zastavení mi vyrazilo dech. Mým tělem pronikala čistá hrůza a vyžadovala, abych vstala a utekla.

Nějak se mi podařilo dostat se zpátky na nohy. Ale už teď jsem věděla, že nemám šanci býkovi utéct. Těmi rohy mě napíchne. V tu chvíli jsem se rozhodla, že jestli zemřu, raději to udělám na nohou, než abych utíkala, jako o život. Bude to bolet tak či tak, ale alespoň nebudu poslední chvíle trávit něčím, co nesnáším – běháním.

Připravovala jsem se otočit a potkat se se svým osudem.

„Hamburgere, stůj!“ Zařval polonahý muž, který vyrazil ze stromů.

Alespoň jsem si myslela, že byl polonahý. Těžko říct, protože se pohyboval tak rychle, že byl jako šmouha tmavě zlaté kůže a vlnících se svalů. Jeho boty tvrdě dopadaly na zem, aby za sebou vířily prach, protože jeho dlouhé nohy překonávaly vzdálenost téměř stejně rychle, jako býk.

Dvě šedé oči – současně plné strachu a zuřivosti – se na dálku setkaly s mými. Projel mnou šok poznání a otřásl mnou až do nitra. Tohle nebyl jen tak nějaký polonahý muž, který mě přišel zachránit. Byl to Cord.

Než jsem to vůbec stačila zpracovat, narazil do mě, jako cihlová zeď a srazil mě z nohou. Vrazil do mě tak silně, že jsem čekala, že přeletím přes pastvinu… až na to, že se to nestalo. Obklopily mě jeho silné paže a přitáhly mě ke své široké, zpocené hrudi. Cítila jsem kůži, seno a jeho. Voněl, jako sluneční svit, země, kůže a brandy.

Ve spleti končetin jsme dopadli na zem. No, on dopadl na zem.

Já přistála přímo na něm. Jejda. Taky… páni.

Všude byl tvrdý. Jeho tělo bylo jako vytesané ze svalů.

„Ježíšmarjá,“ zavrčel a převalil nás, až jsem se rozvalila v trávě a hlíně pod ním. Teprve pak mě napadalo, že se mě ten býk přestal pokoušet zabít a že řekl… že na něj volal Hamburger.

„Pojmenoval jsi svého býka Hamburger?“