EDII - 34. kapitola

Překlad: Fizulka

-Cruz-

„Jak to myslíš, že je pryč?“

„Cruzi, my-“

„Odešla? Nebo jí unesli?“

Vypadalo to, že omdlí, a já nečekal, až mi odpoví. Zvedl jsem telefon a vytočil číslo jejího hlavního bodyguarda.

„Zdravím, šéf-“

Přerušil jsem ho a vychrlil: „Kde je?“

„Nechali jsme ji nahoře ve vaší kanceláři.“

„Nechali jste ji tam samotnou?“

„Ano, ona... ehm... požádala nás o to.“

„Od kdy dostáváš rozkazy od mojí zkurvený ženy?“

 „Pane, myslel jsem–“

„Neplatím tě za to, abys zkurveně myslel. Tvým úkolem je ji hlídat!“

„Šéfe, já...já-“

„Jestli neuvidím Siennu před sebou do pěti zasraných minut, zlámu ti holýma rukama obě nohy. Rozuměl jsi mi?“

„An -“

Zavěsil jsem a zahleděl se Ginovi do očí.

„Musíme zavolat Capovi.“

„To kurva musíme.“

„Cruzi-“

„Hej!” Zařval jsem a namířil na něj ukazováček. „Jestli jí nenajdeme, tak to bude doprdele tvůj pohřed. Nechal jsem ji ve tvojí péči, vzpomínáš? Dnes jsi za ní měl zodpovědnost.“

Rychle zavřel ústa.

„Jo, to jsem si kurva myslel. Proč tady pořád stojíš, Gino? Jdi ji najít.“

Horečně přikývl a zmizel mi z očí dřív, než bych se vážně přestal ovládat a ukázal mu, co se stane s muži, kteří mě zklamou. Jediný důvod, proč jsem mu neudělal díru do hlavy, byl ten, že je Lucianova pravá ruka, a kdybychom nenašli jeho dceru, udělal by to sám.

Nemohl jsem se vrátit do své kanceláře, ještě pořád se tam válel Giovanni v tratolišti krve.

Hrál jsem si na Boha, ale ve skutečnosti jsem byl Ďábel.

Sienna si nezasloužila život plný násilí, aby se neustále musela ohlížet přes rameno a čekat, až přijde její čas. Chtěl jsem, aby žila blažený život, život, který jsem jí chtěl poskytnout.

Bezpečí.

Jediné, co jsem chtěl, aby byla kurva v bezpečí. Uplynuly tři měsíce a už jsem o ni přišel.

Co tam viděla?

Co slyšela?

A kam se kurva poděla?

Děsil jsem se odpovědí na své vlastní otázky. Ta nejhorší byla…

Unesli ji?

Nedokázal jsem pochopit, proč mě to napadlo. Nemohl jsem si pomoct, Giovanniho slova mi pořád dokola zněla v hlavě. Jako všechny moje ostatní nejistoty.

´Chápeš to úplně špatně! Jestli toho nenecháš, tak tvoje sestra umře! Slyšíš mě! Její smrt bude tvoje vina!´

„Gino! Jedu se podívat do domu!“

Skočil jsem do auta a uháněl zpátky k nám domů s myšlenkou, že by se tam snad mohla vrátit. Celou dobu jsem měl pocit, že jsem selhal. Cestou domů jsem porušil snad všechny předpisy, jen abych se k ní dostal. Kdyby se jí kvůli mně něco stalo...

Moje sestra a teď moje žena.

Byl by to můj konec.

Díky bohu, kurva, že to domů nebylo daleko. Rychle jsem zaparkoval a vletěl do našeho domu. „Sienno! Sienno, jsi tady?!“

Naše usedlost byla obrovská a dalších pětačtyřicet minut jsem prohledal úplně všechno. Každou mezeru, každý kout, každou zatracenou místnost.

Nic.

Nebyla nikde k nalezení.

Vběhl jsem do garáže a skočil na motorku, protože jsem usoudil, že se tak k její stáji dostanu rychleji. Vítr mi rval vlasy, obličej, celé tělo, měl jsem pocit, že hořím zaživa zevnitř i zvenku.

Když jsem se zastavil, vrazil jsem do stáje a zoufale zavolal: „Sienno!” Začala se mě zmocňovat panika. „Sienno!“

Nebyla ani tady. Jen její kůň Massimo.

Jezdil jsem po pozemcích a proklínal je za to, že jsou tak zatraceně obrovský. Prohledal jsem všechna místa, která mě napadla, ale nikde nic. Vrátily se mi vzpomínky z doby, kdy mi unesli sestru. Při té vzpomínce jsem měl pocit, jako bych přicházel o rozum. Poprvé od doby, co sestru unesli, jsem se opravdu bál. Strach se mi usadil hluboko v kostech.

Místnost se se mnou začala točit, žaludek se mi propadl snad až na podlahu. Přikrčil jsem se, už jsem nebyl schopný stát. Schoval jsem hlavu do dlaní a snažil se chytit dech.

Celý můj svět se hroutil.

Zase.

„Prosím... Bože... prosím, smiluj se nade mnou,“ modlil jsem se, i když jsem věděl, že si žádné smilování nezasloužím.

A jako by Pán nahoře vyslyšel mé modlitby, najednou jako by do mě v plné rychlosti narazil nákladní vlak.

Její telefon!

Vyndal jsem svůj telefon z kalhot, zapnul sledování polohy a snažil se lokalizovat ten její.

Podařilo se.

Skvěle.

Objevila se adresa, kterou jsem neznal. Snad tam opravdu je. Bez stráží po boku jsem utíkal zpátky k autu. Skočil jsem na sedadlo a vyřítil se z příjezdové cesty. Nevěděl jsem, co mě tam čeká. Potřeboval jsem se připravit, tak jsem zavolal Ginovi.

„Našel jsem ji. Sejdeme se na Rumeli Road 976. Přiveď všechny naše nejhorší chlapy.” Zavěsil jsem, protože jsem se musel soustředit na to, abych se dostal ke své ženě.

Vytáhl jsem to na sedmdesát.

Devadesát.

Sto třicet. Testoval jsem sílu motoru svého sportovního Ferrari, jako by na tom závisel můj život. Najel jsem na dálnici, zatočil doleva, otočil se doprava, projel každou červenou na semaforu. Zařadil jsem pátý rychlostní stupeň, motor zařval.

V žilách mi koloval adrenalin, spaloval mě zevnitř. Cítil jsem se jako bezcenný kus hovna. Moje endorfiny vyletěly až ke stropu. Byl jsem těsně před výbuchem, ovládlo to každý centimetr mé zkurvené existence.

Sjel jsem z dálnice rovnou na Rumeli Road, kde jsem se málem srazil s náklaďákem. Pneumatiky zahvízdaly a já zastavil před budovou, která vypadala jako opuštěný kostel.

„Co to kurva?“

Popadl jsem pistoli, vystoupil z auta a zamířil ke vchodu. Byl jsem obzvlášť opatrný, aby mě nikdo neslyšel. Pokud je kostel zavřený, neměl by tu  být nikdo. Zahnul jsem za roh, pistoli jsem pevně svíral v ruce a namířil ji přímo na podlahu. Lehce jsem klusal po dlouhé úzké cestě a držel se těsně u staré, chátrající budovy.

V takových situacích bylo rozumné přijít nepozorovaně. Zaskočit ty sráče. Sejmout je kurva dřív, než si vůbec uvědomí, co je to trefilo. Byl to můj život nebo jejich, a v této chvíli...

To byl ten Sienin.

Proto jsem byla v tuhle dobu na tomhle místě. Čas okolo mě jako by se zastavil. Čím blíž jsem se byl k pootevřeným kostelním dveřím, tím víc se mi v hrdle zvedala žluč.

Dusil jsem se důsledky svých vlastních činů.

Kolik mužů jsem zabil ve jménu La Famiglia, své sestry a teď i své vlastní ženy?

Už jsem to nemohl vydržet. Měl jsem pocit, že mi exploduje hlava. Honilo se mi v ní příliš mnoho myšlenek naráz a já jsem nedokázal žádnou z nich ovládnout.

Měl jsem pocit, jako by to byla věčnost, než jsem se dostal ke dveřím. Nemohl jsem se k nim dostat dost rychle. Vešel jsem dovnitř zadními dveřmi a namířil pistoli směrem, kam jsem viděl. Na postavu klečící ve stínu, která zapalovala svíčku pro Pána Boha.

Když za ní stál sám ďábel.

Postava si sundala kapuci z hlavy a otočila se.

Realita mého světa mě donutila namířit svůj Glock doprostřed...

Čela svojí ženy.