RTC - 1. kapitola

Překlad: Marťa

Cassia

O šest týdnů později

„Umřeme,“ oznámila jsem a visela na rukojeti půjčeného auta Clover Thompsonové, jako by na tom závisel můj život. Myslím, že bychom mohly. Projížděla zatáčkami, jako by silnice nebyly pokryté ledovými skvrnami a před námi nebyly žádné překážky, které by pro nás neznamenaly jistou smrt.

Neměla jsem ponětí, proč jsem pro naše každoroční setkání navrhla jezero Tahoe. Vlastně věděla. Kvůli Cordu Deckerovi – žhavém a neobyčejně pánovitém kovboji, který mě přiváděl k šílenství od té doby, co mi začal posílat emaily, aby si postěžoval na mé knihy.

Nemělo by být legální být tak jemný a zatraceně mrzutý zároveň. Jako by vlastnil ochrannou známku na to, jak být správným kovbojem.

Jeho emaily mě přiváděly k šílenství.

A přesto jsem pro výlet navrhla jezero Tahoe.

Proč?

Protože jsem blázen, tak proto.

Od té doby, co jsem se dozvěděla, že byl skutečný kovboj, byla jsem až posedlá tím, abych ho uviděla v akci. Nic na něm mi nedávalo smysl. Nenáviděl mé knihy, ale dál je četl. Byl panovačný a trochu hrubý, přesto se mnou rád flirtoval.

Vypadal dost drsně na to, aby si rozuměl s ďáblem, ale nemlátil kolem sebe bičem, když jsem si z něj utahovala o věcech, jako bylo pletení svetříků pro koťata.

Nikdy bych mu to nepřiznala, ale stal se nevědomou inspirací pro mého dalšího hrdinu. Potřebovala jsem ho vidět jen jednou v akci, abych se mohla vrátit k práci. Mohla jsem jít do vězení za to, co jsem se chystala udělat. Ale byla to oběť, kterou jsem byla ve jménu vědy připravena podstoupit. Nebo pro výzkum. Nebo neutuchající zvědavost. To bylo v podstatě to samé, ne? Správně?

Ale přemýšlela bych o jiném příjezdu sem, kdybych věděla, že cesta sem zahrnovala serpentiny na úzkém okraji skály bez bariér, které by nás udržely na silnici, místo abychom spadly do kilometr hluboké rokle pod námi, jejíž dno bylo hustě pokryté změtí stromů.

Skutečný sesuv půdy se zdál bezpečnější, než být na téhle hoře s Clover za volantem.

„Neumřeme,“ řekla se smíchem a její kulatý obličej se rozzářil pobavením. „Budeme v resortu, než se naděješ. Jen zavři oči a medituj nebo tak něco.“

Tázavě jsem se na ni podívala. „Vypadám, jako bych věděla, jak meditovat?“

„Dobrá poznámka.“ Sundala zelené oči ze silnice, aby se na mě usmála.

„Oči na cestu, bláznivko!“ Brečela jsem a zakrývala si brýle rukama. „Ještě nemůžu umřít. Neměla jsem ani sex.“

Clover vyprskla. „Počkej. Vážně? Ty jsi taky panna?“

„Taky?“ Odtrhla jsem ruce od očí a zadívala se na svou stylovou kamarádku. „No potěš. Ty jsi panna? Sakra.“ Clover měla plné tvary, jako já, ale byla zatraceně nádherná. Taky byla drzá a hravá. Byla jako jeden velký flirt a nikoho a ničeho se nebála.

Já na druhou stranu… no, řekněme, že jsem byla jen velký babrák.

Co jsem věděla o životě, jsem se naučila z knih. Moje máma měla vždycky velké sny o tom, že budu herečka, jako ona. Dokonce mě pojmenovala Cassiopeia, jako kdyby mi to, že mi dala jméno ješitné královny z legendy, nějak pomůže k její kráse a půvabu. Nepomohlo. Jediné, co jsem dostala, byla její velká ústa.

Byla jsem roztomilá, jistě. Ale nebyla jsem materiál na herečku. Byla jsem plnoštíhlá a nemotorná. Z mluvení na veřejnosti jsem měla kopřivku a pravděpodobně bych zemřela, kdybych se pokusila nazout si podpatky. Prostá pravda byla, že jsem měla mnohem raději světy v mé hlavě než ty, které se točily kolem mě.

V těch mých jsem rozuměla pravidlům a kontrolovala výsledky. Mohla jsem se rozhodnout, co se stane a kdy. A nikdo neočekával, že budu něco jiného, než jsem. Nebyla jsem nic moc ani moc málo.

Moji přátelé říkali, že jsem dramatická, což byla pravděpodobně pravda, ale já dávala přednost slovu živá. Znělo to méně, jako charakteristická vada a spíše, jako vtípek. Těch jsem měla hodně. Byla jsem hlasitá, nepořádná a živá. Moje ústa se hýbala rychleji, než jsem je občas stihla zastavit a lezly z nich ty nejnevhodnější, praštěné věci. Ale pravda byla… že mi to bylo jedno. Náhodou jsem se měla ráda taková, jaká jsem byla.

Měla jsem velké srdce a myslela to dobře. Možná jsem nebyla vychrtlá, jako moje máma. Možná jsem nespala s půlkou státu Washington.

Možná jsem se nechtěla předvádět před davy nebýt známá pro svůj vzhled, ale byla jsem zdravá. Byla jsem šťastná. Měla jsem tu nejlepší práci na planetě a ty nejlepší přátele. To mi stačilo.

Mojí mámě to nikdy stačit nebude. Nezáleželo na tom, jak úspěšná jsem byla nebo jak jsem byla šťastná, v jejích očích jsem byla vadná, když jsem nerandila. Fakt, že jsem měla plné tvary a byla nemotorná, ve mně vyvolával rozpaky. Chtěla svůj klon. Místo toho měla dceru s mozkem a vlastními sny. Snahu přesvědčit ji o své hodnotě jsem vzdala už dávno. Teď jsem se jen snažila vyhnout tomu, abych s ní byla v jedné místnosti tak málo, jak jen to bylo možné.

„Jo,“ řekla Clover. „Není to tak, že bych to nechtěla. Chci říct, párkrát jsem byla vážně blízko, ale vždycky jsem se na to vykašlala. Lidé si myslí, že jsem tak sebevědomá, ale to všechno je jen představení. Jakmile se dostanu do situace, kdy se musím před někým cítit zranitelná, utíkám.“

„Mám to stejně.“ Zaklonila jsem hlavu dozadu, abych si ji opřela. Moje máma byla vdaná víckrát, než bych dokázala spočítat. Myslím, že mě i mého nevlastního bratra to přimělo k ostychu. Ani jeden z nás nespěchal, aby byl v jejích stopách.

Když se zamiluji, chci, aby to bylo navždy. Budu čekat, jak dlouho budu muset, než to najdu. Alespoň to jsem si říkala. Ale pravdou bylo… měla jsem takový strach, že skončím, jako máma a zamiluju se do každého muže, který přijde, bez ohledu na to, jak hrozný bude. Takže před každým mužem, který se jen podívá mým směrem, utíkám.

„Ach, podívej,“ řekla Clover a zvedla ruku z volantu, aby ukázala jedním pěstěným prstem na shluk budov rýsujících se před námi. „To je resort.“

„No, páni,“ zašeptala jsem a naklonila se dopředu, abych lépe viděla. Chata stála vedle tuctu malých chatek, které se tyčily z příkrého útesu, jako mohutné stromy, které je obklopovaly. Bylo to tak krásné. Jen při pohledu na to se mi zpomalil srdeční tep, když mě zaplavil pocit klidu.

„Je to mnohem větší, než jsem si myslela,“ řekla Clover.

„Já vím, že jo?“ Řekla jsem a trochu se mi ulevilo. Část mě se bála, že skončíme na týden v lese… a ne, díky nechci. Příroda a já jsme spolu moc nevycházely. Snažila se mě zabít. Já se jí snažila vyhýbat. Ale tohle místo křičelo – naprostý klid. Zvládnu to.

„Jsem tak nadšená, že všechny uvidím!“

„Já také!“ Usmála jsem se. Kromě mě a Clover tu tento týden budou Zoey Hartová, Mina Chanceová, Paige Turnerová a Emerald Leeová – Emmy. Už to byl rok, co se většina z nás sešla ve stejné místnosti.

Mít nejlepší kamarádky rozptýlené po celé zemi bylo nanic. Hodně jsme si chatovali online nebo si volaly, ale nebylo to totéž, jako strávit čas tváří v tvář.

Naše setkány končily hotovým výbuchem. Trávily jsme spolu čas, kdy jsme se víc smály a pily, než pracovaly, ale nové vzpomínky byly víc, než kocovina a nedostatek produktivity. Trávení času s jinými ženami bylo prostě dobré pro duši. Bylo to omlazující.

„Sakra!“ Clover vykřikla a dupla na brzdy. Jely jsme rychle a pneumatiky zaskřípaly, když se před námi na silnici objevil mohutný rudý býk. Ani nevypadal překvapeně, když nás viděl. Prostě se tam zastavil, přední polovinu těla měl v jízdním pruhu a upřel na nás dvě černé oči.

Chytila jsem se madla. To bylo určitě ono. Takhle zemřu.

Auto se s trhnutím zastavilo a cuklo sebou.

Bezpečnostní pás se zasekl a usadil mě zpátky do sedadla. Se zavrčením jsem přistála v sedadle, stejně jako Clover. V autě bylo naprosté ticho.

Býk na nás bez ostychu zíral.

„Páni,“ zašeptala Clover o chvíli později, když vyšel z podrostu na vozovku ten největší muž, jakého jsem kdy viděla. Pár zelených očí přelétl auto a upřel na nás pohled. Jeho vousy zakrývaly většinu jizev v jeho obličeji, ale ne všechny. Z nějakého důvodu mi připomínal Corda, ale nedokázala jsem přesně vysvětlit proč. Myslím, že by to mohlo být jeho velikostí. Byl zatraceně obrovský, jako ten otravný kovboj.

Obr rychle zhodnotil situaci, a pak něco zamumlal směrem k býkovi. Býk si odfrkl a dupnul jedním obrovským kopytem.

Nezdálo se, že by se ho obr nějak zvlášť obával, ale můj žaludek se svíral nervozitou. Říkejte mi blázen, ale byla jsem si docela jistá, že i Goliáš mohl být poražen rohy této velikosti.

Obr říkal něco býkovi, a pak ukázal zpět směrem, odkud přišli. Býk se znovu zachvěl. Clover a já jsme šokovaně zíraly, když se neochotně otočil a bez dalších protestů zamířil zpátky do porostu.

Obr nám rychle zasalutoval, a pak zmizel zpátky mezi stromy hned za býkem.

„Jsem tak ráda, že jsem navrhla tohle místo,“ zašeptala jsem Clover s očima dokořán. „Jsou tady skuteční horalové. Není to skvělé?!“

„Uhm,“ zamumlala zpět.

Podívaly jsme se na sebe a rozesmály se.

„Proč jsi vůbec navrhla tohle místo?“ Zeptala se a pomalu pustila brzdu, aby pokračovala v cestě do letoviska. Tentokrát jela pomaleji. Díky bohu. Budu tak naštvaná, pokud zemřu dříve, než se dostaneme do resortu. „Nesnášíš venkov.“

„Ehm…“ kroutila jsem se, nejistá, jestli jsem připravená přiznat své tajemství.

„Ven s tím, Cassie Murphyová,“ nařídila mi Clover s přimhouřenýma očima.

„Pamatuješ toho kovboje, který mi pořád píše emaily, aby si stěžoval na mé knihy?“ Zeptala jsem se a čekala, až přikývne. Samozřejmě jsem holkám o Cordovi všechno řekla. „No, žije tady.“

„Přijela jsi, abys ho viděla?“ Šokovaně otevřela pusu.

„Ne tak docela,“ zašeptala jsem. Pořád mi navrhoval, abych se přijela podívat, co dělal, ale já jeho emaily posledních pár týdnů ignorovala. „Hm, ale možná jsem ho přijela špehovat?“

„Přijela jsi ho špehovat?“

„Řekl, že nevím nic o skutečných kovbojích,“ zamumlala jsem na svoji obranu.

Clover se podívala ze silnice na mě, pak zpátky na cestu a na mě. „Ach, Cassie,“ řekla nakonec s jemným smíchem. „Jsi v tom až po uši, děvče.“

„Vím!“ Vzlykla jsem a zakryla si rukama obličej. Bylo mi špatně.

Což nedávalo vůbec smysl. Ani jsem ho neměla ráda. A přesto… a přesto mi tak popletl hlavu, že jsem byla v Lake Tahoe a riskovala zatracené vězení jen, abych ho zahlédla.

Posedlá. Večírek pro jednoho. Váš pokoj je připraven.

***

„Měla jsem přivést Sisyfa,“ zamumlala jsem a rozhlížela se po své chatě.

Asi bylo dobře, že jsem ho nechala se svým bratrem. Nesnášel zimu.

Navíc sebou Zoey měla svou čivavu, Woofera. Sisyfos neměl psy moc rád. Nebydlely jsme ve stejné chatce, ale s Wooferem by se mu asi moc nedařilo. Celou dobu se snažil bojovat se sousedovým psem.

Clover a já jsme byly samozřejmě poslední, kdo dorazil, ale všechno na nás čekalo, až dorazíme. Moje chatka byla krásná. Jednolůžkový pokoj byl umístěný v podkroví nahoře. Koupelna, i když malá, měla velkou vanu. Skutečným lákadlem však byl obývací pokoj. Okny na všech čtyřech stěnách dovnitř pronikalo přirozené světlo a naplňovalo prostor teplem. Nábytek byl měkký a příjemný, s útulným plynovým krbem vpředu a uprostřed. Byl to krásné, ale příliš tiché. Normálně by to nebyl problém.

Být sama mi nikdy moc nevadilo. Poté, co jsem tak dlouho žila s mámou v divadle, byl klid a mír luxus, pokud šlo o mě. Navíc se mi to hodilo, když jsem psala. Ale od té doby, co mi Cord začal psát, pronikl do každého vlákna mého hrdiny. Propadla jsem se do posedlosti. Byla to nemoc.

Nemohla jsme si ale pomoct! Uvízl mi v hlavě a už jsem ho z ní nemohla dostat ven.

Telefon mi cinknul příchozí zprávou.

V domnění, že by to mohla být jedna z děvčat, jsem ho vytáhla.

Byl to další email od Corda.

 

Slečno velmi zaneprázdněná autorko,

začínám si myslet, že mě ignoruješ, princezno. Vyděsilo tě pomyšlení vidět skutečného kovboje? Nebo to byla ta bublinková koupel? Omluvil bych se za to, ale byla by to lež.

Kovbojové sice nejsou gentlemani, ale nelžeme.

Stále jsem zvědavý.

Ty, namydlená, mokrá, kluzká…

Když už o tom mluvíme, rád bych podal formální stížnost na jezerní scénu v Homebound Hero. Nechal někoho sledovat, když jí způsoboval potěšení. Roztrhl bych mu hrdlo za to, že viděl něco, co mu nepatří.

Dnes ráno býk znovu utekl. Budeš zklamaná, když ti řeknu, že byl znovu vrácen do zajetí.

Stále připravený tě učit o skutečných kovbojích,

Cord

 

„Ach můj bože,“ zašeptala jsem a zamrkala vytřeštěně na mobil. Jaká byla šance, že ten býk, který mě a Clover dnes málem zabil, byl ten samý býk, o kterém mi Cord psal?

Přejela jsme prstem po tlačítku odpovědi, připravená vypálit svůj email s dotazem, a pak jsem rychle změnila názor. Co bych mu vůbec řekla?

Corde, je tvůj býk rudé zvíře s osobností? Pokud ano, pokusil se mě dnes na silnici zavraždit, ale obrovský horal ho zahnal zpátky do křoví.

Ne, děkuji. Neměl by vědět, že jsem tady. Tohle je tajná operace. Vlezu dovnitř, získám nějaký dobrý materiál pro svou knihu, uspokojím svou zvědavost a vypadnu dříve, než se vůbec dozví, že jsem byla někde vzdáleně blízko Tahoe. Nikdy se neuvidíme tváří v tvář. Jedině tak bude tento plán fungovat.

 Kdybych ho měla vidět nebo – což je horší – s ním mluvit, exploduje plný vozík s jablky a já skončím pokrytá jablečným pyré. Nebo bych se dožila maximálně padesátky a žila se spolubydlící jménem Gerdy, která opustila svého třetího manžela. Každopádně to pro mě neskončí dobře. Už vidím ty titulky.

Šílená autorka tře bídu s nouzí kvůli bizarnímu otočení rolí. Stížnosti od čtenáře kovbojských romancí postrčily autorku románů za hranu.

Ne, ne a ne. Oranžová není moje barva a vážně se nechci dělit o sprchu se stovkou dalších žen. Minulý rok jsme Paige, Emmy a já musely celý týden sdílet jednu koupelnu. Zapomněla jsem, jaké to je, cítit na kůži horkou vodu.

Potřebovala jsem rozptýlení. Ne, potřebovala jsem posily. Zavřela jsem Cordův email, aniž bych mu odpověděla a otevřela textovou aplikaci.

 

Já: Co děláš?

Paige: Hledám, jak se vyhnout psaní. Ty?

Já: Přemýšlím.

Paige: Aha. Chceš jít přesvědčit Emmy, aby se s námi opila?

Já: Hm, rozhodně.

Paige: Jsem na cestě.

 

Úlevně jsem vydechla a schovala telefon do kapsy. Věděla jsem, že jsem se na Paige mohla spolehnout. Nikdy se neptala a nechtěla po mě víc, než jsem byla připravená dát. Právě se objevila, připravená na mě počkat. Doufám, že jí to nebude vadit, ale tentokrát bude možná čekat déle. Ještě jsem nebyla připravená o Cordovi nebo o tom zmatku, který mi udělal v mozku, mluvit. Clover ze mě dnes dostala maximum, o jaké jsem byla ochotná se podělit.

„Potkala jsem horala,“ vyhrkla jsem a prudce otevřela dveře, jakmile Paige zaklepala.

„Potkala jsi horala? Zeptala se a mrkla na mě vytřeštěnýma očima. Na tváři se jí rozlil pomalý úsměv. Byla zvyklá na to, jak fungoval můj mozek.

„Ano. No, ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Chci říct, že jsme dnes s Clover málem přejely býka, ale z křoví vyšel horal, vypadající, jako zatracený rváč a řekl býkovi, aby šel domů a on šel.“

„Páni,“ řekla a zastrčila si své divoké blond kadeře za uši. „Tvůj den byl mnohem dobrodružnější, než můj. Byl sexy?“

„Byl to obr.“ Mávla jsem rukou ve vzduchu. „Zbytek je vedlejší.“

„Být sexy není nikdy na škodu, Cassie.“

„Pravda.“

„O co jde?“

„O to… že jsi mluvila o psaní o horalech. Tady horalové jsou. Jen si vybrat,“ řekla jsem a podržela jí otevřené dveře.

„Jdeme k Emmy,“ připomněla mi, popadla mě za paži a vytáhla z chaty. „Tento týden má v plánu pracovat.“

Paige se ušklíbla. „Je na tobě, abychom tohle šílenství zastavily.“

„Taky potřebuji tento týden pracovat,“ zamumlala jsem a přemýšlela o kovboji ne-Cordovi, kterého bych právě teď měla psát.

„Já taky. Pití přes den je zábavnější.“

„Je mnohem zábavnější.“

„Navíc stejně skončíme při práci, když budeme pít. Někdo bude potřebovat brainstorming a s tím se počítá. Také možná budu muset ještě víc prozkoumat ten nápad s horalem. Nemůžu uvěřit, že sis vzpomněla, že jsem se o tom zmínila. Bylo to před pár týdny v jednom z našich chatů, ne? Rytíři už mě nudí. Chci roztáhnout křídla a růst a napsat, cokoli mě napadne.“

„Zdálo se mi, že jsi horaly docela zaujatá. Myslím, že je to skvělý nápad. A tahle oblast se pro tebe zdá ideální.“

„Pravda. Víš, jak ráda dělám praktický výzkum.“

Propletly jsme paže a s chichotáním jsme kráčely po dlážděné cestě mezi chatkami. Měla jsem si vzít bundu. Vzduch byl vyloženě mrazivý. Na zemi a stromech místy ležely skvrny sněhu a ledu z poslední bouře, která se tudy prohnala. Zítra nebo pozítří měla dorazit další.

„Nemůžu uvěřit, že jsi navrhla Tahoe,“ řekla Paige a její pohled sledoval můj, upřený na sníh.

„Je to příjemná změna tempa.“

„Hmmmm,“ zamručela, aniž by mi to zbaštila.

„To je jedno.“ Protočila jsem očima. „Přivedla jsem tě k horalům. To znamená, že se mě nesmíš na nic ptát.“

Paige si odfrkla. „To vůbec nic neznamená. Ale dám ti víc času, pokud ho potřebuješ.“

„Potřebuji,“ zasténala jsem a myslela na Cordův poslední email. Ty, namydlená, mokrá, kluzká… „Rozhodně to potřebuji.“ Kdybych jí řekla, proč jsem tady, myslela by si, že jsem blázen. Nebo, což bylo ještě horší, trvala by na tom, abych zaklepala na jeho dveře a setkala se s ním správným způsobem.

Pochybuji, že bude tak dychtivý vidět mě nahou, kluzkou a mokrou, až zjistí, že jsem šestadvacetiletá panenská kočičí dáma, která nikdy nebyla políbená, natož aby dělala něco z toho, o čem jsem psala. Ale taky jsem nebyla slepá. Muži, kteří vypadali, jako Cord Decker, přitahovaly ženy, které vypadaly, jako moje máma. Nikdy nelíbali plnoštíhlé panny, jako jsem byla já.