EDII - 32. kapitola

Překlad: Fizulka

ČÁST IV.

-Alejandro Martinez-

V New Yorku pršelo. Vešel jsem do kostela. Krok za krokem.

Rozvážně.

Cílevědomě.

Přesně.

Uličkou mezi lavicemi jsem následoval své démony až k místu, odkud už není návratu. Na mramorovou podlahu padaly z mého obleku kapky vody. Cítil jsem, jak mě andělé v barevných oknech katedrály posuzují. Soudí.

Na kříži přede mnou visel sám Ježíš Kristus. Muž, který zemřel ve jménu našich hříchů, zatímco já jsem byl vzkříšen ve jménu svém. Za okny se prohnaly blesky a v zápětí udeřil hrom, který jakoby oznamoval můj příchod do říše našeho Pána. Skoro jako by zuřil, že mám tu drzost ukázat se v jeho zemi zaslíbené.

Další blesky rozzářily kostel jako světelné stroboskopy, zaduněl hrom, jako ozvěna mých kroků. Zaplavovala mě vlna viny a studu, jako by po mně Bůh zlomyslně cákal svěcenou vodu. Už dávno proklel mou duši a vypověděl mě ze svého království. A já, abych se pokusil zachránit, co zbylo z mé lidskosti, jsem nestydatě vstoupil do jeho chrámu úcty.

Už jsem nebyl schopný pokračovat, potřeboval jsem se kát.

Jakmile jsem došel na konec uličky, postavil jsem se doprostřed kostela a uctivě sklonil hlavu. Když jsem tu byl naposledy, ukládali jsme k odpočinku mojí matku. Od té doby mi v hlavě zůstaly obrazy jejího těla bez života. Pořád jsem ji viděl ležet v elegantní červené mahagonové rakvi vedle oltáře. Dokud mi do života nevstoupila Lexi, bylo mrtvé tělo mé matky to jediné, co jsem dlouho viděl ve své mysli.

Každodenní rána do mého svědomí.

Byl jsem psychicky i fyzicky vyčerpaný, pohyboval jsem se čistě na autopilota. Kdybych se zastavil, abych si odpočinul, už bych se nezvedl. Od té doby, co Adrianu unesli, jsem každou noc spal sotva hodinu nebo dvě. Aby z toho vyvázla živá, byla důležitá každá vteřina. Nebylo to poprvé, co jsem zažíval ztrátu ženy ve své rodině. Ženy Martinezů v mém světě umíraly. Proto jsem ji s každým svým výdechem chránil. Modlím se, aby k tomu nikdy nedošlo, protože v hloubi duše vím, že nakonec dojde.

Osud byl takhle pomstychtivý.

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého,“ zašeptal jsem a pokřižoval se na čele i na hrudi. Pak jsem se vydal ke zpovědnici.

Otevřel jsem její dveře a vstoupil do kabiny z tmavého dřeva. Opatrně jsem za sebou zavřel dveře a posadil se na lavičku.

Kněz na druhé straně zpovědnice mě pozdravil: „Dobrý večer, můj synu.“

„Odpusťte mi, otče, neboť jsem zhřešil. Od mé poslední zpovědi uplynulo už více než šedesát let.“

Nemohl jsem uvěřit, že jsem si vzpomněl, co mám říct. Mé hříchy mě pohřbily zaživa už dávno. Ještě víc mě šokovalo, že jsem rovnou neshořel v plamenech, jakmile jsem překročil práh katedrály. I ďábel byl kdysi andělem a to byla možná moje záchrana.

„Pokračuj, můj synu.“

Ušklíbl jsem se: „Stydím se za to, kdo jsem a čím jsem stal. Zabíjel jsem pro svou rodinu. Mou sestru. Amari. Otče, já nejsem dobrý člověk. Po většinu svého života jsem nedělal nic dobrého, jen to špatné. Narodil jsem se do světa, kde jsem měl větší cenu mrtvý než živý. Udělal jsem věci, na které nejsem pyšný, viděl věci, které nemohu zapomenout, způsobil bolest, kterou nemohu odčinit. Na dobrém nebo špatném nikdy nezáleželo, dokud jsem nepotkal svou ženu. Vzdal jsem se kvůli ní všeho.“

„Pokračuj.“

„Když jsem poprvé zavraždil člověka, bylo mi čtrnáct let, a od té doby už jsem nepřestal.“

Nepotřeboval jsem vidět knězovu tvář, abych věděl, že ho to, co jsem mu přiznal, šokovalo. A abych řekl pravdu, byl to teprve začátek.

„Když mi bylo osmnáct, zavraždil jsem víc mužů, než je možné odpustit. Někteří si to zasloužili, jiní ne. Svojí rukou jsem vždycky nastolil spravedlnost. Odpuštění není součástí mého světa. Nedokážu si odpustit ty ohavné činy, které jsem spáchal. Patřím do pekla, v tomhle životě i v tom dalším. Snažil jsem se, otče. Přes dvě dekády jsem byl čestný muž. Byl jsem dobrým otcem a manželem, bylo to to jediné, na čem mi záleželo, dokud mi nevzali dceru. Bylo tak snadné vrátit se ke své přirozené, zkažené existenci. Přivedli mě do tohoto života, abych šel ve stopách mužů přede mnou. Až na to, že...“ odmlčel jsem se a probíral se svými vzpomínkami.

Realita člověka, kterým jsem vždycky byl.

„Nechtěl jsem poslouchat rozkazy, tak jsem se ujistil, že nemusím. Eliminoval jsem muže, kteří se mi pokusili zkřížit cestu a zaujmout mé místo jako vůdce této zkaženosti. Byl jsem vlk, nikdy ovce, ujišťoval jsem se, že zůstanu alfou, aby se mi lidé museli klanět u nohou. Když odmítli, zaplatili za to kulkou do hlavy nebo do srdce. Neexistují žádné hranice toho, čeho jsem schopen, otče. Zabíjel jsem jen kvůli samotnému zabíjení. Abych zůstal na vrcholu. Vinný nebo nevinný, na ničem z toho nezáleželo. Nemám žádnou slušnost, bylo to zabít nebo být zabit a já si vždycky vybral to první.“

Naklonil jsem se dopředu a opřel si lokty o kolena. Tíha mých démonů mě táhla hlouběji do záhuby.

„Je mi osmdesát a smrt jsem podvedl už tolikrát, že jsem to přestal počítat. Dokud jsem si rychle neuvědomil, že smrt by pro takové, jako jsem já, byla příliš laskavá. Zůstat naživu, žít se ztracenými dušemi, které jsem vzal, je můj trest za hříchy, které jsem spáchal. Mé peklo je na této zemi, otče.“

Nad hlavou se mi rozsvítilo světlo, chloupky na rukou se mi postavily do pozoru, po zádech mi tekl ledový pot.

„Zničil jsem rodiny bez jediného mrknutí oka. Zavraždil jsem nepřátele za to, že mě jenom zneuctili. Ujistil jsem se, že se mě bojí, abych zůstal naživu, a v posledních několika měsících jsem sledoval svého syna, jak dělá totéž. Vede smečku, přesně jako už několik desítek let já. Modlil jsem se, aby našel klid, který potřebuje k životu, který vede. Ale Bůh přestal naslouchat mým modlitbám v den, kdy jsem se k němu otočil zády.“

„Bůh vždy odpouští, synu. Ale musí to začít u tebe. Pokračuj.“

Neváhal jsem a vyznal se z jediného hříchu, kterého jsem nikdy nelitoval: „Zavraždil jsem svého otce.“

Ticho bylo ohlušující. Nakonec kněz zašeptal: „Pokračuj.“

„Nemám výčitky svědomí, že jsem ho připravil o život. Víte, nařídil popravu mé matky. Snažil jsem se přes to dostat, jako by to byl jen další důsledek života, který jsme vedli. Ale nešlo to. V den, kdy mi zemřela v náručí, když jsme se sestrou sledovali, jak naposledy vydechla, jsem Boha proklel. Pohřeb měla v tomto kostele, otče. Tohle je od té doby poprvé, co jsem mezi tyhle zdi vkročil.“

Hlavou se mi honily vzpomínky na její obřad. Vzpomínal jsem, co se stalo to ráno, v den její předčasné smrti. Opakovalo se to jako zaseklá filmová páska. Zvuk kulek zasahujících její auto.

Ty výkřiky.

Ta krev.

Ticho, které následovalo.

„Nenávidím tě! Slyšíš mě, kurva?! Já tě kurva nenávidím!” Řval jsem nahoru k Pánu, za to, že mi vzal matku.

Zavrtěl jsem hlavou a vzpomínky na ten den odstrčil stranou.

„Moje sestra po pohřbu naší matky odjela z města, ale před tím mi řekla, že je těhotná. Znala svět, do kterého jsme se narodili, a donutila mě slíbit, že pokud se jí něco stane, vychovám její dceru. O šest let později jsem si objednal vraždu dalšího člena rodiny. Jejího manžela, mého švagra Michaela. Nenáviděl jsem ho od první chvíle, co jsem ho potkal. Umím číst v lidech, otče. Takhle jsem podváděl smrt. Nikdy ji nemiloval, byla pro něj jen kořist.“

Zavřel jsem oči a přemýšlel o jiném místě a čase.

„Podváděl mou sestru s matkou mé ženy, která se kvůli němu později zabila. Vím, jak to zní. Sám bych tomu nevěřil, kdybych to všechno nezažil na vlastní kůži. Amari byla nejlepší kamarádka matky mé ženy, Sophie. Kdysi pro mě Sophie také něco znamenala, ale byla slabá. Nebyla dobrá pro mě ani tenhle život. Myslím, že Michael nemiloval ani jednu z nich. Nebyl nic jiného než zbabělec, který se snažil být mužem. To nejlepší, co z něj kdy vyšlo, byla moje žena. Abych to zkrátil, Sophii opustil, když zjistil, že s ním čeká Lexi. Vyhrožoval jsem mu, aby mé sestře řekl všechno o jeho aféře a dítěti. Dal jsem mu rok, aby jí řekl pravdu. Neudělal to...“ zavrtěl jsem hlavou a znovu jsem se zhluboka nadechl.

„Tak jsem vzal věci do vlastních rukou. Zemřel při autonehodě. Varoval jsem ho. Jenže v autě s ním byla moje sestra i neteř. Neměli s ním být. Pršelo, stejně jako teď,“ uchechtl jsem se. „Věřte mi, otče, ta ironie mi neunikla.“

Znovu se zablesklo. Vypadalo to, jako by se zpovědnice pod mým přiznáním otřásla.

„Amari zemřela kvůli mně. Do dnešního dne… toho okamžiku lituju. Lituju toho nejvíc, ze všech věcí, co jsem ve svém životě udělal. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl o její smrti, kterou jsem způsobil já, mě mé činy začaly pohlcovat.“

Po tváři mi stekla osamělá slza. Vzpomněl jsem si, jak tam ležela, bez života, smíchu, lásky.

Mrtvá.

„Dodnes si pamatuji den, kdy jsem musel v márnici v nemocnici identifikovat její tělo. Jako by to bylo včera. Políbil jsem ji na čelo, čekal jsem, že ucítím její teplo, lásku, duši. Nic z toho jsem necítil. Byla to jen ledově chladná mrtvola. Poslední slova, která jsem jí řekl, byla: ,Klid zůstavuji Tobě, klid svůj dávám Ti,´ zatímco jsem nad jejím neživým tělem udělal znamení kříže. Než jsem se stačil zhroutit a zemřít spolu s ní, odešel jsem a zastavil se v nemocničním pokoji mojí neteře Daisy. Byla tak drobná, tak křehká, malé tělo měla od hlavy až k nohám samou modřinu. Ležela v bezvědomí na nemocničním lůžku, všude kolem ní pípaly přístroje.” Znovu jsem se odmlčel, potřeboval jsem vteřinku, abych se uklidnil.

Nikdy jsem to neřekl nikomu jinému než svojí ženě.

Ona znala pravdu.

Můj anděl.

„Všude kolem mě se rozléhal pípavý zvuk srdečního monitoru a rytmické syčení ventilátoru. Naplňovaly mě nadějí. Někdy pozdě v noci je pořád slyším. Pořád ji vidím, tak drobnou a jemnou, v náručí držela svojí oblíbenou deku. Tu, kterou jsem jí poslal k prvním narozeninám.“

Pro neteř jsem byl příšerný otcovský vzor. Snažil jsem se to vynahradit s jejími dětmi, ale nedokázal jsem si odpustit všechny ty sračky, kterými si díky mě prošla. Nezáleželo na tom, kolik času uběhlo, o kolik zestárla. Pořád jsem si ji pamatoval jako tu holčičku, která chtěla, abych ji objal a řekl jí, že všechno bude v pořádku.

Odmítl jsem jí lhát. Místo toho jsem ji přiměl věřit, že svět je kruté, bezcitné místo.

Promiň mi, Daisy. Jen jsem pro tebe chtěl něco lepšího.

„Přitáhl jsem si židli vedle její nemocniční postele a posadil se. Díval jsem se do její krásné tváře, která mi tolik připomínala Amariinu. Sáhl jsem po její ruce, zvedl ji a sevřel. Moje ruce byly v porovnání s jejími tak velké, úplně je celé spolkly. Sklonil jsem hlavu v hanbě nad Daisyiným zlomeným, pohmožděným, pořezaným tělem. To bylo naposledy v mém životě, kdy jsem brečel.  Když jsem se rozloučil se svou sestrou, rozloučil jsem se zároveň i s tím, co zbylo z mého srdce a duše, otče. Byl jsem uvnitř dutý. Bylo to tak jednodušší. Potřeboval jsem vypnout svou lidskost. Už jsem nechtěl nic cítit, protože všichni, na kterých mi záleželo, byli pryč. Po tom dni už ze mě nic nezbylo. Objal jsem Ďábla. Neuzavřel jsem s ním jen spojenectví, otče. Já se jím stal.“

„Synu, cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Prosím, pokračuj.“

„Dohlížel jsem na svou ženu od chvíle, kdy jsem se dozvěděl o její existenci. Chránil jsem ji, staral se o ni, miloval ji, i když jsem si myslel, že není možné, aby muž jako já někoho miloval. Bojovala za mě a já jsem ji celé roky odstrkoval, až už to dál nešlo. Když mi bylo osmapadesát, nafingoval jsem svou smrt, abych mohl být s ní. Byla mnohem mladší než já, o dvacet let. První dítě jsem měl, když mi bylo padesát osm. Nikdy jsem nechtěl mít děti, nechtěl jsem přivést na tento svět nevinné životy. Stejně jsem to udělal. Předstíral jsem svou smrt, abych měl rodinu. Abych byl otcem. Všechno, co jsem si nezasloužil. Stejně jsem to udělal. Jsem sobec, otče. Dokazuje to celý můj život. Ještě před sedmi měsíci jsem přes dvaadvacet let nikoho nezabil. Myslel jsem, že ten svět je za mnou. Myslel jsem, že jsem unikl očistci, do kterého jsem se narodil. Myslel jsem, že krev na mých rukou už je konečně smytá. Mýlil jsem se. Tolik jsem se mýlil.“

Zavrtěl jsem hlavou. Moje hříchy mě přemohly.

„Láska mě zachránila, otče, ale láska odsoudila mého syna k životu, proti kterému jsem tak neuvěřitelně tvrdě bojoval, abych ho před ním ochránil. On je moje nejhorší oživlá noční můra. Od té doby, co jsem ho poprvé držel v náručí, jsem se v něm viděl. Moje krev zná jen násilí a bylo jen otázkou času, kdy mi to moje geny vrátí. Ta noc, kdy unesli mou dceru, odstartovala jeho zkázu. Nic ho nedrželo zpátky, byl dost starý na to, aby se rozhodoval sám. Aby shořel v pekle vedle svého otce a jeho předků. Vábili Cruze, a nakonec… jsem bitvu o jeho duši prohrál. A teď jsem tady, otče, a chci udělat správnou věc.“

„Ty můžeš, synu.“

„To jsou mé hříchy, za které se kaju.“

„Náš Pán Ježíš Kristus, který přenechal moc své církvi, aby zprostil viny všechny hříšníky, kteří v něho skutečně věří a kají se, ze svého velikého milosrdenství, odpusť ti tvé prohřešky. A z jeho moci, která mi byla svěřena, tě zprošťuji všech tvých hříchů.“

„Amen.“

„Děkuj Pánu za To, že je dobrý.“

„Jeho milosrdenství trvá věčně.“

„Tvé hříchy jsou odpuštěny. Odejdi v míru, můj synu.“

„Díky, Bože. Za to se chystám spáchat další hříchy ve jménu své dcery.“

Pokřižoval jsem se, když jsem mluvil o své vlastní popravě...

„I kdyby mě to mělo stát život.“