Possessed - 37. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Astrid

„Co to bylo?“ Chytila jsem se okraje vyšetřovací plošiny, když se loď vychýlila na stranu.

Krin se chytil plošiny, na které seděl, a pohlédl nahoru, když nad hlavou začala blikat červená světla. Zdravotník, který Krina propustil do své péče, klopýtal ke straně, držel se, aby udržel rovnováhu, a skener v jeho ruce mu téměř vyklouzl ze sevření.

„Mám pocit, že jsme dostali zásah,“ řekl, když se srovnal a pokračoval ve skenování Krina.

„Jako že na nás někdo zaútočil?“ Srdce se mi rozbušilo vzrušením, což by za normálních okolností byla zvláštní reakce na zjištění, že loď, na které se nacházíte, byla napadena. Ale pokud jsme byli napadeni, věděla jsem, kdo to byl. Kratos si pro nás přišel.

Krin se setkal s mým pohledem a usmál se na mě. Nemusel říct ani slovo, aby mi řekl, že měl pravdu. Vandar by tu nenechal žádného válečníka. Ani družku.

Dotkla jsem se znamení, která se mi vlnila na klíční kosti, a věděla jsem, že tam jsou, aniž bych se na ně podívala, protože jsem měla pocit, že mi hoří kůže. Nedokázala jsem si vysvětlit, jak se to stalo, ani jak je to možné, ale nebylo pochyb o tom, že se mi na kůži vytvářejí přesně ty znaky, které měl Kratos. Jenže Kratos se nikdy nezmínil o tom, že by mě po jejich získání pálila kůže.

Krin nevypadal překvapeně, když mě na ně upozornil. Vlastně se choval, jako by to celou dobu čekal, i když nevím, jak by to mohl čekat. Ani Kratos nevěřil, že je to možné.

„Jsme tu v bezpečí?“ Prohlížela jsem si lékařský prostor a snažila se vypudit z hlavy svou horkou kůži. Kromě jednoho stojícího podnosu s nástroji, který měl zdravotník vedle sebe, bylo všechno schované ve skříňkách a zásuvkách. Předpokládala jsem, že je to proto, že jsme na bitevní lodi a létající lékařské náčiní by nebylo dobré.

„Perfektně,“ řekl zdravotník. „Tahle bitevní loď už vydržela mnoho bitev.“

„Dokonce i před hordou Vandarů?“ Krin se zeptal.

Zagrath sebou trhl. „Proč myslíš, že ten zásah přišel od Vandarů? Právě jsme je porazili.“

Krin pokrčil rameny. „Vandaři nikdy nenechávají válečníka za sebou.“

Zdravotník vrhl pohled na něj a pak na mě. „Možná bych měl upozornit velitele, že se vás oba možná pokusí odvést z lodi.“

Postavila jsem se před něj, když udělal krok ke stojící konzoli. „Teď bych velitele nerušila. Nemyslíš, že má plné ruce práce? Kromě toho, jak by nás Vandaři mohli dostat z lodi?“

Ramena se mu uvolnila. „Máš pravdu. Jejich bojovníci by se nikdy nemohli dostat na naši loď bez našeho vědomí.“ Jeho pohled se stočil ke dveřím. „Přesto by bylo lepší, kdybych si vyžádal jednu nebo dvě stráže. Pro jistotu.“

Položila jsem mu obě ruce na hruď, abych mu zabránila v pohybu. „Stráže? Znamená to, že mi nevěříš?“ Pokusila jsem se o svůj nejlepší smutný výraz. „Myslela jsem, že jsme přátelé.“

Zvedl obočí a ve tváři se mu zračil zmatek.

„Pokusila jsem se o útěk?“ Pohnula jsem hlavou směrem ke Krinovi. „Pokusila?“

„No, ne.“

„Prošli jsme s tebou celou cestu od zadržovací cely až k lékařskému boxu bez jakýchkoli stráží,“ řekla jsem. „Vážně si myslíš, že bychom se teď o něco pokusili?“

„Já nevím,“ zarazil se. „Myslím, že ne.“

Zamrkala jsem na něj řasami, i když jsem si při tom připadala směšně. „Slibuju ti, že netoužím být na téhle lodi nikde jinde než tady s tebou.“

Jeho tváře zrudly a odkašlal si. „Myslím, že nemá smysl odtahovat strážného od jeho povinností.“

Přejela jsem mu prsty po hrudi. „Ne, pokud nás budou rušit.“

„Rušit nás?“ Červená barva jeho tváří se prohloubila a on se podíval přes rameno na Krina.

Využila jsem jeho chvilkové nepozornosti, vytrhla jeden ze skenerů ze stojícího zásobníku a praštila ho jím do hlavy. Na okamžik se zapotácel a já si uvědomila, že jsem ho nezasáhla dost silně. Naštěstí Krin popadl další skener a udeřil ho znovu, tentokrát silněji. Zdravotník se skácel k zemi.

Nechala jsem za ním skener dopadnout na podlahu. „Nezabili jsme ho, že ne?“

Krin seskočil z vyšetřovací plošiny a sklonil se nad ním. „Je naživu. Možná ho bude bolet hlava, až se probudí, ale nemyslím si, že by to bylo horší.“ Zaklonil hlavu, aby se na mě podíval. „Měl jsem pravdu, že z tebe bude dobrý Vandar.“

Vydechla jsem, nebyla jsem si jistá, jestli je to kompliment, o který jsem stála. Právě jsem vyřadila jediného Zagratha, který se ke mně choval hezky. Otočila jsem se a otevřela zásuvky. „Měli bychom ho svázat. Nevím, jak dlouho bude mimo, a bylo by skvělé, kdyby nedal tip ostatním Zagrathům, než se dostaneme z téhle lodi.“

Našla jsem několik gumových úvazů, které se používají k výrobě škrtidel, a podařilo se mi svázat medikovi ruce na malém prostoru zad, zatímco Krin hledal něco, co bychom mohli použít jako zbraň.

Zabouchl zásuvku a vyhodil ruce do vzduchu. „Žádné blastery.“

„No, je to lékařský prostor. Nejspíš sem nedoporučují věci, které tě můžou zabít.“

„Já Zagrathům nerozumím.“

Skoro jsem se rozesmála chlapcovu zuřivému výrazu. „Nedělej si starosti. Možná nebudeme potřebovat zbraň. Stačí, když budeme vypadat, že víme, kam jdeme.“ Zvedla jsem z podlahy skener a gestem ukázala na mundúr, který jsem měla na sobě. „Už teď vypadám, jako bych patřila k jejich zdravotnickému personálu. Kdyby nás zastavili, můžu říct, že vezmu vězně na testy.“

Zamračil se na mě. „Já jsem vězeň?“

„Máš lepší plán?“

„Ano.“ Zkřížil si drobné paže na hrudi. „Najdu bojovou sekeru a prosekám si cestu lodí, dokud nenajdeme náš únikový modul.“

„Co kdybychom tomu říkali plán B, dokud náhodou nenajdeme bojovou sekeru?“

Zmučeně si povzdechl. „Prozatím to uděláme po tvém.“

„Děkuji.“ Vedla jsem ho ke dveřím, ale ty se neotevřely. Dotkla jsem se panelu na straně, ale nic.

Samozřejmě. Dveře byly zamčené zevnitř a dovnitř nebo ven mohl vstoupit jen oprávněný Zagrath. Vzpomněla jsem si, jak zdravotník mávl zápěstím nad panelem, aby otevřel dveře, a pak jsem se ohlédla přes rameno na jeho bezvládné tělo na podlaze. Prostě skvělé.

„Musíme mávnout jeho zápěstím nad panelem, abychom se dostali ven,“ řekla jsem Krinovi a třela si hořící hruď.

Krin přikývl a šel k jedné ze zásuvek, které předtím otevřel, a vytáhl tenký skalpel. „Odříznu ho, když ho budeš držet dole.“

Vytrhla jsem mu skalpel a hodila ho zpátky do zásuvky. „Nebudeme mu řezat zápěstí! Zvedneme ho dostatečně vysoko, abychom aktivovali panel.“

Krin se znovu nadechl. „Useknout ho by bylo jednodušší.“

Zavrtěla jsem hlavou, nabrala jsem ruce pod zdravotníkova ramena a přetáhla ho ke dveřím. Postavila jsem se a zalapala po dechu. Vypadal štíhle, ale přesto byl těžký. Rychle jsem mu rozvázala ruce a doufala, že se neprobere.

Když se mu ruce uvolnily, ukázala jsem na Krina. „Až ho zvednu, potřebuju, abys mu přidržel zápěstí u panelu. Rozumíš?“

„Chápu,“ řekl Krin, i když jsem věděla, že by raději držel uříznuté zápěstí u panelu.

Zvedla jsem tělo co nejvýš a Krin vytáhl ruku se zápěstím ještě výš. Panel zablikal a dveře se otevřely. Strčila jsem nohu do otvoru, když jsem spěšně stáhla zdravotníkovy ruce.

„Jdeme,“ řekl Krin a vyšel na chodbu.

Připojila jsem se k němu před lékařským oddělením, když se dveře zavřely. Neměla jsem čas odstrčit zdravotníka z dohledu, ale pokud budeme mít štěstí, nikdo v nejbližší době lékařskou místnost nenavštíví.

Otočila jsem se a málem jsem vrazila do dvojice Zagrathských vojáků, jeden podpíral druhého, jak se oba potáceli dopředu, uniformy ohořelé. Zastavili se před lékařským boxem, mávli zápěstím, aby ho otevřeli, a pak zírali na svázaného medika na podlaze.

Jejich hlavy se stočily ke mně a Krinovi, když jsme ustupovali. Pak mě Krin chytil za ruku a oba jsme se dali na útěk.

Zřejmě jsme neměli tolik štěstí.