Plundered - 3. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Tara

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co ten Vandarský nájezdník řekl, i když mluvil univerzálním jazykem. Dívala jsem se, jak ode mě odchází, jak za sebou švihá ocasem a širokými rameny naráží do stran dveří, když se snaží opustit mou kajutu.

I když jsem Vandarské nájezdníky viděla už dřív – když se dostali na mou loď a unesli mi sestru – Raas, který mi právě vyhrožoval smrtí a pak nařídil svému válečníkovi, aby mě odvedl, byl jiný než ostatní. Za prvé měl na sobě černé řemeny křižující jeho hruď v obou směrech a kožené štíty chránící jeho ramena jako ebenové šupiny. Zápěstí mu lemovala kůže a opasek měl posetý kovem. Každý jiný Vandar, kterého jsem viděla, měl holou hruď, kromě toho, který unesl Astrid, a proto jsem si myslela, že tenhle chlap je on. A taky měli oba hranaté čelisti a plné rty, pro které by každá žena zemřela. Dávalo smysl, že tenhle Raas je bratr toho druhého, i když jsem měla pocit, že tamten válečník vypadá vedle tohoto jako kočička.

Ani se na mě nepodíval, když odcházel pryč.

„Ani náhodou!“ Vykopla jsem, když ke mně druhý nájezdník postupoval.

Ačkoli byl obrovský a ozbrojený starobyle vypadající sekerou, jeho pohled nebyl dravý. Vlastně vypadal, že by byl nejraději kdekoli jinde než se mnou. Když se moje pata dotkla jeho holeně, zavrávoral. „Tvekking člověk.“

„Já s tebou nepůjdu.“ Snížila jsem se do útočného podřepu. „Je mi jedno, co ten kretén říkal.“

Vandar, který se mnou uvízl, zúžil oči. „On je Raas, a jestli říká, že půjdeš, tak půjdeš.“ Jednou rukou se vymrštil, otočil mě dřív, než jsem ho stačila zastavit, a připlácl mě ke zdi. Rychle mi spoutal ruce a pak se mnou trhl, abych stála čelem k němu. „Už je to hotové. Neptej se mě proč.“

Když mě hnal ven z kajuty a chodbou, byla jsem ráda, že jsme nenarazili na nikoho z posádky. To znamenalo, že dostali můj rozkaz schovat se a teď jsou schovaní pod podlahovými panely a čekají, až Vandaři odejdou. Jednou z výhod získání nákladní lodi od pašeráka bylo, že byla plná úkrytů. A ne jen tak ledajakých skrytých přihrádek – prostorů, které vyžadovaly kódy k otevření nebo byly přihrádkou v přihrádce.

Nikdy předtím jsem je nepoužila – a nikdy jsem nemusela – ale v žádném případě jsem nehodlala přijít o dalšího člena posádky kvůli Vandarům. Když nás Vandarové napadli poprvé, měli jsme štěstí, ale tušila jsem, že podruhé už ho mít nebudeme. Jakmile se nájezdníci zaměřili na naši loď, vydala jsem rozkaz, aby se všichni ukryli. Bohužel jsem byla příliš zaneprázdněna snahou uzamknout ovládání lodi, než abych se schovala – nebo oblékla. Když mě Vandar vedl k hangáru, začala jsem litovat, že jsem nedala přednost kalhotám.

Když jsme dorazili do hangáru, ztěžka jsem polkla, když jsem uviděla Vandarův transportér. Dokonce i jejich funkční plavidlo vypadalo hrozivě, s černým trupem a křídly roztaženými do stran zejícího břicha lodi. Nájezdníci s holými hrudníky valili po rampě sudy a po dvojicích nosili bedny.

„Proč mi berete můj náklad a zásoby?“ Křikla jsem a na chvíli zapomněla, že právě to Vandaři dělají – vykrádají lodě.

Raas stál dole na rampě, očima mě sledoval, jak mě táhnou dopředu, a jeho ocas za ním rychle švihal. „Co je ti do toho? Jsi jediná na lodi a jdeš s námi.“

Stiskla jsem rty. Ten bastard mě chtěl přimět k blafování. Věděl snad, že mu lžu o posádce?

„Byla by škoda, kdyby zásoby přišly nazmar,“ pokračoval. „Ne, když je někdo může využít.“

Žaludek se mi sevřel při představě, že by moje posádka vyšla ven a zjistila, že loď je zbavená všeho, co by potřebovala k přežití. Alespoň že můj první důstojník byl chytrý. Věděl by, jak se dostat na blízkou základnu a najít pomoc. Kdyby to byl Zagrath, bylo by to ještě lepší. Zagrathové by jistě rádi pomohli posádce, která přežila Vandary.

I když práce pro Zagrathy zanechávala v ústech nepříjemnou pachuť, opravdu nenáviděli Vandarské nájezdníky víc než cokoli jiného. Nejspíš proto, že povstalečtí válečníci byli jediným důvodem, proč se Impériu nepodařilo upevnit svou moc v galaxii. Bez ohledu na to, kolik kolonií se snažili nasadit do služby, Vandar jim vždycky šlapal na paty a terorizoval jejich vojáky. Kdybych Vandary tolik nepohrdala za to, že mi unesli sestru, možná bych byla ohromena jejich naprostou houževnatostí.

Bojovník, který mě držel za ruce, mě začal táhnout po rampě na Vandarskou loď, ale já jsem se mu vytrhla a otočila hlavu, abych se podívala na vůdce. „Vzal jsi všechno, co mělo na mé lodi cenu. Proč mě tu nenecháš? Slibuju, že jsem víc potíží, než za kolik stojím.“

Jedno z jeho tmavých obočí sebou škublo, jak si mě prohlížel. „To je snad první pravdivá věc, kterou jsi mi řekla, ženo.“ Pobavení opustilo jeho výraz. „Měla bys mi poděkovat, že jsem tě vzal. Myslel jsem si, že budeš chtít být daleko, až vyhodíme do vzduchu tuhle starou loď.“

Podlomila se mi kolena a druhý Vandar mě musel chytit, než jsem dopadla na podlahu. „Cože? Ty chceš vyhodit mou loď do vzduchu?“

„Sympatizanti Zagrathu musí být potrestáni.“ Naklonil ke mně hlavu. „Proč tě to zajímá? Vždyť už ji nikdy neuvidíš.“

Zvedl se mi žaludek a v krku jsem ucítil žluč. Nemohla jsem dopustit, aby moji posádku vyhodili do povětří. Tohle si nezasloužili. Vzpomněla jsem si na každého člena své nesourodé posádky – většina z nich se stejně jako já jen snažila přežít – a pak jsem si představila, jak umírají v ohnivém výbuchu. To jsem v žádném případě nechtěla dopustit. Ne, pokud jsem tomu mohla nějak zabránit.

Vytrhla jsem ruku ze sevření druhého nájezdníka a seběhla po rampě tak, abych stála před Raasem. „Prosím,“ žadonila jsem a hlas se mi lámal. „Prosím, nevyhazuj to do vzduchu.“

Jeho pohled sklouzl po mém těle a přistoupil ke mně blíž. „Co se stalo s tou ženou, která byla ochotná mě udeřit?“

„Za to se omlouvám,“ řekla jsem a nenáviděla skutečnost, že se před tímhle nájezdníkem prakticky plazím. Přinutila jsem se setkat se s jeho očima, i když jeho pohled stále volně bloudil po mém sotva oblečeném těle.

„Ne, neomlouváš.“ Jeho pohled se upřel na můj. „Řekni mi, proč chceš, abych ušetřil tuhle smutnou loď.“

Dech se mi zadrhl v hrdle. Nedokázala jsem si připustit, že moje posádka je poschovávaná pod podlahových panelech lodi. On a jeho válečníci by je vytáhli ven a udělali by s nimi kdoví co. Kdyby nás všechny považoval za spiklence ze Zagrathu, mohl by se cítit ospravedlněn, že všechny popravil.

„Zachránila mi život.“

Jeho výraz se stal zvědavým, ale mlčel, jak na mě zíral.

„Neměli jsme se sestrou žádné peníze a dva dny jsme nejedly. Přemluvila jsem se v kartách k vysoké sázce a vyhrála jsem tuhle loď.“ Podívala jsem se na své nohy, jak ze mě příběh vyprchal, a snažila se zapomenout, že se o tuto vzpomínku dělím s brutálním nájezdníkem, který dost možná zabije celou mou posádku. „Byli jsme s Astrid tak nadšené, že jsme přišly na palubu a najedly se jídla, které zůstalo v kuchyni. Díky téhle lodi jsem už nemusela vyměňovat laskavosti za jídlo. Od té doby, co jsem kapitánem, jsem nikdy nemusela dělat něco, co jsem nenáviděla, abych přežila.“

„Až do teď.“ Jeho hlas byl smrtícím mručením. „Půjdeš se mnou, abys přežila.“

„To není moje volba,“ řekla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Jeho černé oči se zableskly. „Pak ti dám na výběr, samičko. Když půjdeš se mnou, nevyhodím tvou loď do povětří.“

Na okamžik jsem byla zmatená. „Dobře, ale já už jsem s tebou chtěla jít.“

„Šla jsi se mnou jako můj neochotný vězeň.“ Sklonil obličej k mému a jemně mi zašeptal do ucha, zatímco se jeho ocas obtočil kolem mých nohou a chlupatá špička mě lechtala na zadní straně holých stehen. „Chci, abys to udělala dobrovolně.“

Z jeho tichých slov mi přeběhl mráz po zádech a rozechvěl se mi tep. Nenáviděla jsem, že mě moje tělo zrazuje, když se tenhle Raas přiblíží. Měla bych k němu cítit jen nenávist. Ne… tohle.

Nadechla jsem se, abych se uklidnila. „Udělám cokoli, když ušetříš mou loď.“

„Cokoli?“ Vjel mi rukou do vlasů, zaklonil mi hlavu a upřel na mě oči. „Zdá se, že už nejsi tak dobrý hráč jako dřív.“