DP - 11. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Možná to bylo tím, že vyrůstal obklopený bohatstvím, které bylo ohromující i neskutečné zároveň, ale pohled na peníze s Michelem nikdy moc nedělal. Ne jako s některými lidmi, kterým se při pohledu na naskládané bankovky na stole prakticky sbíhaly sliny.

Jednou viděl, jak dědeček koupil babičce třicetikarátový zlatý lustr velikosti malého auta, aby ho pověsil do její knihovny, jen proto, že si myslel, že by tam prostě hodil. Jeho vlastní máma si ke svým čtyřicátým narozeninám koupila soukromý tryskáč a když prodejci podávala svou kartu k jeho zaplacení, ani se neptala na cenu. Hodinky, které měl právě teď na svém zápěstí, stály dobrých pět táců, a to ještě předtím, než vzal do obchodu, kam chodil, aby zajistili, že budou stále natažené a bude na nich přesný čas.

Peníze pro něj nebyly novým pojmem. Nebylo na nich nic, co by mu připadalo zvlášť zázračné, protože byl ohledně nich otupělý. Bezpochyby to bylo způsobné jeho neuvěřitelným privilegium zírat na ně – někomu by mohlo připadat nechutné, když předpokládali, že si opravdu neváží jejich hodnoty, i když tomu tak nebylo.

Prostě pro něj neznamenalo žádný rozdíl, když byly peníze kolem něj. Což bylo tématem na jindy, ale zjistil, že mu to také dělalo hodně dobře, když byly peníze na stole.

Všichni ostatní v místnosti?

Ti peníze sledovali.

On?

Nedělalo to na něj nijak extra dojem.

Táta rád říkal, že od mužů, kteří byli uchváceni malou hromádkou bankovek, nikdy nevzešlo nic dobrého. Nedalo se jim věřit, že se jich nedotknou. Vypadalo to jednoduše, že? Dante měl pravdu, správně.

Michel nikdy neměl chuť natáhnout ruku a položit ji na něco, co mu nepatřilo jen proto, že to vypadalo pěkně a připadalo mu to cizí. I když pro někoho jiného? Stalo se to neustálým nutkáním bojovat.

V tomhle byznysu nic dobrého.

„Micheli, jsi další,“ řekl Sal.

Výběr poplatků byl další koncept, který pro něj nebyl ničím novým. Když vyrůstal, zpovzdálí sledoval nejednu schůzku s výběrem poplatků, kdy táta seděl v čele stolu a přijímal své platby od každého Capo v la famiglia. V době, kdy byl na střední, kdy obchodoval s drogami, se také nejednou zapojil do tradice Cosa Nostra a část svého výdělku musel odevzdávat jednomu ze svých bratranců, kteří se dostali do řad mafie.

Jednou za měsíc se lidé scházeli, aby se setkali s tím, komu dlužili svůj podíl, a předávali ho. Nebyl to opravdový výběr poplatků – k tomu docházelo, když mafián vzal svou část z výdělků, které vydělal z několika různých byznysů, včetně lidí jako Michel, a odevzdával je muži, který vedl rodinu. Bossovi. Jako byl Michelův táta.

Měl to štěstí, nebo alespoň mu to lidé říkali, že byl na obou koncích spektra. Člověkem v první linii, která vydělával peníze pro Capo, a člověkem v místnosti, když ten dotyčný Capo přinesl svůj výdělek svému bossovi, aby mu zaplatil jeho podíl. Když Capo platili své podíly, chápal, co se teď dělo, a velice dobře věděl, co se stane, až si Sal odevzdá část svého dílu výš.

Některé detaily se při vybírání poplatků mohly mezi jednotlivými rodinami lišit. Věci jako kolik procent by člověk ze svých výdělků zaplatil nebo jak by to bossovi zaplatil, ať už to bylo prostřednictvím obálky naplněné hotovostí, nelegálního převodu prostřednictvím offshoreových účtů bank nebo dokonce zanechání peněz v bezpečnostní schránce. To však byly jen drobné detaily.

Ale samotná tradice?

Výběr poplatků?

To se nikdy nezměnilo.

Člověk musel bossovi zaplatit vždy.

Když se předchozí muž vrátil zpátky na své místo, Michel přistoupil ke stolu v restauraci. Stůl už byl z poloviny zaplněný stohem bankovek, pečlivě rozdělených po nominálních hodnotách. Stačilo, aby se ten muž – nový bookmaker, jak si Michel pomyslel – znovu ohlédl po vší té hotovosti.

Sal měl před sebou černý zápisník, do kterého si zapisoval iniciály každého člověka a peníze, které přinesl. Muž se tak ujišťoval, že ho nikdo neobere, když mohl procházet měsíce zpátky trendy v platbách a všem ostatním. V jednotlivých měsících byly vždy trochu rozdíly, ale nic zásadního. A pokud měl někdo neustálé odchylky, pak měl Sal důkaz, který na něj zíral, aby se s tím problémem vypořádal.

To nikdo nechtěl.

Pokud by ten zápisník otevřel kdokoli jiný, neměl by tušení, na co se díval. Sal však nevypadal, že by s tím měl sebemenší problém, protože věděl naprosto přesně, co dělal, aby měl přehled o svých penězích a lidech.

Ještě předtím, než na něj Sal promluvil, si tam už škrábal Michelovy iniciály – M.M. „Do toho a zaplať.“

Michel, kterého nezajímal zbytek peněz na stole, ani ostatní lidé v místnosti, kteří čekali, až na ně přijde řada, aby zaplatili nebo odešli, vytáhli deseticentimetrový svazek bankovek, které vydělal za poslední měsíc. Další měsíc práce pro Sala jako dealer. Celkem skoro tři. Velká část z něj byla připravena soustředit se jen na to, kvůli čemu do Detroitu přijel.

Studium medicíny.

Než mu Sal stačil říct, aby to udělal, už vložil polovinu bankovek do automatu, který je snadno spočítal a vyplivl na druhou stranu. Jakmile prošla půlka hromádky, stroj hlasitě zapípal a na obrazovce se objevilo číslo napsané digitálními, červenými číslicemi. Sal přikývl a namířil perem na stroj. Pak sebral úhlednou hromádku na druhé straně, jen aby ji začal rozdělovat podle nominálních hodnot.

A také přepočítávat.

Protože navzdory tomu, že měl stroj, který za něj hotovost počítal, byl Sal zvláštní. Stejně jako všichni ostatní mafiáni. Každý muž, kterého Michel v tomto životě znal, rád říkal, že mafie je byznys s nikláky a deseticenty. Každý jednotlivý cent se musel spočítat, přepočítat a případně znovu zkontrolovat.

„Znovu,“ řekl Sal.

Michel vložil do přístroje druhý balíček. Capo zatím pracoval na bankovkách ve své ruce. „Na začátku měsíce mi začala škola, takže tohle je moje poslední.“

Byl konec září a stěží stihl mrknout.

Sal přikývl. „Pokud v tom chceš pokračovat, dokud tady budeš -“

„Vlastně raději ne.“

Capo se uchechtl.

„Zaměstnává tě, co?“

Nebyl tak zaneprázdněný.

Prostě jen skončil, alespoň tady v Detroitu. Nebyl tak hloupý, aby ve velkém schéma věcí nerozpoznal některé své problémy. Doma by se s těmi sračkami, které tady dělal, nikdy nesmířil prostě proto, že byl synem Danteho Marcello. Bossovo dítě, které fušovalo do rodinného byznysu a nic víc. To mu zajišťovalo respekt, kterého se mu zde nedostávalo.

Bylo to od něj malicherné?

Trochu.

Nic to neměnilo na skutečnosti, že to byla pravda.

„Musím se soustředit,“ řekl Michel, „takže tohle je moje poslední.“

Což také nebyla lež. Když znovu začal s přednáškami v druhém ročníku své lékařské fakulty, snažil se pokračovat v dealování, ale bylo to velice slabé. A ani nešlo o cestu, ve které by chtěl dál pokračovat.

„To zní v pohodě.“

Automat zapípal a na displeji se objevilo číslo jen o pár dolarů nižší, než bylo u první půlky platby. Sal si sám pro sebe potichu zamumlal – uznale a pochvalně, protože to byl jediný způsob, jak cokoli řekl, aby dal svým lidem najevo, že si myslel, že za tenhle měsíc odvedli dobrou práci a přinesli solidní peníze.

Michel to však nikdy neudělal pro peníze.

Ten zvuk pro něj nic neznamenal.

„Můžeš jít,“ řekl Sal a vedle jeho iniciál si do zápisníku naškrábal číslo. „A nezapomeň držet hlavu skloněnou, jo?“

Michel přikývl. „Máš to mít.“

Otočil se, připravený zamířit vzdušnou čarou přímo ke dveřím a pryč odtamtud. Na odpoledne měl plány a chtěl se k nim dostat dříve než později. Zejména když tyto plány zahrnovaly sexy zrzku se zelenýma očima, o které by přísahal, že když se na něj podívala, odrážel se na něj celý svět.

„Ach, ještě jedna věc, než zapomenu,“ zavolal Sal do jeho zad.

Michel se zastavil a ohlédl přes rameno. „Co?“

„Na konci října máme setkání. Byl jsi požádaný, abys tam byl.“

„Jaké setkání?“

„Takové, kterého se máš zúčastnit.“

Až na to, že z druhého ročníku studia uplynul teprve měsíc a opravdu neměl čas někam běhat jen proto, že mu to řekl Sal. „Jo, ale -“

Sal se na něj s přimhouřenýma očima podíval. „Není to prosba a nebylo to ani svolení k tomu, abys mi kladl jakékoli otázky.“

Dobře, tedy…

„Dobře,“ zamumlal.

Nechalo ho to neklidného.

„Tohle nepodělej, Marcello.“

Tehdy to věděl…

Díky tomu, že nepoužil jeho přezdívku.

Se Salem už nebyli přátelé.

S tím byl v pohodě.

• • •

„Tvůj táta zvažuje, že se brzy vydáme na výlet do Kalifornie,“ řekla mu máma po telefonu, když Michel stoupal po schodech do malého domu, který měl pronajatý. Byl lepším než nějaké zkurvené byty poblíž koleje a mnohem lepší než koleje. Když chodil do školy, sice to znamenalo nutnost cestovat dál, ale to mu nevadilo. „A myslela jsem si, že bych ho možná dokázala přesvědčit, aby se zastavil i v Michiganu.“

Představa, že by se rodiče zastavili na návštěvě, ho udělala šťastnějším, než si myslel, že by se mohlo stát. Po létě, které strávil tím, že pobíhal z jednoho konce Detroitu na druhý, nechal se zmlátit na sračky a ještě víc… dobře, ta návštěva by byla fajn. Teď, když byl konec září a blížil se říjen, byl připravený hodit léto za hlavu, jak jen mohl.

„Možná se mi dokonce podaří přesvědčit Catherine, aby přijela i ona,“ řekla máma.

Tomu se zasmál. „Aby si mohla stěžovat na město, jako to dělá, když je v New Yorku?“

„Ona si ne-“

„Trochu jo, mami.“

„Jo, dobře, je to tvoje sestra.“

A on ji zbožňoval.

Většinou.

„Kdy myslíš, že přijdete?“ zeptal se.

„Pravděpodobně na Nový rok, protože jsi říkal, že se na svátky domů nevrátíš. Ale je to i kvůli Dantemu. Víš, jaký je tvůj táta, když chci, aby si se mnou udělal výlet. Musí všechny věci naplánovat. Takový vrtkavý chlap. Musí dělat všechno mnohem těžší, než to ve skutečnosti je.“

Dokázal si představit, že když to říkala, obracela oči v sloup a dělala ciráty jen proto. Rodiče občas vypadali jako dva úplně odlišní lidé, kdy by se člověk mohl divit, jak se vůbec mohli vzít a zamilovat se do sebe. Nebyl jedním z těch lidí, protože na ně měl soukromý pohled – ve více ohledech, než do kterých byli lidé zasvěceni, si byli mnohem podobnější než ostatní.

„Dobře, dej mi vědět, kdy přijedete, a já si na to vyhradím čas, jo?“ požádal.

„Ach, potřebuješ si udělat čas na svou vlastní mámu, že?“

Usmál se. „Nikdy, mami. Všechen můj čas je tvůj.“

„To bys raději měl.“

Italské mámy a jejich chlapci.

Nikdy se to nezměnilo.

„Vím, že ti tohle moc neříkám… ale hlavně proto, že ses nikdy nezeptal, Micheli,“ řekla a tón hlasu jí zjemněl tak, jak se to stávalo jen tehdy, když mluvila se svými dětmi, „ale Catherine – tvoje matka, ne tvoje sestra – by na tebe byla velice hrdá, stejně jako jsme my. Doufám, že to víš.“

„O tom opravdu vážně nepřemýšlím, mami.“

Na chvíli ztichla. Teprve pak řekla: „Dobře, pokud to někdy uděláš, jsem si jistá, že k tomu dospěješ.“

Zastavil na schodišti, jen stopu od vstupních dveří. Když se podíval stranou, nedokázal ze sebe úplně setřást tíhu, která mu v tu chvíli spočívala na ramenou. Na jeho biologické matce bylo mnoho věcí, které nevěděl, ale ne proto, že by je Catrina držela zpátky. Bylo to proto, že ho nikdy nenapadlo se zeptat.

„Myslíš, že mě milovala, mami? Vím, že jsi říkala, že jsem se narodil kvůli špatným okolnostem, a ne proto, že si tu situaci vybrala ona, ale –“

„Zemřela z lásky k tobě. Milovala tě tak moc, že zemřela pro tebe.“

„Jo, dobře.“

„A teď zpátky k tobě.“

Přistoupil ke vstupním dveřím svého domu, vytáhl sadu klíčů, aby je odemkl, a přitom zakoulel očima. „Na mně není nic zajímavého, mami.“

„Vyhýbáš se problémům?“

„Jasně.“

Většinou.

Věděl, že bylo lepší říct mámě přesně tohle. Jistě, rodiče o jeho rozhodnutí fušovat do rodinného byznysu v době na střední nikdy moc nemluvili, ale nevěděl, zda to bude stejné, když to dělal ve zcela jiném státě než oni, a táta nemohl. neovládal muže kolem něj.

Takže…

Zmlkl.

Catrina říkala něco dalšího, ale neposlouchal ji. Mnohem víc ho zmátla skutečnost, že mu někdo otevřel dveře dřív, než stačil otočit klíčem v zámku. Při pohledu na ženu na druhé straně prahu, která se usmívala, zapomněl na to, že měl mámu stále na telefonu.

„Měla jsi sem dorazit až později, Gabbie,“ řekl.

Jeho dívka na něj mrkla. „I když hodláš si stěžovat?“

„Gabbie?“

V telefonu zaslechl mámin hlas. To ho rychle vrátilo zpátky do reality. Vešel do domu, s jedním prstem zvednutým, čímž žádal Gabbie o vteřinu ticha, a zavřel za sebou dveře. „Omlouvám se, mami, já jen... mám tady u sebe kamarádku. Zavolám ti zpátky, ano?“

„Kamarádku?“

Skrz zuby se nadechl a po očku si prohlížel Gabbie, jak na něj přes rameno mávla prsty a zmizela chodbou pryč. Zmínil se, že na sobě neměla nic jiného než jedno z jeho triček? Protože jo, kurva. Sakra, dokonce takhle otevřela dveře. Dřív, než stihla zahnout za roh, aby zamířila k jeho ložnici, získal pohled na její zadeček.

Neměla ani kalhotky.

Jo, dobrý bože.

Protože Bůh k němu byl tak milosrdný.

Dobře, uměl si představit, jak to dopadne.

Dobře.

Skončí to velice dobře.

„Micheli, kamarádka?“ zeptala se máma.

Neexistovalo nic jiného než máma, co by mu připomnělo, proč právě teď nemohl mít erekci, nebo proč se stydět za tu, která mu narůstala v džínách. „Jo, mami, kamarádka. Taková, o kterém si myslím, že by se ti líbila. Takže se k ní vrátím a –“

„Zavoláš mi později,“ řekla s mazaným úsměvem v tónu hlasu. „Protože mi ohledně tohohle zavoláš.“

„Pokusím se.“

„Micheli -“

„Miluji tě, mami.“

Hovor zavěsil rychleji než kdy dřív, všechny své sračky upustil na zem přímo chodbě. Cestou domem ze sebe shazoval své oblečení. Když se dostal do ložnice a našel Gabbie sedět na kolenou uprostřed postele, byl téměř nahý. Prsty svírala lem a výstřih jeho trička, kroutila jimi a tahala za látku, aby po něm blýskla svým nahým bříškem a špetkou kundičky.

„Kurva. Zabíjíš mě tady,“ řekl.

Zasmála se. „Ale to je ta zábavná část.“

Nemýlila se.

Blýskla po něm zafóliovým balíčkem, a přitom se na něj zlomyslně usmála úsměvem, ve kterém mu ukázala i zuby. Balíček odhodila na konec postele. Nedokázal ze sebe shodit zbytek oblečení ani si ten kondom nasadit dost rychle. Měl pocit, že se mu při tom prsty až moc pletly. Na posteli už ležela na zádech, po polštáři se jí rozlévaly rudé kadeře. Vplížil se mezi její stehna, rukama jí je svíral, aby jí je roztáhl ještě víc.

„Bože, jo,“ zamumlala.

Užíval si bodnutí jejích nehtů, kterými přejela po jeho zádech, když se do ní zabořil tak hluboko, jak se jen mohl dostat do nebe, které představovala její kundičkou. Na tom, jak ho pokaždé vzala, protáhla se pro něj a pokryla svým vzrušením, bylo něco, co ho přivádělo k šílenství.

Když jí pustil, nohama ho sevřela kolem pasu. Udělal to jen proto, aby se mohl rukama zaplést do jejích vlasů. Nebo alespoň jednou z nich. Druhou vyhledal její hrdlo a začal do ní opravdu bušit. Cítil, jak jí pod jeho dotekem silně pulzoval tep srdce. Každý zvuk, který vydala, vibroval přímo do jeho dlaně.

„Tvrději,“ slyšel její šeptání.

Rukou vyjel po jejím hrdle výš, sevřel ji za místečko těsně pod její čelistí a přiměl ji zaklonit hlavu dozadu. Rozšířenýma zelenýma očima sledovala, jak se nad ní vznášel. Jejich těla se pohybovala v rytmu, který mu teď připadal známý. Rty se jí chvěly, celá se pod ním chvěla. Dostávala se k orgasmu čím dál blíž, svými nehty se do něj zarývala hlouběji. Dotýkal se jí přesně tak, jak potřebovala.

Kurva, jo.

„Pojď, pojď,“ tlačil na ni. „Dej mi to.“

Udělala se.

A bylo to úžasné.

Křičela jeho jméno, na krku i na prsou se jí objevil růžový ruměnec. Bylo to tak zatraceně dokonalé. A právě, když se mu záda napjala svým vlastním přicházejícím orgasmem, sklonil hlavu, aby mezi zuby sevřel její bradavku. Netrvalo to téměř žádný čas, aby přepadl přes okraj, udělal se do latexu, a přitom ji přišpendlil k posteli.

„Mmm.“

Při jejím drobném šťastném zvuku se do jejího poprsí rozesmál. Během okamžiku se změnila z divoké do sladké, a to se mu líbilo.

Byl zcela bez dechu, ale cítil se lépe než za několik posledních dní. Zeptal se jí: „Slyšela jsi o setkání, co se má konat koncem října?“

„Za měsíc?“

„Jo, zlato.“

Nevěděl, zda setkání, o kterém se Sal zmínil, bude zahrnovat Iry, ale usoudil, že by se jí měl alespoň zeptat. Po střelbě ji její otec držel celý týden u sebe doma, ale pak dostala záchvat, který ho zřejmě přesvědčil, že je na čase poslat ji domů. To bylo před dvěma týdny – takže těžko říct, zda o možném setkání něco věděla nebo ne.

Navíc Sal neřekl žádné podrobnosti.

Možná ani nepůjde o Iry.

Až na to… kdo jiný by to mohl být?

Zvedla hlavu výš, aby když promluvila, na něj viděla. „Ne, nic jsem neslyšela. Ale pokud něco takového existuje, zjistím to.“

Se zazubením je oba převalil tak, že na něm seděla. Na rty jí vtiskl rychlý, tvrdý polibek, čímž oběma znovu sebral dech. Právě s ní šukal, ale už teď, když se pohybovala na jeho stále polotvrdém penisu, byl znovu připravený na další kolo.

„To je to, co na tobě kurva miluju,“ řekl do jejích rtů.

Byla v prdeli.

Ztuhla. „Opravdu?“

Se zamrkáním se mírně odtáhl. „Co?“

„Miluješ mě?“

Nemusel o tom ani přemýšlel.

Ne opravdu.

Nikdo nikdy neřekl, že láska musí dávat smysl.

Nebo dokonce… být rozumná.

„Zcela až moc,“ připustil.

Spodní ret zachytila mezi zuby a zašeptala: „Dobré vědět, Micheli.“

„Proč?“

„Je jen spravedlivé, že když já miluji tebe, pak bys měl milovat i ty mě.“

Ach.

Měla pravdu.

Bylo to dobré vědět.

Usmála se na něj, i když byl její úsměv zároveň trochu plachý. „Vím, že jsi zaneprázdněný školou a já taky, ale -“

„Udělám si na tebe čas. Vymyslím to.“

To byl slib.

Možná by to bylo jen jednou týdně, nebo dokonce jen hodina každých pár týdnů. Nezáleželo mu na tom, dokud ten čas bude s ní.

„To bys raději měl,“ řekla.

Prostě ji znovu políbil.

• • •

Díky Gabbie Michel ještě pár týdnů, než k němu vůbec došlo, zjistil, že setkání bylo ve skutečnosti něco jako schůzka mezi Italskou Vannozzo Cosa Nostra a irskou rodinou Casey. Díky tomu měl dost času, aby si myslel, že byl připravený na to, co se může stát, až se to konečně stane, ale očividně se mýlil.

Také se nakonec na poslední chvíli změnil termín, takže místo toho, aby se setkání konalo na konci října, byla nachystané na první listopadovou sobotu. Také kvůli tomu cítil chlad ve vzduchu, ale nemyslel si, že to bylo jen díky větru.

Při pohledu na irskou vlajku, která hrdě visela nad dveřmi hospody, před kterou vystoupil ze zadní části auta, ztuhl. Sal už čekal u obrubníku, s rukama založenýma na hrudi. Když se k němu přiblížil, Sal mu jednu podal.

„Dneska se ti podařilo obléct si sako,“ řekl Sal.

„Oblékám se dobře i v běžné dny...“

„Jistě, jistě. Takže kočka je venku z pytle?“ Sal ukázal na dotyčnou vlajku a trochu se ušklíbl. „Teď už víš, kvůli čemu tady jsi.“

„Ukáže se dneska na tomhle setkání i boss Vannozzo?“

Sal sám pro sebe cosi zamumlal. „Ne, bylo mi řečeno, že ty jsi ten New Yorkský sráč, kdo tenhle problém způsobil, takže se s tím vypořádej sám.“

„Zajímavé.“

Michel si nebyl jistý, zda tomu věřil nebo ne. Každý boss, kterého v Cosa Nostra znal, by se rychle ujistil, že je na schůzce, která zahrnovala i jinou rodinu. Zejména když ta rodina byla ve stejném městě jako on.

Sala však ohledně té lži nevyzval.

Teď na to nebyl ten správný čas.

Zatímco ze svých aut vystupovali další Italové, Sal se natáhl a pevně ho sevřel za rameno. „Svolal ho Irský boss a já jsem byl tak laskavý, že jsem vyhověl s tvou účastí. Nepotřebujeme, abys způsobil další problémy, že?“

Proč to byl právě on?

Nebyl to jen on.

Nebyli Italové těmi, kdo se do tohohle rozhodli jít a poté, co už vyřešil problém s irským bossem, ze sebe udělat osly? Uzavřel dohodu a byl to Sal a jeho muži, kdo se rozhodli jít proti ní, aniž by se zajímali o to, co si o tom myslel on.

Možná zamíchal obsah hrnec.

Ale nepřivedl jeho obsah k varu.

„Takže,“ pokračoval Sal a s Michelem po boku mířil ke dveřím hospody. „Zúčastníme se tohoto setkání. Ty budeš sedět vedle mě a budeš mlčet. Pak uvidíme, kde se odsud dostaneme dál.“

„A jsi ochotný mluvit o míru?“ zeptal se Michel.

Sal se zasmál. „Nic takového jako mír s Iry neexistuje.“

Správně.

Tak co tady vůbec dělali?

Na se Michel stále snažil přijít.

A Sal taky.

Jak tohle kurva skončí?