Plundered - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Kaalek

„Jsi si tím jistý, Raasi?“

Otočil jsem se na patě a můj kožený bojový kilt mě udeřil do stehen. „Říkal jsem ti to. Sundat tu nákladní loď z oblohy je příliš snadný trest. Chci vidět jejich obličeje, až se dozvědí, že je Vandar pronásledoval a zničil.“

Můj majak se na mě zamračil, jeho tmavé oči se zúžily a jeden z černých copů mu visel přes čelo. Jako můj nejdůvěryhodnější válečník a můj zástupce ve velení měl za úkol mě varovat před nebezpečím. Jako válečník vandarských nájezdníků jsem ho málokdy poslechl.

„Jorle.“ Poklepal jsem mu rukou na holé rameno. „Pronásledovali jsme tuhle smutnou loď po celém sektoru.“ Roztáhl jsem doširoka paže. „Tvek, v tomhle sektoru vůbec nemáme být.“

„O to víc bychom měli vypálit torpéda a skoncovat s tím.“ Jorl přelétl pohledem k široké obrazovce, která se rozprostírala na vzdáleném konci velitelské paluby, a k potlučené nákladní lodi, kterou jsme zneškodnili. „V našem vlastním sektoru je spousta Zagrathských lodí, které můžeme napadnout.“

Zavrčel jsem a mávl na něj, aby mě následoval, když jsem opouštěl velitelskou palubu. „Kdyby se o to můj starší bratr postaral tak, jak se sluší a patří na Raase z Vandaru, nemuseli bychom tu být. Kdyby tuhle loď zničil, místo aby se nad nimi smiloval a vzal si jednu z jejich samic, nemohli by na něj poslat Zagrathskou říši a téměř zničit jeho hordu.“

„Ano, Raasi.“ Můj majak mě oslovil mým titulem, když mě následoval železným labyrintem, kterým byl náš válečný pták. Osvětlení bylo tlumené, jak to měl Vandar raději, a já znal cestu nazpaměť. Skákali jsme po schodech a drkotali po zavěšených chodnících, kov nám chrastil pod tlustými botami.

„Nesouhlasíš s tím, abych vedl tuhle přepadovou misi?“ Zeptal jsem se a sklouzl po zábradlí točitého schodiště.

Jorl zaváhal. „Myslím, že je to zbytečné. Jsi Raas Kaalek z Vandaru, druhý syn legendárního Raase Bardona. Těmihle lidmi se nemusíš zabývat.“

Při jeho popisu mé osoby jsem sebou trhl. Druhý syn. Bez ohledu na to, kolik bitev jsem vyhrál nebo kolik lidí se zachvělo při vyslovení mého jména, vždycky budu druhý syn. Sevřel jsem ruce v pěst podél boků a zastavil se. „A co říkají o mně, majaku?“

Jorl do mě málem vrazil. „Že jsi nejkrutější Raas a vyhráváš bitvy, které by nikdo neměl vyhrát.“

Ostře jsem přikývl. „A říkají to proto, že zůstávám na velitelské palubě a dívám se, jak za mě bojují ostatní? Ne. Říkají to proto, že jsem prolil víc Zagrathské krve než kterýkoli z mých bojovníků.“

„Ano, Raasi.“

Otočil jsem se a znovu se vydal na cestu, ale můj hněv už vyprchal. „Vím, že mi chceš jenom rozumně poradit, Jorle, ale já vedu tuhle nájezdnickou skupinu.“

Došli jsme k širokým dveřím vedoucím do hangáru a on mi položil ruku na paži. „Nemusíš nic dokazovat, Kaaleku. Jsi Raas. V našem světě není nikdo vznešenější. A nejen to, právě jsi zničil Zagrathskou bitevní loď a zachránil hordu svého bratra. Měli bychom oslavovat tvůj úspěch a ne se zabývat bezcennou lidskou nákladní lodí.“

Setkal jsem se s jeho očima. Kdyby mě takhle oslovil kterýkoli jiný válečník, urazil bych mu hlavu jediným máchnutím své válečné sekery. Ale Jorl byl můj majak. Byl to jediný válečník, který mě tak dobře znal a dokázal se mnou mluvit jako se sobě rovným.

Jorl byl se mnou už od doby, kdy jsem se ujal role Raase. Byl stejně loajální jako moudrý, ale jeho logická mysl nekrmila mou potřebu pomsty a slávy. Možná měl pravdu, pokud šlo o naše vítězství nad Zagrathem, ale nechápal, že ani oslava mou potřebu neuspokojuje. To dokázala až další bitva a další vítězství.

Mírně jsem naklonil hlavu. „Máš pravdu, že si naše horda zaslouží příležitost vypustit trochu páry. Až se vypořádám s tímhle podrážděním, oslavíme naše vítězství.“ Pohlédl jsem na jeho ruku na svém rameni. „Ale zatím musíme přepadnout jednu loď.“

Spustil ruku a sklopil oči. „Ano, Raasi.“

Vstoupil jsem do hangáru a prohlédl si bojovníky, kteří nastupovali do transportéru. Jako všichni Vandarští válečníci byli vysocí a širocí, bronzovou kůži jim zakrývaly jen bojové kilty. Tmavé rovné vlasy jim dlouze visely kolem ramen a dlouhé ocasy zakončené černou srstí se jim chvěly v očekávání bitvy.

Prošel jsem dlouhými kroky kolem nich, lehce naskočil do lodi a otočil se k nim čelem. „Jste připraveni přinést slávu Lokkenovi a starým bohům?“

Souhlasně zařvali.

Zvedl jsem vysoko paži. „Za Vandar!“

Zapumpovali pěstmi do vzduchu. „Za Vandara!“

Můj majak vyskočil na palubu vedle mě a já na něj vytřeštil oči. „Myslel jsem, že tuhle misi považuješ za zbytečnou.“

Koutek úst se mu zachvěl. „Přepadová mise je pořád přepadová mise.“

Hodil jsem mu ruku kolem ramen, když se lodní rampa zabouchla a motory pod našimi botami zaburácely k životu. „A bitva je pořád bitva.“

Oba jsme se chytili za horní zábradlí, abychom se udrželi v klidu, když se ostatní bojovníci stojící kolem nás posunuli a transportér vystřelil do vesmíru. Srdce se mi rozbušilo a kůže mě píchala vzrušením z nadcházející bitvy. I když byla nákladní loď stará a překonaná, doufal jsem, že se posádka připravuje na boj. Příliš mnoho našich přepadových misí skončilo dřív, než vůbec začaly, Zagrathští vojáci se našim bojovníkům nevyrovnali ani s blastery a štíty.

Loď se otřásla, když se přiblížila k nepřátelské nákladní lodi. Ačkoli tato nákladní loď nepatřila Zagrathskému impériu, převážela pro ně zásoby, což ji činilo spoluvinnou na tom, že impérium dusí galaxii. Necítil bych žádnou vinu, kdybych je potrestal. Poklepal jsem prsty na rukojeť své válečné sekery. Vlastně si to užiju.

Když se otevřela rampa našeho transportu, připravil jsem se na okamžitý útok a s vytasenou zbraní jsem se rozběhl ven z lodi. Místo toho byl malý hangár nákladní lodi prázdný. Žádné raketoplány. Žádní vojáci. Nic.

Sevřel jsem čelist a snažil se nepropadnout zdrcujícímu zklamání. Tohle nakonec nebude slavná bitva. „Zbavte loď všeho, co můžeme použít. Zabijte každého, kdo bude klást odpor.“

Moji bojovníci uznale zavrčeli, když jsme se vysypali z transportéru a začali procházet nákladní lodí. Jak bylo Vandarským zvykem, pohybovali jsme se jako jeden celek a rozdělovali se po dvou, abychom prozkoumali různé chodby.

Přestože jsem před sebou nesl bojovou sekeru, nebyl tu žádný nepřítel, kterého bych mohl zasáhnout. Ani nikoho, koho by bylo třeba pronásledovat. Otočil jsem se a podíval se na Jorla. „Opustili loď před naším příchodem?“

„Myslím, že ne, Raasi.“ Polkl. „Ledaže by loď byla prázdná už od začátku.“

Z hrdla se mi vydralo tiché zavrčení. Kdyby se rozkřiklo, že jsem osobně vedl přepadovou misi na opuštěnou loď… Nechtěl jsem ani pomyslet, co by tomu řekli moji bratři. Alespoň že můj otec nebyl naživu, aby vyjádřil svůj nesouhlas. Měl by k mému impulzivnímu chování a unáhleným rozhodnutím co říct. Ne že by byl nablízku, aby mi něco řekl. Sevřel jsem zbraň pevněji. Byl jsem rád, že nemusím slyšet jeho hlas – ani své matné vzpomínky na jeho ostrý jazyk.

Výbuch statické elektřiny mě přiměl náhle se zastavit a stočit pozornost ke dveřím, které vypadaly o něco širší než ostatní. Jorl beze slova zkroutil nohu a kopl do dveří, až vyletěly z pantů a vletěly do místnosti.

Ozval se výkřik, když jsem vtrhl dovnitř a málem jsem narazil do jediného tvora uvnitř těsného prostoru. Zvedl jsem sekeru a pak se zarazil, když jsem si uvědomil, že přede mnou stojí žena. Lidská žena s vlasy barvy ohně, které se jí ve vlnách vlnily kolem ramen. Lidská žena, která na sobě neměla nic než pár chomáčů černé látky zakrývající její prsa a pohlaví.

Skláněla se nad tabletem na stole vyčnívajícím ze zdi, ale přejela po něm rukou, aby se ztmavil. Pokrčila rameny a pohlédla na mě s vyzývavým výrazem.

Za mnou stál jen můj majak, který nepromluvil, zatímco jsem zíral na ženu. Když jsem konečně promluvil, měl jsem tichý hlas. „Jsi jediná, samice?“

Přikývla. „Nikdo jiný na palubě není. A můžeš mi říkat kapitáne.“

„Kapitán?“ Potlačil jsem nutkání se zasmát. „Chceš, abych ti říkal kapitáne, když jsi oblečená jako rozkošnice?“

Tváře jí zaplály stejně karmínově jako vlasy. „Já nejsem žádná rozkošnice. Jsem kapitánka této lodi.“

„Jak se jmenuješ?“

Odmlčela se, než odpověděla. „Tara.“

„Řekni mi, Taro,“ řekl jsem. „Přišla jsi na palubu, abys vysála kapitána, a on tě tam pak nechal, když zbaběle utekli?“

Její ruka vystřelila vzhůru a tvrdě mě udeřila do tváře tak rychle, že jsem to ani neviděl, dokud mi její dlaň nepráskla o tvář. Jorl se prudce nadechl chvíli předtím, než jsem na ni vyrazil a přitiskl ji ke zdi.

„To,“ řekl jsem a hlas se mi třásl vzteky, „byla chyba.“

Její tělo se třáslo, jak jsem se k ní tiskl, ale její oči se vpíjely do mých. „Ne, pokud jsi ten Vandarský kretén, co mi unesl sestru, tak to nebyla.“

Moje tělo bylo o tolik větší než její štíhlá postava, že jsem musel nepříjemně ohnout krk, abych se na ni mohl podívat. „Myslíš, že jsem Kratos?“ V hrdle mi hrozilo vybublat další smích. „Já nejsem on, ale taky jsem Raas z Vandaru a ty by ses měla mnohem víc bát mě, než jeho.“

„Já se tě nebojím,“ řekla, ale hlas se jí zachvěl.

Sklouzl jsem jednou rukou z rukojeti sekery na křivku jejího boku a vsunul prst pod pruh látky, který by se dal tak snadno strhnout. „Měla bys. Nejsem jako můj bratr. Nemám v úmyslu vzít si za družku lidskou ženu.“ Můj pohled klesl na její hruď a na zvedání a klesání jejích měkkých kopečků. „I když ty jsi přitažlivější, než bych si představoval.“

Pokusila se ode mne odtáhnout, ale její pokusy byly marné. Můj penis se při pohledu na její zápas nafoukl a já jí špičkou ocasu přejel po boku nohy a vychutnával si hebkost její kůže. Netoužil jsem si vzít za družku žádnou samici, ale nevadilo by mi ovládat tohle stvoření. Zvlášť pokud by se i nadále bránila tak statečně jako teď. Už dlouho jsem neměl pořádného soupeře. Zabrousil jsem do ní svým tvrdým penisem a její oči se rozšířily.

Nechal jsem prstem sledovat zduření jejích boků, když se přestala hýbat, ale přerývaně dýchala. „Dala bys přednost smrti, nebo bys raději byla mou děvkou?“

„Smrt,“ vyplivla.

Usmál jsem se a přesunul ruku od jejího pasu k čelisti, naklonil jsem jí tvář, až se její oči setkaly s mýma a naše rty byly tak blízko, že mi její zoufalý dech přeběhl po kůži. Její oči měly odstín zelené, který jsem nikdy předtím neviděl, i když zorničky byly tak velké, že zelená teď tvořila tenký kroužek kolem černé. A přestože měla vystrčenou bradu, chvěla se v mém sevření. Strach. Byla vyděšená, i když se mi otevřeně vzpírala a dvořila se smrti.

„Dobře. To jsem doufal, že řekneš.“ Ustoupil jsem a odvrátil se od ní, přičemž jsem mrkl pohledem na svého majaka. „Vaes – a svažte ji a vezměte ji s námi.“