FPWP - 15. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

LILY

Protáhla se zachumlaná pod kožešinou a užívala si blízkost jeho tvrdého, hladkého těla. Zašklebila se do tmy. To byl dobrý nápad. A momentálně nechtěla přemýšlet nad tím, co to znamenalo pro její budoucnost. Potřebovala to. Rukou přejela po jeho těle a tu a tam objevila jizvy. A hrubou strukturu jeho ohnivého tetování, které znamenalo, že uspěl ve zkoušce bojovníka na Ohnivé planetě.

„Byla tvoje zkouška velmi těžká?“, zeptala se líně.

Pokrčil rameny. „Všechny zkoušky jsou těžké. Ale Oheň je horší. Chlad můžeš na chvíli přežít, když se pořádně oblečeš. Oheň zabije vše. Víš to ze své vlastní zkoušky ohněm.“

Při vzpomínce na vlastní čas strávený na planetě Bosh se otřásla a přitulila blíž k němu. „Ano, zřícení na Ohnivou planetu bylo hrozné. A nebylo to nic v porovnání se zkouškami, kterými jste museli projít vy. My tam nebyli celé týdny a neběželi jako o život s ohněm v zádech. Až na konci jsme byli u něj dost blízko.“

Pohladil ji po nahém rameni. „Ale kandidáti na bojovníky nebývají honěni mimozemskými Gulgy. Považoval jsem tvé zkoušky za dostatečně náročné.“

Když si Lily, vzpomněla na ty slizké malé mimozemské únosce, znovu se otřásla. A ti už byli dávno pryč. „Ano, bylo to hrozné. Ale díky Vrax’tonovi jsme přežili. A taky díky Harper. Kolik z vás zkoušku přežilo?“

Na chvíli se odmlčel. „Jen dva. Raději bych o tom nemluvil.“

To ji nepřekvapilo. Většina bojovníků mluvila nerada o pravděpodobně nejtraumatičtějších událostech jejich života. „Chápu. Omlouvám se, že jsem o tom začala.“

Stiskl jí paži, aby jí ukázal, že se neurazil. „Zkoušky byly tvrdé. Dokonce i pro bojovníka kmene Ytter.“

„Tady nahoře je těžký život, že?“

„To ano. Ale pokud je to jediný život, který znáš, nepřipadá ti to tak hrozné.“

„Tady nic neroste, že ano? Chlad všechno zabije.“

Změnil polohu a pohladil ji po prsu. Dělal to rád a Lily, neměla nic proti tomu.

„V minulosti jsme vyzkoušeli kde co. Některé rostliny dokážou obyčejnou zimu přestát. Ale mrazu odolají jen některé stromy a mech, rostoucí na jejich větvích.“

„Takže jíte jen maso ze zvířat, které lovíte?“

„Také dovážíme věci z jiných částí planety.“

„A platíte svými službami ve válce.“

Otočil hlavou a podíval se na ni. „To je to, co ti řekli?“

„To byla jen domněnka. Nechtěla jsem tě urazit.“

„Jen se ptám, protože sice je to pravda, ale doufáme, že to není příliš očividné. Nic jiného na prodej nemáme. Jen naše schopnosti v boji. A všechno, co vyděláme, vydáme za jídlo. Takhle to bylo vždycky.“

„Co kožešiny? Nemůžete je prodávat?“

Přemýšlel. „Možná ano. Jsou to moc krásné kožešiny. Ale v našich zemích není moc Breků a Ulgů. Považujeme za důležité je chránit.“

„A nelovit je až k jejich vyhubení. Ano, to chápu. Nebylo by možné přesídlit kmen do teplejší oblasti?“

Suše se zasmál. „Velmi nám na naší zemi a na našich tradicích záleží. Náčelník kmene Ytter má mnoho pravomocí, ale návrh, aby se kmen přestěhoval na jih pryč z naší země, by vyvolalo vzpouru. Náš kmen sem byl vyhoštěn před mnoha stovkami let jedním králem, který se bál toho, čeho jsme byli schopní. Účelem bylo, aby nás Chlad zabil. Ale to nefungovalo. Kmen přežil a dokonce zesílil. A teď je schopnost přežít tady nahoře důležitou součástí toho, kým jsme.“

„Já jen, že život tady musí být pro všechny dost těžký. Jiné kmeny vedou jednodušší život, a přesto jsou z nich bojovníci.“

Vybuchl smíchy. „Chlad nás dělá tvrdšími, takže jsme ti nejlepší bojovníci a bojovnice. A teď, protože jsme nejlepší bojovníci, dokážeme vydělat dostatek peněz, abychom nám nakoupili jídlo, které potřebujeme, protože tu kvůli hladu nemůžeme nic pěstovat. To nás zase zoceluje, takže jsme ti nejlepší. A tak dále a tak dále. Ano, jsme si vědomi toho, že se jedná o ďábelský koloběh. Přesto nejsme schopní ho prorazit. Pokud by se to změnilo, změnilo by to všechno, kým jsme. Velmi si vážíme našich tradic. Obzvlášť… někteří z nás.“

„Mhm.“ Lily se v hlavě, formovala myšlenka, zárodek nápadu. Kdyby ji dokázala zrealizovat, pár věcí by se zlepšilo. Pro změnu by mohla na této planetě udělat něco dobrého.

Déšť stále ještě bušil do střechy člunu, ale teď byl mnohem slabší. A bouřka utichla.

Lily, vystrčila hlavu z kožešiny. „Och, páni!“

Venku se objevily miliony ledových jehel, které trčely z čerstvě zaváté země. Byly vysoké dva metry a špičaté jako dýky. Vypadalo to, jakoby kolem člunu vyrostl obrovský les z lesklých rampouchů.

Ravex’ton se postavil. „Déšť zmrzl. Pokud to bude trvat celou cestu nazpátek do vesnice, bude to velmi těžké. Až přijde Chlad, led bude tvrdý jako ocel.“

Lily se, poškrábala na hlavě. „Dokážeme se dostat do vesnice?“ Z nějakého důvodu si moc obav nedělala. Ravex’ton byl s ní a vypadal klidně jako obvykle. A pokud by museli nějakou dobu zůstat ve člunu, jen oni dva, ona by si nestěžovala. Měli hřejivou kožešinu a mohli si rozdělat oheň, takže by pravděpodobně přestáli i Chlad. V blízkosti bojovníka opět pocítila to zvláštní brnění. Jejich milostná hra v ní něco uvolnila, něco teplého, o čem ani nevěděla, že existuje.

„Myslím, že se o to musíme pokusit“, řekl. „Ještě zbývá několik hodin, než přijde Chlad. Tentokrát nebudeme venku, až udeří.“

Mraky se rozplynuly a začalo se objevovat sluníčko.

Rampouchy se třpytily a vypadaly zároveň nebezpečně i krásně. Ravex’ton sebral svůj luk a Lily, posbírala pár předmětů, které vzala s sebou na planetu, a které by mohla potřebovat. Poté se rozhlédla po člunu.

„Víš, nebylo to tak špatné, být tu. Jsem ráda, že jsme sem šli.“ Když si uvědomila dvojsmyslnost své poznámky, zrudla. „Myslím tím, že jsme sem vyrazili“, dodala spěšně. „Ne v tom smyslu, že jsme… však víš.“

Ravex’ton jí položil ruce na ramena a přitáhl si ji k sobě. „Také jsem rád. Sice tě znám jen krátce, ale už jsme toho spolu zažili hodně.“

„To ano.“

Asi sekundu jen mlčeli a Lily, přemýšlela, co by měla říct. Chtěla se ho zeptat, jestli má zájem o víc, nebo to byla pro něj jen jednorázovka. Nebyla si jistá, co si o tom má myslet. Ale už teď jí připadal život bez něj nesnesitelný. Necítila se v jeho přítomnosti nepatřičně nebo legračně. Bylo to, jako by zahříval její život a duši a něco v ní uvolnil. Něco krásného. Něco, čeho si vážila.

Moc toho nenamluvil, ale to ani ona. Připomínal jí pár knihomolů, co znala a co byli jediní týpci, kteří se do ní zamilovávali. Očividně byl velmi chytrý, ale taky byl velmi sebevědomý. Samozřejmě že nebyla jeho Mahan. Vrax’ton věděl, že je Harper jeho osudem předurčená družka v okamžiku, kdy ji poprvé uviděl. U tohoto tématu bylo tolik neznámých, že bylo nemožné cokoliv předvídat. A to bylo dobré. Výjimečně neanalyzovala nastalou situaci do bezvědomí. Jen se dívala, kam to dospěje. Byl to dobrý pocit. Planeta jí dodávala odvahu. To bylo rychlé.

Vyskočili ze člunu a stáli na ledu vedle obrovských převrácených rampouchů. Byly úplně průhledné a docela tvrdé. Lily se, pokusila jeden ulomit, ale podařilo se jí zlomit jen malou špičku, tam, kde byl tenký jen jako prst. Držela ulomenou ledovou jehlu v ruce a prohlížela si její špičku. Pochybovala, že by mohla být smrtící jako pečlivě vybroušená dýka. Ale kdyby spadla dozadu a hlavou narazila na některou z těch věcí, mohla by si propíchnout lebku. A zem byla kvůli ledu extrémně kluzká. Zaťukala na rampouch a znělo to jako ocel. „No, To bude výzva.“

Ravex’ton hleděl k nebi. Poté ukázal nahoru. „Možná ne.“

Blížil se na přistání vesmírný člun a Lily, ten typ poznala. Byl identický se zříceným a vyhořelým člunem, vedle kterého stáli.

„Konečně“, a těšila se, že z Friendship někoho poslali, aby se po ní podíval. „Doufám, že mají s sebou pár deštníků.“