EDII - 46. kapitola

Překlad: Fizulka

-Sienna-

Když jsme se dostali domů, bylo už časně ráno.

Domov.

To slovo pro mě před pár dny bylo cizí. Nikdy by mě nenapadlo, že tenhle dům budu považovat za něco jiného než vězení s mřížemi z mafiánského života. Bylo šílené, jak se vám může změnit pohled na věc, když to nejméně čekáte. Nikdy by mě nenapadlo, že za těmito zdmi budu cítit lásku.

Cítila jsem.

Cítím.

Cruz mi zachránil život. Zemřel by pro mě a na to jsem nikdy nemohla zapomenout.

„Podívej.” Vyšla jsem na balkón naší ložnice.

Seděl na lehátku, pozoroval východ slunce, který ohlašoval nový den.

„Jdeš do postele?“

„Nejsem unavený.“

„Půjdeš si tedy ke mně aspoň lehnout?“

Naše oči se na krátký okamžik spojily, než přikývl. Popadla jsem ho za ruku a vedla ho dovnitř.

Když jsme procházeli kolem naší postele, zeptal se: „Kam jdeš?“

„Osprchovat se se svým manželem. Jsme špinaví.“

„Sienno-“

Ohlédla jsem se na něj a prohlásila: „Věř mi.“

Jakmile jsme byli v koupelně, pustila jsem sprchu a během několika vteřin se sklo zamlžilo párou. Nepustila jsem jeho ruku a otočila se k němu čelem.

Jeho oči mi nikdy nelhaly, byly plné zvědavosti, jak daleko to chci dotáhnout. Když jsem pustila jeho ruku, abych mu rozepnula košili, ruce jsem měla klidné. Prsty jsem mu přejela po trupu. Pak jsem mu košili stáhla z ramen, opatrně, abych se nedotkla střelné rány na jeho bicepsu. Zranění způsobené šílencem. Uvědomila jsem, jak je blízko jeho srdce. Rozbušilo se mi srdce.

Kdyby ho zasáhl jen o pár centimetrů vedle, nestál by teď přede mnou. Naklonila jsem se a něžně políbila jeho zranění. Přitom jsem ho  pořád sledovala přes své řasy.

Sáhla jsem po opasku a knoflíku jeho kalhot. Rozepla jsem je a nechala spadnout až ke kotníkům. Vystoupil z nich. Ani na chvíli nepřerušil naše intenzivní spojení. Jediným rychlým pohybem jsem si svlékla šaty, podprsenku a kalhotky.

V mžiku se jeho zvědavý pohled změnil v dravý a plný potřeby. Usmála jsem se. Milovala jsem reakci, kterou v něm moje tělo vyvolalo. Vešla jsem se do sprchy a vzala ho s sebou.

Zavřel dveře. Opatrně jsem se k němu přiblížila, bála jsem se, že mě odstrčí, ale zároveň mi bylo úplně jedno, jestli to udělá.

Potřebovala jsem se na něj dívat.

Držet ho.

Všechno mu říct.

Něžně jsem se dotkla modřin a řezných ran, které zničily kdysi hebkou kůži na jeho hrudi, pažích a břiše. Chtěla jsem si zapamatovat tenhle okamžik, když stál přede mnou, tak zranitelný.

Můj krásný zlomený muž.

Můj.

Když jsem se ho dotkla, tělo se mu otřáslo, ale já se nezastavila.

Nemohla jsem.

Prsty jsem přejela k jeho bokům. Chtěla jsem ho zbavit všech bolestí a strastí.

Pro mě.

Pro jeho rodinu.

Jeho otce.

Prsty jsem přešla zpátky k jeho hezké tváři.

Tam, pod tou horkou vodou, která na nás v kaskádách padala, jsem se mu vyznala ze svých hříchů: „Nechtěla jsem tě milovat, protože hluboko ve své duši… jsem nemohla snést pomyšlení, že bych ve svém životě ztratila někoho dalšího. Chtěla jsem tě nenávidět kvůli strachu, že mi umřeš před očima jako moje matka.” Kousla jsem se do rtu a snažila se neplakat.

Pokračovala jsem. „Držím si lidi od těla, abych ochránila své srdce před bolestí ze smutku nad ztrátou dalšího člověka. Vím, co je tenhle svět zač, a celý život ho nenávidím. Chtěla jsem utéct, odejít a svým způsobem se mé přání splnilo. Když mě vzali jako rukojmí, pochopila jsem, jak moc se chci vrátit domů. K tobě. Od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděla na tom maturitním večírku, jsem k tobě cítila hluboké pouto. Proto jsem tě hned na začátku odmítla. Mé srdce chtělo něco, co jsem nemohla mít. Co jsem nemohla nedovolila. Takže moje mysl přešla do režimu přežití a já se k tobě chovala jako naprostá mrcha. Je mi to moc líto, Cruzi. Byl jsi ke mně laskavý, milující a trpělivý. Dal bys svůj život za můj.” Z očí mi vyhrkly slzy. Zvedl ruku a hřbetem prstů mi je setřel.

Vypadalo to, že ho uchvátilo každé slovo, které jsem mu řekla.

„Nikdy ti nebudu moci dostatečně poděkovat za to, co jsi pro mě udělal.“

Jedním dechem zamumlal: „Miluji tě, Sienno.“

Věděla jsem, že to myslí vážně. Od chvíle, kdy to poprvé řekl v kostele. Chtěla jsem mu to říct taky, ale nenašla jsem odvahu.

Byla jsem naštvaná.

Zuřila jsem.

To s vámi udělá láska.

Vzdala jsem se mu a nakonec jsem mu řekla svůj slib: „Já, Sienna Lucianová, si beru tebe, Crucifixio Martinezi, za svého právoplatného manžela, od tohoto dne tě budu držet a chránit, v dobrém i zlém, v bohatství i v chudobě, v nemoci i ve zdraví, budu tě milovat a opatrovat, dokud nás smrt nerozdělí.“

Naklonila jsem se a políbila ho na ústa. Zašeptala jsem mu do rtů: „Taky tě miluju. Tehdy i teď. Navěky.“

 

-Cruz-

„Vím, že se budeme milovat silně, a stejně silně spolu budeme i bojovat, štvát jeden druhého a hádat se kvůli nesmyslům. To všechno chci s tebou. Chci se hašteřit a usmiřovat. Chci se s tebou smát i brečet. Vytvořit vzpomínky, které nám vydrží celý život. Chci s tebou zestárnout,“ prohlásila upřímně.

Přestala mě líbat a hluboce se mi zahleděla do očí. „Chci s tebou mít děti. Syny, dcery, rodinu... s tebou.“

Horká voda se valila po našich nahých tělech a jako by splachovala naše chyby, které bychom sami na sobě nikdy nedokázali změnit, polepšit se nebo je dokonce zapomenout.

Vzal jsem její obličej do dlaní a strkal do ní tak dlouho, dokud neležela na dlažbě a já se nemohl nabažit jejích úst.

Nárokoval jsem si její rty.

Vlastnil jsem ji.

Uctíval jsem ji.

Miloval jsem ji, sakra.

Dovolil jsem, aby mi na chvíli vzala dech. V mých očích ještě nikdy nevypadala tak zatraceně krásně.

Tak zatraceně dechberoucí.

Tak zatraceně moje.

Chytil jsem ji za zápěstí. Jednou rukou jsem jí je podržel nad hlavou, druhou sklouzl z jejího obličeje dolů na prsa a hnětl je.

Zasténala. Nepřestal jsem, jen jsem ji pořád líbal, hladil, šeptal, jak moc ji miluji. Slíbal jsem všechny její slzy, ochutnával její hříchy, její zpověď, její sliby mně.

Něžně jsem si razil cestu k jejím rtům, zatímco se její tělo chvělo mou intenzivní, mocnou láskou. Drtil jsem její emoce a zaháněl její nejistotu tak, jak jsem to uměl jen já.

Tím, že jsem se s ní miloval.

Líbal jsem ji za všechny ty měsíce, kdy mi to nedovolila, za všechny ty chvíle, kdy jsem nemohl, za všechny ty okamžiky, po kterých jsem tak zoufale toužil. Ztratil jsem se v ní. Jako bych se snažil slíbat těch posledních pár dní. Nikdy jsem nechtěl, aby se jí to všechno stalo. Toužil jsem udržet od ní dál to trýznivé soužení, které s sebou tenhle život přinášel.

Byl jsem dost silný na to, aby moji démoni zadrželi ty její.

“Máš vůbec představu, kolik nocí jsem snil o věcech, které ti chci udělat,“ zašeptal jsem jí  na rtech, až se jí roztřeseně otevřely oči.

Zahleděla se mi hluboko do očí a v mém nitru to vybuchlo. Rty měla opuchlé a rudé, kůži teplou a zarudlou, vlasy rozcuchané, volně jí splývaly kolem nádherné tváře. Pustil jsem jí zápěstí a odhrnul jí z očí několik pramínků vlasů. Nechtěl jsem, aby cokoliv zakrývalo její oddaný pohled.

Držel jsem její tvář v rukou, byl jsem jí připravený říct, co mě vždycky bude pronásledovat.

„Ochráním tebe a naše děti vším, co jsem. Zničím svět, když budu muset. Už mi tě nikdo nevezme. Slibuji. Jsi moje.“

Přikývla, instinktivně mě chytila za zápěstí. Stále jsem držel v dlaních její tvář, dodávala mi sílu jít dál.

„Nemůžu tě ztratit. Prosím, řekni mi, že to víš.“

„Vím to. To přísahám.“

Dlouze jsem se nadechl, měl jsem pocit, jako bych ho zadržoval už od našeho zasnoubení. Cítil jsem emoce, které jsem nedokázal pochopit.

„Prosím, udělej mě svojí. Chci tě celého, můj muži.“

Nemusela mi to říkat dvakrát. Vklouzl jsem jí jazykem do úst. Pohnula se, poddala se mému vášnivému objetí, rozplynula se v mém doteku. Líbali jsme se snad celé hodiny a objímali jeden druhého.

Chtěli jsme znovu ochutnat život.