DP - 4. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Při vůni muffinů s krůtí slaninou a vajíčkem pečených na sporáku se Gabbie zkroutil žaludek hlady. To byl problém s její nemocí – jen velice zřídka se při ní dostávala se svou váhou na dobré místo. Buď nakláněla misky vah příliš mnoho, nebo příliš málo. A když byla v kategorii podváhy, jako právě teď, kdy jedla a dbala na to, aby se jednalo o ta správná jídla, bylo to téměř konstantní.

Občas se celý její den dokázal točit kolem toho, co bude jíst, kdy to bude jíst, a zaznamenávání si o tom vše od kalorií až po cukr před jídlem a po něm. Bylo to těžší, když se musela jít najíst ven, protože nikdo z ostatních nebyl jako ona. Nemuseli sledovat vše, co si vložili do úst, protože by to nedostalo jejich cukr mimo kontrolu, jako se to stávalo jí. Nemluvě o tom, že ne každé místo ve městě bylo zrovna přátelské vůči diabetikům.

Nikdy to nekončilo.

Otřela si ruce do utěrky, aby se zbavila zbytků šťávy z jablek, které nakrájela, a popadla glukometr, který nechala předchozí noc na pultu, aby k němu měla snadný přístup. Když přístroj zapnula a zapípal, na obrazovce se objevilo dnešní skóre nula. Byl připravený zaznamenat alespoň patnáct kontrol, které za den měla provést. Rychle prozkoumala statistiky z posledních tří dnů svého testování, aby zjistila, zda existoval nějaký vzorec, který zařízení chtělo, aby o něm věděla a který by měla sledovat.

Úroveň křivky se obvykle dostávala mimo v době cvičení – dvakrát denně, jednou odpoledne a pak znovu později večer, když byla sama. Praktikovala směsici jógy a HITT tréninku s vysoce intenzivním aerobikem, aby vyrovnala množství kalorií, které musela denně zkonzumovat, a k tomu si pomáhala jídlem s vysokým obsahem bílkovin a vlákniny.

Poté, co vložila do horní části zařízení testovací proužek, ze spodní části přístroje vyndala jednu z jednorázových lancet a píchla se do špičky prstu. Vytekla z ní pořádná kapka krve. Musela odvrátila obličej, protože i po všech těch letech se jí z toho dělalo nevolno. Pak proužek vložila přesně tam, kde měl být, aby přístroj odvedl svou práci.

O několik vteřin později zapípal znovu.

Přečetla si číslo.

Trochu vysoké, pomyslela si.

Ne moc vysoké, ale blížilo se tomu. Až moc blízko. Odložila všechny věci na pult. Kdyby jí za ramenem stál táta, a to číslo viděl, pravděpodobně by jí řekl, aby i přes vysoký obsah vlákniny vynechala ze snídaně jablka a dala si jen pšeničný toast, falešný kakaový hummus a muffiny z krůtích vajec.

Stále však potřebovala vlákninu.

A jít nakupovat.

Příliš často dělala něco jiného, než co měla dělat.

„Jsi diabetik?“

Rychle zvedla oči a Michela, ospalého, ale stále dost sexy, našla stát ve dveřích své kuchyně. Neobtěžoval se hodit na sebe nějaké oblečení, místo toho si natáhl jen své boxerky z předchozí noci. To jí poskytovalo nádherný výhled na jeho břišní svaly, které vedly od jeho břicha níž, i na to, jak pásek jeho spodního prádla spočíval na tvrdém řezu V jeho třísel. Tmavý poprašek chloupků, který vedl od jeho pupíku až pod boxerky, ji nutil přemýšlet, jaké by to mohlo být, pokud by mu nehty přejížděla po jeho břiše, zatímco by mu kouřila penis.

A páni.

To víc, než stačilo.

Byla znovu mokrá.

Skvělé.

„Ano,“ řekla. „Typ dva.“

Na vteřinu svraštil obočí a podíval se na ni. „Takže tedy vyvinutý později?“

„Když mi diagnostikovali typ dva, bylo mi něco přes šestnáct, skoro sedmnáct. Narodila jsem se inzulinově rezistentní, takže jsem stejně byla zvyklá, že si musím řídit stravu a všechno ostatní. Něco se změnilo –“

„Hormony, život,“ přerušil ji.

Zasmála se. „Jo, něco. A najednou jsem přibrala…“ Odmlčela se, velice vědoma si toho, jak přejel pohledem po jejím těle a pak se pomalu vrátil k její tváři. Intenzita jeho pohledu stačila k tomu, aby se přímo na místě zachvěla, ale při představě, že by mohl být znechucený při pomyšlení na to, jak byla trochu silnější, se jí bolestivě zkroutil žaludek. „Já vím, těžko uvěřit, že? Patnáct kilo k tomuhle moc nesedí.“

„Vlastně jsem si myslel, že i tak jsi pravděpodobně vypadala velice dobře a je škoda, že jsem to propásl.“

V břiše se jí rozlévalo horko.

Byla si jistá, že jí zbarvilo i tváře.

„Lichotníku,“ odpověděla.

Mrkl na ni. „Tvrdím pravdu.“

„Mmhmm.“

Přešel kuchyní a když ji míjel, sebral ze stolu plátek jablka. Teprve, když se zastavil přímo před ní a strčil si ten kousek ovoce do úst, zvedla oči, aby se znovu setkala s jeho pohledem. Když žvýkal to ovoce a díval se na ni, jako by byl raději, kdyby to byla její část, co měl v ústech, vypadal až příliš dobře.

Sakra.

„Zůstal jsem na snídani,“ zamumlal.

„Ještě není hotová.“

„Bude dobrá?“

„Musím hodně jíst a musí to být zdravé věci, takže dbám na to, aby všechno, co jde do mého těla, byl zážitek. Jsi tím šťastlivcem, který se o to bude se mnou dneska ráno dělit.“

Líně se usmál a ke švu jejích rtů přitiskl zvednutý palec. Slyšela jeho tichou otázku, aby je otevřela, takže to udělala. Do úst jí zajel jen jeho špičkou, ze které cítila jablko. Nasála ho a zuby přejela po polštářku jeho kůže. Vytáhl ho a sjel s ním dolů po její bradě.

„Jak dlouho?“ zeptal se.

Zamrkala. „Co?“

„Jídlo.”

V žaludku cítila horko.

Předzvěst.

Ten pohled v jeho očích, znala ho.

Byl stejný jako včera večer.

„Ještě asi pět minut v troubě,“ zašeptala.

„Takže dost času na to, abych zjistil, co zvládnu se svou rukou.“

„Ach, to bych opravdu chtěla zjistit.“

Dřív, než stačila mrknout, ji natlačil na pult. Rukou pomalým dotykem přejel po vnitřní straně jejího stehna – bylo to opravdu mučivé.

„Otevři se ještě trochu,“ požádal.

Udělala to a rozšířila svůj postoj natolik, že se dlaní tiskl k jejímu stehnu velice blízko vrcholu, až cítila, jak z něj vyzařovalo jeho teplo. Konečky prstů tančil po její kůži. Celá se zachvěla. Ve škodolibém úsměvu po ní blýskl zuby.

„Co, líbí se ti to, že?“ zeptal se. „Včera večer jsem neměl moc času si hrát.“

Klouby prstů se dotýkal jejího obnaženého pohlaví – ani se neobtěžovala obléct si kalhotky. Hodila na sebe jen nadměrně velkou košili, která ji zvládla zakrýt. Zatajila dech. „Co myslíš?“

„Líbí se ti, když si pár prsty hraju s tvým klitorisem? Palcem přejíždím v tvrdých kruzích? Potřebuješ mít v sobě něco, co tě dostane mimo? Co to udělá nejrychleji, Gabbie?“

Navlhčila si rty. „A-asi směs toho všeho.“

Přikývl a pak sevřel její pohlaví do dlaně. Prsty přejížděl po jejím klitorisu, rychle po tom pulzujícím místečku poklepával a sklonil se níž, aby se jí dostal na úroveň očí. „Co kdybys mi to ukázala? Ukaž mi, co děláš, a uvidíme, jak rychle se dokážeš udělat, když to budu dělat i já.“

Jak by mu to měla odepřít, když se na ni tak díval? Se vší intenzitou a hladovostí. Měla pocit, jako by byla jediným člověkem na světě, kterého viděl. Bylo toho v tom spoustu, a to její touhu vystřelilo ještě víc.

„Do toho,“ řekl, „než ta trouba začne díky časovači pípat a já budu chtít jíst.“

„To se tvoje pozornost tak rychle mění?“

„Jídlo a sex...“ Zazubil se. „Rovnocenně dobré věci.“

Nemýlil se.

Jednou rukou se zabořila mezi svá stehna, navigovala s ní tu jeho. Použila polštářky dvou svých prstů, aby zatlačila na jeden jeho – zpočátku kroužila pomalu, pohybovala jeho prsty pomocí svých, a ukazovala mu přesně to, jak to měla ráda, když prostě dělala jen svou práci sama. Vydechla rychleji a pootevřely rty, protože správný tlak na klitoris a tyhle kroužky ji dokázaly dostat mimo rychleji než cokoli jiného. Jeho úsměv se stal mnohem hříšnějším

„Teď jsem na řadě já,“ řekl temně.

Trhl její rukou, aby jí ji přišpendlil k pultu. Na její kundičce pracoval stále stejným, stálým rytmem. Vypadalo to, že se rychle učí. Netrvalo dlouho a už se dostávala výš. Právě, když začala pípat trouba, aby jim signalizovala, že jídlo bylo hotové, cítila, jak do ní udeřil orgasmus.

Blaženost v jejím těle zuřila dál.

Michel ani na vteřinu nepolevil.

„To jídlo,“ vydechla, „... musím ho vytáhnout ven z trouby.“

Svými rty dopadl na její, jeho temný smích pronikl přímo do jejích smyslů. V jeho polibku bylo něco primárního – tak šílený hlad, kdy byl připravený ji přímo sníst. Byla téměř ochotná vzdát se jídla, pokud by to znamenalo, že by ho mohla co nejdříve dostat zpátky do postele, ale mezi nimi byl očividně tím chytrým on.

Odtáhl se od jejich polibku a pak ji rychle a jemně políbil na špičku nosu. „Musíš se najíst – hrát si můžeme potom.“

„Dobře.“

Jeho mrknutí ji znovu rozptýlilo.

Byli v polovině jídla, když se někde z chodby začalo ozývat zvonění. S přimhouřenýma očima zvedl hlavu od svého talíře. „To je můj telefon?“

Pokrčila rameny. „Můj ne.“

„Dej mi okamžik.“

„Jasně.“

Zmizel z kuchyně na chodbu. Jak se blížil na konec chodby – k její ložnici, slyšela, jak jeho kroky utichaly. I když nevypadal, že by si dělal obavy ohledně toho, že bude jeho hovor slyšet.

„Ciao, tady Michel.“

Utrhla si kousek celozrnného chleba, namazala na něj trochu hummusu a strčila si ho do úst.

„Kurva, věděl jsem, že to příjmení znám,“ řekl Michel a jeho hlas se teď znovu blížil směrem k ní. Po jeho prohlášení následovalo ticho a pak rychle dodal: „Ne, ne. Už se v žádných dalších sračkách neocitnu, díky.“ Po jeho slovech následovaly kroky a pak otrávené: „Jo, jo, chápu. Špatné místo – právě jsem odpovídal vašim lidem, kteří to chtěli, Sale, takže čí je to vlastně problém?“

A pak, těsně předtím, než se vrátil zpátky ke dveřím, slyšela, jak řekl: „Tak jsem někomu šlápl na prsty, dobře... Ujistím se, abych to příště neudělal. Co ode mě právě teď chceš?“ Další mlčení, kdy očividně poslouchal odpověď na svou otázku a pak zamumlal: „Dobře, budu tam a můžeme to vymyslet.“

Když se vrátil zpátky k ní a postavil se do dveří, spolkla sousto jídla. Jenže teď měl v jedné ruce své oblečení a ve druhé telefon. Tehdy to věděla, aniž by jí to musel říkat. O moc déle už s ní nezůstane.

Opravdu škoda.

„Něco se stalo?“ zeptala se.

Hořce se zasmál. „Jo, něco se stalo. Casey, hm?“

Zvedla obočí. „Casey, ano.“

„Nejsem obeznámený se všemi rodinami v Detroitu, které... ovládají města a jeho vnější hranice, víš?“

„Tak by ses to měl naučit, Micheli.“

„Očividně.“ Rukou si promnul čelist a s odvráceným pohledem se zeptal: „Včera večer jsi mi řekla jméno svého otce... připomeň mi ho.“

Skoro usmála. „Hlava rodiny – boss.“

Přikývl. „Můj táta také, ale v New Yorku. Marcello.”

Ohromeně zamrkala.

Marcellos znali všichni. Všichni, kdo byli obeznámeni se zločineckým světem.

Jeho pohled se k ní vrátil, ale teď vypadal jen pobaveně. „Včerejší noc představovala špatné místo a špatný čas. To je celé. Musím jít – někdo dostal záchvat a já to musím vyřídit dřív, než vyřídí oni mě.“

To prodej na území někoho jiného mohl zařídit. Nahlas to, ale neřekla. Pochybovala, že by potřeboval tu připomínku, protože tak, jak vypadal, věděl naprosto přesně, do jakých sraček se teď dostal.

„Ráda bych tě znovu viděla,“ řekla.

Nebyla z těch, kdo by začínal jako první.

Právě teď?

Po včerejší noci?

A dnešním ránu?

Zatraceně jo.

Ušklíbl se. „Ano?“

„Proč ne?“

„Nejsem si jistý, že by to bylo chytré, to je celé.“

Zašklebila se. „Kdo tu říkal něco o tom, že jsem chytrá? Můj telefon je na stole – vlož mi do něj své číslo a napiš si z něj, abys měl i moje.“

Nepoložila to jako návrh. Šlo o požadavek. Zatímco dělal, co řekla, uchechtl se. Detaily mohli vymyslet jindy. To je to, o čem později bylo, ne?

• • •

Když byl Michel pryč, ranní rutina Gabbie pokračovala jako obvykle. Dokonce i stihla uklidit kuchyň, než si musela po jídle znovu zkontrolovat cukr. Přemýšlela, že by si ráno rychle zacvičila, což by jí poskytlo rozcvičku před posilovnou, takže by tam s tím pak, až tam později zamíří, nemusela ztrácet čas, ale ve vytáhnutí podložky na jógu ji zastavilo zazvonění mobilu v její tašce.

Aniž by se obtěžovala zkontrolovat ID volajícího, telefon si přiložila k uchu. „Ahoj?“

„Gabbie, zlatíčko.“

Navzdory tomu, že bylo příliš brzy ráno na to, aby se vypořádala s jakýmikoli tátovým reptáním, při jeho pozdravu se musela usmát. Obvykle ji ráno nechával prostor o samotě a volal až později během dne, kdy by pak chtěl znát každičký detail ohledně jejího dne, a ještě mnohem víc. To, jak se kolem ní vznášel, mohlo být trochu moc, ale byla jeho jediným dítětem, takže na to prostě rezignovala.

„Ahoj, tati.“

„Jak se ti to ránu daří?“

„Fajn.“

Žádná lež.

Bylo jí zatraceně fajn.

Nemyslela si však, že by chtěl detaily.

„Co říkáš na snídani se mnou a Brennanem?“

„No, já -“

„Ach, to nebyla prosba. Jsme venku. Uvidíme se za pět minut. Jsem si jistý, že teď už jsi vzhůru a pravděpodobně ustrojená.“

Nevtipkoval.

Dřív, než mu mohla vysvětlit, že už se najedla a neměla náladu celé dopoledne bavit jeho a jeho nejlepšího kamaráda, hovor ukončil. Měla lepší věci na práci a stále si potřebovala dát zatracenou sprchu.

Znala i Charlese.

Pokud nebude do pěti minut venku, připravená jít a začít s ránem tak, jak chtěl on, rychle by vešel přímo dovnitř jejího domu. Pak by ji z něho dostal ven tak, jak by to měla udělat na prvním místě sama.

Mohla si to usnadnit.

Co nejrychleji se na sebe snažila natáhnout něco vhodnějšího než černé legíny a volné tričko. Když vyšla ze svého domu ven, ještě stále si pokoušela stáhnout vlasy do akceptovatelného culíku. Zamkla vstupní dveře a zadívala se na auto, které stálo na její příjezdové cestě s nastartovaným motorem na volnoběh.

Charles počkal jen tak dlouho, než zamkla dveře, a začal troubit na klakson Lexusu, aby si pospíšila. Seděl na sedadle spolujezdce, odkud se natáhl, aby držel ruku na klakson volantu, dokud neotevřela zadní dveře a vklouzla dovnitř do auta. Mračila se na něj.

„Myslíš na ně?“ zeptala se.

„Cože?“

Zněl tak zmateně.

Jen se na něj podívala. „Mám sousedy, víš?“

„Celou spoust kreténu.“

„Za prvé, moje sousedství je v pohodě.“

„Já vím, vybral jsem ho.“

Jak otravné tohle bylo. Dokonce si ani nemohla vybrat místo, kde chtěla bydlet, protože i to za ni musel udělat on. Zbožňovala ho, ale musel se stáhnout. Jen trochu, to bylo celé.

Povzdechla si. „Myslím, že muž, který v devět ráno troubí na klakson jako na poplach, možná dělá něco špatně, tati.“

Pod námořnickým sakem, které měl na sobě, pokrčil rameny a dozadu se na ni usmál. „Bossovo právo, ne?“

„Už jsem snídala,“ řekla. Chtěla změnit předmět konverzace.

„No, můžeš nám dělat společnost. Brennanovi to nevadí, že, kamaráde?“

Brennan po ní s úsměvem přejel pohledem. „Nikdy.“

Rozhodla se nic neříct, protože právě teď nebylo nic, co by stálo za řeč. Jakmile se vzadu usadila a připoutala, auto se odlepilo od obrubníku. Táta a jeho pravá ruka si spolu povídali, jejich hovor se během okamžiku přehoupl z mateřského jazyka do angličtiny.

Zjistila, že tak pro ni bylo nejtěžší je sledovat – gaelsky rozuměla dost dobře, ale jen když člověk mluvil pomalu. Bylo pro ni však těžší rozlišit mezi mnoha tématy, mezi kterými přeskakovali, zatímco když na sebe štěkali, používali irštinu i angličtinu. Další věc, kterou nikdy u nich dvou nepochopila. Častěji na sebe křičeli, než mluvili.

Pak se na ni táta skrz zpětné zrcátko podíval a zachytil její pohled. „Jak probíhala včerejší noc, děvče?“

„Skvěle, tati.“

„Ach?“

„Jo.“

Nechtěla zacházet do všech detailů své noci. Podařilo se jí na sebe natáhnout si svetr s dlouhým rukávem, který zakrýval ránu na paži, i když si byla jistá, že v jisté chvíli se někdo, kdo byl v klubu svědkem nehody, o tom tátovi zmíní. Pokud o tom teď ještě nevěděl, tak to nehodlala vytahovat.

Navíc Michel…

Nemyslela si, že by to táta chtěl vědět.

„Stalo se něco zajímavého?“ zeptal se.

Zvedla obočí. „Ne.“

„Hmm.“

„Nějaké drinky?“

Povzdechla si. „Ještě mi není ani jednadvacet. Nenalijí mě.“

Lži.

Nalévali ji a také ji nalévali v některých podnicích vlastněných mafiích, kam chodila, jednoduše jen proto, že věděli, kým je. Navíc vážně věřila, že se báli toho, co by se mohlo stát, pokud by dceři irského bosse odmítli cokoli, o co požádala.

A pokud šla do klubu, který nebyl ve vlastnictví mafie? Dobře, měla hezký falešný průkaz, který jí poskytla Aine, díky kterému mohla dostat, co chtěla. Žádný z těchto detailů nebyl pro něj ani pro tuhle diskusi důležitý.

Co bylo pár bílých lží?

Ty opravdu nikoho nebolely, ne?

„Žádné problémy na novém místě?“ zeptal se.

„Nic, čeho bych si všimla.“

Až na nádherného Itala, který na tvém území prodával drogy. Tuhle myšlenku si nechala jen pro sebe, protože si nebyla jistá, zda vůbec věděl o tom, že byl Michel v klubu dealovat. V Detroitu byla pouze jediná velká italská zločinecká rodina – Vannozzo. S tátovou organizací se neměli nijak extra v oblibě, ale během let se dohodli na tom, že si od sebe budou udržovat zdravý odstup.

Nebyla si jistá a nemyslela si, že by šlo o něco, na co by se mohla táty zeptat, aniž by v něm vyvolala podezření, proč se ptá, ale byla si jistá, že Vannozzo představovali prodlouženou ruku Marcellos v New Yorku. O zločineckém světě, do kterého byl táta tak zapojený, aktivně nevyhledávala informace, ale nebyla ani němá, ani hluchá. Slyšela, když lidé mluvili, a byla tu dost dlouho na to, aby na toto téma slyšela hovory.

Bylo to ono?

Přišel Michel z New Yorku a během studia medicíny se rozhodl, že se zabaví tím, že se zaplete s Vannozzo?

„Slyšel jsem, že klub byl včera večer docela rušný,“ řekl táta, čímž ji vytrhl z vnitřních myšlenek.

Přikývla. „Trochu. I když to není špatné.“

Nevypadal, že by svými otázkami směřoval k něčemu vážnému, a pokud věděl, že lhala, nedal to najevo. Výraz jeho tváře zůstal pasivní, i když jí zpovídal ohledně její noci a o tom, jaké má plány po snídani na dnešek, ještě o trochu víc.

Věděl o předchozí noci?

Všechny podrobnosti?

Nebyla si jistá, ale nehodlala mu je dobrovolně nabídnout. Už tak si o ni dělal hodně starosti a až příliš se kolem ní vznášel. Dovolila mu mít nad jejím životem tolik kontroly– i když to by naznačovalo, že ohledně toho měla nějakou možnost volby – a občas se prostě chtěla cítit normálně.

„Víš, že tě miluji, Gabbie,“ zamumlal zepředu. „Pokud na tebe nebudu dávat pozor a nezajistím, aby ses vyhnula potížím, pak to nikdo jiný neudělá.“

Takových věcí říkal hodně.

Usoudila, že to dělal spíš pro sebe.

Na to nesměla zapomenout.

„Já vím, tati.“

„Dobře. Nezapomínej na to, děvče.“