Possessed - 31. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Astrid

„Je…?“ Dívala jsem se na strážného, kterému z hrudi vytékala krev.

Krin mě popadl za ruku a trhl se mnou dopředu, když do stěny, kde jsem měla před chvílí hlavu, udeřil výbuch. „Vaes!“

Přikrčila jsem se, když jsem si nabírala sukně a běžela za ním, za námi se ozývala střelba z blasterů. Opravdu se mě snažili zabít, nebo jen stříleli po všem, co se hýbalo?

Zahnuli jsme za ostrý roh a narazili přímo na vojáka Zagrathů. Nikdy jsem žádného neviděla tak zblízka a osobně. Byli vysocí a jejich uniformy byly ocelově modré, s hrudním pancířem stejné barvy, který je dělal širšími. Hlavu jim zakrývaly černé přilby s okulárem, který se zaklapával přes jedno oko, takže vypadali trochu jako automaty.

Přestože voják ze Zagrathu držel v ruce masivní laserovou pušku, Krin neváhal a odepnul si od opasku čepel a zabodl ji nepříteli do krku. Vytryskla krev, až jsem se zapotácela, abych se vyhnula potřísnění, ale Krin mě znovu popadl za ruku a táhl mě dopředu.

„Musíme jít dál,“ řekl a v běhu držel svůj kapající nůž.

Ohromilo mě, že dokázal zabít tak snadno, a přemýšlela jsem, jestli je to jeho první zabití, nebo jestli je to u vandarských nájezdnických učňů běžný postup.

„Kam jdeme?“ Zeptala jsem se, když jsme udělali několik dalších otoček.

Zastavil se a ohlédl se na mě. „Nevím. Jen pryč od bojů.“

To mi znělo dobře. Zvuk křiku a střelby z blasterů se ozýval po celé lodi a mně z toho tuhla krev v žilách. Nevěděla jsem, kolik Zagrathů je na palubě, ale znělo to, jako by byli všude.

„Počkej,“ řekla jsem, vytáhla ruku z jeho a zastavila se. Vytrhla jsem mu jeho čepel. „Musím něco udělat.“

Uchopila jsem spodní část šatů a řezala do látky, dokud jsem neodstranila všechno pod koleny. Pak jsem mu vrátila čepel. „Takhle je to lepší. Teď už můžu skutečně běžet, aniž bych spadla.“

Krin se zamračil na mé nohy, holé od kolen dolů. „Tohle se Raasovi líbit nebude.“

„Raas tu není. Chceš radši zůstat naživu, nebo chceš běžet pomalu, abys udržel krok se mnou a mými hloupými dlouhými šaty?“

„Zůstat naživu.“

„Já taky.“ Znovu jsem ho vzala za ruku. „Veď mě.“

Spěchali jsme po točitých schodech dolů a kolem bojového kruhu. Krin přeskočil dvojici mrtvých vandarských nájezdníků, ale já klopýtla, když jsem je uviděla ležet na podlaze. Nepoznávala jsem je, ale byli svalnatí a tmavovlasí jako všichni Vandaři – a připomněli mi Kratose. Co bych dělala, kdybych viděla jeho tělo bez života na podlaze?

Tvrdě jsem zavrtěla hlavou, vyhnala tu myšlenku z hlavy a snažila se nezabývat tím, jak moc by mi to zlomilo srdce.

Je v pořádku, říkala jsem si. Není mrtvý. Rozhodně není mrtvý.

Krin mě zatahal za ruku, ale jeho hlas nebyl drsný. „Jsi v pořádku?“

Přikývla jsem, odvrátila pohled od mrtvých bojovníků a opatrně přešlápla nad jejich těly. „Myslíš, že se výsadek dostal na můstek?“

Krin se mi podíval do očí. „Raas nebude zabit. Je to zuřivý bojovník. Žádný Zagrath ho nedokáže porazit.“

Líbila se mi Krinova slepá důvěra ve svého vůdce, ale věděla jsem, že nikdo není neporazitelný. Dokonce ani někdo tak obrovský a divoký jako Raas Kratos.

Sestoupili jsme po dalším širokém železném schodišti, když jsme sestupovali dál do lodi, vrhli se chodbou a narazili do dvojice Zagrathů. Než je Krin stačil bodnout, jeden z vojáků ho popadl a přitiskl mu ruce k boku. Krin se vzpíral, kopal a dokonce ho udeřil ocasem, ale nepřátelský voják byl větší a zjevně mnohem silnější.

„Neubližuj mu,“ křikla jsem. „Je to jenom kluk. Není to válečník.“

Druhý Zagrath se otočil čelem ke mně, laserovou pušku namířenou na mou hruď. „To je ta žena.“

„Našli jsme ji,“ druhý voják zněl vítězoslavně, když držel stále se zmítajícího Krina z podlahy. „Zavolej to na velitelství.“

„Neboj se, občane. Dostaneme tě z této lodi.“ Voják přede mnou sklonil pušku a vytáhl z opasku malé zařízení. „Hlídka tři velení. Máme tu ženu v zajetí. Opakuji. Našli jsme lidskou zajatkyni a přivádíme ji zpět.“

„Proto jste se nalodili na loď?“ Zeptala jsem se. „Abyste mě našli?“

Zagrath držící Krina přikývl. „Kdybychom tě nemuseli vysvobodit, mohli jsme ji prostě rozstřílet na kusy.“

Druhý voják si mě a mé roztrhané šaty prohlížel. „Musíš znát někoho hodně vysoko, když jsi sehnala takovou záchranu.“

Spíš to vypadalo, že moje sestra uzavřela nějakou dohodu s nějakým velitelem Zagrathu. Mrzelo mě pomyšlení, co mu Tara nabídla výměnou za vyslání kavalerie, a nenáviděla jsem nevděčné myšlenky, které mi vířily hlavou.

Nechtěla jsem být zachráněna. Nechtěla jsem jít s těmi záhrobními vojáky. Nechtěla jsem se vrátit na loď své sestry.

Ten, který byl nejblíže mně, nechal svou pušku viset u boku, když mě vzal za loket. „Jsi zraněná? Ublížili ti surovci?“

Zavrtěla jsem hlavou, v krku mi houstlo. Kratos mi nikdy neublížil – nikdy by mi neublížil.

Vzpomněla jsem si, co mi říkal o tom, že nemám telegrafovat své pohyby, a sesunula jsem se k vojákovi. „Je mi na omdlení.“

Pustil pušku, aby mě zachytil, a druhý voják uvolnil sevření Krina, který se mu vykroutil ze sevření. Sebrala jsem zbraň z podlahy, přiblížila se a udeřila vojáka, který se mě snažil zvednout. Puška se mu roztříštila o lebku a on odletěl dozadu a s tvrdým plesknutím dopadl na podlahu. Druhému vojákovi nedošlo, co se děje, dost rychle, ústa mu visela dokořán, když jsem ho oběhla a udeřila ho pažbou zbraně do strany hlavy. Padl mi k nohám.

Ohlédla jsem se na Krina, kterému se na tváři rozlil úsměv.

„Věděl jsem, že se rychle učíš,“ řekl. „To by nenapadlo ani Raase.“

Měla jsem podezření, že hrát si na dámu v nesnázích nebyla technika, kterou by Kratos někdy použil nebo musel použít. Pohnula jsem se chodbou. „Měli bychom odsud vypadnout, než se ti dva probudí.“

Bylo mi jasné, že by je Krin nejraději zabil, ale přidal se ke mně a sprintoval chodbou. Když jsme došli k dalšímu strmému schodišti, zastavil jsem se.

„Co je tam dole?“

„Únikové moduly.“

„Perfektní,“ řekla jsem. „Nikoho nenapadne nás v nich hledat.“

Když jsme došli na konec schodiště, které bylo prakticky žebříkem, prohlédla jsem si řadu kulatých ocelových poklopů. Nahlédla jsem průhledným okénkem jednoho z nich a uviděla něco, co vypadalo jako malý kokpit s místem pro dva lidi. „Do jednoho z nich se vejdeme.“

Krin mi pomohl otevřít poklop, vstoupil dovnitř a zaujal jedno ze dvou sedadel proti skleněné přední části, která shlížela na špičatou příď. Za přídí modulu byly další kulaté dveře, které se zřejmě otevíraly spirálovitě. Věděla jsem, že za nimi je vesmír.

Nastoupila jsem za ním a zavřela za sebou poklop. Modul ožil, ovládací prvky se rozsvítily a malý interiér naplnil bzučivý zvuk.

„Zapnul jsi to?“ Zeptala jsem se a podíval se na Krina.

Rázně zavrtěl hlavou. „Ničeho jsem se nedotkl. Přísahám.“

„Možná to aktivovalo zavření poklopu,“ řekla jsem a připojila se k němu vepředu. Osvětlený modul s běžícím motorem by nebyl tak nenápadný, jak jsem doufala. Prozkoumala jsem ovládací prvky, ale neznala jsem vandarské symboly. Stejně jsem nikdy nebyla dobrá v čemkoli, co mělo co do činění s vesmírnými loděmi.

Zezadu se ozývaly zvuky těžkých dunivých kroků. Natáhla jsem krk a uviděla jsem dvojici vojáků Zagrathu, kteří se dívali dovnitř průhlednými dveřmi.

„Myslím, že nás našli,“ řekl Krin.

„No, ale nás nedostanou.“ Otočila jsem se zpátky a pohled mi padl na velké modré tlačítko. „V žádném případě.“

Přibouchla jsem na něj ruku. Chvíli se nic nedělo. Pak se dveře před modulem spirálovitě otevřely a my jsme vyletěli z vandarské lodi do vesmíru.

„Dokázali jsme to!“ Vykřikla jsem, když jsme prolétli salvou laserové palby.

Krin se na mě usmál a ohlédl se na vandarskou loď a Zagrathské vojáky plující vesmírem za námi. Pak se modul otřásl a my jsme se začali rychle pohybovat směrem k jedné ze Zagrathských bitevních lodí.