Gunner - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Alix

Hlava mi třeští hůř než při nejhorší kocovině, kterou jsem kdy měla, když konečně upadám do bezvědomí.

Nejdřív jsem tak dezorientovaná, že nevím, kde jsem. To, na čem spím, je tak tvrdé, že si na chvíli ani nemyslím, že je to postel. Každopádně to určitě není moje postel. Což znamená, že nejsem doma. Oči mám stále zavřené, mračím se a snažím se vzpomenout, co se včera večer stalo. Přes mozkovou mlhu se mi to pomalu vrací. Jela jsem z Virginie na místo, kde jsem si myslela, že Eden je, abych se ji pokusila najít. Vzpomínám si, jak jsem přijela do motelu, pak jsem si vysypala věci a šla do baru…

Pak jsem se hádala s Gonzalem. A pak tam byl ten motorkář, co ho zmlátil. A ten motorkář mi řekl, že viděl, jak mi Gonzalo strčil do piva rohypnol. Pak už je to mlhavější, ale myslím, že si vzpomínám, že se mi začala motat hlava a ten motorkář mě vyvedl z baru a posadil na motorku…

Oči se mi otevřou.

„Hej, jsi vzhůru,“ ozve se hlas u dveří. „Pojďme se nasnídat.“

Posadím se a trochu překvapeně vyjeknu. S divokýma očima se napůl vyděšeně podívám směrem k hlasu.

Je to ten motorkář ze včerejšího večera. Sedí na jediné židli vedle stolu.

„Co tady děláš?“ Zalapám po dechu.

„Rozhodl jsem se tu zůstat, abych se ujistil, že jsi v pořádku,“ odpoví vyrovnaně. Jeden koutek úst se mu zvedne v náznaku úsměvu. „Jak se cítíš?“

Začínám panikařit a přemýšlím, co mi udělal, zatímco jsem spala. Ale pořád mám na sobě šaty, které jsem měla včera, a moje tělo se nijak neliší, až na třeštící hlavu. Risknu rychlý pohled na druhou postel. Přehoz vypadá pomačkaně, jako by na něm někdo strávil noc poleháváním.

Opatrně se na něj podívám. „Už je mi líp.“

Zasměje se a odhalí bílé, rovné zuby v neurčitém vlčím úsměvu. „To se vsadím. Ale já mám zatracený hlad a ty bys měla mít taky. Měli bychom do tebe dostat nějaké jídlo. Pomůže ti to vyčistit hlavu.“ Vstane ze židle a kývne směrem ke dveřím. „Pojď. Vezmu tě na snídani. Moje pochoutka.“

Chci odmítnout. Skoro to udělám. Ale už mi zbývá posledních asi sto dolarů a vyhlídka na teplé jídlo, za které nemusím ani platit, zlomí veškeré mé odhodlání.

„Dobře,“ přijímám tiše. „Díky. Vážím si toho. Ale nejdřív si skočím na záchod.“

„Budu venku,“ řekne a vstane.

Krátce zvažuju, že doběhnu ke dveřím a zamknu je zevnitř, jakmile se za ním zavřou. Ale prostým faktem je, že tenhle muž je nejméně dvakrát nebo třikrát silnější než já. Snadno by dokázal vyrazit jakékoli dveře mezi námi. A kdyby mi chtěl něco udělat, už k tomu měl dost příležitostí. Takže místo toho, i když si říkám, jestli nedělám něco úplně šíleného, vejdu do maličké, stísněné koupelny a opatrně za sebou zavřu dveře. Vyčůrám se, pak si na obličej stříknu studenou vodu a vypláchnu si ústa. Zpátky v hlavní místnosti najdu své sandály, nazuji si je a vezmu si kabelku. Klíč od pokoje leží na malém stolku, hodím ho do tašky a projdu dveřmi za ním.

Venku už je jasný, slunečný den. Už mi ani nepřipadá, že by bylo brzo ráno. Musela jsem spát déle, než jsem si myslela, díky rohypnolu, který mi Gonzalo dal do pití. Motorkář už sedí na motorce a čeká na mě. Měla jsem se převléknout do džínů, pomyslím si zničeně a skoro se vrátím dovnitř. Ale pak se motorka rozjede a muž mi gestem naznačí, abych nasedla. No, nějak se mi včera večer podařilo jet sem v těchhle šatech, takže to asi zvládnu znovu. Přehodím si dlouhý popruh brašny přes hlavu, aby byl bezpečný, pak nešikovně nasednu a rozkročím se na sedadle za mužem.

„Ani nevím, jak se jmenuješ,“ zavolám přes řev motoru.

„Gunner,“ ozve se zpátky.

„Těší mě, Gunnere,“ odpovím a připadám si jako úplný blbec. „Já jsem Alix.“

Na to jen zavrčí. Opatrně ho obejmu kolem pasu a on vyjede na dálnici.

 

O DESET MINUT POZDĚJI sedíme v přeplněném bistru. Vzduchem se k nám line lahodná vůně smažení a kávy. Až dosud jsem neměla hlad, ale vůně jídla mi připomíná, že jsem od včerejšího oběda nejedla. Žaludek mi netrpělivě kručí, zatímco přemýšlím nad jídelním lístkem, který mi servírka dala. Mám pocit, že bych snědla koně, ale nakonec se spokojím s venkovskou snídaní s palačinkami, vejci a klobásou. A samozřejmě kávu.

„Dobrá nabídka,“ kývne Gunner uznale. „Bál jsem se, že si objednáš nějakou blbou omeletu z bílků bez příloh nebo tak něco.“

„Ani náhodou. Měl jsi pravdu, mám hlad.“ Napiju se horké kávy, kterou mi právě přinesla servírka. „To je dobré,“ povzdechnu si. Dám si další doušek a vychutnávám si její chuť a teplo.

„Takže,“ začne po chvíli Gunner a opře se na své straně boxu. „Nechceš mi říct, co jsi dělala včera večer v tom baru?“

Sakra. Asi jsem měla tušit, že se do toho bude chtít vtírat. „Hele, promiň,“ řeknu, „ale do toho ti vážně nic není.“

Nakrčí na mě obočí a usměje se přes vousy. „Do toho mi nic není?“

„Bez urážky, ale jsi úplně cizí, Gunnere.“

„Jsem úplně cizí člověk, který ti včera večer zachránil zadek.“

Má samozřejmě pravdu. Možná mu dlužím nějaké vysvětlení, jako odplatu za to, že se kvůli mně vystavil.

„Omlouvám se,“ zamumlám káravě. „Nemusel jsi dělat nic z toho, co jsi udělal. Je to jen… no, je to tak trochu osobní.“

„On je tvůj přítel?“

„Cože? Ne!“ Začnu se smát, ta představa je tak směšná. „Ne, ne. Nic takového. Já jen… někoho hledám. Myslím, že Gonzalo by mohl vědět, kde je.“

„Někoho?“

„Moje sestra,“ přiznávám.

Přikývne a zvažuje to. „Je to jeho přítelkyně?“

Podívám se dolů na stůl. „Něco takového,“ řeknu tiše. „Hele, můžeme si promluvit o něčem jiném, aspoň než přijde jídlo? Pořád se mi dělá trochu špatně a bolí mě hlava.“

Lehce se na mě usměje a jednou zvedne bradu. „Jistě. O čem chceš mluvit?“

„Hm, já nevím.“

„Hele, nechceš přece mluvit o své sestře. Téma rozhovoru si vybíráš ty.“

Povzdechnu si. „Fajn,“ řeknu trochu podrážděně. „Chodíš do Smiling Skull hodně často?“

Znovu se usměje. „Čas od času.“ Dál se nevyjadřuje a já si po pár vteřinách uvědomím, že toho schválně moc neříká, abych se musela dál vyptávat a udržovala konverzaci. Blbec.

Zavrtím hlavou a tiše si odfrknu. „Dobře. Co je to Lords of Carnage?“ Zeptám se a podívám se na jednu z nášivek na jeho kožené vestě.

„Je to MC z Tanner Springs, asi hodinu cesty na západ odsud.“

„MC?“

„Motorkářský klub.“

„A co je to ‚road captain‘ (silniční kapitán)?“ Zeptám se a čtu z další nášivky.

„Je to víceméně to, co se tam píše. Když je MC na cestách, jsem kapitánem já. Organizuju naše jízdy a dohlížím na to, aby všechno šlo podle plánu.“

„Jízda?“ Pokrčím nos. „Jako skupinová jízda na motorce?“

„Jo. Takhle.“

Přichází servírka s jídlem a několik minut nikdo z nás nic neříká, zatímco jíme. Mám takový hlad a jídlo je tak dobré, že se musím krotit, abych při žvýkání nesténala. Je to námaha jíst pomalu, a to mi na chvíli sebere veškerou duševní energii.

Nakonec se naposledy zakousnu do klobásy a opřu se o umělou kůži opěradla. Hlava mi konečně přestala tak silně tlouct a mysl se mi začíná vyjasňovat. „Panebože, jsem nacpaná,“ povzdechnu si spokojeně. „Cítím se mnohem líp.“

„To rád slyším.“ Gunner po mně střelí sexy úsměvem. Nevím, jestli je to tím, že se konečně zase začínám cítit jako člověk, ale ten úsměv ve mně spustí něco, co je skoro jako elektřina. Jako by jen na jednu závratnou, hypnotizující vteřinu nebyl nějakým nebezpečným cizincem, který mi včera večer nevysvětlitelně pomohl. A já nejsem nějaká hloupá holka, která je úplně mimo svůj živel na nějaké beznadějné misi, aby našla svou sestru. Jen na jeden malý okamžik se objeví ten malý signál, který jako by byl jen mezi námi. Jako by ten úsměv byl jen pro mě a pro nikoho jiného. Jako by to byla předehra k něčemu… intimnímu. Jeho oči se upírají do mých a já najednou myslím jen na to, jak jsou neskutečně modré.

Pak si uvědomím, že na něj zírám, a rychle sklopím pohled.

Uplyne dlouhá vteřina.

„Takže teď, když už je ti líp,“ pokračuje, jako by se právě nic nestalo, „říkala jsi, že hledáš svou sestru.“

Mám pocit, že se mi zase začíná točit hlava. Ale tentokrát to nemá nic společného s drogou, kterou mi dal Gonzalo. Hlavou mi právě probleskl obraz ze včerejšího večera, kdy jsem seděla na zadním sedadle Gunnerovy motorky a objímala ho kolem ramen, když mě vezl do motelu. Vzpomínám si na mužnou vůni jeho kůže a tvrdé svaly jeho trupu pod košilí. Ale hlavně si pamatuju, jak jsem se cítila sexuálně, když jsem tam seděla přitisknutá k němu.

Při té vzpomínce mě začne brnět kůže, a i když je Gunner až na druhé straně stolu, najednou se cítím nepříjemně blízko.

„Jo,“ zamumlám a snažím se soustředit na to, co říká.

„Takže když bydlíš v motelu, zřejmě nejsi zdejší,“ pobídne mě.

„Ne, z Virginie.“

Krátce přikývne, skoro jako by moje odpověď prošla nějakým testem nebo tak něco. „Tak proč kurva, bydlíš v tý díře? Tady v okolí musí být lepší místa než motel Parkside.“

„Nic jiného si nemůžu dovolit,“ přiznávám. Vlastně si nemůžu dovolit ani to.

Jeho nevinná otázka mě nastartuje k tomu, abych znovu začala lamentovat nad tím, kolik peněz jsem utratila za noc v té chatrči. Pak mi najednou srdce v panice poskočí.

„Proboha, kolik je hodin?“ Vyhrknu.

Gunner mi pohlédne přes rameno na místo nad pultem, kde na zdi určitě visí hodiny. „Půl jedenácté.“

„Do prdele!“ Vykřiknu. „Pokladna je v jedenáct. Naúčtují mi další noc, jestli neopustím pokoj včas! Správce mi řekl, že jsou na to hodně přísní. Musím jít!“

Gunner na mě zvedne obočí. Cítím, jak mi začíná rudnout obličej. Nepotřebuju, aby se někdo dozvěděl, v jak hrozné finanční situaci se nacházím. A už vůbec ne tenhle skoro úplně cizí člověk, který mi už jednou zachránil krk. Ale realita je krutá: jestli budu muset zaplatit za další noc, nebudu mít dost peněz ani na cestu zpátky do Virginie. Když budu muset, budu spát v autě. Ale pokud chci najít Eden dřív, než mi peníze dojdou úplně, nemůžu si dovolit další motel.

„Prosím,“ žadoním a ignoruju horko ve tvářích. „Už jsi ke mně byl tak laskavý. Opravdu už tě nechci dál využívat. Ale mohl bys mě odvézt zpátky do motelu, abych si vzala tašku a odhlásila se?“

Gunner o mně chvíli přemýšlí, tvář má bezvýraznou. Pak mi krátce přikývne a zvedne ruku pro účet. „Dobře. Vezmu tě tam včas.“

„Moc děkuju!“ Zatímco platí účet, odběhnu na záchod a pár vteřin se vzpamatovávám. V zrcadle vypadám bledá a vyděšená. Ráno jsem si zapomněla učesat vlasy a moje bílé šaty jsou na tom rozhodně hůř. Doufám, že se do motelu vrátím včas, abych se stihla převléknout do něčeho jiného, než budu muset opustit pokoj.

Nakonec se nám podaří vrátit se s desetiminutovou rezervou. Gunner čeká venku a kouří cigaretu, zatímco já na sebe hodím džíny a tričko, stáhnu si vlasy do culíku a rychle si vyčistím zuby. Nacpu těch pár věcí, které jsem si vybalila, zpátky do malého batohu, popadnu klíč a za pět minut jedenáct už jsem venku a kráčím směrem k hlavní kanceláři, v žilách se mi rozlévá úleva.