FPWP - 4. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

LILY

Už nikdy více, pomyslela si, Lily, ostatně stejně jako vždy, když seděla v dopravním člunu. Pásy měla utažené pevně kolem těla, přesto svírala rukama opěradla tak křečovitě, až jí zbělely klouby. Oči měla zavřené. Čluny neměla ráda nikdy. Byly extrémně malé a stísněné, a když prolétaly atmosférou, třásly se a skřípaly tak moc, že si pokaždé myslela, že se za chvíli rozpadnou. Protože nebyla pilotkou, byl tento člun naprogramován, aby letěl sám a přistál poblíž kmene Ytter. Poté s nimi chtěla navázat kontakt. Člun mezitím zůstane na místě, připraven okamžitě vzlétnout. To sloužilo především k tomu, aby se Harper při tom všem cítila mnohem líp.

Sama Lily, si moc starostí nedělala. Už navštívila mnoho kmenů Acerex a všichni se chovali podobně – odtažitě, zdvořile a s nezájmem. Pochybovala, že by se od nich kmen Ytter nějak odlišoval. Ale i tak doufala, že budou aspoň trochu jiní. Až přistane, bude na Severním pólu noc a dost tma. Ale ne tak pozdě, aby už bojovníci kmene spali. Přinesla dárky – pár potravin, které měli Acerex rádi a trochu dekorací pro těch pár žen, které tam potká. Acerex byli hrdí bojovníci a i když byla jejich kultura velmi přísná, přesto měli rádi krásné věci. Aspoň ostatní kmeny ano.

Člun prolétl vzdušnou turbulencí a celý se otřásl. Lily, sevřela víčka pevněji a zatnula zuby. Přístroje na ovládacím pultu blikaly jako splašené, a i když letěl pouze na autopilota, spustil se alarm. V duchu se ptala sama sebe, jestli se bude vesmírná kapsle točit kolem dokola, zřítí se na povrch nebo se jednoduše rozletí do vzduchu. Dosáhli klidnější vzduchové vrstvy a člun trochu nakloněný na stranu se začal připravovat na konečné přistání. Lily, se zhluboka nadechla a skepticky otevřela jedno oko. Přitom stále svírala obě opěradla, aby se nezranila. Pravděpodobně měla to nejhorší za sebou, ale už několikrát se mýlila.

Všechno vypadalo klidně, takže se předklonila a vykoukla z okénka. Pod ní byla tma, nikde ani světýlko. Nad ní to ale vypadalo úplně jinak. Ještě nikdy neviděla tak jasnou polární záři. Nebe bylo plné zelených, modrých a rudých závojů ze strašidelného světla, které se pohybovaly, jakoby si s nimi pohrával nějaký interstelární vítr. Pokud si vzpomínala na útržky z učiva astronomie, nebylo to zase až tak daleko od pravdy. Napadlo ji, jak si člun poradí s tak silným elektromagnetickým polem, které ta světla způsobovala, protože to mohlo rozhodit jeho citlivou elektroniku. Ale takové myšlenky si okamžitě zakázala. Nepotřebovala si dělat ještě další starosti. Když se člun nakonec přece jen zřítil, stalo se to tak klidně a nedramaticky, že si Lily, všimla, že něco není v pořádku až po několika sekundách.

Modře se zablýsklo, všechna světla v kokpitu zablikala, zvuk pohonu zmlkl a člun se z výšky asi třicet metrů nekontrolovatelně řítil na zasněžený povrch planety. Naskočil mechanický systém nouzového přistání a kolem člunu se nafoukl obrovský airbag. Celý vesmírný člun poskočil a poté dosedl. Jak se airbag zase vyprázdnil, záď byla mnohem výš než předek. V kabině bylo velmi ticho a Lily chvíli jen tak seděla a asi třicet sekund svírala opěradla, než si uvědomila, že už je dole.

„Zatraceně“, vykřikla, když pochopila, že člun je zničený a skončil s čumákem zapíchnutým do země. Sedadlo bylo nakloněné dopředu, takže visela v popruzích směrem ke komunikační tabuli. To bylo dobře. To rozhodně nahlásí jako klad.

Stiskla pár knoflíků.

Nic nefungovalo. Neslyšela ani náznak šumění. Vysílačka byla úplně mrtvá. Nemohla kontaktovat Friendship. A ani nikoho jiného. Pohlédla ven do tmy. Pravděpodobně nebyla daleko od kmene Ytter. Zahlédla nějaké stromy, a tady to byl zřejmě ledový les, ve kterém žili. Ale byl to velký les a ona si nemohla být jistá, jestli člun posledních pár sekund navigoval správně. Člun zasténal a naklonil se ještě víc dopředu. Venku byla tma a všechno, co dokázala rozeznat, byla sněhem pokrytá zem jen pár metrů od okna. Pravděpodobně byla venku zima, ale pokud byl člun opravdu rozbitý, tak bude brzy zima i uvnitř. Měla zůstat nebo utéct? Věděla, že tu jsou i dravci. Velká zvířata s bílou srstí a ostrými zuby a drápy o velikosti loveckého nože. Pokud bude čekat na denní světlo, její situaci to nijak nezlepší. Tito dravci byli aktivní jak v noci, tak ve dne, jak jí vysvětloval planetolog během jejich krátkého brífinku o severních zemích.

Do východu slunce zbývalo ještě hodně hodin. Do té doby bude ve člunu stejná teplota jako venku. Samozřejmě, že jakmile uběhne nějaká doba, aniž by poslala zprávu, že dobře přistála, Friendship vyšle člun, aby ji našel. Na druhou stranu bylo možné, že nebudou znepokojeni, když o ní nějakou dobu neuslyší. Letový důstojník, který jí ve člunu připevňoval pásy, jí prozradil, že dnes v noci byla polární záře obzvlášť silná, a že by mohl být problém s komunikací. Možná budou jednoduše předpokládat, že je v pořádku. Čluny byly blbuvzdorné (doslovný překlad:-), obzvlášť pokud letěly na autopilota. Vstala a přidržovala se zářivě žlutých držadel, která byla připevněna všude po stěnách kokpitu. Pomalu se posouvala nahoru a zpátky k nákladovému prostoru. Tam si prohlédla krabice s dárky. Ve většině byly potraviny. No, aspoň neumře hlady.

Pokud to mohla posoudit, byl člun stabilní. Zadní část se opírala o strom. Byla tu v bezpečí. Zůstane tu, dokud ji nezachrání. Posadila se na šikmou podlahu a otevřela balíček s pochoutkami. Proč si neudělat pohodlí?