TC&JV - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ona

Juan POV

5 let

„Juane, pojď se podívat na toho brouka!“

Juan se ohlédl přes rameno, aby viděl, jak se jeden z jeho kamarádů ze sousedství sklání nad pískovištěm v parku nedaleko jeho domu, a ani se nepohnul z místa na dece. Na malém kousku trávy by si raději hrál tam, ale také mu bylo dobře tam, kde byl. Hlavně proto, že…

„Chceš?“

Juan se na Cece usmál. „Co chci?“

„Hrát si. S tvým kamarádem.“

Pokrčil rameny. „Ne, jsem v pohodě.“

Cece se netvářila, že by mu věřila, ale vrátila se k ťukání prstem o displej tabletu a hrála nějakou hru na praskání bublin, která se jí líbila. Nebyla zrovna holka na špínu a brouky. Nosila hezké šaty, boty, které při chůzi klapaly, a on si nepamatoval, kdy neměla pořád dokonalé vlasy.

Taková prostě byla.

A přesto, když chtěl jít do parku, rychle se přidala. Když šli o čtyři domy, níž na předměstí, aby se dostali do parku, nesla svůj tablet a on nesl deku, na které vždycky sedávala.

Juan si možná chvíli hrál, ale pak se rychle ocitl tam, kde se rozhodla sedět na dece.

Nevěděl proč.

Nikdy se ji nesnažil přesvědčit, aby si hrála jako on.

Tohle však bylo v pořádku.

Juanovi nevadilo sedět s ní. I když on měl rád slunce a ona raději seděla ve stínu. I když se chtěl podívat, jak vypadá ten brouk – vsadil by se, že je chladný –, a Cece by raději zůstala tam, kde byla, na své dece.

Jo, protože se mu tam líbilo.

S ní.

„Neměl bys ignorovat své přátele,“ řekla Cece.

Juan si broukl pod nosem a naklonil se, aby utrhl několik zelených stébel trávy ze země. Splétal je do copu, což byl trik, který ho naučila jeho máma Stephanie, když se jednou odpoledne společně vydali na procházku. „Ale ty jsi taky moje kamarádka, Cece.“

Vzhlédla od svého tabletu. „Já vím.“

„Takže zůstanu s tebou.“

„Jo, ale…“

„Kdo si bude hrát s tebou?“

Cece se trochu usmála. „No…“

Nepotřeboval, aby mu říkala odpověď, když ji už znal. Faktem bylo, že Cece si mohla najít spoustu kamarádů, kdyby chtěla. Všichni ji měli rádi. Usmívala se a celý svět jí úsměv oplácel. To byla jedna z věcí, které na ní měl nejraději. Neustálý sluneční paprsek, který mu dával všechny důvody k radosti.

Ne každý byl takový.

Ale ještě jedna věc na ní byla?

Lidé si rychle uvědomili, že není jako oni. Nebo spíš děti v jejich věku. Nechtěla se oblékat jako ony ani si hrát stejně jako ony. Při velkých rodinných večeřích a oslavách, které často pořádali, ji bylo možné najít, jak sedí matce nebo otci na klíně a poslouchá každé slovo kolem sebe, místo aby pobíhala po domě s ostatními dětmi.

Nenacházela zábavu ve stejných věcech jako oni a mnohem raději se poflakovala s dospělými, kteří je hlídali než s dětmi bližšími jejich věkové skupině. Což Juanovi vyhovovalo, protože je to jedno.

Některým lidem to přišlo divné.

Jemu to bylo prostě jedno.

Měl rád Cece takovou, jaká byla.

Juanovi byly čtyři roky, když se otci poprvé zmínil, že jeho ostatní kamarádi si zřejmě neradi hrají nebo tráví čas s Cece stejně jako on. Jistě, měli ji rádi… ale nemohli nebo nechtěli s ní sedět hodinu jen proto, aby dělali, co chtěla. Chtěli, aby dělala jen to, co chtějí oni. A když nechtěla, no, zůstala na to sama.

Co na to řekl jeho táta?

Cece je výjimečná, Juane, a ty ji prostě musíš mít rád takovou, jaká je. Je jí jedno, co si o ní ostatní děti myslí, je jí dobře tak jako tak.

Něco se tedy naučil.

A taky z pozorování Cece.

Byla by v pohodě sama.

Jistěže by byla.

Jen nechtěl, aby byla.

Proč by měla být sama, když má jeho?

„Nevadí mi, že si budu hrát sama,“ řekla tišeji.

Juan se přesunul z indiánské polohy, v níž seděl, na záda na deku. Takhle mohl zírat na oblohu a sledovat, jak nad modrou krajinou nad hlavou proplouvají nadýchané bílé mraky. Vedle toho, že byl s Cece, to byla jeho druhá nejoblíbenější zábava.

Protože o to šlo.

Naučil se to krátce poté, co ji poznal.

Dokud byl s Cece, ať už sledovali jeho otce a její matku, seděli před televizí a dívali se na jedinou pohádku, kterou měla opravdu ráda, nebo seděli na dece v parku místo toho, aby si hráli se vším tím možným vybavením, na ničem z toho nezáleželo. Nepotřebovaly si povídat a rozhodně si nepotřebovaly hrát stejně jako všechny ostatní děti.

Být spolu bylo prostě zábavné.

A takhle to bude dělat navždycky, pomyslel si.

S ní to bude dělat navždy.

Protože to byla ona.

Juan jen nevěděl proč.

Zatím ne.

***

„Myslíš, že se to přeneslo i do tvého dospělého života?“ Ptám se Juana u jejich kuchyňského stolu. Stačí, abych otočila hlavou, a přehlédnu kopce a skvělý výhled, který mi poskytují. Není překvapením, že se ti dva rozhodli pro život v Kali. Jo, mají taky dům v New Yorku a penthouse v Torontu, když se jim chce udělat si tam výlet. Ale jejich život? To všechno v Kali, kde spolu zůstali od doby, kdy se vzali. „Mám na mysli to, že jste spolu jen ty a ona?“

Juan se usměje.

Taky pokrčí rameny.

„Jo, přeneslo.“

Přikývnu. „A tobě to pořád ani trochu nevadí, že?“

Otočí hlavu právě včas, aby viděl, jak Cece prochází kolem vchodu do kuchyně a její bílé splývající šaty se jí při každém kroku otáčejí kolem nohou. S knihou v ruce se věnovala nejspíš četbě nejnovější knihy, kterou si vybrala ve svém oblíbeném nezávislém knihkupectví než konverzaci probíhající v kuchyni.

Pro ni nic neobvyklého.

„Vůbec ne,“ řekl nakonec Juan, „takhle je to pořád lepší.“

Jasně.

To se těžko přehlíží.