HF - 25. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez

Cax

Deset dní poté, co jsem bratrům přiznal svoji orientaci, jsem stál v soudní síni a poslouchal, jak mě soud svěřil dočasně všechny tři bratry do opatrovnictví. Soudce jednou udeřil kladívkem do podložky – přesně jako ve filmech – a já ucítil slzy v očích.

Škoda, že tu nebyli kluci, aby to slyšeli. Jsou zpět ve škole a ani otec tu není, protože je ve vězení.

Ale je tu Axel, když se otočím, uvidím ho stát v zadní části místnosti s úsměvem rozzařujícím jeho tvář – modřiny díky Bohu zmizely.

Můj právník plká vedle mě při cestě k východu. „Dočasné opatrovnictví je jen formalita. Děti už zpátky nedostane.“ Slíbí.

„Děkuju,“ zamumlám, ale vše, co vidím, je Axelův úsměv. Dojdu k němu a on mě obejme.

Chvilku mi trvá, než mu objetí opětuju, protože starých zvyků se těžko zbavujete. Nevím, jak dlouho mi bude trvat, než se zapomenu bát – zapomenout na všechny roky, kdy jsem se musel skrývat, ale po chvíli dobré okamžiky zvítězí nad špatnými. Pevně ho obejmu, protože už ho žebra nebolí.

A protože je mi jedno, kdo nás uvidí.

„Chci tě pozvat na kafe.“ Řekne.

„Dobře a můžeme se zastavit u mé skříňky v knihovně? Musím si vzít knížky, pokud si mám odpoledne udělat volno.“

„Cokoli potřebuješ.“

S úsměvem ho vezmu za ruku a vedu ho k parkovišti. Protože vše, co doopravdy potřebuju je on.

Dojedeme do absolventské knihovny a Axel vejde dovnitř se mnou. Opětovně musím potlačit zachvění ze starostí. Nezáleží na tom, připomenu si. Všichni se to můžou dozvědět. Je to v pořádku. Podržím pro něj otevřené dveře a položím mu ruku na záda, zatímco procházíme halou. Už je mi špatně ze skrývání. Skončil jsem s ním.

A pak se v atriu objeví Jason a jde k nám, což je taky v pořádku. „Čau,“ pozdraví Axel stále s mojí rukou na zádech. „Jak ses měl?“

 Jason pohlédne na mě, pak na Axela a znovu na mě. „V pohodě. Ty?“

„Byl to krušný měsíc,“ zasměje se Axel, „ale lepší se to.“

Jason si odkašle. „To vidím.“

„Čau,“ skočím mu do řeči, ale pak se rozhostí ticho a já nevím, jak dál. Zeptal se mě, zda jsem gay a já lhal. „Já, uh…“

Jason zavrtí hlavou. „Nedělej si s tím starosti, četl jsem noviny.“ Mrkne na mě. „Zdá se, že jsi byl v těžké situaci.“

„Jeden ze způsobů, jak to vyjádřit.“ Řeknu a Axel se zasměje. „Jdeme na kafe, chceš se k nám připojit?“

Jasonovi zacukají koutky. „Jen běžte, možná se přidám jindy.“ Odejde s úsměvem.

„Musíme mu najít milého chlapa.“ Řekne Axel, jakmile je pryč.

„Rozhodně a brzy.“

Jakmile jsme znovu venku, zeptám se ho, kam by chtěl jít.

„Ukážu ti to, ale budeme potřebovat tvé auto.“

„Dobře.“ Jelikož ještě není úplně fit, jeho požadavek jet autem se mi nezdá zvláštní, ale pak mě začne navádět do rezidenční čtvrti, a navádí, abych odbočil do Newbury Street.

„Myslím, že se mi tahle kavárna líbí.“ Jeho byt je jen asi o dvě ulice dál.

„Zastav tady.“ Vyhrkne najednou. „Tady před tím domem.“ Ukáže na dům v rančerském stylu s nápisem Na prodej na předním trávníku.

„Co tu děláme?“

Otevře dveře. „Chci, aby ses podíval na tenhle dům.“

„Proč?“ Vypnu motor.

Usměje se. „Prosím, prostě pojď dovnitř. Mám nápad.“

Vylezeme z auta a jdu za ním, když vyjde schody a otevře dveře. Dům je prázdný. „Axeli, prosím, řekni mi, že se sem nevloupáváme.“

„Ne.“ Otočí se a lehce nervózně se na mě usměje. „Mluvil jsem s realitní makléřkou a ona ho pro nás nechala otevřený. Chci tento dům koupit, zlatíčko. Vejdeme se sem všichni. Nahoře jsou tři ložnice a v přízemí čtvrtá. Je ideální pro náladové teenagery.“

„No do prdele.“ Podívám se na holé zdi prázdného domu. Dům je velký a zdá se dost udržovaný, ale stěny od sedmdesátých let neviděly štětec. „Nemůžu si dovolit dům, ale miluju, že si myslíš, že můžeme.“

Axel si promne ruce. „Chystám se ho koupit.“

„Jak? Záloha bude minimálně padesát tisíc. Do tvého prasátka se tolik mincí nevejde.“

Můj přítel se na mě usměje. „Pravda, ale dostane se mi výpomoci od mámy. Chce investovat.“

„Co?“ Teď se na něj podívám pozorněji, oči se mu třpytí. „Ty to myslíš vážně, že?“

„Samozřejmě! Proč si jinak myslíš, že bych tě zatáhnul do prázdného domu? Chci učinit nabídku, ale nejprve jsem musel zjistit, zda se ti líbí. Jsou tu i další domy. Není jich moc, ale…“

Zvednu ruku. „Jak by to fungovalo?“

„S mámou tenhle dům koupíme a všichni se sem nastěhujeme. Bez mámy, samozřejmě.“ Doplní rychle.

„Chce se v Ohiu přestěhovat do menšího bytu, proto bude mít peníze, které zde může investovat. Jejím jediným požadavkem je, abychom koupili pohodlnou rozkládací pohovku pro doby, kdy nás přijede navštívit.“

Snažím si to představit, ale hlava mi asi ze všech těch nových nápadů exploduje. „Ale jak bych mohl platit nájem?“

Pokrčí rameny. „Až právníci vyřeší výživné na děti, pak si promluvíme. Mezitím můžeme tento dům zvelebit, Caxi. Bude potřeba hodně péče – ale ne konstrukčně. Všechno je jen o strhání tapet a znovu vymalování. Možná nových podlahách, ale těším se na to.“

Zhluboka se nadechnu přes stažený hrudník. „Já nevím, mám toho na talíři hodně a doktorandské programy trvají dlouho, Axi…“

Přistoupí ke mně a obejme mě. „Ale my máme dost času,“ zašeptá. „Přestaň panikařit, zlato. Potřebuješ místo, kde bys mohl žít. Banka kolem tebe bude brzy kroužit jako žralok. Sám jsi to řekl.“

„Stále nezaplatil hypotéku za tento měsíc.“ Řeknu a položím mu bradu na rameno. „Myslím, že se snaží nás dostat pryč. Věřil bys tomu? Své vlastní děti.“

Políbí mě na čelist. „Ser na něj. Soud ho donutí zaplatit. Možná to zabere i rok, ale my budeme tady a učit se, jak obrousit parkety. Josh s Calebem nám pomůžou a Amy taky. Máma taky přijede a na chvíli tu zůstane. Nejsi sám. My nejsme sami.“

„Opravdu to dokážeme?“ zašeptám.

„Samozřejmě.“ Znovu mě políbí. „Co horšího by se mohlo stát?“

„Bankrot? Možná?“

Uchechtnutí proti mé citlivé pokožce je ten nejlepší pocit. „Můžu ti teď ukázat zbytek domu? Protože za hodinu musíš vyzvednout Scottyho.“

„Jo.“ Zhluboka se nadechnu a ustoupím. „Ukaž mi ho.“

***

Další den nedokážu na ten dům přestat myslet. I když stojím v naší staré kuchyni a míchám omáčku na těstoviny na sporáku, podniknu další mentální prohlídku onoho domu. V současném vybydleném stavu není moc krásný, ale má potenciál. Zadní dvorek je hodně velký s prostorem na terasu. „A podívej, už je nad garáží basketbalový koš.“ Ukázal na něj Axel.

Z nějakého důvodu ten detail mi připadalo vše reálnější, protože jsem si tam dokázal představit budoucnost. Axel by mohl učit Scottyho, jak driblovat, zatímco já budu dělat burgery. Mark by si mohl dělat úkoly u kuchyňského ostrůvku (momentálně je z lamina, ale časem bychom ho mohli vylepšit).

Tak zatraceně moc jsem si tu budoucnost přál.

„Zase dnes volala banka a sháněla se po tátovi, ale zřejmě nastal progres, protože když jsem mu sdělil, že je táta ve vězení, odvětil, že už tuto informaci mají zaznamenánu ve složce.“ Řekne Jared.

Odfrknu si. „Progres? Asi máš pravdu, alespoň se to dostalo do poznámky v růžku nějaké složky.“

Jared ukradne kousek mrkve z hromádky, kterou jsem nakrájel na talíř. „Co se stane s tímto domem, když nebudeme platit hypotéku?“

„Buď ho táta prodá, nebo si ho vezme banka, ale my budeme v pořádku a přestěhujeme se jinam.“

„Nemůžeme prostě platit hypotéku?“ zeptá se Mark, neslyšel jsem ho vejít do místnosti. Doteď byl Jared jediný, se kterým jsem mluvil o našich současných potížích s bydlením. Byl dost starý, aby mu naše současná situace došla sama.

„No.“ Odkašlu si. „Nedokážu splácet hypotéku sám. Nemám dost peněz a soud pravděpodobně donutí tátu zaplatit, ale k tomu se ještě nějakou dobu nedostanou. Zřejmě až po jeho soudu.“

„Tak co budeme dělat?“ zeptá se Mark a zní o pět let mladší, než je.

Jako vyděšené dítě.

Otočím se, abych na něj viděl. „Existuje několik možností. Vyberu tu nejlepší.“

„Jako jakou?“ Nehodlá se nechat odbýt.

„Babička s dědou v Kanadě nám možná pomůžou.“ Máminy rodiče zemřeli, ale tátovým je asi sto a žijí v pečovatelském domě. Nemluvil jsem s nimi o naší současné situaci a nevím, jestli můj otec jo, ale kdybychom opravdu strádali, chtěl jsem je požádat o pomoc.

„Nechci se stěhovat do Kanady.“ Odvětí rychle Mark se zamračeným výrazem.

„Nebudeme,“ řeknu tiše. „Stěhování je poslední možnost, ale je možné, že si budu muset najít práci na plný úvazek a trh práce v Henningu není tak velký.“

A Mark se nahrbí.

„Existuje ještě jeden nápad.“ Vypnu omáčku pod těstovinami a získám tak vteřinku k dobru. Během posledních dvou týdnů jsme s Markem kolem sebe kroužili. Byl jsem mu k dispozici a doufal jsem, že se mě zeptá na otázky ohledně Axela nebo Amy, nebo obou, ale neudělal to. Mezitím jsme se s Axelem viděli dvakrát – jednou na pizza večeru a jednou, když přišel o víkendu na oběd. V obou případech ho Mark ignoroval.

Ale teď se chystám své plány nadnést a on se s nimi bude muset vypořádat. „Axel si chce koupit dům. Můžeme tam žít všichni.“

Mark sklopí pohled. „Kde?“

„Na Newbury Street.“

Nohou tře kousek podlahy. „Je to nejlepší možnost?“

„Pravděpodobně, pokud otec neudělá něco tak velkorysého, jako, že by přepsal dům na nás. A i tak bychom si ho nemohli dovolit.“ Řeknu tiše.

Mark se kouše do rtu. „A žít s Axelem si budeme moct dovolit?“

„Ano, budeme mu platit, až si to budeme moct dovolit, ale aspoň nás nevykopne a ty budeš moct zůstat ve škole s kamarády.“

„Můžeme se teď najíst? Mám hlad a ještě musím dělat úkoly.“ Vloží se do hovoru Jared.

V tu chvíli je onen okamžik přerušen, tak se obrátím zase ke sporáku a znovu zapálím oheň pod omáčkou.

„Zase těstoviny?“ stěžuje si Mark, není to tak, že by otec klukům připravoval skvělá jídla, ale kupoval spoustu mražených sraček, které si já nemůžu dovolit. Byli zvyklí jíst burrito a pizzu.

Odtrhnu z krabice těstovin vršek a nasypu je do vroucí vody. „Něco bys měl o Axelovi vědět, je úžasný kuchař.“ Uvažuju, zda informace o jídle u Marka zaboduje. Představím si ho u linky v jeho bytě, jak kontroloval kuřecí maso v troubě. Vlastně by se s tím asi smířil. Konec konců byl to jeho nápad žít s Williamsovým potomstvem.

„Vážně?“

„Jo, je skutečný profík.“

Mark si ukradne kousek mrkve. „Možná by tě mohl učit, když všichni budeme žít v jednom domě.“

Zahřeje mě na hrudi z jeho slov, a jak je vyslovil tak snadno. Chtěl jsem se usmát a přitáhnout do objetí, ale to by mi u teenagera neprošlo. „Možná by mohl a možná by mohl učit i tebe.“

„Tak to asi ne,“ zabručí Mark a zamíří k obývacímu pokoji.

Napětí v ramenou mi lehce povolí, protože to bude vážně možná fungovat.