TC&JV - 17. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Oznámení

Juan POV

23 let…

„Hej, počkej chvíli.“

Ceceina ruka se natáhla ke dveřím spolujezdce Juanova Maserati – jediného vozu, který měl zaparkovaný v New Yorku kvůli jejich častým návštěvám – a než otevřela západku, zvážněla. Ohlédla se na něj přes rameno; nervozita v jeho srdci se uklidnila ve chvíli, kdy na něm přistál její pohled.

Vlastně ani netušil, proč je vůbec nervózní. Nebylo to tak, že by se nikdy předtím nezúčastnil žádné z velkých večeří její rodiny. Všechna ta auta na uzavřené příjezdové cestě by docela dobře dokázal vyjmenovat jménem a příjmením všechny osoby, které je vlastnily.

Přesto měl při pouhém pohledu na známý třípatrový dům pocit, že mu srdce vyletí přímo z hrudi. Možná měl i zpocené ruce, ale nehodlal to kontrolovat, když raději dál svíral volant, jako by ho to mohlo zachránit.

„Co?“ zeptala se Cece.

„Víš, že tohle je poprvé, co oficiálně řekneme tvé rodině, že jsme zasnoubení, že jo?“

Cece zamrkala.

Uběhla vteřina.

Pak dvě.

Nakonec se prostě zeptala: „A?“

„To tě vůbec neznervózňuje?“

„Myslím, že ne?“

Pak Cece trochu naklonila hlavu na stranu. Její pohled se zúžil a přejížděl z Juana na dům před sebou a pak zase zpátky. Trvalo jí další vteřinu, než se rozhodla promluvit, ale když to udělala, rty jí zkřivil téměř vědoucí úsměv.

Bože.

Miloval, když to dělala.

Škádlila ho.

Byla to jediná žena, které to kdy dovolil.

„Jsi nervózní?“ zeptala se.

„Nedělej z toho vědu. Měl jsem jen chvilku a tak. Tvoje rodina je přece skvělá… vždycky mě přijali mezi sebe a…“

„Hej,“ skočila mu rychle do řeči a naklonila se přes sedadla, aby se přiblížila mnohem blíž, než Juan čekal. V mžiku uzavřela poslední kousek prostoru mezi nimi, aby mu na rty vtiskla rychlý, tvrdý polibek. Její ústa se pohybovala proti jeho – jejich známý boj vyvolal v jeho hrdle souhlasné zasténání, dokud se neodtáhla s dalším ze svých úsměvů, které tak zatraceně miloval. „Přivítali tě už dávno a ty to víš. Nebuď nervózní. Kromě toho, teď když máme datum, které si mohou uložit… příštích pár měsíců bude jen jedna velká oslava.“

Juan se zasmál. „Myslíš?“

„Člověk by si myslel, že když se pohybuješ mezi Italy, budeš o nás vědět víc. Škoda… ještě se to naučíš.“

Tentokrát se ušklíbl.

„Mně to nevadí.“

Cece na něj mrkla. „Jsi v pohodě?“

Vtáhl do sebe těžký nádech vzduchu a s úsměvem přikývl. „Jo, zlato, jsem v pohodě.“

„Pojďme.“

Než si stačil rozepnout pás, vystoupila z auta a zamířila k domu. Juan musel na chvíli ocenit pohupování jejích boků v těch džínách s rovnými nohavicemi, volný top z růžového hedvábí jí spadal těsně pod polovinu zad a umožnil mu zahlédnout opálenou kůži. Cvakání jejích nebesky vysokých podpatků s pásky ho přimělo vystoupit z auta a co nejrychleji se vydat za ní.

Než došla na přední verandu, jeho ruka našla její spodní část zad, když se s ní vydal do kroku. Právě jí vtiskl polibek na spánky, když se rozlétly vstupní dveře do domu.

Ze zlaté, černé a stříbrné barvy se vysypaly konfety, aby je zasypaly barevnou sprškou, zatímco shromáždění lidé v domě začali hulákat tak hlasitě, že než noc skončí, bude celý blok vědět, že se Cece a Juan zasnoubili.

Zazněly gratulace.

Smích probarvil temnou ulici.

Někdo už také čekal s bublinkami.

Stříkalo to po celé terase.

Juan nic takového nečekal – ale vědoucí záblesk v očích Cece, když se na něj se šťastným úsměvem podívala, mu napověděl, že ona ano.

Jeho nervozita konečně zmizela.

A to nadobro.

„Jak tě požádal o ruku?“ ozval se někdo.

Cece a Juan se zasmáli.

Nebyla to snadná odpověď.

Usmála se a pokrčila rameny. Ten úsměv stačil na to, aby mu převrátil celý svět naruby.

„No, tak nějak jsem to udělala já? A pak to udělal on? No nic. Rozbil mi náhrdelník – prsten byl schovaný uvnitř. Myslím, že… tam byl vždycky. Čekal na správný okamžik.“

Každý okamžik by byl ten pravý.

Koneckonců to byli oni.

Přesto Juan přikývl a řekl: „Jo, čekal jsem na ten okamžik.“