Brick - 18. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Sydney

Následujících několik hodin strávím v postkoitálním oparu, tak blaženě, že jsem si téměř jistá, že moji zákazníci poznají, že jsem nedávno strávila dvacet minut v zadní kanceláři tím nejlepším sexem v mém životě. Jediný způsob, jak bych si mohla připadat nápadnější, je, kdybych na sobě měla tričko s nápisem „Právě jsem měla dva ohromující orgasmy!“.

Moje dobrá nálada trvá většinu odpoledne a až do večera. Je to tak očividné, že si toho všimne i Hailey, jakmile přijde na zavíračku.

„Dneska jsi opravdu šťastná,“ poznamená. „Co je s tebou?“

„Nic,“ pokrčím rameny. „Prostě je venku hezký den, tak mám dobrou náladu.“

Hailey přestane dělat to, co dělá, a zakroutí na mě hlavou. „To myslíš vážně?“ zeptá se s rukama v bok. Otočím se k přednímu oknu.

Prší. Nevšimla jsem si toho.

„Chci říct, že déšť potřebujeme,“ řeknu spěšně. „Tak to je fajn, ne?“

Hailey našpulí rty. „Kecáš,“ řekne bez obalu. „Něco se stalo. A ty mi to neřekneš.“

„Jsem tvůj šéf, mladá dámo. Nemám povinnost ti nic říkat.“

„Panebože, něco se stalo!“ Je vítězoslavná. „Něco se stalo s tím sexy motorkářem! Mám pravdu? Mám pravdu, že jo?“

Sakra. Doufala jsem, že se tématu Bricka s Hailey vyhnu, zvlášť od té noci, kdy přišel do obchodu a já jí řekla, aby odešla. Mělo mi být jasné, že to nebude možné. Jako většina dospívajících holek miluje drby, zvlášť o mužích jeho druhu.

„Nic se nestalo!“ Vykřiknu a protočím oči. Táta mě vychoval k dobrému pokerovému výrazu, ale je mi jasné, že Hailey neoklamu ani na minutu.

„Ale no tak! Řekni mi to! Slibuju, že to už nikomu neřeknu.“ Podívá se na mě tak vážně a seriózně, že málem vyprsknu smíchy.

„Hailey. Poslouchej mě,“ opakuji. „Nic se nestalo.“

„Fajn. Buď jako zabiják,“ povzdechne si a pohodí levandulovým culíkem. „Já prostě použiju svou představivost.“

Hailey po zbytek směny předstírá, že je naštvaná, a já ji nechám. Nehodlám jí ustupovat, takže se s tím může smířit. Dneska je poslední noc, kdy jí pomáhám zavřít obchod, než to zkusí sama. Jak se blíží osmá hodina, nemůžu si pomoct, ale kradmo se podívám z okna a přemýšlím, jestli se Gavin objeví. I když se mi při tom pomyšlení začne zrychlovat tep, vím, že pokud se objeví, Hailey se nikdy nezbavím.

Nakonec nepřijde. Uleví se mi a zároveň jsem zklamaná. Haileyina máma si ji přijde vyzvednout a já zamknu obchod a vyjdu zadem. I když tu Gavin není, asi na mě jeho nabádání, abych si dávala pozor, zapůsobilo, protože když jdu k autu a zamykám se, všímám si, že jsem mimořádně opatrná a vnímám své okolí.

Jedu zpátky k sobě domů, když mi v kabelce zabzučí telefon a oznámí mi, že mi přišla zpráva. Žaludek se mi trochu zatočí vzrušením, i když vím, že to nemůže být on. Nemá moje telefonní číslo a já nemám jeho.

Euforický obláček, na kterém jsem se posledních pár hodin vznášela, trochu opadne, když si vzpomenu, že si s Gavinem v podstatě nic neříkáme. Nehledě na jeho podivnou starost o úroveň zabezpečení mé kavárny, jsme si víceméně cizí. A to je v pořádku, říkám si důrazně. Nepotřebuješ, aby byl tvůj přítel. Vlastně ani žádného přítele nechceš, pamatuješ?

Když přijedu domů a vypnu auto, jako by si osud vzal za úkol připomenout mi, proč přesně nechci přítele. Vytáhnu mobil a zjistím, že mi přišla zpráva od Devona.

 

Budeš zasraně litovat, ty děvko, radši si dávej pozor, vím, kde bydlíš.

 

MUSÍM SEDĚT V zamčeném autě a přinutím se zhluboka a rovnoměrně dýchat. Rukama svírám volant tak pevně, až mi zbělají klouby. Našel moje nové číslo, opakuje si můj mozek šíleně. Našel moje nové číslo. Nenechá to být.

Když se mi podaří dostat dech pod kontrolu, znovu krátce přelétnu očima k telefonu a pak pevně sevřu v ruce klíče s pepřovým sprejem. Můj dům vypadá nerušeně, všechna světla kromě toho na verandě jsou zhasnutá.

Snažím se sama sobě rozmluvit bodnutí strachu, které mě brní na zátylku. Podle chyb v textu to vypadá, že mohl být opilý, nebo možná dokonce pod vlivem něčeho silnějšího. Takže možná je jen opilý a vyjel na mě, aby se cítil lépe. Kromě toho, jak už jsem si říkala, kdyby po mně opravdu šel, proč by mi o tom říkal? Proč by mě nechtěl překvapit? Nedává to smysl.

Prostě jen nerad prohrává. Dělá to jen jako demonstraci síly, aby se cítil jako velký muž. To je všechno. Je naštvaný, ale neublížil by mi.

To si aspoň říkám.

Musím ale přiznat, že se cítím mnohem bezpečněji, když Gavin v kavárně nainstaloval všechny ty bezpečnostní věci. Ne že bych mu to řekla, samozřejmě. Navzdory sobě samé se usměju, instinktivně vím, že kdybych to řekla, nikdy by mě nenechal žít v klidu.

Stejně jako poprvé na Devonovu zprávu nereaguji. Nevidím v tom smysl. Místo toho hodím telefon na gauč a překontroluju, jestli jsou dveře zamčené a zajištěné. Pak nervózně zkontroluju celý dům, abych se ujistila, že tu nikdo není, vynadám si, že jsem takový nýmand, a jdu si do koupelny dát dlouhou horkou sprchu.

Když vyjdu ven, zabalená do huňatého županu, vidím, že mi na obrazovce svítí další text. Při pomyšlení, že mi Devon zase napsal, se mi zvedne žaludek, ale donutím se zvednout telefon a přečíst si, co v něm stojí.

 

Chyběla jsi mi dnes večer v kavárně.

 

V těle se mi rozproudí závratný nával adrenalinu, až mám pocit, že se snad pozvracím. Do prdele! Devon je tady v Tanner Springs? On ví, kde je ten obchod? Mysl mi zběsile pobíhá – snažím se vymyslet, co bych měla udělat, co bych měla říct –, když si s leknutím uvědomím, že text je na obrazovce úplně sám.

A že předvolba je pro Tanner Springs, ne pro New Jersey.

Slabě se sesunu na pohovku a vlastně se začnu úlevou smát.

Odepisuji na zprávu:

 

Nemůžeš tam jezdit každý večer, abys mě hlídal a doprovázel domů, víš?

 

O pár vteřin později přijde odpověď: Chceš se vsadit?

 

Snažím se vymyslet chytrou odpověď, když mi Gavin pošle další zprávu: Takže nejsi mrtvá, což je pozitivní. Dostala ses domů v pořádku?

 

Ano, jsem v pořádku. Jak jsi získal moje telefonní číslo?

 

Jsem záhadný muž.

 

Zřejmě.

Z nějakého důvodu se usmívám jako idiot, když sleduji, jak na obrazovce tančí malé tečky, které mi říkají, že píše.

 

Dneska večer mám nějaký kšeft, ale zítra se stavím v obchodě. Mám pro tebe dárek.

 

Riskuju odkaz na dnešní den: Je to tak romantické jako bezpečnostní kamera?

 

O vteřinu později odpoví: Zlato, nemáš ani ponětí. Uvidíme se zítra.

 

JEN STĚŽÍ SE DRŽÍM, ABYCH mu nenapsala odpověď, protože vím, že to nejspíš vyzní jako super hloupé, přehnaně upjaté a prostě nehezké. Místo toho si říkám, že když to nechám takhle, budu působit nenuceně a sebejistě a nebudu si z toho nic moc vyčítat.

Což je to, co zoufale chci být.

Dnešní odpolední sex s Gavinem v mé kanceláři byl naprosto neuvěřitelný, tak moc, že bych udělala v podstatě cokoli, jen ne vraždu, abych si to mohla zopakovat. A opravdu, opravdu doufám, že se to podaří. Ale taky si nechci dovolit začít o tom příliš přemýšlet. Koneckonců, není to zrovna někdo, kdo by křičel „materiál na přítele“. Když už, tak je to nejspíš typ chlapa, který má nejspíš většinu dní v týdnu sex s náhodnými ženami, které mu tají dech.

Když o tom teď přemýšlím, musím ignorovat malý nával zklamání. Možná si o mně jen myslí, že jsem… nevím, snadná povalečka, nebo tak něco. Nech toho, Syd. Nebuď hloupě sexistická. Jste oba dospělí lidé. On to chtěl, ty jsi to chtěla, tak se to stalo. Konec příběhu.

A to je pravda, ne? Vypadá to, že možná chce pokračovat, ať už je to cokoli, a dokonce že mě má rád natolik, že si nějak zjistil moje číslo a zřejmě mi zítra přinese dárek. Měla bych se s tím prostě spokojit a být šťastná, že to aspoň na chvíli vypadá, že budu mít úžasný sex. Kde je na tom nějaká nevýhoda?

Vyzbrojená touto neuvěřitelně neprůstřelnou logikou se rozhodnu, že si udělám brzkou noc a zítra se do obchodu vydám brzy ráno. Stáhnu si ještě vlhké vlasy do vysokého culíku, zapletu je do volného copu a usměju se pro sebe. Brzy se však myšlenkami vrátím k Devonovi. Ve všem tom vzrušení z flirtování s Gavinem jsem na něj na pár minut skoro zapomněla.

Říkal, že ví, kde bydlím.

Mohl by to myslet vážně? Mohl by opravdu uvažovat o tom, že sem přijede?

Znovu se snažím sama sobě namluvit, že nejspíš není důvod k obavám. Tedy ano, je trochu znepokojivé, že mi posílá výhružné zprávy. S Devonem jsme se nerozešli zrovna v nejlepším. Ale stejně mi přijde přehnané myslet si, že jsou něčím víc než planými výhrůžkami. Koneckonců peníze, které jsem vzala (moje peníze, připomínám si zarputile), byly ve srovnání s tím, v jakých penězích obvykle obchoduje, jen krmení pro slepice. Nevím, proč by se obtěžoval mě sledovat a snažil se je získat zpátky, když mu to logicky nestojí za to, aby byl pryč z Atlantic City.

Celou tu dobu, co jsem se v myšlenkách vracela k Devonovi, se mi v hlavě ozýval jeden hlásek, který byl stále hlasitější. Odháněla jsem ho, ale dožadoval se vyslyšení a já už ho konečně nemůžu ignorovat.

Víš, že to, co od tebe Devon chtěl, zdaleka přesahovalo jen peníze, které jsi mu mohla vydělat. Víš, že se jen tak lehce nevzdá toho, co považuje za své.

Zachvěju se a přitáhnu si župan těsněji k sobě.

To je možná pravda. Možná jsem podcenila, jak moc na mně Devon romanticky lpí. Náš vztah jsem nikdy nepovažovala za něco trvalého. Jen jsem předpokládala, že on to cítí stejně. Nebo jsem možná jen doufala, že to tak cítí. Pokud mám být k sobě zcela upřímná, Devonův majetnický postoj ke mně někdy směřoval k ovládání, zejména když se mu zdálo, že se se mnou některý z ostatních mužů v našem týmu příliš přátelí.

Přesto mi připadá šílené, že by jel až sem, aby mi ublížil. Nemohla jsem pro něj být tak důležitá. A kromě toho, za celou dobu, co jsem Devona znala, se ke mně nikdy nechoval násilnicky.

Ne, říká mi hlásek v hlavě. Ale k jiným lidem násilný byl. Zvlášť když měl pocit, že si musí něco dokazovat.

To je pravda. Jediné případy, kdy jsem Devona viděla někomu ublížit, byly, když byl zahnaný do kouta. Když měl vážné potíže, reagoval jako zvíře v kleci. Nepředvídatelný a nebezpečný.

V žaludku se mi zakoření malý studený uzel.

Stalo se něco? Do čeho se Devon zapletl?

A opravdu si jde pro mě?