TC&JV - 16. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Vezmi si ho

Cece POV

20 let…

„Takže navzdory tomu, jak často slýchám tvého otce naříkat, aby tě přiměl přestěhovat se zpátky do New Yorku, k tomu nikdy nedojde, že?“

Cece se při babiččině otázce ušklíbla, ale dost dobře to skryla, když se podívala stranou. Mohla tak sledovat auta projíždějící po manhattanské ulici, a ne babičku, která byla na své vlastní dobro až příliš vnímavá. Na druhou stranu se zdálo, že všechny ženy v její rodině jsou takové. Proto jí nikdy nic neprošlo.

Nebo to možná bylo jen proto, že všechno, co se snažila udělat, už udělaly milionkrát a dost. Věděly, co mají hledat.

Ať tak či onak, milovala je.

A to.

Většinou.

„Já… mám ráda LA,“ usadila se u slova.

„Říkejme tomu prostě tak, jak to je, Cece,“ odpověděla Catrina ne nevlídně, „a řekněme, že jsi holka z LA a New York ti prostě nesedí.“

„To je částečně pravda.“

„Mmhmm. Dokážu si představit, že muž, kterého si tam držíš, taky není na škodu.“

Po těchto slovech se Catrina snažila ohlédnout přes rameno – vůbec ne nenápadně – a vrhnout pohled na Juana, který se držel pár kroků vzadu od dvojice babičky a vnučky, když se věnovaly svému dni v horním Manhattanu. Což pro ně většinou znamenalo spoustu a spoustu nákupů – utratit desítky tisíc dolarů, dobře se najíst v restauraci, kterou vlastnil Marcello, a pak uvidí, kam je den – nebo večer – zavede. Jako obvykle, kdykoli se sešla se svou babičkou.

Catrinu milovala.

Neuvěřitelně.

Stejně jako její mámu.

„Abych byla spravedlivá,“ řekla Cece, „co se týče toho muže, myslím… není to tak, že by o tom někdy něco řekl tak či onak. Nežádal mě, abych se přestěhovala do Los Angeles nebo tam žila. Udělala jsem to sama, protože jsem tam chtěla být.“

„Mmhmm.“

„Tak to je.“

Catrina s úsměvem mrkla. „Já vím, že je. Muselo se to stát. Stejně jako tvůj otec ale nečekej, že ti občas nedám najevo, že bych si přála vídat se s tebou častěji, než se vídáme. To je vše, co chci říct.“

Cece se zasmála. „Já vím, babičko.“

„Ne že by záleželo na tom, co si kdo z nás myslí.“

„Ah?“

Catrina pokrčila rameny, upravila si černý klobouk proti slunci a zadívala se na příliš jasnou oblohu nad hlavou. „Samozřejmě že ne, Cece. Děláš skvělé věci sama a bez našeho přičinění, tak proč by na tom sakra mělo záležet?“

A právě proto svou babičku milovala.

Kromě mnoha jiných důvodů.

Nikdy necítila, že by ji babička za jakoukoli její volbu odsuzovala. Vždycky mohla za Catrinou zajít pro cokoli – jen tak si popovídat, pro podporu nebo cokoli jiného, co potřebovala. Dveře měla vždy otevřené.

Nikdy nebyly zavřené.

Když potřebovala poradit s podnikáním, přišla za Catrinou… pokud šlo o něco, co za ni nemohla vyřídit její máma. Tak trochu měla pocit, že když vyrůstala, měla kolem sebe ty nejlepší ženy, které ji vychovávaly.

Jednou z nich byla její babička.

Byla za to vděčná.

„Teď,“ řekla babička a zastavila se před jedním z jejich oblíbených butiků, „ještě jeden obchod, myslím. Juane, nevadí ti, když poneseš ještě jednu nebo dvě tašky, že ne? Zavoláme řidiči, aby přijel kolem bloku.“

Za nimi se Juan usmál. „Vůbec mi to nevadí, Catrino.“

I když nakupovali už od rána.

Ještě jeden obchod byla určitě lež.

Přesto se usmál a řekl ano.

Ani trochu by si nestěžoval.

Už víckrát jí řekl, že by s nebo pro Cece udělal cokoli, jen když tam byla ona a dělala to s ním. Tehdy se bavil nejvíc. I kdyby šlo o něco tak všedního, jako bylo několikahodinové nakupování a nošení jejích tašek. Připomnělo jí to dobu, kdy byli mladší a on v létě seděl vedle ní na dece a nedělal vůbec nic, zatímco ostatní děti si kolem nich hrály.

Její nejlepší kamarád až do konce.

Byl opravdu skvělý.

Juan byl v tomhle směru tak trochu dokonalý.

„Vážíme si toho,“ řekla Catrina.

„Samozřejmě. Pro vás a Cece cokoli.“

Babička se mírně pootočila, zadívala se na černé auto, které projíždělo kolem, a pod nosem, příliš potichu, než aby to Cece slyšela, Catrina řekla: „A jestli ti to ještě nedošlo, tak si toho muže vezmi. Vezmi si ho co nejdřív, Cece. A neohlížej se zpátky.“

Cece se jen usmála.

Takový byl plán.

Jednou.