TC&JV - 15. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Navždy

Juan POV

20 let…

„Cece, kdybys jen…“

„Teď bych raději ne, Juane.“

Ostrost jejího tónu by mu měla stačit, aby mu řekl, aby se stáhl, ale to se mu v případě Cece dělalo opravdu těžko. Věděl, že potřebuje prostor a tak, ale kdykoli na něj byla naštvaná, chtěl s tím udělat jen jednu věc.

Napravit to.

Problém s tím byl – alespoň tentokrát, protože Cece se na něj nezlobila příliš často – byl ten, že Juan neudělal nic špatného. Ve skutečnosti udělal svou zatracenou práci a vytáhl ji z nebezpečné situace s klientem. Sakra, možná ten chlap nepřekročil žádné zjevné hranice, protože ho Juan kurevsky pozorně sledoval, jak se od něj očekávalo, ale to mu nakonec bylo úplně jedno.

Tón toho muže říkal dost.

Jeho návrhy.

A způsob, jakým se díval na Cece, když byla otočená zády?

Kašlal na všechen ten humbuk.

Ten kretén se navenek a na papíře nijak nelišil od ostatních Catherininých klientů, které měla Cece na seznamu, aby se s nimi v případě potřeby vypořádala. Příliš bohatí pro své vlastní dobro, s více penězi, než věděli, co s nimi. Arogantní do té míry, že ho Juan pravidelně chtěl praštit do krku. Příliš privilegovaný.

Nic nového.

Až na to, že něco prostě nesedělo.

A on ten pocit v útrobách neignoroval. Až do této fáze života mu sloužil dobře a silně pochyboval, že se to v dohledné době změní. Juanovi to nevadilo. Jen Cece se musela zapojit do programu.

„Promluvíme si aspoň o…“

Ve výtahu po něm střelila planoucím pohledem přes rameno. „Ne.“

„Ale…“

„Juane, už mě to přešlo. Je to v pořádku.“

Ha.

Ha, ha, zasraný ha.

Nebylo to v pořádku.

Nikdy nebylo v pořádku, když se žena odvážila vyslovit slovo v pořádku. Juan nebyl tak hloupý nebo tak mladý muž, aby neviděl, že ta sračka je přesně taková, jaká je.

Byla to návnada.

Past.

A on nechtěl být ten pitomec, který do ní spadne.

„Dobře,“ řekl a spolkl další slova, která mu hrozila vyjít z úst. Nepochybně se Cece nakonec vzpamatuje a budou si o tom moci promluvit.

Ale kurva.

Nesnášel hádky s ní.

Ve skutečnosti se nehádali.

Ne kvůli takovýmhle sračkám.

A přesto… byli tady,

Juan mlčel, zatímco výtah stoupal do zbývajících pater jejího apartmá v Los Angeles. Když se dveře otevřely, vystoupila, aniž by se na něj ohlédla přes rameno. To ho neurazilo a dal si záležet, aby mezi nimi udělal pár kroků, když ji doprovázel chodbou k jejím vchodovým dveřím.

Cece šmátrala po kartě od dveří, což byl teď jediný skutečný projev jejího hněvu – prsty jí nechtěly spolupracovat. Aby jí ušetřil námahu a další mrzutosti, vytáhl svou vlastní, kterou mu dala před rokem, když tenhle byt koupila. Na druhém konci města měl taky svůj, ale častěji než jindy… teď se probouzeli spolu.

Kdo to ale věděl?

To by se mohlo změnit.

Věci se stále měnily.

„Díky,“ zamumlala, když se otevřely dveře.

Juan přikývl a počkal, až Cece vstoupí dovnitř. Nešel však za ní jako obvykle. Místo toho se opřel o zeď v chodbě, když si sundala podpatky, které ukazovaly ty její dlouhé, tvarované nohy a dráždily ho celou tu zatracenou noc.

Ne že by na to teď byla vhodná doba.

Tak trochu si to přál.

Poté, co odhodila všechny věci, které nechtěla mít ani nosit, se k němu Cece otočila s těžkými rameny, která na jeho vkus až příliš klesla, a zamračeným výrazem, který v něm vyvolával touhu políbit přímo její krásnou tvář.

S ním by se měla jen usmívat.

To byl jeho cíl.

„Já vím, že to bylo špatně,“ začala, „ale už jsem to zvládla.“

„Možná to je ten problém,“ opáčil, „víš?“

„Ne, asi nevím.“

A to byl další problém.

„Cítila jsi to – něco nebylo v pořádku. Ale byla jsi ochotná to ignorovat v zájmu toho, aby se dodávka klientovi uskutečnila, přestože změnil místo, a nakonec tě přivedl do situace, kdy by tam kromě tebe a jeho nikdo nebyl. Cítila jsi to špatně a ignorovali jsi to. Mluví k tobě intuice, Cece. Nepředstírej, že ji neslyšíš. Tehdy se dějí špatné věci.“

Proto tam byl on.

„I kdyby se něco pokazilo…“

„To se nestane. A já vím, že řekneš, že to zvládneš, ale proto jsem tam já. Aby se to vůbec nestalo. Dělal jsem svou zasranou práci. A taky se za to nebudu omlouvat.“

Čelist jí ztvrdla.

V očích jí ožil oheň.

Juan jí ho nechal.

Koneckonců jí to náleželo.

„Takže takhle to bude fungovat společně?“ zeptala se.

Juan přikývl. „Tak nějak.“

„Pořád?“

„Pokud to znamená, že se sem budeš vracet každý večer, i když na mě budeš naštvaná, tak jo. Vždycky.“

A to se jí mohlo líbit, nebo ne.

To záleželo na ní.

On to bude dělat pořád.