Possessed - 3. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Astrid

Když na náš můstek vtrhli vandarští nájezdníci, jejich boty bušily tak hlasitě, že přehlušily zvuk mého vlastního bušícího srdce, opustil mě veškerý vzduch.

Sakra. Byli ještě větší, než jsem si představovala. Nepomohlo ani to, že byli oblečení jako nějací vesmírní vikingové, jejich mohutná bronzová těla propletená svaly zakrývala jen kůže a kov. Dlouhé tmavé ocasy za nimi trčely – jejich konce byly zakončené černou srstí – a připomínaly mi, že rozhodně nejsou lidé, i když zbytek vypadal docela lidsky, ne-li úplně středověce. Dokonce i zbraně, kterými se oháněli, vypadaly starobyle a já jsem na okamžik přemýšlela, jak se těmhle mimozemšťanům podařilo terorizovat galaxii. Jak se taková banda surovců mohla postavit Zagrathské říši a nenechat se sestřelit z oblohy?

Pak jsem si vzpomněla, že jejich lodě dokázaly zmizet podle libosti a že prý mají impozantní palebnou sílu. Takže museli být technologicky vyspělejší, než vypadali. Ztěžka jsem polkla, když mi pohled sklouzl po dlouhých černých vlasech, které ladily s jejich inkoustově černýma očima, a tmavých znaků vyrytých na jejich holých hrudích. Pokud jsem si dobře pamatovala zvěsti, které jsem slyšela, Vandar se s těmi vířivými černými čarami rodil a měly něco společného s jejich pářícím rituálem. Odtrhla jsem od nich pohled, nechtěla jsem myslet na tyhle surovce a na cokoli, co souvisí s pářením. Jejich nezvykle velká, svalnatá stehna – vystavená na odiv přes pruhy kůže nošené jako jakési krátké sukně – mě rozptylovala už tak dost.

„Kdo vede tuhle loď?“ Jeden z nájezdníků předstoupil, když promluvil univerzálním jazykem, a já si všimla, že je o něco vyšší a širší než ostatní, pokud to bylo možné. Měl hranatou čelist a vlasy sčesané dozadu, ale rozpuštěné. Jako jediný měl jedno rameno zakryté plátem z kovového brnění s řemenem křížícím hruď a já předpokládala, že je to jejich vůdce.

Vyzařovala z něj autorita, nohy měl doširoka rozkročené, jak si prohlížel náš můstek. Nevytáhl bojovou sekeru, ale místo toho rytmicky poklepával prsty na rukojeť. I když měl napjaté svaly, jeho slova byla odměřená.

Moje sestra pokrčila rameny. „Já jsem kapitán.“

Když jsem slyšela její silný a pevný hlas, hruď se mi dmula pýchou. Zdálo se, že Tara se nájezdníků vůbec nebojí, i když bylo jasné, že by nás mohli všechny během několika vteřin zabít.

„Ty?“ Vandar na ni zúžil své lesklé oči a já nedokázala říct, jestli je pobavený, nebo uražený.

Vystrčila bradu. „Ano, já.“

„Vstoupila jsi na území Vandarů,“ řekl a tentokrát jeho hlas zněl jen o málo víc než přerývané vrčení. Ačkoli byl tichý, zvuk vibroval mostem a způsobil, že se mi dech zadrhl v krku.

Tara se ani nezachvěla. „Chyba, kterou jsme se snažili napravit, když nás vaše horda pronásledovala.“

Vandar, který byl zjevně vůdcem, znovu prohlédl můstek a jeho pohled na chvíli spočinul na mně, zatímco za ním rychle švihal ocas. Byla jsem si téměř jistá, že vidí, že se třesu. „Pracuješ pro Zagrathskou říši.“

Být ve spojení s impériem bylo stejné jako rozsudek smrti. Vandarští nájezdníci proti nim vedli partyzánskou válku déle, než byl kdokoli z nás na mostě naživu.

Tara přešlápla z jedné nohy na druhou, ale nespustila pohled. „Jsme nezávislá nákladní loď. Nejsme loajální k impériu.“

V čelisti vůdce zaškubal sval a druhým Vandarem projela vlnka pohybu. Nějak jsem věděla, že tohle není to pravé, co by měla říct.

„Jen zásobujete jejich základny a vyzbrojujete jejich útočníky.“

Tara neodpověděla.

Možná, že když nebude nic namítat, nechají nás jít, pomyslel jsem si.

„Myslíte si, že jste v jejich zločinech nevinně?“ Vůdce Vandarů naléhal, prsty bubnoval po jílci zbraně a začal obcházet těsný kruh před mou sestrou, při každém otočení mu praskalo v hlavě.

„My nejsme Zagrathové,“ zopakovala Tara, ale tentokrát s ostrostí v hlase. „Udělali jsme navigační chybu. Nechtěly jsme narušit váš prostor.“

Přestal přecházet a upřel na ni pohled. „Navigační chyba?“

Žaludek se mi sevřel. Technicky vzato jsme neudělali chybu. Chybu jsem udělala já. Cítila jsem na sobě Moseův pohled, ale nepodívala jsem se na něj.

Vandar přestal klepat prsty a jediné, co jsem slyšela, byl můj vlastní nerovnoměrný dech. „Ať už je to omyl, nebo ne, nemůžeme vás nechat pokračovat ve vašem poslání zásobovat našeho nepřítele.“

Tara se chytila rukama za záda. „Náš náklad si můžete vzít.“

„Mám v úmyslu vzít si váš náklad. A popravit tě. Tvůj trest za práci pro Zagrathy. Ať je to lekce pro ostatní, kteří se odváží podporovat říši.“

Posádka se prudce nadechla. Srdce mi divoce bušilo, jak mě zasáhla realita. Moje hloupost a nesoustředěnost odsoudily mou sestru k smrti – jedinou osobu, která mě vždy chránila a dávala na mě pozor. Začalo mi zvonit v uších a před očima mi tančily černé skvrny.

Ne, ne, ne, ne, ne. Tohle se nestalo. Nemohla jsem ztratit svou sestru. Nemohla být kvůli mně popravena.

„Popravena?“ Tařin hlas zněl jako tiché zasyčení. „Kvůli práci, abychom měli co jíst? Zagrathové mají všechno pod kontrolou. Jak jinak máme přežít, když pro ně nebudeme pracovat?“

Vandarský vůdce po ní přejel chladnýma očima. „Už se stalo.“ Pak si ještě jednou prohlédl můstek a otočil se k odchodu.

„Ty bastarde,“ zavrčela Tara a vrhla se k jeho vzdalujícím se zádům.

Zalapala jsem po dechu, když ji odrazil jeden z dalších vandarských bojovníků, který vystoupil dopředu, aby ji zablokoval před vůdcem tak rychle, že jsem jeho pohyb sotva zaregistrovala.

Jeden z nájezdníků se tyčil nad mou sestrou a zvedl bojovou sekeru.

„Ne!“ Vykřikla jsem a můj hlas byl silnější než zvonění v hlavě. „Přestaň! To já bych měla být popravena.“

Všechny oči se ke mně otočily, včetně vůdce, který se otočil zpátky.

Tara zavřela oči tam, kde ležela rozvalená na podlaze, a vypadala ještě poraženěji než předtím.

„Je to moje vina. To já jsem udělala navigační chybu. Nemůžeš zabít mou sestru… kapitána kvůli mé chybě. Prosím,“ řekla jsem a slyšela, jak se mi třese hlas. „Zabij raději mě.“

„Ne, Astrid,“ řekla Tara a její slova byla rozkazem, který by mě za normálních okolností přiměl k tomu, abych se zařadila.

Tentokrát ne.

„Chceš, abych tě popravil místo ní?“ Jeho tmavé oči se na mě upíraly, když přecházel můstek, jeho dlouhé nohy zhltly krátkou vzdálenost mezi námi tak rychle, že jsem o pár kroků couvla a zadkem narazila na konzolu.

Přikývla jsem a ignorovala sestru na podlaze, která vrtěla hlavou a říkala mi, abych byla zticha. Přestože se mi třásl tep, zavládl ve mně klid, protože Vandar držel můj pohled v zajetí pohledem svým. Tohle byla správná věc. Jen díky Taře jsem přežila tak dlouho, jak jsem přežila. Většinu života, mi zachraňovala zadek. Teď byla pro změnu řada na mně, abych zachránila ji.

Naklonil hlavu a bezostyšně si mě prohlížel nahoru a dolů, prsty znovu zabrnkal na rukojeť své zbraně. Jeho ocas se přestal houpat a ztuhle se stočil, jen jeho tmavá špička se škubala. Díval se na mě tak dlouho, až mě z toho pohledu pálily tváře. Věděla jsem, že každou chvíli odmítne mou nabídku a znovu se vrhne na mou sestru. Střetla jsem se s jeho očima, když se vrátily k mému obličeji, a ruce jsem si držela podél těla tak pevně, až se mi nehty zakously do masa. Jestli mě chtěl zabít, mohla jsem být alespoň natolik statečná, abych se nedívala jinam.

Když jsem na něj upřela pohled, vyschlo mi v ústech. Místo aby mě přemohl strach, rozkmital se mi tep. Čekala jsem, že jeho tmavé oči budou chladné prázdnoty bez emocí, ale nebyly. Blýskalo se v nich teplo a zvědavost, přitahovaly mě k němu, i když jsem se tomu bránila.

„Raasi?“ Jeden z jeho nájezdníků konečně promluvil a já jsem přemýšlela, jestli se tak jmenuje.

Trhl hlavou, odtrhl svůj pohled od mého a přelétl jím po Taře. „Ušetři ji.“

Projela mnou vlna úlevy, i když jsem se připravovala na to, co bude následovat.

Vandarský vůdce se ke mně otočil. „Ty bys zemřela, abys zachránila svého kapitána?“

„Ano,“ řekla jsem a znovu se upřela na jeho smrtící pohled, zatímco se mi zvedal žaludek a hořká chuť žluči mě pálila v krku, jak strach konečně přemohl mou zvědavost. Jestli mě chtěl zabít, přála jsem si, aby si pospíšil, než se ponížím tím, že si pozvracím vlastní boty.

„Astrid, ne!“ vykřikla moje sestra. Vyskočila nahoru, ale dva Vandaři ji drželi za ruce, aby se nevrhla přes můstek.

Na sestřin výkřik se neotočil, ale zorničky se mu rozšířily, takže měl oči ještě černější. „Mám pro tebe nabídku, Astrid.“

Sklopila jsem pohled k ruce na jeho zbrani, zmatená, proč ji nevytáhl. „Dohoda?“

„Tvůj život za její.“

Můj zmatek se prohloubil. Nebylo to to, s čím jsem už souhlasila? Proč si se mnou zahrával?

„Nechám ji žít a vaše loď může bezpečně opustit náš sektor. Ale nechci tě zabít.“ Naklonil se tak blízko k mému obličeji, že jsem ucítila rychlý nádech, jak jako by mě vdechoval. Jeho hlas se změnil v tiché hučení, které mi přeběhlo po zádech. „Půjdeš se mnou.“

Chvíli mi trvalo, než jsem jeho slova zpracovala. „Půjdu s tebou? Nechystáš se mě zabít?“

Slabě zavrtěl hlavou.

I když jsem měla cítit úlevu, zježily se mi chloupky na zátylku. „Myslela jsem, že Vandarové neberou zajatce.“

„Nebereme, ale já jsem Raas.“ Jeho žhavý pohled znovu sjel po mém těle. „Můžu si dělat, co chci.“

Z jeho spalujícího pohledu jsem poznala, co tím myslí. Výměnou za život mé sestry by se ode mě očekávalo, že toho mohutného mimozemšťana potěším. Celým tělem mi projel chladný mráz a srdce se mi rozbušilo. Ta představa mě děsila, ale zároveň ve mně vyvolávala vzrušení. Vzrušení, které jsem se snažila ignorovat.

Ale pokud mu šlo o tohle, proč chtěl zrovna mě? Každý, kdo měl oči, viděl, že moje sestra je ta hezká. Já jsem vždycky byla menší, vymydlená verze Tary s příliš mnoha křivkami na příliš mnoha místech.

Možná mě nechtěl z důvodů, které jsem si myslela. Možná mi jen zase utíkala představivost. Možná chtěl jen služebnou. Ať tak či onak, nezbývalo než souhlasit. Podařilo se mi zakývat hlavou nahoru a dolů.

Znovu naklonil hlavu těsně k mé a znovu se dlouze nadechl. „Souhlasíš, že se mnou půjdeš dobrovolně? Chci, abys to řekla.“

„Souhlasím,“ zašeptala jsem, i když mi na rukou naskočila husí kůže.

Narovnal se a rázně mi přikývl, otočil se a zavolal přes rameno. „Vaes!“

Zaváhala jsem, dokud se na mě znovu nepodíval a nepromluvil univerzálním jazykem. „Pojď.“

Nohy se mi třásly, když jsem ho následovala a míjela sestru, jejíž oči byly vytřeštěné.

„Co se děje? Kam ji vedeš?“

Zastavila jsem se před ní. „To je v pořádku. Když půjdu s ním, nechá vás ostatní jít.“

„Jít s ním?“ Její pohled se stočil k obrovskému nájezdníkovi a ona se vzpírala těm dvěma, kteří ji drželi. „V žádném případě. Nemůžeš ji vzít s sebou. Nedovolím ti to. Ona s tím nemá nic společného. Já jsem kapitán. Je to moje vina.“

Ten, kterému říkali Raas, si odkašlal, ačkoli nepřestal odcházet z můstku. „Měla bys jít se mnou, než si to rozmyslím, Astrid.“

Objala jsem Taru kolem ramen, přestože měla ruce přitisknuté k boku, a rychle jsem ji objala. „Omlouvám se za všechno.“

„Nedělej to,“ žadonila, když jsem se odtáhla. „Tohle nemusíš dělat.“

Věnovala jsem jí malý úsměv a usilovně mrkala, abych udržela slzy, které mě bodaly do zadních víček. „Jo, musím.“

Otočila jsem se, slyšela, jak se vzpírá, ale přinutila jsem se následovat mohutného mimozemšťana z můstku, aniž bych se otočila a naposledy se podívala na svou sestru. Věděla jsem, že kdybych to udělala, začala bych brečet, a to poslední, co jsem chtěla, bylo, aby poslední vzpomínka mé sestry na mě byla ta, že budu vzlykat jako nějaké dítě. Nesetkala jsem se ani s pohledy ostatních členů posádky. Nechtěla jsem vidět lítost, o které jsem věděla, že by se jim vyryla do tváří. Nebo by to možná byla úleva.

Musela jsem prakticky běžet, abych vůdci stačila dlouhými kroky, zvlášť když se za mnou objevil zbytek Vandarů, kteří šli stejně rychle jako ten, kterému říkali Raas. Nebyl slyšet žádný jiný zvuk než dunění jejich bot, jako neúprosný buben, jak jsme se pohybovali lodí. Šli jsme příliš rychle, než abych mohla myslet na něco jiného, a dokonce i můj vlastní smutek byl odsunut stranou mou snahou udržet s nimi krok. Zastavila jsem se, jakmile jsme dorazili k hangáru a jejich černému raketoplánu, a ztěžka jsem polkla při pohledu na plavidlo, které mě mělo odvézt pryč.

Jako by vycítil můj strach, Raas se otočil, vzal mě za ruku a hnal mě dopředu a nahoru po rampě, než jsem se stačila vzpamatovat a odtáhnout se od něj. V lodi nebyla žádná sedadla kromě pilotova, takže jsem se nechala posunout dopředu, zatímco vandarští bojovníci svírali železné zábradlí nad hlavou, které bylo příliš vysoko, než abych na něj dosáhla. Jejich těla se tiskla k sobě a já neviděla nic jiného než je, kteří mě obklopovali.

Motory lodi zaburácely k životu a loď vyrazila vpřed, Raas mě objal jednou rukou, aby mě k sobě přidržel a já nespadla, a jeho ocas se mi stočil kolem nohou. Teprve když jsem se ocitla mezi jeho silnou paží a pevnou stěnou jeho těla – jeho teplo do mě pulzovalo a způsobilo, že mi zčervenala kůže –, zasáhla mě realita mého nového života.

Uzavřela jsem dohodu s vandarským nájezdníkem. S Raasem, ne méně. Ten, který měl naprostou moc nad hordou vražedných lodí a teď i nade mnou. Zbytek svého života – to, co z něj zbylo – prožiji na mimozemské válečné lodi a svou sestru už nikdy neuvidím. Po tváři se mi kutálely horké slzy a slaná voda mi prosakovala mezi rty.

Co jsem to udělala?