ED - 41. kapitola

Překlad: Fizulka

Lexi

Jakmile jsem vešla dovnitř, kývl směrem ke složkám, které ležely vedle jeho pistole. Stejné složky, které nikdy neopustily jeho stůl.

„Pravda se celou dobu skrývala všem na očích,“ konstatoval a podíval se ode mne ke spisům. „Jdi, cariño. Chceš ty kousky do mojí skládačky? No, zrovna jsem ti je všechny připravil. Vyřeš záhadu. Je na čase, abys zjistila, kdo kurva doopravdy jsem.“

Obešla jsem stůl, odsunula jeho židli a posadila se. Žaludek se mi chvěl a srdce mi bušilo, těžko se mi dýchalo.

„Co se tím změní?” zeptala jsem se a vzhlédla k němu. Zdržovala jsem, bála jsem se zjistit pravdu.

„Všechno, cariño,“ prohlásil prostě, zavřel za sebou dveře a posadil se na židli na opačné straně stolu. Opřel se a položil si kotník přes koleno. Naše role se obrátily. Znovu kývl na desky.

Ztěžka jsem polkla a pomalu otevřela první složku. U první fotky jsem zalapala po dechu. Šokovaně jsem se na něj podívala, vrátila se k fotografii a zvedla jsem ji. „Tohle…” Odmlčela jsem se a potlačila slzy. „Tuhle fotku jsem neviděla od dětství. Proč máš fotku mojí matky?” Přejela jsem třesoucími se prsty po její krásné tváři.

„Pokračuj,“ odpověděl neutrálním tónem.

Udělala jsem to, prohlížela jsem si další a další fotky, naskládané na sebe. Jednu po druhé, všechny jsem je rozložila na stůl. Její tvář mě stravovala, byla na těch fotkách živá, usměvavá, šťastná. Nebylo nad ženu, která mě vychovala.

„Jak to, že je máš? Moje taneční recitály, já na zastávce autobusu, můj první školní den... Co se to sakra děje? Jak ses k nim dostal? Takhle jsi věděl, kde jsem vyrůstala? Znala jsem tě? Když jsem byla malá, potkala jsem tě?“

Přimhouřil na mě oči a přejel si prsty po rtech. Přemýšlel, jak mi to říct.

„Odpověz mi! Kde jsi je kurva vzal?” Praštila jsem pěstí do jeho stolu. Bolest z toho úderu jsem přivítala. Pekelně jsem se snažila udržet své emoce na uzdě.

„Znám tě ode dne, kdy ses narodila, Lexi. Od tvého prvního nadechnutí jsem věděl, kdo jsi.“

Vykulila jsem oči. „Jak to? Já tomu nerozumím.“

„Otevři další složku.“

„Ne, dokud mi neodpovíš na otázky.“

„Obrázek má cenu tisíce slov, holčičko. Teď. Otevři. Tu. Další zasranou složku,” rozkázal.

Zpod roztroušených obrázků jsem vytáhla složku a otevřela ji. „Panebože,“ zakňučela jsem a nechala desky spadnout na stůl, jako by mě spálily.

Té pravdy na mě bylo moc, obrázky se rozletěly všude po jeho stole. Oči jsem měla přilepené ke každé poslední fotce, nemohla jsem se rozhodnout, na kterou se soustředit víc. Viděla všechny jejich společné fotky, jak se líbají, usmívají, společně se smějí. Viděla jsem muže, kterého jsem vždycky znala, který stále žije uvnitř Martineze. Uvědomila jsem si, že ten chlap v tom zatraceném drahém obleku...

Kdysi patřil mé matce.

„Byla to tvoje přítelkyně,“ konstatovala jsem. Uniklo mi pár slz, ale rychle jsem je setřela.

„Ne,“ řekl a obrátil mou pozornost k sobě.

Zavřela jsem oči. Předklonil se a opřel si lokty o kolena. Díval se mi přímo do očí a dodal: „Byla to moje snoubenka.“

„Ne...,“ horlivě jsem zavrtěla hlavou. „Ne... lžeš. Jsi zatracenej lhář. To má být nějaký zvrácený vtip? Myslíš, že je to vtipné? Ne...“ zmítala jsem se, hlas se mi lámal. Nemohla jsem souvisle myslet. Koktala jsem, když jsem promluvila.

„Sofie nebyla vždycky ta deprimovaná žena, která tě vychovala, Lexi. To jsem jí udělal já. Proměnil jsem ji v někoho, kdo nebyl schopný vstát z postele, kdo nenáviděl svůj posraný život,“ chrlil sadisticky, jako by mu bylo jedno, že se před ním fyzicky hroutím. „Asi je to cena, kterou zaplatila za to, že mě milovala.“ Uculil se. „Vzal jsem jí ctnost, stejně jako tobě. Hádám, že vy dvě máte společného víc, než sis myslela.“

Ucukla jsem, jeho pravda mě bodala a řezala po celém těle. Až se mnou skončí, nebudu nic. „Proč mi to děláš? Já ti nevěřím! Ty lžeš!” zaječela jsem, dost hlasitě na to, že bych mohla rozbít sklo.

Bezcitně se uchechtl. „Víš, kolikrát jsem se za ty roky přistihl, že ti říkám Sofie? Kolikrát jsem málem sténal její jméno, místo toho tvého, když jsme spolu šukali? Celé ty roky ses mě ptala, co znamená cariño. Vždycky to byla tvoje matka, Lexi. Ona byla moje cariño.“

Po tváři mi stékaly slzy. Stavidla se prolomila. Bylo mi jedno, jestli je uvidí. O nic jsem se nestarala. Uvnitř jsem umírala. Slova mohla říznout hlouběji než nože a ta jeho mě zmrzačila. „Prosím tě... prosím tě, přestaň... Alejandro, nemůžu...“ Nemohla jsem popadnout dech, místnost se začala točit. Dokola, dokola, dokola…

„Ale no tak, cariño,“ uchechtl se a vstal.

O krok jsem ustoupila a bolestivě narazila do jeho knihovny, která stála za mnou. Uvítala jsem tu bolest, potřebovala jsem něco, cokoliv, co by odstranilo bolest ze soli, kterou mi neustále sypal do otevřených ran.

„Myslel jsem, že chceš vědět, kdo jsem, Lexi.” Naklonil hlavu na stranu a povytáhl obočí. „Není to snad to, o co jsi žadonila? Chceš, abych tě zasvětil do svého života? Abys o mně všechno věděla? O mých démonech...“

Po tváři mi stékaly další slzy, rukou jsem si zakryla srdce. Snažila jsem udržet pohromadě. „Taky jsi ji zlomil?” plakala jsem.

Uchechtl se a zavrtěl hlavou. „Ne, ona zlomila mě. Opustila mě. Ne naopak. A strávila zbytek svého mizerného života tím, že toho litovala. Ale neboj, srdíčko, tvůj otec se postaral o to, aby jí do rakve zatloukl poslední hřebík.“

„Můj otec? Znal jsi mého otce?” Pokusila jsem se zhluboka nadechnout, ale nebyl tam vzduch, který bych mohla vdechnout. Všechen mi sebral.

On.

„Ach, víc než jen znal. Já ho kurva nesnášel. Tvůj tatínek měl pro tvou mámu vždycky slabost,  holčičko moje. I když jsme byli spolu, pozoroval ji z povzdálí. On je jeden z důvodů, proč mě kurva opustila. Ale kvůli ničemu z toho jsem ho nesnášel.“

Vrtěla jsem hlavou sem a tam. „Ne, ne, ne, ne, ne,“ opakovala jsem a zakryla si uši rukama jako dítě, nechtěla jsem už nic slyšet. Měla jsem toho dost, dosáhla jsem svého bodu zlomu.

Proč mi to dělal? Co chtěl?

„Michael, ten sráč, podváděl mou sestru i potom, co se kurva vzali. Tvůj táta šukal tvou mámu za zády mojí sestry.“

Pravda mě zasáhla jako kbelík ledové vody. „Prosím... prosím... přestaň...“ žadonila jsem, abych to už nemusela poslouchat, místnost se ke mně přibližovala, pohled se mi zaostřoval a zase zamlžoval. Tělo se mi silně třáslo, cítila jsem, že se vzdaluju. V dálce se rozléhal jeho hlas. Sklouzla jsem po polici s knihami, nohy se mi podlomily. Nemohla jsem dýchat.

Nemohla jsem kurva dýchat.

„Sofie a Amari byly nejlepší kamarádky. Tvůj otec využil chvilku její slabosti, samoty, a tehdy tě zplodil. Michael podváděl Amari, když Briggs sotva dokázala chodit.“

„Buď zticha! Buď zatraceně zticha!” Neovladatelně jsem vykřikla. Rukama jsem si vjela do vlasů a chtěla si je vyškubat. “Prosím! Nech toho!” Zalapala jsem po dechu. „Nechci slyšet...“ supěla jsem, „další... sakra... ach, můj bože...“ zalapala jsem po dechu, „slovo!” Podařilo se mi vykřiknout. Sotva jsem přes svojí zuřivost viděla jeho siluetu.

„Dává to teď smysl, cariño? Hodí se ty kousky k sobě? Proč se tvá matka nenáviděla? Proč byla tak zatraceně deprimovaná? Proč nemohla odejít z vašeho zatraceného domu? Nenáviděla se za ta blbá rozhodnutí, co udělala. Její volby ti zničily život.“

„Prosím tě... Alejandro... prosím tě... už nemůžu... už nemůžu poslouchat...“ žadonila jsem a dívala se na něj rozmazanýma očima.

Naklonil se nad stůl. Postrčil všechny fotky mým směrem. Lítaly všude, padaly všude kolem mě. Nakonec jsem nebyla obklopená ničím jiným než pravdou, přesně tak, jak chtěl.

„Byl jsem tam ten den, kdy tě potkal. Schovával jsem se ve stínech, ve tmě. Tam, kde žiju celý svůj zasraný život. Sledoval jsem, jak tě poprvé objímá. Když viděl Sofiin zlomený výraz, řekl jí, že nebude součástí tvého života. Že jsi byla chyba, nehoda. Táta tě nikdy nechtěl. A tvoje matka strávila zbytek života bojem se svými démony pokaždé, když se ti podívala do očí.“

Zavřela jsem oči, musela jsem. Ta bolest mě stáhla pod vodu.

„Dívej se mi, kurva, do očí, když s tebou mluvím,“ ušklíbl se.

Pomalu jsem je zase otevřela, protože jsem si uvědomila, že se poprvé skutečně setkávám tváří v tvář s El Diablem.

„Už tak bylo dost zlé, že podváděl mou sestru, ale ten sráč ani neměl koule na to, aby se tu zdržoval a pomáhal vychovávat své nemanželské dítě, aby přiznal svoje chyby a přiznal se. Dal jsem mu čas, doufal jsem, že se ke svým sračkám přizná, ale nikdy to neudělal. Pořád předstíral, že je všechno, po čem moje sestra kdy toužila,“ zachraptěl. „Tak jsem se rozhodl, dal jsem rozkaz... sejmout Michaela. Tvůj otec... byl zavražděný.“

Spadla mi čelist a já se prudce nadechla.

Jízlivě se zašklebil. „Zabil jsem ho, Lexi. Nikdo jiný, jen já.“

„Cože? Ale Briggs říkala, že měli autonehodu. Zabil jsi i svou sestru? Ne... NE!“

Oči se mu zaleskly, bolest prolomila jeho výraz jen na vteřinu. Setřásl ji a mrkl na mě. Prohlásil: „Proč ne, zabil jsem vlastního otce... A teď mi dovol, abych se představil: tady je ten muž, co se skrývá za těmi zasranými drahými obleky. Je takový, jaký sis myslela, že bude?“

Říká se, že zločiny z vášně se mohou stát v mžiku. Kdybyste mrkli, tak byste to přehlédli. Člověka lze dotlačit až na pokraj šílenství. Balancuje na hraně. Jen jsem chtěla, aby přestal mluvit. Už jsem nechtěla slyšet nic o těch ohavnostech, které tak zlomyslně chrlil. Prosila jsem ho, prosila, aby přestal. Nikdy jsem mu nechtěla ublížit.

Nebo možná…

Chtěla.

Než jsem si uvědomila, co dělám, vrhla jsem se po zbrani na jeho stole. Zamířila jsem s ní přímo na něj. Snažila jsem se uklidnit svoje třesoucí se ruce.

Ani se nepohnul.

Nepřekvapilo ho to.

Jako by čekal, že to udělám, jako by nakonec tohle chtěl.

Opřel se a nonšalantně strčil ruce do kapes. Stál, vyšší, pyšnější, připravený na všechno. Hrozivým pohledem si mě prohlédl od hlavy k patě. „Už jsi někdy držela zbraň?“

„Prosím tě... Martinezi... prosím... prostě přestaň...“ přemlouvala jsem ho, balancovala jsem na okraji.

„Třesou se ti ruce. První pravidlo držení zbraně. Nikdy nedopusť, aby tvoji nepřátelé viděli tvůj strach. Dělá to z tebe jen zasraného slabocha. Takže, jaký je tvůj další krok? Jsem přímo tady.” Rozpřáhl ruce podél těla. „Tohle je tvoje šance, jak se mě zbavit. Abys pomstila smrt svojí matky. Udělej to! Zmáčkni tu zasranou spoušť, udělej to!” trápil mě.

„Stůj! Prosím! Stůj, kurva!” zaječela jsem a tělem mi cloumaly vzlyky.

„Jsem zlý člověk! Udělal jsem neodpustitelné věci. Teď máš šanci! Tak se jí kurva chop! Pošli mě rovnou do zasranýho pekla! Teď!“

Ucukla jsem a málem jsem upadla na zem, aniž jsem si uvědomila, co jsem právě udělala. Oči se mi rozšířily, srdce mi pokleslo. Hlasitý praskavý zvuk se odrazil od stěn a jeho tělo s žuchnutím spadlo na zem.

„Panebože,“ vydechla jsem.

Neměla jsem čas jít za ním, pomoct mu. Dveře do jeho kanceláře se s bouchnutím otevřely. Jeho neteř, moje nevlastní sestra Briggs, se ocitla tváří v tvář svému strýci, který ležel v kaluži své vlastní krve.

„NE!” Vrhla se k němu a padla na kolena. „NE! NE!  NE! PROSÍM, NE!” Zaječela a položila mu ruce na ránu. Z prstů jí prýštila krev, jak na ránu tlačila.

„Briggs!” zaječel Austin a vřítil se do místnosti za ní. Prudce se zastavil, podíval se na ní a pak na mě.

Najednou bylo všechno jako zpomalené.

Zvedla hlavu a nečekala, že za kouřící pistolí uvidí mě.

„Lexi?” řekla s zděšeným výrazem ve tváři.

Okamžitě jsem zbraň pustila. S třeskem dopadla na podlahu. „Já... panebože... co se stalo... proboha, panebože, co jsem to udělala?” Byla jsem v šoku, nespouštěla jsem z něj oči. Bylo tam tolik krve.

„Do prdele!” vykřikl Austin a okamžitě popadl pistoli. Dal si jí dozadu do džínsů. „Běž!” Rozkázal a podíval se na mě. „TEĎ!“

„Cože?” odpověděla jsem zmateně.

„Austine, co to děláš?” Zeptala se Briggs a obrátila mojí pozornost k ní.

„Takhle to nemělo dopadnout. Kurva. Jdi, Lexi! Hned! Za pár minut se to tu bude hemžit policajty! Jdi!“

Zavrtěla jsem hlavou. „Co –“

„Daisy,“ vyprskl Martinez a vykašlával krev. Shlížela na něj a v očích měla jen lásku. „Nech ji jít. Zasloužil jsem si to. Nech ji jít...“ dodal a oči se mu chvěly. Upadal do bezvědomí a zase se probíral.

„Vypadni odsud! Hned!” vykřikl Austin.

Naposledy jsem se rozhlédla po místnosti. Byla jsem přemožená, zmatená, lítostivá a zatraceně vyděšená.

Proč mě nechávají jít?

Ani na vteřinu jsem o tom nepřemýšlela.

Utekla jsem.

Snažila se jako blázen, abych se neohlédla.