Brick - 21. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brick

„Takže jsem si zasloužil skutečný příběh, který tě přivedl sem do Tanner Springs?“ Zeptám se jí.

Ležíme v posteli, přikrývky přetažené přes nás. Sydney se choulí v ohbí mé paže.

Bojuju s vlnou něčeho, čemu tak docela nerozumím. To, co se mezi námi dvěma před chvílí odehrálo… nebylo to podobné ničemu, co jsem kdy zažil s nějakou ženou.

Měl jsem spoustu sexu. Měl jsem víc žen, než bych kdy dokázal spočítat. U poloviny z nich jsem v té době ani nevěděl, jak se jmenují, a pokud ano, tak jsem je zapomněl hned, jak jsem se vytáhl.

Když jsem cítil, jak se Sydney kolem mě sevřela, její orgasmus jako by se stal skoro součástí mého. Udělali jsme se společně, ona se mi chvěla v náručí. Cítil jsem se jako milion zatracených dolarů.

A co hůř, měl jsem chuť odříznout se od zbytku světa a zůstat tu jen s ní. Nedělat nic jiného než tohle. A možná si občas objednat pizzu, abychom neumřeli hlady.

Poprvé si myslím, že chápu, jak může muž kvůli ženě spadnout do králičí nory. Jemná kaskáda jejích vlasů na mé hrudi, zvuky, které vydává, když se v ní pohybuju, způsob, jakým se mě drží jako o život, když se začíná dělat… to všechno si razí cestu do cestiček mé mysli. Hrozí, že tam zůstane. Udělat z ní něco – někoho – bez čeho nechci být.

Chci se o Sydney Banner dozvědět víc. Chci vědět věci, které o ní nikdo jiný neví.

A i když je mi s ní dobře, v mozku se mi začínají ozývat poplašné zvonky.

Jako mariňák jsem si zvykl na nedostatek. Na testování hranic své fyzické a emocionální odolnosti. Zvykl jsem si na to, že se musím obejít bez všeho, žít život zbavený všeho kromě výcviku, připravenosti a neustálé ostražitosti před nebezpečím. To se mi na tom nakonec kupodivu líbilo nejvíc. Nebyl čas ani energie plýtvat přemýšlením o kravinách, na kterých nezáleží. Minulost byla pryč a vyřízená. Budoucnost byla něco, co se možná ani nikdy nestane.

Když jsem se dostal ze služby, dalo mi patchování do Lords of Carnage něco podobného. Bylo tam mnohem víc večírků a mnohem víc kundiček. Ale základní premisa byla stejná, alespoň pro mě. Moje role člena a nakonec i Vymahače byla jasná. Na rozdíl od některých bratrů jsem neměl žádnou rodinu, o které by se dalo mluvit. Žádná stará dáma, žádné děti, nic, čím bych mohl být, kromě Lorda. Když vidím Ghosta s Jennou a jejich dětmi nebo Hawka se Samanthou, říkám si, že jim to přeju, ale takový život není pro mě. Nejsem člověk, který by měl zájem budovat si budoucnost, s rodinou a takovýma těma blbostma. Chci jen svůj klub, dům u jezera a být sám.

To si říkám.

A proto bych si místo toho, abych se tu válel a vyptával se Sydney na její dětství, měl natáhnout kalhoty a vypadnout odsud.

 

„CO MYSLÍŠ TÍM ‚skutečným příběhem‘?“ zeptá se se zíváním a přehodí mi ruku přes hruď.

„Říkala jsi, že jsi vyrostla v Atlantic City a že tvůj táta podniká v ‚resortech a kasinech‘,“ připomenu jí.

„Byl v oboru,“ opraví mě. „Je mrtvý.“

„Aha.“ Chvíli nic neříkám. Způsob, jakým to říká – Je mrtvý –, je tak věcný. Určitě ode mě nežádá soucit. Ale v jejím hlase je napětí, jen sotva znatelné, které mi říká, že se usilovně snaží skrýt přede mnou bolest. A možná i sama před sebou.

Po chvilce se rozhodnu trochu přitlačit: „Chybí ti?“

Cítím, jak na okamžik přestala dýchat. „Jo.“

A pak se rozhodnu.

„Pověz mi o něm.“

Sydney se odmlčí, až si myslím, že se chystá změnit téma. Ale pak to neudělá. „Nebyl to ten nejkonvenčnější táta na světě, ale měl mě rád,“ začne. „A moje máma nebyla v obraze. Opustila tátu, když mi byly čtyři roky. A já nemám tušení, kde je dneska, a jestli vůbec žije. Táta mi řekl, že nikdy nechtěla být mámou. Takže on byl tak nějak všechno, co jsem měla.“

„Do prdele.“ Přitáhnu si ji blíž. „Takže to byl gambler, co?“

Tiše se zasměje. „Na to jsi přišel, co?“

„Jo. Mám nadpřirozené schopnosti vnímání.“

„Narodil se v Severní Karolíně,“ zamumlá. „Myslím, že zanechal studia na střední škole. Přijel do New Jersey, když mu bylo asi osmnáct. Seznámil se s mojí mámou, oslnil ji svým šarmem a hezkým vzhledem a otěhotněl jí dřív, než si kdokoli z nich uvědomil, co se vlastně děje. Proto jsem tu já.“

„Mám štěstí,“ zašeptám jí do vlasů, než se stihnu zarazit.

Mám pocit, jako by se něco ve vzduchu změnilo. Srdce mi buší v hrudi. Pokud si toho všimne, nic neřekne.

„Jak jsem říkala, máma odešla, když jsem byla malá,“ pokračuje, jako bych nepromluvil. „Nemám na ni žádné vzpomínky. Takže jsme zůstali jen my dva. Táta nás hodně stěhoval. Někdy jsem chodila do školy, někdy ne. Jednou za čas přišel k nějakým dobrým penězům a my jsme na chvíli zapustili kořeny. Ale zdálo se, že právě když jsem se začala upínat k jednomu místu a našla si opravdové přátele, řekl, že je čas odejít. Takže po nějaké době jsem se už tolik neobtěžovala s navazováním přátelství.

„Můj táta mě ale miloval,“ říká tichým, smutným hlasem. „Tedy, svým způsobem. Nebyl zrovna vybavený na to, aby byl normálním otcem, ale dělal pro mě to nejlepší, co mohl. Myslím, že mu bylo líto, že mě tahá všude možně, takže mi kupoval knížky a tak a snažil se, abych je četla, místo, abych si nechala hnít mozek u televize nebo pořád hrála videohry. Taky se mnou mluvil o hazardních hrách. To bylo to, co znal, víš? Něco, co mě mohl sám naučit. Nemyslím si, že by ze mě chtěl udělat gamblera. Spíš to vypadalo, že si myslel, že mě prostřednictvím lekcí, které mi dával, učí o světě. O lidských slabostech, o tom, jak číst lidi a jak pochopit, jestli je šance proti tobě, nebo ne.“

Když Sydney poslouchám, jak mluví o svém otci, nemůžu si pomoct, ale představuji si ji jako mladou dívku. Zrzavé vlasy rozcuchané do klubíčka, vždycky nová holka v nové škole. Vychovaná tak, aby se o sebe postarala sama. Trochu se mi stáhne hrdlo. Odolám nutkání ji pevněji obejmout, nechci ji rozptylovat od vyprávění jejího příběhu.

„Když jsem byla dost stará, táta mě začal učit triky svého řemesla,“ vypráví mi. „Nejvíc mě zajímal blackjack, tak mě naučil počítat karty. Zpočátku to byla většinou jen matematická cvičení. Ale ukázalo se, že mi to jde. V kasinech jsem to samozřejmě nedělala, protože jsem na to nebyla dost stará. A táta mi absolutně zakázal hrát o peníze, než mi bude osmnáct. Ale když mi bylo osmnáct, začala jsem zkoušet, co jsem se naučila, čtením a simulacemi na internetu. Nakonec mě dostal do hazardních her tím, že mi sehnal falešný průkaz, na kterém bylo napsáno, že je mi jednadvacet, abych se mohla dostat do kasin.“ Tiše se zasměje. „Ukázalo se, že moje nepravidelná škola mi v tomhle směru pomohla. Neměla jsem maturitu, takže bylo těžší dokázat, že mi není tolik, kolik jsem tvrdila.

„Nejdřív jsem jen sledovala ostatní a dávala si pozor, abych se dostala na mizinu a nevzbudila podezření. Pak jsem se nakonec začala nechávat vyhrávat o něco častěji. Stanovovala jsem si limity, kolik si dovolím vydělat, abych se ukáznila.“

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem poprvé začal chodit do Golden Cup. Jak mi vždycky připadalo, že Sydney má vzhled někoho, kdo se brzy naučil postarat se sám o sebe. Začínám chápat, proč se tak trápí, když si myslí, že s ní jednám jako s bezmocnou.

Taky instinktivně vím, že když si bude myslet, že ji teď lituju, uzavře se do sebe a přestane mluvit.

„Tohle není zrovna životní příběh, který bych čekal od majitelky kavárny na malém městě,“ škádlím ji a snažím se, aby můj hlas zněl lehce.

„Ne, to asi ne.“ Zvedne hlavu a hravě se na mě usměje. „Představ si, jak by byl pohoršený ten pan kolache, kdyby to věděl.“

„Takže jsi v tom byla dobrá,“ pobídnu ji. „Hazardní hry.“

„Byla,“ přikývne.

„Tak jsi vydělala dost peněz na to, abys mohla založit kavárnu?“

„Nakonec jo. Ale je to trochu složitější.“

Sydney se na chvíli odmlčí, jako by zvažovala, jak dál se svým vyprávěním pokračovat.

„Neměla jsem v plánu se tím živit. A i když mě táta naučil co nejvíc o tricích svého řemesla, taky nechtěl, abych se stala profesionální hráčkou. Vždycky mi říkal, že je to nebezpečný život, nejistý a nestabilní. A já to samozřejmě věděla, už jen z toho, jak mě vychovával. Vlastně jsem chtěla jít na vysokou školu.“ Povzdechla si. „Snila jsem o normálním životě, o tom, že budu bydlet na koleji, jíst pizzu a ramen, učit se, mít spolubydlící a kamarádky…“ Sydney se zarazí a trochu se suše zasměje. „No. To se nestalo. Pár měsíců po mých osmnáctých narozeninách začal táta hrozně kašlat. Mysleli jsme, že je to bronchitida, ale léky, které mu doktor dal, nezabíraly. Nakonec šel na další testy, aby se zjistilo, co se děje. Ukázalo se, že má rakovinu plic. Než ji zachytili, byl už téměř ve čtvrtém stádiu. Po šesti týdnech zemřel.“

„Do prdele, Sydney. Je mi to líto.“ Připadám si jako blbec, že říkám něco tak banálního, ale je to pravda. Je mi jí zatraceně líto, že v tak mladém věku přišla v podstatě o jediného člověka, kterého měla. Je pravda, že jsem zhruba ve stejnou dobu odešel ze své poslední posrané pěstounské rodiny, ale aspoň jsem si to vybral. A kromě toho domov, ze kterého jsem odešel, nebyl vůbec žádný domov. Sydney měla alespoň rodiče, kteří ji miloval, a je jasné, jak moc ho milovala. Když se teď dívám na její tvář, vidím v ní vyrytou všechnu bolest, kterou před světem skrývala.

„Díky,“ řekne prostě. „Život je někdy na hovno. Jestli mě otec něco naučil, tak to, že šance jsou vždycky proti tobě. Děláš všechno pro to, abys je porazil, ale…“ Pokrčí rameny. „Nakonec stůl vždycky vyhraje.“

Rád bych jí řekl, že to není pravda, ale slova mi zamrznou v krku. Nejsem zrovna duhový a jednorožčí typ a ona není hloupá. Tuhle blbost by vycítila na míle daleko.

V místě, kde by se slova měla objevit, se mi v krku vytvoří knedlík. Kdybych měl nějaká, která bych mohl nabídnout.