ED - 40. kapitola

Překlad: Fizulka

Lexi

Odstěhovala jsem se ještě ten samý den, byla jsem pryč, než se večer vrátil. Nemohla jsem v tom podkrovním bytě strávit už ani jednu zatracenou minutu. Byl všude, svíral mě, z jeho vůně, která mě dříve utěšovala, se mi teď dělalo nevolno. Při pohledu na jeho postel, kde se se mnou včera večer miloval, se mi udělalo špatně. Vzala jsem si jen oblečení. Nic jiného mi nepatřilo. Nechala jsem tam všechno, co mi kdy koupil, šperky, oblečení, baletní sračky, všechny ty zasrané kuchařky. I když mě to ubíjelo, poprvé od chvíle, kdy jsem se probudila v  nemocnici, jsem si sundala náhrdelník s křížkem jeho matky. Nechala jsem mu ho na polštáři. Považovala jsem to za svůj dárek na rozloučenou. Popadla jsem svoje krámy a odešla.

Nechala jsem jeho peníze a klíč od bytu na podlaze v jeho kanceláři. Nepotřebovala jsem to. Měla jsem z čeho žít. V Anglii jsem vydělávala docela slušně a když ode mě Sabrina odmítla přijmout peníze, mohla jsem investovat do nějakých výnosných akcií. Martinez mi nikdy nedovolil za nic platit, v tom byl neoblomný. Odmítla jsem zůstat v bytě, který mi nabídl, a rozhodla jsem se, že zůstanu pár dní v hotelu v centru města, dokud si nenajdu bydlení. Nakonec jsem si pronajala malý byt na druhé straně města, chtěla jsem být od něj co nejdál. Nebylo to nic zvláštního, ale byla jsem sama. Moc jsem toho nepotřebovala. Koupila jsem si gauč, postel a jiné nezbytnosti, aby to bylo obyvatelné. Nic přepychového, jen něco, na čem bych mohla sedět a spát.

Věděla jsem teď víc než kdy jindy, že mi možná šťastný konec až do smrti není souzený. Možná byli na světě lidé, kteří se sami narodili a sami zemřeli. Říkalo se tomu štěstí na hovno. Byla jsem vyčerpaná. Nikdy v životě jsem nebyla tak vyčerpaná. Myslím, že jsem prvních pár týdnů spala, z postele jsem vstala jenom kvůli jídlu a na toaletu. Pak jsem šla zase spát. Byla jsem v citovém komatu. Nemohla jsem se vymanit ze zoufalství, nic mi nemohlo pomoct cítit se líp, dokonce ani tanec mi nepřinesl žádnou úlevu. Až do odvolání jsem zrušila všechny soukromé hodiny baletu, na neurčito jsem předala vedení ostatním instruktorům. Nemohla jsem do toho studia ani vkročit.

Připomínalo mi jeho.

Ničilo mě to.

Únik jsem nacházela ve spánku. Jenom tehdy jsem přestala přemýšlet, přestala se starat, přestala žít. Chtěla jsem ho nenávidět, ale nešlo to. Nemocným, zvráceným způsobem mě zachránil. Už jsem neměla svou minulost, jen svou budoucnost, která mě pronásledovala, a to jsem mu dlužila. Ve všech směrech.

Jednou ráno jsem se konečně vytáhla z postele, protože jsem věděla, že takhle to dál nejde. Potřebovala jsem se vrátit zpátky do země živých. Už to byl měsíc, co jsem naposledy vyšla z bytu, pět týdnů, co jsem ho opustila. Odpočítávala jsem dny, jako by mi ho to mělo přivést zpátky. Rozhodla jsem se, že se osprchuju a vlastně se sebou něco udělám. Úplně mi to změnilo život, cítila jsem se zase skoro jako člověk. Měla jsem učesané vlasy, make-up a normální oblečení, které se neskládalo z tepláků a tílka.

Jela jsem taxíkem do centra, chtěla jsem se ztratit, celý den jsem se toulala po Manhattanu. Vdechovala jsem tolik potřebný čerstvý vzduch. Dokonce jsem se zastavila ve studiu vyzvednout poštu, která se hromadila. Většinou to byla nevyžádaná pošta a dopisy od studentů, kteří chtěli vědět, jestli jsem v pořádku a kdy se vrátím. Taky jsem dostala pohlednici z baletního divadla Royale. Okamžitě jsem jí otočila v domnění, že mi napsala Sabrina. Ale byla prázdná. Zírala jsem na ní a ucítila jeho přítomnost všude kolem sebe.

Martinez.

I po tom všem, čím jsem si s ním prošla, jsem ho pořád cítila. Měla  jsem silný pocit, že mě pozoruje. Víc než kdy jindy. Setřásla jsem emoce a pokračovala ve svém dni. Taxík mě vysadil před novinovým stánkem u Central Parku. Vystoupila jsem a zaplatila mu, ale koutkem oka jsem zahlédla zelené dráždivé oči. Nemohla jsem se od něj odtrhnout, ani kdybych se snažila. Martinez byla na titulní straně všech novin, bulvárů i časopisů. Nebyl to jen on. Na všech těch různých fotkách mu na paži visela nádherná žena.

„Co to sakra je?” Ptala jsem se sama sebe, omráčená a neschopná odejít od všech těch článků, které jsem měla před sebou. Vždycky svůj život udržoval v soukromí. Všichni věděli, kdo to je, ale on to nikdy nezveřejnil. Odmítal to. Popadla jsem je všechny časopisy a jeden za druhým je otevírala.

„Nejžádanější svobodný mládenec Alejandro Martinez zmizel z trhu.“

„Šéf podsvětí Martinez se do toho vrhá s tajnou ženou.“

„Martinez spatřen v sobotu večer se záhadnou ženou, jak opouštějí klub.“

„Začíná to být pro tenhle nový pár vážné? Mohla by to být ona?“

Ten poslední, ke kterému jsem se otočila, mi vehnal slzy do očí.

„Martinez věnuje tři miliony dolarů na divadelní umění na počest baletu s tajemnou ženou v náručí.“

Koupila jsem si všechny noviny a časopisy a zavolala jsem si taxíka zpátky do bytu.

Proto mě opustil? Zamiloval se do té ženy? Kdy se to stalo?

Vylétla jsem po schodech nahoru, nechtěla jsem ztrácet čas čekáním na výtah, brala jsem je po dvou. Zuřivost přehlušovala všechny moje smysly, oslepovala mě. Skoro jsem neviděla, natož abych jasně přemýšlela. Snažila jsem se přijít na to, co se děje. Hyperventilovala jsem, když jsem vletěla do bytu a zabouchla za sebou dveře. Hodila jsem všechny noviny na podlahu v obýváku, klekla jsem si na kolena, hledala jsem v nich odpovědi, vysvětlení, cokoliv. S každou větou, kterou jsem přečetla, jsem zuřila čím dál víc. Nic než mediální drby a spekulace.

Posadila jsem se, odhrnula si vlasy z obličeje a sepnula si je na temeni hlavy. Očima jsem těkala po místnosti. Mysl se mi točila pořád dokola a nemohla zastavit. Vstala jsem, běžela do ložnice a popadla laptop. Vygooglila jsem si jeho jméno. Seděla jsem na posteli a sledovala článek po článku, které mi vyskakovaly do obličeje. Informace sahající až ke dni, kdy jsem zatraceně odešla.

Další fotky.

Další lži.

Další pravdy.

Tančili, držel ji těsně ve svém náručí. Šeptal jí do ucha. Usmíval se. Díval se na ní klidnýma, vyrovnanýma očima. Držel ji za ruku, líbal ji.

Pravda nebo fikce.

Vcházeli spolu do jeho podkrovního bytu. Doprovázel ji ze své limuzíny. Chodili do všech restaurací, do kterých vzal i mě. Na všechna místa, kde jsme spolu byli my. Jiný oblek. Jiný den. Pořád ta samá žena. Obrázky byly nekonečné.

Vycházeli spolu z Americké baletního divadla po představení Labutího jezera. Fotky v jeho soukromém tryskáči.

„Panebože... je to…?” Ruka mi vyletěla k ústům, když jsem uviděla, že jí na krku visí cosi lesklého.

To by neudělal...

Když jsem si to přiblížila, bylo to jasné jako den. Jako by mi v srdci vybuchla časovaná bomba. Bylo to hlasité. Bylo to katastrofální. Bylo to chaotické. Stříbrný křížek jeho matky, ten, který nikdy nesundal, dokud mi ho nedal, přesně ten samý, který jsem nosila tři zatracené roky, visel hrdě na jejím krku.

Fakt.

Pravda.

Dusila jsem se v ní. Moje srdce, moje mysl, můj zdravý rozum už to nemohly vydržet. Okamžitě jsem vstala a hrubě zabouchla notebook. Odstrčila jsem ho, dřív než bych ho hodila proti zdi. Ruce se mi třásly tak hrozně, že jsem si je musela zastrčit pod paže. Držela jsem se, abych se nerozpadla na kusy. Měla jsem pocit, že mi celé tělo vypovídá službu. Cloumalo mnou příliš mnoho emocí najednou. Nic z toho jsem nemohla ovládat.

„Jednoho dne ti to všechno bude dávat smysl. Slibuji,“ rezonoval mi v hlavě jeho hlas.

Vrhla jsem se do akce a popadla klíče. Sprintovala jsem dolů po schodech, ven na ulici a zavolala si taxík.

„Zastavte přímo tady,“ nařídila jsem, jakmile jsme dorazili. Dupl na brzdy a já jsem po něm hodila peníze dřív, než auto úplně zastavilo a smykem se dostalo k obrubníku. Vběhla jsem do Martinezovy budovy, naskočila do výtahu a vyťukala kód do podkrovního bytu. Srdce se mi rozbušilo, jak vteřiny ubíhaly, a já sledovala, jak se červená čísla počítají až do písmene P. Výtah se otevřel, mánii teď vystřídala pochybnost.

Co jsem to sakra dělala? Co jsem na to měla říct?

Zhluboka jsem se nadechla a uklidnila se. Pomalu jsem přistoupila k jeho bytu. Chystala jsem se zaklepat na dřevěné dveře, ale něco mě napadlo a místo toho jsem stiskla kliku.

Bylo otevřeno.

Nikdy nebylo otevřeno.

Vešla jsem dovnitř a tiše za sebou zavřela. Okamžitě mě uklidnil ten život, který jsem stále chtěla celým svým srdcem. Jeho pach byl zase všude kolem mě. Můj domov. Uklidnilo mi to nervy, ale úzkost z toho, co mělo přijít, ve mě stále žila a dýchala. Pumpovala mi v žilách a pronikavě mi vibrovala ve spáncích. Ignorovala jsem pocit, který jsem cítila v hloubi svého nitra.

Podkrovní byt byl děsivý a tichý. Jediné světlo bylo ze slunce, které sem prosvítalo okny od podlahy až ke stropu v obývacím pokoji. Otočila jsem se k odchodu, najednou se mi udělalo nevolno. Něco prostě nebylo v pořádku. Měla jsem ruku na klice, když jsem uslyšela hluk přicházející z hlavní místnosti. Jako by mě tahal na provázku, vydala jsem se za tím zvukem.

Jeden krok.

Čtyři kroky.

Osm kroků.

Deset.

„Přesně tak, kotě. Vem si mého ptáka,“ slyšela jsem ho sténat z ložnice. Jeho hlas se odrážel od stěn. Zalapala jsem po dechu a zakryla si rukou ústa. Nechtěla jsem, aby mě slyšeli.

Měla jsem zastavit.

Měla jsem se otočit a odejít.

Pravda mě zase bezostyšně plácla do obličeje. Už šel dál. S někým, kdo nebyl já.

Nemohla jsem zabránit svým nohám v pohybu.

Patnáct kroků.

Dvacet šest kroků.

Čtyřicet.

Ke dveřím do jeho otevřené ložnice.

Nic mě nemohlo připravit na to, co jsem uviděla, co jsem cítila. Bylo to, jako bych dostala kulku přímo do srdce. Jen jsem si nikdy nepředstavovala, že to Martinez bude držet nabitou zbraň. Opíral se o čelo postele na mojí straně postele a tiskl se k dlouhým blonďatým vlasům, které měl položené v klíně. Škubala hlavou nahoru a dolů, jak mu sála ptáka. Ležela na břiše úplně nahá. Opírala se o jeho stehno a druhou rukou ho hladila po ptákovi. Zadržela jsem dech a podívala se na jejich těla.

Podívala jsem se mu do očí.

Byla jsem tam, ale zároveň nebyla.

Chladné, tmavé, bezduché oči na mě hleděly se zlověstným pohledem, který jsem si ani nedokázala vysvětlit. Vysával mi všechen vzduch z plic, bral mi srdce, srdce, které vlastnil, roztříštil ho na milión kousků. Takovou bolest bychom nikdy neměli zažívat. Bylo to syrové, nesnesitelné mučení. I když jsem sama sebe přemlouvala, abych se nedívala, abych se odvrátila, abych utekla, přimělo mě to zůstat na místě. Nohy se mi přilepily k té zatracené podlaze, abych vydržela a zjistila pravdu pod tou zatracenou fikcí.

Něco mě sem z nějakého důvodu zavedlo. Potřebovala jsem to vidět, i když mě to bolelo. I když mě to málem zabilo...

Potřebovala jsem zůstat silná. Chovat se nevzrušeně. Neukázat žádnou slabost.

Jeho oči se ani na okamžik neodtrhly od mých, když si bral to, co mu ona dávala. Jednou rukou ji naváděl nahoru a dolů, druhou jí mnul paže, záda, prsa. Stejně jako to vždycky dělal se mnou. Pozorný, starostlivý, nebyl to jen bezvýznamný čin. Rychlovka. Znali jeden druhého, svoje pohyby i těla. Jeho boky se začaly pohybovat proti její ruce a ústům a vrážel jí ptáka hlouběji do krku. Chtěla po něm, aby s ní zacházel hrubě, aby cítila jeho dominanci, zatímco měla v puse jeho ptáka. Sála ho silněji, hladila ho rychleji.

Pootevřel ústa a hlasitě zasténal.

Zasténala, spokojená sama se sebou. Čím víc se blížil k uvolnění, tím byly jeho pohyby agresivnější. Popadl ji za vlasy, trochu jí stáhl hlavu dozadu. S každým pohybem jí strkal ptáka hlouběji do hrdla.

Zazubil se. „Jsi z toho mokrá? Vím, že se k nám chceš přidat, Lexi.” Nevyzpytatelnýma očima se schválně podíval dolů a zahleděl se jí do očí. Hladil jí a laskal po tváři. Nepřestávala mu kouřit ptáka. Zavrčel na ni: „Líbilo by se ti to? Že jo, cariño?“

To pouto, které mě k němu dovedlo, prasklo. „Ty zasranej hajzle!” Obvinila jsem ho.

Zaječela a seskočila z postele. Prostěradla si vzala s sebou a snažila se zakrýt svoje nahé tělo. Martinez se ani nepohnul, ani nemrkl okem. Ani se neobtěžoval zakrýt.

Chytil mě za zápěstí, zvedl mě a jediným rychlým pohybem mě hodil na záda na postel. Položil moje tělo, kam chtěl, rozkročil se mi kolem pasu, vznášel se nade mnou. Musela jsem od něj odvrátit hlavu. Jeho vůně, kterou jsem kdysi milovala, byla nahrazená jejím parfémem a sexem.

„Pusť mě!“ zařvala jsem a snažila se ho odrazit. Ale nešťastně jsem selhala.

„Vypadni, kurva, odsud! Hned!” nařídil silným, dominantním tónem.

Znovu jsem se na něj podívala a uvědomila si, že nemluví se mnou. Nařizoval to jí, té blondýně, kterou jsem poznala z časopisů. Jeho záhadná žena.

„Takhle se ke mně nebudeš chovat! Ta šíl-“

„TEĎ, Clarisso!“

Trhla jsem sebou, jeho hlas mi vibroval celým tělem. Pobíhala po pokoji a sbírala si věci. Když odcházela, práskla dveřmi.

„Nech.Mě.Jít,“ zavrčela jsem.

Znovu se na mě podíval. „Myslel jsem, že už jsem to udělal. Tohle je můj podkrovní byt. Ty jsi sem přišla jako zloděj v noci a hrubě mi přerušila můj šťastnej konec. Můj pták se sám nevysaje. Tak proč tu kurva jsi, Lexi?“

„Ty čubčí synu! Myslel sis, že se nepodívám do novin?“ Ignorovala jsem jeho odpověď. Bojovala jsem proti jeho sevření.

„Ne, celý měsíc jsi neopustila svůj zasranej byt.“

„Čí je to kurva chyba?” zavrčela jsem. Skutečnost, že mě sledoval, mě nijak nevyvedla z míry.

Naklonil hlavu na stranu a přiblížil se k mým ústům. Vydechl: „Tvoje. Přestaň se se mnou kurva prát, nebo tě donutím dokončit to, co ona začala.“

Zklamaně jsem vykřikla. Zběsile jsem sebou zmítala, ale bylo to k ničemu. Nikam se nedostanu, pokud on nebude chtít. Hruď se mi dmula a lapala jsem po dechu. Jeho tvář byla pořád pár centimetrů od mojí.

Podívala jsem se mu do očí a odpověděla: „Moje? Co jsem ti kdy kurva udělala, že jsem si tohle zasloužila?“

„Narodila ses.“

„Cože? To kurva nedává smysl! Takže ona je ten důvod? Důvod, proč jsi mě opustil? Miluješ ji?” Nemohla jsem se ptát dost rychle.

„Mohl bys na pět podělaných minut držet hubu,“ vychrlil ze sebe. „Právě jsi sem vtrhla, když mě kouřila. Řekni mi, Lexi... Pouštím někdy ženy do svého domu? Do svojí postele? Máš svoje odpovědi. Nemusím to říkat, abys to věděla. Jsi chytrá ženská, myslím, že na to přijdeš,jen když otevřeš ty svoje zatracený oči. Viděla bys pravdu, tu, kterou jsem se tak zoufale snažil skrývat.“

Poraženě jsem zavrtěla hlavou. „Jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem tě milovala. Po tom všem, čemu jsi mě vystavil. Jenom jsem tě kurva milovala... Jak jsi mi to mohl udělat? Takhle se chlubit svým vztahem mě přímo před nosem? Jako bych pro tebe nic neznamenala. Kristepane, asi se ke všem ženám chováš jako k hovnu. A pořád se vracejí pro další. K čertu s tebou! Ty jsi opravdu Ďábel, že?” zařvala jsem a snažila se, aby se mi nezlomil hlas.

„Nikdy jsem netvrdil, že jsem něco jiného.“

„Podváděl jsi mě? Vídal ses s ní celou dobu? Šukal jsi s ní a pak se vracel ke mně domů?“

„Ne, musíš mít vztah, aby se to dalo považovat za podvádění. Nikdy jsme spolu nebyli, Lexi. Nemohli jsme být. Od začátku jsme byli zatracení. Všechno je na nás kurva špatně. Snažil jsem se od tebe držet dál. Roky jsem se snažil. Sledoval jsem tě z povzdálí, chránil tě jediným způsobem, jakým jsem uměl. Nikdy jsi neměla být v mém životě. A já jsem nikdy neměl být ve tvém. Ale osud nás svedl dohromady a bylo jen otázkou času, kdy nás osud zničí. Chceš znát pravdu. Tak ti konečně ukážu zatracený důkaz.“

Opřel se dozadu a pustil mě ze svého sevření. Vstal z postele, hodil na sebe černé kalhoty, které měl na podlaze. S košilí se neobtěžoval. Hbitě vyšel z místnosti a vedl mě do své kanceláře. Šla jsem těsně za ním, ani za milion let jsem nečekala to, co jsem se vzápětí dozvěděla.