ED - 35. kapitola

Překlad: Fizulka

Lexi

Když mi Martinez řekl, že se nemůžu zúčastnit pohřbu, byla jsem zničená. Pořád jsem trčela v nemocnici, nebylo mi dost dobře na to, abych mohla cestovat. Později mě odvezl k Willově hrobu a dovolil mi se rozloučit, než jsme odletěli zpátky do New Yorku. Seděl tam, nechal mě plakat, schytal několik ran do prsou, když jsem si na něm vybíjela všechnu svojí frustraci a smutek. Will neměl se svojí rodinou blízké vztahy, a proto v pracoval v Anglii. Nikdy jsem se s nimi nesetkala, takže jsem nemohla očekávat, že jeho rodina kvůli mě pohřeb odloží. Nic mi nedlužili.

Když jsem seděla v kolečkovém křesle před jeho náhrobkem, Martinez mě nijak netrápil, že jsem se před ním zhroutila kvůli jinému muži. Znovu a znovu jsem Willovi děkovala. Byla jsem naživu jenom proto, že mi dal svojí helmu a jeho to stálo život. Martinez se ve skutečnosti snažil nabídnout mi svoje rameno, abych se vyplakala, a snažil se mě utěšit. Odstrčila jsem ho, chtěla jsem mu dokázat, že už ho nepotřebuju. Nevšímala jsem si ublíženého výrazu v jeho hezké tváři.

Sabrina byla zničená, když zjistila, jak moc jsem zraněná, ale ještě víc z mého rozhodnutí vrátit se domů. Jednou v noci, když mě navštívila v nemocnici, se mě zase snažila přesvědčit, abych změnila názor. Řekla mi, že rozumí mým volbám. Viděla, že jsem do Martineze stále hodně zamilovaná. Chtěla, abych byla šťastná, abych našla klid. Tohle byla moje šance. Nehoda na motorce ukončila jednu kapitolu mého života, aby mohla začít další. S ním. Nezáleželo na tom, kolikrát jsem jí řekla, že odjíždím z Anglie, protože pro ni nechci být přítěží. Nikdy mi nevěřila.

Nezáleželo na tom.

Už se stalo.

Byla jsem tak deprimovaná, že jsem se každý den snažila jít dál. Po tom všem jsem ztratila vůli žít. Během pár vteřin jsem přišla o kariéru, o přítele a o celý život. Bylo mi vyrváno všechno, co bylo tak drahé mému srdci. Tanec bylo to jediné, co jsem kdy měla, a teď to taky zmizelo. Neměla jsem důvod pokračovat, vůbec žádný.

Každá operace, kterou jsem za posledních šest měsíců podstoupila, mi připadala jako další překážka, abych se v životě posunula dál. Nebo v tom, co z něho sakra zbylo. Aspoň jsem mohla konečně trochu chodit. Z berlí mě bolely ruce, ale když jsem je používala, nepotřebovala jsem tolik Martinezovu pomoc. A to mi poskytlo prostor, abych byla sama, aniž by se nade mnou pořád vznášel. Musela jsem se dostat na kolečkové křeslo, ale musela jsem požádat o pomoc, když jsem si na něj sedala a zase z něj vstávala. Navzdory tomu, kolikrát jsem mu říkala, ať mi prostě pomůže a odejde, prostě mě ignoroval. Nosil mě po svém podkrovním bytě. Musela jsem se pekelně snažit, abych nevnímala, jak na mě jeho mužská vůně pořád působí.

Ten parchant byl pohledný jako vždycky. Často jsem se přistihla, jak zírám na jeho silnou čelist, když mě přenášel z místnosti do místnosti. Nemohla jsem uvěřit, že s věkem prostě vypadá líp. Byl jako dobré víno. Jednoho dne se mi podařilo dostat se do křesla a projet se po podkrovním bytě, potřebovala jsem se dostat z pokoje. Nikdy jsem nejela směrem k mému baletnímu studiu, bála jsem se, že už tam není, ale ještě vyděšenější bych byla, kdyby tam pořád bylo.

Projela jsem kolem pokoje, který Martinez předělal na tělocvičnu. Bez trička cvičil a vybíjel si svojí frustraci. Kraťasy mu visely nízko kolem útlého pasu a hrdě předváděly ty jeho zatracené svaly. Byl ještě širší, svalnatější a líp stavěný, než jsem si pamatovala. Po hrudi mu stékal pot, který zdůrazňoval všechny napjaté svaly jeho vyrýsovaného těla. Pár minut jsem se dívala a pak jsem jela rovnou dál, potřebovala jsem se vrátit do ložnice. Svírala jsem křížek zavěšený na řetízku, který jsem ještě musela sundat. To poslední, co jsem chtěla, bylo být přistižená, jak na něj zírám.

Když jsem projížděla kolem jeho ložnice, nemohla jsem se ubránit smíchu při vzpomínce na dobu, kdy jsme pár týdnů poté, co jsem byla propuštěná z nemocnice, letěli domů. Vzpomněla jsem si, jak se mě snažil vzít do svého pokoje a říkal, že by bylo jednodušší, kdybych spala tam. Aby mě mohl slyšet a dostat se ke mně rychleji, kdybych něco potřebovala. Sarkasticky jsem se zasmála a jen jsem mu připomněla, že už nemusím být jeho děvka. Jsem si jistá, že takových měl ve svém životě určitě spoustu. Pak už neřekl ani slovo a rychle mě místo toho odnesl do mého starého pokoje.

„Lexi, vylez kurva z postele. Obleč se,“ nařídil a vešel do mého pokoje. Bez pozvání, jako vždycky. Razantně roztáhl záclony a mě oslnilo prudké světlo.

Ach jo... měla jsem Martineze za zadkem dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Snažil se mi znovu vdechnout život. Věřte mi, už jsem se té myšlence dost smála.

„Jsem unavená,“ prohlásila jsem prostě. „A otevři oči, starouši, já už jsem oblečená.” Vzala jsem polštář a položila si ho na obličej, abych opět přivítala temnotu.

„Je poledne. To jsi byla včera, předevčírem a den předtím taky. Mám pokračovat, princezno?“

„Ne, ale vím, že to uděláš,“ zamumlala jsem skrz polštář.

„Opravdu roztomilé. Tohle děláš posledních šest posranejch měsíců,“ připomněl.

„A tady to je.” Přehodila jsem si deku přes hlavu. „Koho to zajímá?! Proč bych měla vstávat? Nikoho. Nemůžu tancovat, nemůžu se o sebe postarat, sotva kurva chodím!“

„Máš berle. Potřebuješ -“

„Neříkej mi, co potřebuju! Řeknu ti to. Potřebuju, abys kurva vypadl z mého pokoje! Přestaň mi kurva poroučet! Ty nejsi můj spasitel, Martinezi! Ani tě zatraceně nemám ráda! Teď odejdi, protože se ti vážně nebude líbit, když jsem opravdu naštvaná!“

Strhl ze mě přikrývku a polštář a uchechtl se: „Neboj se, miláčku, zrovna teď tě nemám moc rád.“

„Výborně! Pak je ten pocit vzájemný!“

Naklonil se ke mně a najednou mě zvedl. Můj chabý pokus ho odrazit ho nijak nevyvedl z míry. „Přestaň se mnou manipulovat!“

Hodil si mě přes rameno, jako bych nic nevážila. „Přestaň předstírat, že to nechceš,“ posmíval se, když procházel chodbou a plácal mě po zadku.

„Ty arogantní parchante!” Bušila jsem mu do zad, když mě vynášel z podkrovního bytu a nastupoval do výtahu.

„Ten arogantní parchant tě někam odveze, ať se ti to líbí nebo ne. Už to tvoje kňučení nesnesu, leze mi to na nervy,“ prohlásil a zmáčkl tlačítko.

„Kam mě to bereš”?” Dožadovala jsem se. Vzdala jsem svůj boj, bylo to k ničemu, byl jak zatracený cihlový barák.

O pár minut později mě jemně posadil do limuzíny, opatrně zahoupal mýma nohama a nakonec odpověděl: „Do tvé minulosti.“

Když limuzína zastavila u jeho soukromého hangáru, lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nezaujalo, kam mě veze. Jeho soukromé letadlo bylo připravené k odletu a čekalo, až přijedeme. Vytáhl mě z limuzíny, vzal mě do svých silných paží a odnesl do letadla. Posadil mě do béžového koženého křesla a sedl se vedle mě. Odmítla jsem mu projevit jakýkoliv zájem a celou cestu jsem se dívala na film. Celou dobu jsem cítila jeho oči ze strany na své tváři. O hodinu později jsme přistáli, řidič už na nás čekal. Znovu mě vynesl z letadla a cestou ven popadl moje berle. Jeho osobní strážci šli těsně za námi. Jakmile jsme vyrazili směrem k cíli, uvědomila jsem si, kde jsme.

Prudce jsem k němu otočila hlavu a zuřivě na něj zírala. Zeptala jsem se: „Proč jsme sakra na Rhode Islandu?” Když jsem čekala na jeho odpověď, začínala jsem panikařit.

„Je načase, aby ses postavila těm svým zatraceným démonům. Tak jsme tady, srdíčko... Vítej na Rhode Islandu.“

Otevřela jsem pusu a zase ji rychle zavřela, nebyla jsem schopná zformulovat slova. V hlavě mi vířily otázky, ale věděla jsem, že mi na ně nikdy neodpoví. Obrátila jsem tvář k tmavému oknu limuzíny a snažila se uklidnit. Snažila jsem se myslet na něco jiného než na démony, kteří dosud žili v mém rodném městě. Pohrávala jsem si s prsty, které jsem si tiskla v klíně, a bojovala se vzpomínkami na dům, který jsem znala jen jako Peklo. Položil mi v konejšivém gestu ruku na stehno a předpokládal, že mi poskytne ujištění, jako už jednou.

Stalo se.

Tep se mi uklidnil, žaludek se uvolnil, vzpomínky utichly. Soustředila jsem se jen na pocit jeho mozolnatých prstů, které se měkce otíraly o mé stehno. Dál vyhlížel z okna a vůbec se nestaral o to, jak se díky jeho jednoduchému doteku cítím. Jeli jsme v tichu snad věčnost, míjeli jsme starou základní školu, cukrárnu, kam jsem jezdívala na kole. Ten nepříjemný pocit se plížil zpátky, ale Martinez mě nikdy nepřestal hladit po stehně.

Limuzína sjela na starou, prašnou cestu a mířila směrem k mé minulosti.

Zavřela jsem oči, několikrát se zhluboka nadechla a chtěla vzpomínky nechat uzamčené někde v hloubi své mysli. Řidič autobusu mě vysazoval na kraji silnice, musela jsem chodit domů sama každý zatracený den. Představila jsem si bezmocnou holčičku, která se vždycky těší domů a bláhově si myslí, že tam na ni bude čekat maminka s otevřenou náručí. Že se jí zeptá, jak se má, řekne jí, že ji miluje, že vyjde z domu, aby se ujistila, že to bezpečně zvládne. Začaly se mi chvět rty, hruď se mi začala zvedat, po tvářích se mi kutálely slzy. Vzpomněla jsem si na každé zklamání, na každý nesplněný slib, na každou lež, kterou řekla.

Okamžitě jsem ze sebe setřásla obraz jejího mrtvého těla ležícího vedle mě. Tak studená, tak modrá, pořád jsem cítila její ruce kolem sebe. Z toho pocitu jsem se zachvěla. Náhle jsem sebou trhla, když jsem ucítila, jak mi Martinezovy prsty utírají slzy. Morbidní vzpomínka klesala zpátky do hlubokých, temných zákoutí mojí mysli. Bylo to k ničemu, moje bolest nepřestala.

Sanitka.

Pohřeb.

Můj nevlastní táta každou noc chodí do mého pokoje.

Když se mě dotkl poprvé.

Podruhé...

Potřetí...

A potom pokaždé.

Jeho pach.

Jeho dotek.

Říkal mi, že mě miluje, myslel si, že jsem moje matka.

Když auto úplně zastavilo, nadechla jsem se a zadržela dech. Nemusela jsem otevírat oči, abych věděla, kde jsme. Cítila jsem všechnu tu negativní energii. Opřela jsem si hlavu o opěrku hlavy a olízla si rty. Ochutnala jsem svoje vzpomínky, které mi stékaly z očí.

„Proč se mi snažíš ublížit?”, uplakaně jsem zašeptala.

Setřel mi další slzu a pohladil mě po tváři. „Cariño, snažím se ti pomoct.“

A otevřel dveře.

***

Martinez

Sebral jsem ji a vynesl z limuzíny. Šel jsem k Rickovi, který na nás čekal s berlemi na druhé straně. Oči měla stále pevně zavřené, když jsem nás vedl po prázdné příjezdové cestě k prázdnému, zchátralému, zatracenému domu. Vypadalo to, jako by tam léta nikdo nežil. Na míle daleko žádné jiné domy nebyly. Jakmile jsem se dostal blíž k hlavním dveřím, začala se se mnou z ničeho nic prát. Mlátila mě, drápala, křičela, ať ji nechám jít. Udělala jsem to. Snažil jsem se ji jemně postavit na zem, aby si nezpůsobila další bolest.

„Lexi, přestaň, ublížíš si,“ řekl jsem a zatřásl s ní.

Postavila se na zdravou nohu, otevřela zmučené oči a okamžitě mi vytrhla berle z ruky. „Jenom mi ubližuješ! Proč jsi mě sem přivedl! Nemáš právo mi tohle dělat! Kdo si kurva myslíš, že jsi?”, ječela a celá se třásla.

„Cariño, nech mě to vysvětlit. Já ne-“ Chladně mě uhodila, až se mi z toho nečekaného úderu do obličeje zakymácela hlava. Chytil jsem se za čelist a pohyboval s ní dokola, zatímco ona si vytřepávala ruku z toho prudkého úderu.

Nemohl jsem si vzpomenout, kdy mě naposledy někdo uhodil.

„Nenávidím tě. Slyšel jsi mě? Já tě kurva nenávidím,“ zachrčela. Bušila mi do hrudi, strkala do mě, jak nejsilněji uměla, byla čím dál naštvanější, protože se mnou to ani nehlo.

„Jsi zlý! Já tě kurva nesnáším, Martinezi! Který zvrácený sráč by tohle někomu udělal! Nesnažíš se mi pomoct, ubližuješ mi. Jako jsi to dělal vždycky!“

Chytil jsem ji za zápěstí, když mě znova chtěla praštit. Díval jsem se jí hluboko do očí, ukazoval jsem jí, že to není zlomyslné, byl jsem to já, kdo se jí upřímně snažil předvést to, co ji dodnes pronásledovalo. Rána za ranou, žena, kterou jsem znal, byla pryč. Přede mnou stál cizinec. Náhle se otočila a hrubě mi vytrhla zápěstí z rukou. Dívala se na dům před ní. Hruď se jí dmula a těžce lapala po dechu. Viděl jsem každou vzpomínku, která mučila její mysl, a všude kolem ní vyvolávala chaos.

Nezaváhala a hodila berle na dlažbu. Silně kulhala ke straně příjezdové cesty a nevšímala si pulzující bolesti v noze. Každý její krok byl odhodlanější než ten předchozí. Klopýtala, skoro spadla na kolena. Chtělo to všechno ve mně, abych k ní neběžel, nepřitáhl si jí do náruče a neodnesl pryč. Ale potřebovala čelit svému strachu, své temnotě, své minulosti. Předklonila se, popadla několik kamenů, které lemovaly příjezdovou cestu, a znovu se postavila, snažila se znovu získat rovnováhu.

„Cariño-“

Zuřivě začala házet kameny na dům. Jeden za druhým, ztrácela rovnováhu s každým rázným hodem. Z úst jí unikaly nekonečné vzlyky, tělo se jí třáslo zuřivostí. Okna se roztříštila a všude se rozletěly skleněné střepy. Přední dveře poničily hluboké, tvrdé důlky, uvolnila se vedlejší stěna a spadla ze zdi domu. Znovu se předklonila, popadla další kameny, házela, mířila a rozhazovala je směrem k tomu smetišti. Horečně se snažila zbořit dům, který jí způsobil tolik bolesti.

„Nikdy jsi tu pro mě nebyla!” Odrazil se další kámen. „Nechala jsi mě tu s netvorem! S posraným predátorem!“ Další. „Měla jsi být moje matka! Neudělal jsi pro mě ani hovno!“ Další tři kameny. „Nemám na tomhle světě nikoho! Jsem tu sama! Vždycky jsem byla sama!” Kámen za kamenem dopadal na ruinu domu a ona vytřeštila oči. „Já tě kurva nenávidím! Ty ufňukaná zkurevená parodie na matku!”

Ještě nikdy jsem neviděl, že by se někdo takhle zhroutil. Přesto jsem tam stál a mlčky ji pozoroval, ani můj dotek by jí teď neulevil od bolesti. Její mysl šílela, nedokázala ji zastavit, vzpomínky a obrazy se před ní rozehrávaly a konec byl v nedohlednu. Vzpomněla si, jak jí naposledy zklamali. Zraněnou a odmítnutou.

„Doufám, že hoří v tom zasraným pekle! Doufám, že ho někdo zavraždil, takže necítil nic jiného než bolest! Bolest, kterou mi roky působil!” Hodila na dům všechny kameny, které mohla. Byla frustrovaná, že ho nedokázala zbourat.

Ztratila rovnováhu a upadla na zem. Křičela bolestí. Okamžitě si zakryla uši rukama a snažila se ztišit hlasy, které ji obklopovaly. Zoufale se snažila vytěsnit minulost. Vrhl jsem se do akce, už jsem se nedokázal déle udržet a padl jsem vedle ní na kolena. Přitáhl jsem si její křečovitě zkroucené tělo do náruče. Neprala se se mnou. Silná, nebojácná žena byla pryč. Nahradila ji vyděšená, ztracená holčička, která v ní stále zůstávala. Kolébal jsem ji sem a tam, snažil jsem se ji utišit, šeptal jsem jí do ucha věci, které ji uklidňovaly.

Tiskla se ke mně jako o život, nechala mě, abych ji držel, dovolila mi, abych z ní to břímě sňal. Líbal jsem ji na temeno hlavy, když se hroutila v mém náručí.

„Proč jsi mě sem přivedl? Proč bys mi to dělal? Jak to vůbec víš?” Neovladatelně se třásla a hlas se jí lámal při každém slově.

Popadl jsem její obličej do dlaní, aby se na mě podívala. S přesvědčením jsem promluvil: „Ty. Máš. Mě.“

Zamračila se a snažila se pochopit, co jí říkám. Zírala mi hluboko do očí. Při mém doteku se uvolnila a trochu se uklidnila.

„Nejsi sama, Lexi. Už ne.“

„Nic o tobě nevím. Jak-“

„Nepřivedli mě do tohoto života. Narodil jsem se do něj. Muž, kterého vidíš, je muž, kterým jsem. Vždycky jsem jím měl být. V tomhle životě už mi taky nikdo nezůstal. Ale jsi moje, Lexi. Odjakživa jsi byla moje,“ odmlčel jsem se a nechal svoje slova působit. „Přišel jsem pro tebe. Potom...“ Zavrtěl jsem hlavou, hluboce zahanbený svým činem. „Nikdy v životě jsem nebyl tak zatraceně vyděšený, jako ty dva dny, kdy jsi beze stopy zmizela. Potřeboval jsem tě najít, abych se ujistil, že jsi v pořádku. Když jsi odešla, vzala jsi mě s sebou, cariño. Posledních deset let svého života jsem strávil tím, že jsem se jen pohyboval, dělal to, co se ode mě očekávalo. Každý temný den byl stejný. Jsem z toho pekla tak strašně vyčerpaný, že jsem občas uvažoval, že to všechno ukončím.“

V jejích očích bylo tolik emocí, které mě ochromily způsobem, který jsem nikdy nepovažoval za možný.

„Potřebuju, aby sis to všechno pamatovala, když se na mě podíváš. Rozumíš mi?“

Vroucně přikývla, neschopná zformulovat slova. Po tváři jí stékaly slzy, když jsem jí o sobě odhaloval pravdu. Všechny jsem je rychle setřel.

„Když mi Leo ráno po té tvé nehodě zavolal a řekl mi, že jsi těžce zraněná, že tvůj život visí na vlásku, myslel jsem, že jsem tě ztratil nadobro. Poslední vzpomínka, kterou jsem si těch posledních deset let držel, byla ta noc, kdy jsem tě nechal spát u sebe v posteli. Tvoje vlasy byly rozprostřené na polštáři, tvoje drobná postava pod mým povlečením, tak v klidu. Za posledních šest měsíců jsem tu ženu ale ještě nespatřil. Tu, na kterou myslím ve dne v noci. Přivedl jsem tě sem, abych ti pomohl znovu najít klid, Lexi,“ zamumlal jsem a jemně jí líbal na rty, ochutnával jsem její slané slzy.

Divil jsem se, že mě neodstrčila. Sotva jsem ovládl svoje nutkání jí bezhlavě zlíbat, ale nebyl na to ten správný čas, ani správné místo. Musel jsem ji ale políbit. Cítit její rty na mých.

Nemohl jsem ji kurva nepolíbit.

Odtáhl jsem se a kývl hlavou směrem k Rickovi. Otevřel kufr limuzíny, přinesl mi, co jsem potřeboval, aby to jednou provždy skončilo. Vstal jsem, vzal ji s sebou, popadl její berle a zajistil jí je v podpaží. Naposledy jsem ji políbil a podíval se jí hluboko do očí. Aby ve mě konečně uviděla toho muže, kterého vždycky znala.

Rick mi podal, co jsem potřeboval, a já ji pustil. Vrátili jsme se k rozbitému domu. Stála tam s vytřeštěnýma očima, ústa rozevřená, když si uvědomila, co se chystám udělat. Dívala se, jak polévám celý dům benzínem. Hodil jsem na něj červený kanystr od benzínu a znovu jsem se na ní podíval. Otevřel jsem zapalovač.

„Můžu zahnat tvé démony, ale oni tě nikdy nepřestanou honit. Chceš to udělat?“

Ztěžka polkla, zhluboka se nadechla, než ke mně o berlích vykročila. Sebevědomě se podívala na dům a pak na zapalovač, který jsem držel v ruce. Rozjímala nad temnými přízraky své minulosti a nad jasem své budoucnosti. Natáhla třesoucí se ruku, vzala zapalovač a prohlásila: „Děkuju.“

Přikývl jsem, když švihla zapalovačem a zapálila proud benzínu, který vedl na její verandu. Sledovala, jak plameny zachvátily tu zchátralou díru jejího dětství.

Nechala svojí minulost shořet v pekle.