Brick - 15. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Sydney

Chvíle těsně předtím, než mě políbí – když je jeho obličej jen pár centimetrů od mého – mi připadá, že trvá věčně.

Jeho tmavé oči se upírají do mých. Vypadají hladově, téměř divoce. Tak moc, že mám pocit, jako by se mi kůže roztékala žárem, který mezi námi obloukem proniká.

Cítím, jak mi sevřel pěst ve vlasech. Pak, právě když se mi začnou zavírat oči, se jeho ústa snesou na moje. Polibek začíná tvrdě, náročně, ale téměř okamžitě Gavin couvne – tak lehce, že je to téměř nepostřehnutelné, ale úplně to změní rytmus. Líbá mě pomalu, pátravě. Jeho jazyk se dotkne mého spodního rtu, jako jemný oheň, a já s prudkým zaúpěním otevřu svá ústa jeho, z té touhy se mi náhle zatočí hlava její silou.

Přitlačí mě zpátky k autu, jeho tělo se přitiskne k mému. Uvědomím si, že se mi sotva daří dýchat. Každé nervové zakončení v mém těle při jeho doteku vzplane, ožije a poddá se jeho tvrdé muskulatuře. Mezi nohama mi začne ostře pulzovat, když se jeho jazyk obtočí kolem mého, dráždí mě, pohrává si s ním, naléhá. Moje ruce se samy od sebe natáhnou a přitisknou se k látce jeho trika, přitáhnou si ho k sobě a nechtějí, aby to skončilo.

Gavin hluboko v hrdle zavrčí a odtáhne mi hlavu dozadu, čímž odhalí maso mého krku. Začne mi kůži okusovat a olizovat, čímž mi po těle vysílá elektrické záchvěvy až do nitra. Hlasitě zasténám a přetáčím boky směrem k němu, mé tělo instinktivně hledá to, co ví, že tam je. Téměř zalapám po dechu, když to najdu – tvrdou, slastnou délku jeho erekce, kterou najednou potřebuji, aby do mě vtiskl. Potřebuju, aby mi alespoň trochu ulevil od bolesti – bolesti, která je s každou vteřinou jeho doteku silnější a neodbytnější.

Jako by přesně věděl, o co mé tělo žádá, Brick mě druhou rukou obejme, zvedne mě a přitiskne své boky k mým. Sotva se mi podaří nekřičet, jak je to příjemné, když se tření jeho tvrdosti dotkne přesně toho místa, kde to potřebuji. Cítím, jak jsem promočená skrz kalhotky, a ta myšlenka mě přivádí k představě, jak do mě vtlačuje obrovskou délku svého ptáka, jak mě naplňuje a…

„Uvidíme se zítra,“ zavrčí mi Gavin do krku a pustí mě.

Zamrkám a otevřu oči, snažím se ovládnout zvuk svého dýchání a vzdouvajících se prsou.

„Cože?“ Koktám.

„Uvidíme se zítra. Abychom tam dali světlo s pohybovým senzorem a poslední kameru.“ Podívá se dolů na moje auto. „Nastup si. Zůstanu tady, dokud nebudeš na cestě.“

Omámeně udělám, co mi řekne, a třesoucí se rukou odemknu auto. Nehodlám ho přece prosit, aby mě dál líbal – na to mám větší hrdost –, a jsem příliš zmatená, než abych se ho zeptala, proč přestal. Jsem si celkem jistá, že to nebylo proto, že by polibek byl špatný nebo že bych smrděla nebo tak něco, protože když vklouznu na sedadlo řidiče a roztřeseně zatáhnu dveře, pořád se na mě dívá těma hladovýma, divokýma očima.

Jednou kývne, když slyší, jak mačkám tlačítko zámku dveří, a sleduje, jak si zapínám bezpečnostní pás. V žilách mi koluje maličký, nepatrný zbytek vzteku na jeho přehnanou starostlivost, ale jsem příliš daleko na to, aby se ke mně dostal. Z jeho polibku se mi zatočí hlava, jako bych se tady na sedadle mohla rozplynout v třesoucí se louži.

Dívám se, jak otáčím klíčkem v zapalování a zařazuji rychlost, skoro jako bych to viděla dělat někoho jiného. Cestou domů mám pocit, že mi bzučí kůže, skoro jako by mnou někdo pouštěl elektrický proud. Ten pocit trvá, i když zaparkuju auto a vcházím do malého domku, který mám pronajatý. Uvnitř se omámeně rozhlížím, skoro jako bych omylem vstoupila do života někoho jiného. Všechno mi připadá jiné, jako by bylo přeostřené.

Je to zatraceně divné.

Když se z toho konečně začnu trochu vzpamatovávat, nemůžu si pomoct a trochu se sama sobě vysměju. Bože, chovám se jako puberťačka, kterou ještě nikdo nepolíbil. Ne že bych neměla svůj díl sexuálních partnerů – i když, buďme upřímní, nikdy jsem nezažila polibek, který by mě takhle ovlivnil. Tělo se mi stále ještě chvěje vzrušením, vzpomínka na jeho rty na mých stále ještě doznívá. Stále cítím napětí jeho těla – tu syrovou sílu, kterou jsem cítila v tvrdosti jeho svalů –, ale co mě naprosto zaskočilo, byla nečekaná něha jeho polibku. I když jaksi hned za jemným tlakem jeho rtů se skrývalo něco, co jen čekalo, až se uvolní. Gavin se držel zpátky. Proč, to nevím. Ale myslím, že to nebylo proto, že by nechtěl víc.

Mechanicky se chystám do postele, sotva to zaznamenám, když si svlékám oblečení a házím ho do koše. Už vím, co udělám, až vklouznu mezi prostěradla. Jakmile zhasnu a jsem v posteli, sáhnu do malé zásuvky nočního stolku a vytáhnu vibrátor, dech se mi mírně zrychlí. Neměla jsem sex od doby, než jsem se přestěhovala do Tanner Springs. Od té doby jsem rozhodně využila pomocníka na baterie. Ale ještě jsem nebyla zdaleka tak vzrušená – tak zoufale toužící po uvolnění – jako právě teď, od…

No, upřímně, nejsem si jistá, jestli jsem někdy byla takhle vzrušená.

Roztáhnu nohy a představuji si, že vibrace klouzající po mých hladkých záhybech jsou jeho prsty, které mě hladí. Pak jeho jazyk, který mě zkušeně dráždí, zatímco se prohýbám v zádech z matrace a tiše sténám. Natáhnu ruku a stisknu jednu bradavku, prudce se nadechnu, když si uvědomím, jak blízko už jsem. Chci to protahovat co nejdéle, ale nemůžu, příliš to potřebuju, a jak se chvěju při orgasmu, překvapeně vykřiknu do tmy Gavinovo jméno. Usínám se vzpomínkou na jeho rty na mých.

 

MÍSTO SNŮ O GAVINOVI MĚ však v noci pronásleduje Devon.

Je to sen o hazardu. Takový jsem neměla už několik měsíců. Hraju v něm ruletu – ne blackjack, který jsem kdysi hrávala. Z nějakého důvodu je krupiérem můj táta. Vypadá jako za mlada, ne předčasně zestárlý rakovinou, jak tomu bylo na konci. U stolu jsou i další lidé, ale já poznávám jen Devona. Má na sobě svou standardní černou košili a černé džíny. Jeho ostrá, hranatá tvář je napjatá soustředěním, hladová po vítězství – pohled, který znám až příliš dobře.

Nesnáším ruletu. Nevím, proč jsem u tohoto stolu. Je to hra, při níž téměř vždycky nakonec prohrajete se stolem. Výhoda kasina je vysoká – někdy přes pět procent. To je víc než u blackjacku, kostek nebo baccaratu. Takže vím, že budu muset být opatrná, pokud chci od stolu odejít s penězi.

Nevím, proč mě nenapadne prostě vzít žetony a jít ke stolu s blackjackem. Nebo sakra prostě odejít z kasina. Protože to je to, co chci udělat. Ale v tom snu tak nějak vím, že mě odsud nepustí, dokud si nezahraju, aspoň jednou. Říkám si, že když vsadím jen jednou, bude to všechno a můžu jít.

Ruleta vám dává šanci vyhrát pětatřicetinásobek vaší sázky. V tomto směru se ruleta podobá spíše automatům – jedna jediná sázka může vyhrát hodně. Podobá se automatům také v tom, že výhoda kasina je velmi vysoká.

Vsadím sudé peníze na čísla od jedničky do osmnáctky. V Atlantic City platí speciální pravidlo, které snižuje výhodu kasina na 2,7 % u sázek na sudé peníze, takže je pro mě nejlepší strategií hrát konzervativně a jít dál.

Devon uzavírá sázku Street Bet – sadu tří čísel, která mu v případě výhry vyplatí jedenáct ku jedné. Všechna čísla, která si vybere, jsou mezi jedničkou a osmnáctkou. Což znamená, že pokud vyhraje on, vyhraji já. Pokud prohraje on, prohraji i já.

Má téměř třikrát více žetonů než já a všechny je vsadí, rovnoměrně rozdělené mezi tři čísla. Vsadila jsem minimální částku a nic víc. Protože je to rovná výhra. Moc na tom nevydělám, ani když vyhraju, ale je mi to jedno. Jediné, co chci, je dostat se odsud pryč.

Téměř klaustrofobická tíseň mi svírá hruď, když sleduji, jak otec vypouští kuličku. Nesnáším, když je Devonův osud spojen s mým, byť jen na okamžik. Hluboko v mých útrobách začne nervózně kručet, když všichni sledujeme, jak kulička létá kolem kola a s chrastivým zvukem se odráží od čísel.

Kulička dopadne na čtyřiadvacítku, černá barva. Oba prohráváme. Uvědomím si, že jsem zadržela dech, a co nejtišeji ho vypustím. Skoro se mi uleví, že jsem prohrála, protože kdybych vyhrála, vím, že bych byla v pokušení vsadit si znovu. Všechny žetony, které mi zbyly, si beze slova naberu do tašky a otočím se od stolu – pryč od Devona i od otce. Jdu tak rychle, jak jen to jde, aniž bych utíkala, ale najednou vykřiknu bolestí, když mě Devon chytí za vlasy a táhne mě zpátky.

„Neodcházej s mými penězi, děvko,“ zapraská mi u ucha. Jeho dech je hustě cítit kouřem a chlastem.

Hlasitě křičím a doufám, že někdo uvidí, co se děje, a pomůže mi. Ale jak se divoce rozhlížím kolem sebe, vím, že to nemá smysl. Přestože téměř v každém kasinu, kde jsem kdy byla, je vždycky plno lidí, v mém snu není nikdo v dohledu a místnost je černá a hluboká jako tunel. Vystřelím kabelku dozadu, hodím ji co nejdál za sebe, a pak si odhrnu vlasy od Devona a běžím, co nejrychleji to jde, v naději, že běžím ke vchodu a ke světlu a ke svobodě…

S leknutím se probudím v potemnělé ložnici. Oknem neproniká ani náznak ranního světla a ticho spícího světa je téměř ohlušující. Sedím vzpřímeně, poslouchám vlastní přerývaný dech a snažím se setřást démony spánku.

Jsi tady, opakuji si v hlavě jako mantru s každým nádechem. Jsi tady.

Po příliš mnoha minutách padám zpátky na postel, ale je mi jasné, že spánek si mě dnes v noci už nenajde. Místo toho se převalím a rezignovaně vstanu.

Dlouhá horká sprcha je to nejlepší, co si dokážu představit, abych si vyčistila hlavu. A pak hurá do obchodu, abych se ztratila v míchání, pečení a vaření. Být Sydney Banner z Tanner Springs – a nechat Syd Banner z Atlantic City pevně v minulosti, kam patří.