ED - 30. kapitola

Překlad: Fizulka

Lexi

„Ach bože,“ zasténala jsem bolestí, okamžitě jsem popadla polštář a omotala si ho kolem hlavy, ve které mi tepalo. Snažila jsem se vzpomenout si, co se sakra včera v noci stalo.

„Máš pocit, že ti hlava bolestí pukne? S alkoholem bys opravdu neměla být tak neopatrná,“ vmísil se do hovoru Martinez, který seděl na svém obvyklém místě v křesle u mojí postele.

„Mmmm...“ zasténala jsem, když jsem k němu otočila a mrkala, abych zahnala opar z kocoviny. „Možná ses neměl ke svému hostovi chovat jako debil. V první řadě jsi mě neměl dohnat k pití.“

„Aha, takže je to moje chyba, že ses rozhodla vypít dvojnásobek svojí váhy v alkoholu?” Vstal a přešel k oknu.

„Neměla jsem pocit, že bych toho tolik vypila. Obvykle nepiju a teď už vím proč,“ odsekla jsem. Zavřela jsem oči a modlila se k Bohu, ať je na mě mírnější.

„Musíš se obléknout,“ prohlásil prostě a trhnutím roztáhl závěsy. Oknem prosvítalo tak jasné sluneční světlo, až jsem ucukla bolestí.

„K čertu s tím, Martinezi! Příště mě varuj, prosím,“ zařvala jsem a převrátila se, takže jsem ležela obličejem dolů.

Uchechtl se: „Zavři oči.“

„Pitomče,“ zašeptala jsem si pro sebe. „Požádala bych tě, abys odešel z pokoje, ale už jsi mě nahou viděl,“ odpověděla jsem a ucítila peřinu na svém neoblečeném těle.

„A v obou případech jsi byla v bezvědomí. I když, přiznám ti trochu zásluh. Napoprvé jsi mě nepozvracela. To mám štěstí. Neboj se, miláčku, díval jsem se, ale nedotýkal se.“

Zahanbeně jsem klesla do matrace. Ignorovala jsem jeho prohlášení o tom, že mě pozoroval nahou. „Pozvracela jsem tě?” Zavrtěla jsem hlavou a zrudla rozpaky.

„A sama sebe,“ dodal pro jistotu.

Nemohla jsem se na něj ani podívat, chtěla jsem jen zmizet. Vklouznout pod peřinu a předstírat, že jsem před ním ze sebe neudělala absolutního blbce. Před jeho muži a tisícem návštěvníků klubu. Podělala jsem to. Chtěla jsem jen zapomenout na to, jak se včera v noci choval. V jednu chvíli ze mě shazuje chlapa, pak tancujeme a smějeme se a v další mě zase odstrkuje. Choval se jako naprostý kretén. Neměla jsem být překvapená, ale už to bylo několik měsíců, co se ke mně takhle choval.

Malá část mě si myslela, že jsem konečně prolomila to jeho ledové chování, ale uvědomila jsem si, že je to jen další iluze v mojí blouznící hlavě. Neměla jsem v úmyslu se opít a udělat ze sebe blázna. Což ovšem bylo přesně to, čeho jsem dosáhla. Dala jsem si jen tak tři, možná čtyři panáky... nebo to bylo pět? Přestala jsem je počítat. Pila jsem je jako vodu, jeden za druhým. Neuvědomila jsem si, jak silné ty panáky jsou. Po tom, co jsem do sebe hodila poslední, jsem si nemohla na nic vzpomenout. Na zbytek noci jsem měla okno.

Doufám, že jsem neřekla něco hloupého...

Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale rychle jsem jí zase zavřela, nevěděla jsem, co říct. Slyšela jsem ho, jak se šourá po místnosti, vykoukla jsem jedním okem, protože jsem si myslela, že odešel, abych mohla zase odpadnout. Zapomenout, že se to kdy stalo.

Ale takové štěstí jsem neměla.

„Tady,“ přemlouval mě.

„Jdi pryč, Martinezi. Nech mě, abych se ještě chvíli vyžívala ve svém ponížení.” Pomalu jsem se převrátila a otevřela oči. Sotva jsem rozeznala jeho postavu, bylo za ním tak jasné světlo. Rychle jsem zamrkala a znovu si nadávala, že jsem tak neopatrná, jak tomu říkal. V ruce držel sklenici ledové vody a nějaký toast s máslem. Líně jsem se posadila, přitáhla si s sebou peřinu, opřela se holými zády o chladné čelo postele a otřásla se. Popadla jsem vodu a hltala ji. Vítala jsem ten chladný pocit, který po sobě zanechala.

„Panebože, život se mění,“ prakticky jsem zasténala a znovu se napila.

„Musíš se obléknout,“ opakoval tak rozčileně, až jsem se na něj podívala.

Jeho oči odhalily něco, co jsem nedokázala přesně zařadit, byla jsem příliš šokovaná, že mi dává najevo nějaké emoce, když byl celou tu dobu tak zdrženlivý. Dělil se o to, o co chtěl, nikdy o to, o co nechtěl.

„Někam jedeme?” Zeptala jsem se, potřebovala jsem to vědět.

„Ano,“ prohlásil prostě. Naše oči se od sebe ani na chvilku neodtrhly, úplně jsme pohledem uchvátili jeden druhého.

„Je všechno v pořádku?“

„Nikdy není nic v pořádku.“

„Jsme-“

„Zabývám se tím, že dělám špatné věci. Nejsem tvůj okouzlující princ, a jakmile si to uvědomíš, hodně věcí se tím zjednoduší.“

„Pro tebe?“

„Ne. Pro tebe. Vím, kdo jsem. Jsi to ty, kdo to neví,“ odmlčel se a nechal svoje slova působit. „Teď se obleč. Budu ve své kanceláři.” Otočil se a odešel.

Zůstala jsem tam, ani nevím, jak dlouho, a snažila se přijít na důvod toho, co právě řekl. Snažila jsem se přijít na to, co se stalo minulou noc, lámala jsem si hlavu nad vzpomínkami, jestli jsem mu něco neřekla. Neměla jsem to dělat.

Když jsem se osprchovala a vyčistila si zuby, cítila jsem se mnohem lépe. Skoro jako úplně nový člověk. Oblékla jsem se ležérně do maxi sukně a tílka, na nohy si obula sandály, vlasy jsem si nechala stažené. Udělala jsem si lehký make-up, trochu řasenky, tvářenky a lesku na rty. Vzdala jsem se svého obvyklého make-upu. Věděla jsem, že mi to trvá déle, než by asi byl ochotný čekat, ale když jsem vešla do jeho kanceláře připravená k odchodu, nic neřekl. Jeli jsme vzadu v limuzíně v trapném tichu a poslouchali, jak ze střechy stéká déšť. Toužila jsem po tom, aby mi položil ruku na stehno jako předchozí noc. Toužila jsem, aby mě utěšil prostým dotykem ruky.

Neudělal to.

Díval se z tmavého okna auta a opíral se o opěrku na dveřích. Přejížděl si prsty po rtech, ztracený ve vlastních myšlenkách, ve vlastních démonech. V jeho vlastním světě. Takového jsem ho ještě nikdy předtím neviděla.

Jízda autem mohla trvat minutu, hodinu nebo i několik hodin. Čas jako by se zastavil. Měla jsem pocit, jako by každá vteřina, která mezi námi uběhne, byla pro něj dalším okamžikem v čase. Další místo, které často navštěvoval, nebo ještě hůř, nikdy neopustil.

Byl tam...

Jenže nebyl.

Bez rozmýšlení jsem se natáhla a položila ruku na jeho. Propletla jsem si s ním prsty, konejšivě jsem ho držela. Chtěla jsem mu poskytnout nějakou útěchu, kdyby mě nechal. Rychle očima kmitl k mému laskavém gestu, jako by čekal na něco, čemu jsem tak docela nerozuměla. Jeho ruka zůstávala laxní a můj cit neopětoval. Po několika vteřinách se ohlédl z okna a už na mojí náklonnosti nemyslel. Byl příliš pohlcený svými vlastními ztrápenými myšlenkami.

Projeli jsme obrovskými litinovými vraty, pak jsme pokračovali po dlouhé úzké cestě obklopené stromy. Předpokládala jsem, že to bude kvůli soukromí. Srdce se mi ještě o něco zrychlilo, čím blíž jsme byli k cíli, aniž bych věděla, kam mě to sakra veze. Jeden strom za druhým se míhal  za tónovanými okny a vrhaly stíny na naší cestu. Rozmazávaly se na pozadí. Ztrácely se v dálce. Stromy náhle ustoupily a my jsme stáli tváří v tvář loukám s něčím, co vypadalo jako kopretiny. Najednou se objevil mohutný dům s hektary úchvatné zeleně obklopující pozemek. V tu chvíli jsem si uvědomila...

Byli jsme na hřbitově.

***

Martinez

Jakmile řidič dupl na brzdu, otevřel jsem dveře a vystoupil z vozu. Potřeboval jsem se dostat ven, než bude mít možnost promluvit. Věděl jsem, že má spoustu otázek, které jí útočily na mysl, od té doby, co jsem jí ráno řekl, aby se oblékla. Minulá noc mi ukázala jednu věc. Přestal jsem být ostražitý a trhlinami dovnitř prosakovala slabost. Pouštěl jsem ji dovnitř. Nemohl jsem si kurva pomoct. Dělala ze mě zatracenou kundu. Vždycky jsem byl člověk, ze kterého vyzařovala jen kontrola a moc. Prospívalo mi to.

To byl jediný důvod, proč jsem ještě chodil.

Ještě dýchal.

Pořád kurva žil.

Nemohl jsem si s ní věřit. Za ty roky jsem to už mockrát dokázal. Zamilovala se do 'Ďábla', teď jsem potřeboval, aby z toho pekla utekla.

„Zůstaňte,“ nařídil jsem bodyguardům. Vystoupil jsem z limuzíny a táhl za sebou Lexi. Naše ruce byly stále ještě propletené. Řidič mi podal velký černý deštník a dal mi tak záminku, abych pustil její ruku.

Nevšímal jsem si ublíženého výrazu, který jí přelétl po tváři. Vzhlížela ke mně a hledala v mých očích odpovědi, po kterých zoufale toužila. Otevřela ústa, aby se mi znovu postavila, ale rychle je zavřela, když zahlédla můj zlověstný pohled. Nechtěl jsem jí poskytnout žádné pohodlí nebo uklidnění. O to tady nešlo, byl to přesný opak a ona potřebovala pochopit, co s sebou přináší realita mého života.

„Tak pojď.” Přikývl jsem a držel deštník nad námi oběma. Vedl jsem ji k tomu, aby se konečně setkala s tím chlapem, co se schovává za tím drahým oblekem.

Čím víc jsme se blížili k mé realitě, tím víc jsem si uvědomoval, že dělám správnou věc. Aby nezbyly žádné další kroky, žádné další důvody k pochybnostem, žádné další emoce. Až zbyde jen pravda. Podal jsem Lexi deštník, vyšel jsem do lijáku a bylo mi jedno, že každý centimetr mého těla zmáčí déšť, který padá z nebe. Vzhlédl jsem vzhůru, po tváři mi stékaly slzy nebes a zmáčely mi nohy. Matně jsem pozoroval světélkování před sebou a podvědomě počítal vteřiny, než udeří hrom.

Bouře se blížila...

Chtěl jsem, aby mě to očistilo, zachránilo před mými impulzy, rozhodnutími, volbami. Bolest, bída, bolest byly stejně skutečné jako ženy pohřbené před námi. I když jsem moc chtěl, aby to zmizelo, nikdy to nezmizí. Byla to každodenní připomínka toho, co jsem ztratil.

Toho, kdo jsem.

Koutkem oka jsem pozoroval Lexi, v jedné ruce držela deštník, druhou zvedla k ústům, když četla nápisy na obou náhrobcích. Vzal jsem čerstvé sedmikrásky a upoutal tak její pozornost.

„Alejandro, je tohle-“

Nezaváhal jsem a skoncoval jsem s fantazií v její hlavě. S přesvědčením jsem promluvil: „Tohle se stává ženám, které mě milují.“

Naše oči se setkaly.

„Vítej v mém pekle.“

Nad námi udeřil hlasitý rachot hromu. Otřásla se, nasála dech a vykulila oči. Objala se pažemi kolem svého drobného těla, aby se zahřála a utěšila, vstřebávala moje slova.

„Tohle je můj život, Lexi. Lidé kolem mě denně umírají, mýma rukama i rukama ostatních. Zabíjel jsem lidi, jen abych něco dokázal, vraždil jsem muže, aniž bych o tom dvakrát přemýšlel. Jsem bezcitný zmrd, který preferuje mučení jako formu pomsty. Mé ruce jsou stále pokryté matčinou krví. A krví mojí sestry...“

„Ty jsi-“

„Jistě. Možná jsem nezmáčkl spoušť, ale ani to je nezachránilo před smrtí.” Odstoupil jsem a otočil se k ní zády. Potřeboval jsem trochu prostoru. Nikdy jsem to nikomu nepřiznal.

„Vím, že to, co děláš, je nebezpečné. Vím, že existuje důvod, proč jsi takový. Ach můj bože... mnohé to vysvětluje. Ale já tě znám... vidím do tebe. Pod drahými obleky je muž s obrovským srdcem. Jsem toho živoucím důkazem. Ty nejsi zlý. Jen si myslíš, že jsi.“

Udělala krok vpřed a upustila deštník na zem. Slyšel jsem, jak se ke mně přibližuje. Natáhla ruce. „To je v pořádku, Alejandro, moc mě to mrzí, vím, jaké to je, ztratit rodiče.“

Otočil jsem se k ní čelem.

„Vím, jaké to je, být sám, mít pocit, že na své straně nikoho nemáš. Ale máš mě. Jsem tu pro tebe, ať se děje, co se děje,“ plakala a hlas se jí lámal. Natáhla se po mně.

Už bych to dlouho nevydržel. Nestál jsem o její sympatie, o její starost, ani o její posranou lásku.

„Nešahej na mě, Lexi, musíš se ode mě držet dál,“ varoval jsem ji a odtáhl její ruce od svého těla.

„Alejandro, prosím... prosím... jen mě nech...“ prosila hlasem čirého zoufalství a zármutku.

„Nešahej na mě, kurva. Já tě varuju. Co to bude stát, aby sis uvědomila, že pro tebe nejsem dobrý?!” Vykřikl jsem a prohrábl si rukama mokré vlasy.

Neposlouchala, pokračovala v útoku, snažila se dotknout mého obličeje, mých paží a hrudníku. Její ruce mě pálily, jako by se mě dotýkala svěcenou vodou. Potápěla se hlouběji do pekla, spolu se mnou. Všude, kde se mě dotkla, to pálilo a nechávalo za sebou jizvy hlubší než ty, které jsem už měl.

„Proč mě prostě nepustíš dovnitř? Můžu pomoct...můžeme si pomoct navzájem. Proč trváš na tom, že s tím budeš bojovat?” Úpěnlivě prosila a gestikulovala mezi námi. „Chápu, že nechceš, abych skončila jako ostatní ženy, které tě milovaly, ale není to tvoje volba. Je moje,“ zatvrzele prohlásila a nepřestávala se mě dotýkat.

„Nemáš kurva ani páru, k čemu se upisuješ.” Drsně jsem ukázal prstem směrem k jejich hrobům.

„Můj život není stvořený pro tebe, je stvořený jenom pro mě, je to cena, kterou platím za to, že beru životy, které mi nepatří,“ zavrčel jsem se zaťatou čelistí. Doufal jsem, že ode mě kurva ustoupí.

„Je mi to moc líto, Alejandro, ale já nikam nejdu,“ naříkala a naklonila se, aby mě objala.

Hrubě jsem ji chytil za zápěstí, pevněji, než jsem měl v úmyslu, a držel jsem ji na místě. Zakymácel jsem se těsně u její tváře: „Pak bych klidně mohl začít kopat tvůj hrob hned vedle mé matky a sestry. Konečně mě můžeš kurva nenávidět, když tě uložím k odpočinku.“

S postrčením jsem ji pustil a nechal ji tam stát. Snažil jsem se přijít na to, co bude potřeba k tomu, abych se té holky zbavil.

Dřív, než zabiju i jí.