ED - 29. kapitola

Překlad: Fizulka

Lexi

Nemohla jsem uvěřit, že jsem s ním už půl roku. V jednu chvíli jsem se na něj naštvala, vzápětí jsem z něj měla hrůzu a pak jsem ho chtěla víc než cokoliv. Nedokázala jsem pochopit, jak můžou moje emoce během několika vteřin přejít z jednoho extrému do druhého.

Zvlášť, když šlo o něj.

Noc v jeho kanceláři před třemi měsíci byla v našem vztahu bodem zlomu. Některé věci se změnily, zatímco jiné zůstaly stejné. Byl stále chladný a odtažitý, a jak dny ubíhaly, snažil se mě ignorovat. Viděla jsem jemné pohledy, které na mě teď vrhal častěji než předtím, nerozhodnost v jeho očích. Pak se jednou v noci vrátil domů dřív než obvykle.

Když jsem vešla do jídelny, abych se navečeřela, zastavila jsem se. Už tam byl, seděl v čele stolu a čekal na mě. Na vteřinu jsem uvažovala, že se vrátím a prostě se na ten jeho zadek vykašlu. Ale zůstala jsem, dala jsem mu výhodu pochybnosti. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nejsem rozpolcená tím, jak se cítím, když ho vidím, zvlášť za méně extrémních okolností. Jeho oči byly klidné, opět plné ticha, zatímco mu na rtech pohrával úsměv, úsměv, který jsem nemohla přehlédnout.

Nebyl oblečený jinak, stále se schovával ve drahém obleku. Až na to, že tentokrát mu chybělo sako, kravatu měl povolenou a visela mu nízko na krku. Několik horních knoflíků jeho barevné košile bylo rozepnutých, byl vidět jeho stříbrný řetízek, který jsem viděla hned tu první noc, kdy mě sem přivedl. A přesně jako tu noc jsem hrozně moc chtěla vědět, co to je.

Kývl na mě, abych si sedla vedle něj, a přerušil tak moje myšlenky, ale já ho neposlechla. Znovu jsem se mu vzepřela a sedla jsem si na druhý konec dlouhého úzkého stolu. Na jeho tváři se objevil úšklebek, když jsem se posadila, popadla ubrousek a položila si ho do klína. Ignorovala jsem ho i jeho přiblblý pohledný obličej a předstírala, že je mi jedno, že je tam se mnou.

Ve skutečnosti mi to ale jedno nebylo.

Odkašlal si. „Jaký jsi měla den, Lexi?”, zeptal se a přerušil tak nepříjemné ticho mezi námi.

Zvedla jsem hlavu. Šokovaná jeho jednoduchou otázkou jsem málem spadla ze židle. Nikdy se nezajímal o nic z toho, co jsem v těch dnech dělala já. Zůstala jsem sama. V odpověď jsem pokrčila rameny, nebyla jsem připravená mu říct o čemkoliv, co jsem přes den dělala. Zdálo se mi, že jsem ho viděla znovu se usmát, ale vůbec jsem mu nevěnovala pozornost. Většinu večeře strávil tím, že mi kladl náhodné otázky, a já na ně nenuceně odpovídala jedním slovem nebo přikývnutím.

Kdo byl ten muž a co udělal s Martinezem?

Potěšilo mě, když jsem viděla, že si aspoň na chvíli vytáhl klacek z toho svého nafoukaného zadku. Jakmile jsem dojedla, hodila jsem ubrousek na stůl, rychle jsem vstala a odešla, aniž bych se rozloučila. Šla jsem do svého pokoje a snažila se na naše setkání nemyslet. Nutila jsem se věřit, že to byla jednorázovka. Nedopřála jsem si prostor pro naději, nemohla bych snést další zklamání.

Ale druhý den tam byl znovu.

Čekal na mě.

V následujících měsících se z toho stalo pravidlo. Jedli jsme spolu skoro každý večer, někdy se dokonce zdržel i na zákusek. Krůček po krůčku jsem s ním začala mluvit víc a víc, odpouštěla jsem mu, že je takový, jaký je.

Ďábel.

Nikdy neodpověděl na žádnou z mých otázek, ignoroval je nebo změnil téma. Pořád se soustředil na mě. Neměla jsem jinou možnost, než mu odpovědět. Nikdy to nebylo osobní, jen náhodná konverzace, kterou byste vedli s přítelem. My jsme ale nebyli přátelé.

Abych byla upřímná, nevěděla jsem, co jsme.

O pár týdnů později mi jednou večer řekl, že se mnou chce něco probrat. Chtěl mi dovolit vrátit se do práce. Ale musela bych mít celou dobu u sebe celý zástup bodyguardů, protože pro mě ještě nebylo bezpečné být sama. A jednu jeho limuzínu a řidiče, kteří by mě vozili do práce a z práce. V tu chvíli bych souhlasila s čímkoliv, jen abych se dostala z domu. Neměla jsem ponětí, jak mi dokázal udržet práci, když uvážím, kolik baletek se denně pokoušelo dostat do Amerického baletu. Určitě ho to stálo spoustu peněz nebo nějaké výhrůžky.

Každopádně, i přesto jsem si toho cenila.

Vrátila jsem se do práce, jako bych nikdy nebyla pryč. Bylo to tak osvobozující být zpátky ve skutečném světě a nebýt celý den a noc v podkrovním bytě. Cítila jsem se jako nový člověk a za to jsem musela děkovat Martinezovi. Většinu dní jsem byla doma z práce v pět hodin odpoledne, vždycky jsem se snažila dát si ještě pár hodin tance ve svém ateliéru a pak zamířit do jídelny včas na večeři.

S ním.

„Hned jsem zpátky,“ oznámila jsem a nakoukla večer po práci do jídelny. „Jdu se rychle převléct ze svého tanečního oblečení.” Chtěla jsem se otočit a odejít, ale zastavil mě silný mužský hlas.

„Nedělej to,“ nařídil Martinez.

Začala jsem si všímat, že když jsem se po práci vrátila do podkrovního bytu, rád mě viděl v baletním oděvu. S hříšným pohledem v očích si mě prohlížel od hlavy k patě. Přesně tím samým, jakým na mě zíral právě teď.

„Zabere to jen pár minut. Jsem zpocená a ušmudlaná.“

„Líbí se mi, když jsi zpocená a ušmudlaná,“ odpověděl prostě.

Zřejmě jsem masochista, protože jsem zůstala v pracovním oblečení, i když jsem byla zpocená a nechtěla jsem nic jiného, než se osprchovat a převléct. A to jen abych viděla, jak se tváří, když jsem šla ke svému obvyklému místu, a pak jsme si povídali u večeře. Někdy o víkendech jsem ho přistihla, jak se opírá o dveře mého ateliéru a s nenasytnou úctou mě pozoruje. V tu chvíli jsem si uvědomila, proč si dal do pokoje pohovku. Nebyla pro mě. Byla tam pro něj. A to i přesto, že ji ještě nepoužil. Možná se bál, co by se stalo, kdyby si opravdu sedl a díval se, jak zkouším.

Jako se vším v mém životě, netrvalo dlouho a začala jsem být odvážná. Když bylo po večeři, nesnášela jsem, když se náš čas chýlil ke konci. A tak jsem v posledních týdnech, poté, co jsem se osprchovala, začala klepat na dveře jeho kanceláře. Zpočátku se zdálo, že ho moje troufalost šokuje, ale jak čas plynul, měla jsem pocit, jako by na to dychtivě čekal. Nechal mi pootevřené dveře a to ještě nikdy předtím neudělal.

To, že jsem se víc a víc spoléhala na Martineze, jsem nikdy nemohla přehlédnout, pokud vůbec něco…

Vítala jsem to.

Zaklepala jsem na dveře jeho kanceláře a čekala, až mě pozve dál. Nebylo nepříjemné sedět tam s ním, vzhledem k tomu, co se stalo před několika měsíci. Jako by se to nikdy nestalo, jeho kancelář byla stejně neposkvrněná jako předtím, než jsme oba vybouchli. Hromady dokumentů, papírů a složek, které měl zřejmě vždycky na stole, teď měl uspořádané na policích a ve skříních.

Zasmála jsem se, když jsem si uvědomila, že s nimi pohnul.

„Pojď dál,“ slyšela jsem ho zavolat.

Otevřela jsem dveře dokořán, zvedla hlavu a usmála se, když jsem ho uviděla. Přimhouřil oči a kývl na židli před svým psacím stolem. Vstoupila jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Uvelebila jsem se na obvyklém místě a nohy jsem si zastrčila pod sebe. Prohlížel si novou hromádku dokumentů, které tam minulou noci nebyly.

„Takže... pane Martinezi, kolik práce musíte dnes večer udělat?” Škádlila jsem ho, k jeho velkému pobavení. Když jsem se kousala do spodního rtu, natáčela jsem si pramenem vlasů na prst.

„Pane Martinezi? Mohl bych si zvyknout, že mi tak říkáš, cariño,“ řekl, aniž zvedl hlavu od své práce.

S úsměvem jsem obrátila oči v sloup. Udělala jsem si v duchu poznámku, že mu tak mám říct ještě jednou. „Co tady vůbec celou noc děláš?” Zeptala jsem se a sáhla po jedné z jeho složek. Varovný pohled, který po mně střelil, mi stačil k tomu, abych si zase stáhla ruku zpátky do klína.

„Pracuju, Lexi. Jak si myslíš, že platím za tvůj pohodlný životní styl?“

Teď byla řada na mně, abych na něj přimhouřila oči. Posmíval se, odhodil pero na stůl, opřel se v křesle a zatvářil se uvolněně.

„Ale co děláš?” Dodala jsem. „Víš, kromě všech těch ilegálních sraček.“

Naklonil hlavu na stranu. „Je v tom něco víc?” Na rtech mu zahrál úsměv.

Chytrák.

„Hmmm...“ zvedla jsem ukazováček ke svým našpuleným rtům.

„Vidím, jak se ti v té tvé krásné hlavě točí kolečka. Prostě to řekni,“ nařídil a jako vždycky mi četl myšlenky. Ten chlap měl zatracený dar číst v lidech.

„Víš o tom, že ti říkají 'El Diablo'?“

Zazubil se a opřel si bradu o sepnuté ruce. Jen tam seděl a blýskal na mě svým ďábelským úsměvem. Jeho vzrušující pohled se rychle změnil v dravčí, po kterém jsem začala toužit.

„To se ti líbí, co? Být známý jako 'Ďábel'?” Tázala jsem se a olízla si náhle suché rty.

Jeho mlčení bylo ohlušující. Jeho intenzivní pohled byl jako řada drobných žiletek na mé kůži. Pronikaly hluboko do nitra mého jádra. Rozpalovalo mě to a znervózňovalo zároveň. Nedokázala jsem pochopit, jak na mě mohl pouhým jednoduchým pohledem vždycky takhle působit.

„Víš vůbec, proč ti tak říkají?” Vyhrkla jsem, potřebovala jsem navázat rozhovor a přerušit trans, do kterého mě dostal.

Zoufale jsem chtěla, aby odpověděl na moje otázky. Předklonil se a opřel se lokty o stůl. Palec mu pobíhal sem a tam po spodním rtu a svlékal mě svýma rozšířenýma, tajemnýma očima. Srdce se mi rozbušilo, teplo mi proudilo v žilách z jeho rozhodně ne jemného pohledu. Když mě přistihl, jak zírám na pohyb jeho úst, opřel se a znovu se zazubil.

Zavrčel: „Kdybych tě opíchal, cariño, tak bys věděla, proč.“

***

Martinez

Upřela na mě pohled a čekala na další můj krok. „Nejmenuji se cariño.“

Zahleděl jsem se jí hluboko do očí a bez přemýšlení jsem zabručel. „Když něco vlastníš, cariño, můžeš tomu říkat, jak chceš.“

Oči se jí rozzářily. Dívala se na mě s hvězdami v očích, bylo to nové a neznámé. „Jediný problém je, že mě nevlastníte, pane Martinezi,“ zamumlala tak tiše, že jsem ji sotva slyšel.

Uchechtl jsem se: „Nejsem si jistý, jestli sis toho všimla, ale patří mi všechno.” Znovu jsem se opřel a dal jí prostor, o který nestála.

„Co znamená cariño?”, zeptala se a změnila téma hovoru. Potřeboval jsem kontrolovat vliv, který jsem na ni měl. Vytáhla nohy zpod sebe a trochu se vrtěla v křesle.

„Ve španělštině je to výraz náklonnosti, jako třeba miláček nebo zlato.“

„Ach...“ zapředla.

„Moc v tom nehledej, je to slovo, které používám často,“ zalhal jsem.

„Ach...“

„Moc se mi líbí, jak to říkáš,“ odmlčel jsem se. „Cariño.“

Začervenala se a sklonila hlavu, abych si toho nevšiml. Zrovna jsem jí chtěl říct, aby se mi podívala do očí, když jsem s ní mluvil, ale zazvonil mi telefon. Tak jsem přerušil naše spojení a zničil ten okamžik. Začínalo si to na mně vybírat svou daň. Moje síla vůle držet se od ní dál s přibývajícími dny čím dál víc slábla. Vlastně jsem se už i těšil, až se k ní vrátím domů. Chtěl jsem ji rozesmát, chtěl jsem ji vidět se usmívat, mluvit s ní, dívat se na ten její podělaný tanec.

Chtěl jsem jí mít v posteli každý večer... a každé ráno. Zamilovával jsem se do ní a ještě jsem se jí ani nedotkl. Kurva, už jsem se do ní byl zamilovaný.

Což byla pro muže, jako jsem já, smrtelná kombinace.

„Hablo,“ odpověděl jsem do telefonu, „mluv.“

„Šéfe, máme nějaké potíže v tanečním klubu.“

„Proč je to můj problém?“

„Věřte mi, šéfe. Nevolal bych, kdybych si nemyslel, že z toho budete chtít dělat svůj problém.“

Zavěsil jsem a hodil telefon na stůl. Zhluboka jsem se nadechl a odhrnul si vlasy z obličeje. Poslední věc, kterou jsem chtěl udělat, bylo vrátit se v tuhle noční dobu ven. Byl jsem zatraceně vyčerpaný, nebo jsem si to aspoň říkal, protože jsem věděl, že to má co dělat s tou krásnou baletkou, co sedí přede mnou.

„Je všechno v pořádku?” Zeptala se, protože ji to znepokojilo.

„Musím jít.” Vstal jsem a vytrhl si zpoza židle sako.

„Můžu jít s tebou?” Opatrně se vyptávala a obrátila tak znova mojí pozornost k ní. Mrkla na mě těma svýma zasranýma očima.

„Lexi, já-“

„Slibuji, že tě budu poslouchat,“ přemlouvala mě tím zatraceně nejsladším hlasem, takže mi skoro znemožnila říct jí ne.

„Právě teď ti roste nos jako Pinocchiovi. Víš to, že ano?”

Zklamaně sklonila hlavu.

„Máš pět minut na to, aby ses se mnou sešla u vchodových dveří.“

Okamžitě se na mě znovu podívala vytřeštěnýma očima. Po tváři se jí rozlil úsměv.

„Když tam nebudeš, odcházím.“

Nadšeně přikývla. Vylítla ze židle a hnala se ke dveřím. Zakopla si o vlastní nohy a na poslední chvíli se chytila, aby nespadla. Zasmál jsem se, ale nedovolil jsem, aby ji to odradilo.

Zavrtěla jsem hlavou a nadávala si. „Co to kurva děláš, Alejandro?” Zamumlal jsem a třel si zátylek. Snažil jsem se zmírnit tu náhlou prudkou bolest hlavy, která na mě začínala dotírat.

Zastrčil jsem zbraně do pouzdra, do saka přidal zásobníky navíc. Při odchodu jsem popadl telefon. Když jsem přišel ke dveřím, Lexi už tam čekala.

Dlouhé tmavé vlasy jí volně splývaly kolem nádherné tváře. Měla na sobě nízko střižené, přiléhavé džíny, které zdůrazňovaly její svůdný zadek, a košili s odhaleným břichem, která toho fantazii ponechávala jen velmi málo. V pupíku se jí svůdně třpytil piercing. Na nohou měla boty se zatraceně vysokými podpatky, které její outfit skvěle doplňovaly.

„Nesnažila jsem se odposlouchávat, ale slyšela jsem, jak tvůj muž říká, že tě potřebují v tanečním klubu. Nikdy jsem v klubu nebyla, takže jsem nevěděla, co si vzít na sebe. Doufám, že tohle-“ Setřel jsem jí rudou rtěnku z těch jejích prokletých plných rtů.

„Zase ti roste nos, cariño. Nesnaž se mě šmírovat.“

Se smíchem zaklonila hlavu a já odolal nutkání smát se s ní. Místo toho jsem ji chytil za ruku a vyvedl ze dveří. „Neodcházej ode mě, dokud ti neřeknu. Rozuměla jsi mi?“

Přikývla a následovala mě k limuzíně se čtyřmi osobními strážci, kteří nás doprovázeli. Obvykle jsem si bral jen jednoho, ale protože byla Lexi se mnou, rozhodl jsem se být přehnaně opatrný. Většinu jízdy jsem strávil telefonováním. Lexi seděla vedle mě a pohrávala si s prsty. Noha jí poskakovala nahoru a dolů v očekávání, co přinese noc. V jednu chvíli jsem se podvědomě natáhl a položil jí ruku na stehno, abych ji uklidnil. Po tom nečekaném gestu se napjala, ale já jsem jí s jistotou stiskl stehno. Uvolnila se do mého doteku. Zbytek naší jízdy jsem strávil tím, že jsem se jako čert snažil, abych jí neposunul ruku ještě výš po stehně.

Když jsme dorazili do klubu, nechal jsem bodyguardy prohlédnout okolí, než jsem pustil Lexi ven. Taneční klub byl nacpaný až po strop, jako každý páteční večer. Všichni byli oblečení podle poslední módy, moje drogy a chlast tekly proudem jako zatracená voda. Shodou okolností byla dneska latinská noc, z reproduktorů duněl rytmus salsy. Vešli jsme zadním vchodem a vyhýbali se davům, které jsem kurva nesnášel. Opilí cizinci, kteří se na nás vrhali, když jsme se snažili dostat dovnitř, nebyl zrovna můj šálek kávy. Už dávno jsem se na večírcích vyřádil. Na tyhle sračky jsem byl moc starej. Nechal jsem Lexi s bodyguardy u stolu pro V.I.P. a nařídil jim, aby k ní nikoho nepouštěli. Potřeboval jsem to urovnat s několika vysoce postavenými policajty, kteří utráceli hromadu peněz za všechno, co jsem mohl nabídnout.

Když jsem skončil, otočil jsem se a zjistil, že Lexi tančí, provokativně pohupuje boky podle hudby, aniž by ztratila rytmus. Nevěnovala pozornost všem těm mužským očím, které byly zaměřené výhradně na ni. Najednou jsem uviděl, jak jeden z těch chlapů, co jí šukali očima, proklouzl kolem stráží. Ten hajzl omotal kolem Lexi ruce a přišpendlil ji ke zdi. Strach v jejích očích mi stačil k tomu, abych se prodral davem a zařval na své muže, ať se kurva otočí. Dostal jsem se k ní ve chvíli, kdy se chystali zasáhnout.

Hrubě jsem popadl toho zmrda za zadní část košile a odtáhl ho od ní. Hodil jsem ho k přilehlé zdi. Teď byla řada na mně, abych ho přišpendlil ke zdi.

„Nešahej na to, co mi kurva patří,“ zavrčel jsem a srazil toho sráče na kolena. Couvl jsem a kývl na svoje muže, abych tuhle sračku dostali z klubu. S mým hněvem za to, že nedělají svojí zasranou práci, se budou muset vypořádat později.

Obrátil jsem pozornost zpátky k Lexi, která se v koutě třásla strachy z toho zmrda, co ji vyděsil. Jakmile ucítila můj dotek na svojí tváři, uvolnila se.

„Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se a přitáhl si jí k sobě.

Přikývla, nebyla ještě schopná zformulovat slova. Nesnášel jsem, když jsem ji viděl slabou. Fyzicky mě bolelo, když jsem se díval, jak vypíná. Jednal jsem čistě na základě instinktu, aniž bych o tom dvakrát přemýšlel. Popadl jsem ji za ruce a položil si je zezadu na krk. Přitáhl jsem si ji co nejblíž ke svému tělu. Objal jsem ji rukama kolem zad a vychutnával si pocit její obnažené kůže. Pomalu jsem nás otáčel dokola. Dal jsem si na čas, než se zase usmála, cítila se pohodlně a spokojeně.

Opřel jsem si čelo o její, zíral jsem hluboko do jejích jasných, zelených očí a kolébal se s ní. Bez námahy jsem nás sunul po našem soukromém prostoru. Blokoval jsem lidi v naší blízkosti.

Ty pohyby.

Ta hudba.

Vrátily se mi zpátky bolestivé vzpomínky z mojí minulosti. Viděl jsem záblesky mojí matky a Sofie, jak v našem obýváku tančí a smějí se. Od té doby jsem netančil. Jiný život, jiný svět, jiný muž. Setřásl jsem ty vzpomínky tak rychle, jak se objevily. Odstrčil jsem Lexi od sebe, otočil ji dokola a nakonec jsem jí zaklonil. Zasmála se a přísahám, že to byl ten nejnakažlivější zvuk. Podíval jsem se na ni dolů, oba jsme se ztráceli v nepopiratelném spojení, které jsme vždycky sdíleli.

Postavila se na špičky prstů u nohou a zašeptala mi do ucha: „Děkuji, Alejandro. Za všechno.“

Ten pocit, že ji držím v náručí.

Její vůně okolo mně.

Ten pohled v jejích očích.

Už jsem s tím nebojoval. Usmál jsem se. Smál jsem se s ní a po dlouhé době jsem si to užíval. Byl jsem šťastný.

S ní.

Rychlý rytmus přešel do pomalejší latinské melodie. Lexi se na mě podívala svýma očima plnýma chtíče a prosila mě, abych se sklonil a políbil její plné rty. Úsměv se mi vytratil, realita se vrátila.

Co jsem to sakra dovolil, aby se stalo?

Úplně jsem se přestal hlídat. „Kurva,“ vydechl jsem, ustoupil a odtáhl se od ní.

Přistoupila ke mně a položila mi ruce na hruď. „Co se to stalo? Proč jsi mě od sebe odstrčil?“

„Protože jsi mě přiměla během pěti minur se usmívat a smát se s tebou? Protože jsem se změnil? Protože ty jsi mě změnila? Já ti to rozbiju, holčičko. Přiznávám, že kvůli tobě si přestávám uvědomovat, kdo jsem. Přistihl jsem se, že na tebe myslím ve chvílích, kdy bych neměl. To nemůžu dopustit a...“ ukázal jsem mezi nás, „to se nemůže stát,“ vyštěkl jsem a změnil jsem se se zpátky na toho chladného, tvrdého muže, kterým jsem potřeboval být.

Zašklebila se a oči se jí okamžitě zavřely. Bolest byla na její tváři jasná jako den. Nesnažila se to skrývat. Její ruce poraženě sklouzly po mém hrudníku k bokům. Chtělo to všechno ve mně, abych je zase nevrátil zpátky na sebe.

„Dávejte na ni pozor. Mějte na paměti, co se s vámi stane, když to tentokrát neuděláte,“ nařídil jsem svým mužům, pak jsem se otočil a bez ohlédnutí odešel. Nemohl jsem se smířit s tím zklamáním v její tváři.

Protlačil jsem se davem, mířil ke své kanceláři, abych zjistil, co je kurva tak důležitého, že tu musím být. Upřímně řečeno jsem si nemyslel, že by se noc mohla ještě zhoršit.

„Zasranej Austin,“ vychrlil jsem hned, jak jsem uviděl ve své kanceláři sedět zdrogovaného Austina Taylora.

Briggs ho před pár měsíci opustila z důvodů, do kterých jsem se nechtěl pouštět. Prostě se jednou pozdě v noci objevila u mých zatracených dveří a řekla, že potřebuje místo, kde by mohla pár dní přespat. Vlastně to byla Lexi, kdo tenkrát otevřel dveře, a já jí málem ukousl hlavu, protože byla tak neopatrná. Jsem si jistý, že umírala touhou poznat Briggs, ale postaral jsem se, aby se to nestalo.

Další hodinu jsem strávil jednáním s Austinem, ale jediné, co jsem chtěl, bylo být s Lexi. Vlastně jsem se jí chtěl kurva omluvit a říct jí, že jsem to tak nemyslel. Říct jí cokoliv, co bude potřeba, abych to zase napravil. Nemohl jsem se odtamtud dostat dost brzy. Nakonec po nějaké době, která mi připadala jako věčnost, jsem se mohl vrátit a najít ji. Nechal jsem Austina v mé kanceláři vyspávat z jeho drogového oparu a chtěl jsem zjistit, kde je kurva Briggs.

Nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem za něj zodpovědnost. Přemýšlel jsem, jak moc mám co do činění s jeho závislostí. Setřásl jsem to, jako jsem tu noc dělal všechno ostatní.

„Šéfe, my jsme ne–“ odstrčil jsem ho z cesty, když jsem uviděl zkurveně opilou Lexi.

„Kdo jí to doprdele dal?” Zuřil jsem ve snaze zachovat klid, ale moje limity už byly na maximu.

„No, říkal jste, abychom se ujistili, že je o ni postaráno,“ vysvětloval a ukázal na ni, jak tancuje na tom zasraném stole.

„Chtěl jsem, abyste se postarali o její bezpečnost, ne abyste jí dovolili, aby tu vlála jak prapor! A teď mi kurva vypadni z očí,“ zařval jsem a vrtěl hlavou, připravený střelit těm bezcenným parchantům kulku do hlavy. Dvěma kroky jsem byl u ní, sáhl jsem po jejích rukou, stáhl jsem jí dolů, hodil si jí přes rameno a odnesl pryč.

„Heeeeej... tancovala jsem... už tě ani nemám ráda...“ zasténala, páchla whisky, vodkou a bůh ví čím ještě. Protestovala tím, že mě plácala po zádech a kopala nohama.

Posadil jsem nás na koženou pohovku a položil její kymácející se tělo vedle sebe. Měla skelný pohled a točila se jí hlava. Sotva držela hlavu nahoře. Další věc, která by se přidala k těm sračkám z dnešní noci.

„Šéfe, je v pořádku. Je jen trochu opilá,“ ujišťoval mě Rick a snažil se zachránit si svou ubohou prdel.

Lexi se ke mně jako na povel naklonila a pozvracela se mi do klína. Přidržoval jsem jí vlasy, skláněl jsem jí obličej směrem k podlaze a ona dál dávila, až už nemohla.

Střelil jsem po něm hrozivým pohledem. „Je jasné, že kurva není jen trochu opilá.“

„Je mi to tak líto...“ opile se zahihňala Lexi. „I když se cítím líp...“

Opřel jsem ji zády o pohovku a otřel jí ústa ubrouskem. Vytrhl jsem sklenici s vodou z ruky jednoho ze svých mužů.

„Lexi, vypij to.” Přiložil jsem sklenici k jejím rtům.

„Ne... ne... už žádné... drinky.” Zavrtěla hlavou a odtáhla se od skleničky. Odstrčila jí a vyrazila mi jí z ruky. Sklenička se při nárazu na podlahu u našich nohou roztříštila.

„Do prdele,“ zamumlal jsem frustrovaně.

Dívala se na mě skrz řasy a šklebila se. „Ty... mi nedovolíš, abych...“

Zavrtěl jsem hlavou a ze všech sil jsem se snažil nesmát. I když byla opilá jako hovno, byla pořád zatraceně roztomilá. Očistil jsem si kalhoty, jak nejlépe to šlo. Pak jsem vstal, zvedl ji do náruče a choval ji jako mimino. Naklonila se ke mně, uhnízdila se mi na hrudi, spokojeně vzdychla a skoro okamžitě odpadla. Zůstala tak celou cestu zpátky do mého podkrovního bytu. Tulila se mi v náručí a tiše chrápala. Vzal jsem ji rovnou do jejího pokoje a svlékl jí šaty, které páchly jako zvratky.

Když jsem jí jemně položil na postel, vdechla můj pach a napůl zasténala: „Alejandro.“ Roztáhla se jako kočka, protáhla se a pak se stočila do klubíčka. Rychle jsem zašel do svojí ložnice, převlékl se ze špinavých kalhot, odešel do koupelny a z lékárničky vyndal tři ibuprofeny. Vracel jsem se do jejího pokoje, rychle jsem kormidloval chodbou, potřeboval jsem se k ní vrátit. Ani se nepohnula.

Natáhl jsem se pro ni a posadil ji. „Cariño, tohle si musíš vzít.“

Napůl otevřela ty svoje krásné oči a usmála se na mě. „Moc se mi líbí... když tyyyyyyy... mi tak říkáš... zní to taaaaaak sexy... rozpaluje mě to a vlhnu... ty jsi jediný muž, který to kdyyyyyy dokázal...“ poskočila jí hlava a snažila se zůstat vzpřímená.

„Lexi-“

„Já vím... budete všichni... vyyyyyyy... ale ty nejsi špatný člověk... mmm hmm... já tě znám...“ přikývla. „Víc, než ty... znáš sebe. Jednoho dne mě... oloupíš... protože... už si myslím, že… jsem se zamilovala... do tebe. Zamilovala.” Její hlava se přestala hýbat a na zlomek vteřiny se mi dívala přímo do očí.

Ztěžka jsem polkl.

Líně se usmála. „Dobrou... noc... pane Martinezi.” Lehla si na záda, zavřela oči a během několika vteřin byla mimo.

Zůstal jsem u ní pár minut a odhrnul jí vlasy z obličeje. Hladil jsem ji po tváři, vnímal jsem všechny její jemné rysy. Byla tak úchvatně krásná.

Byl jsem v prdeli.

Opřel jsem se v křesle a třel si spánky ve snaze uklidnit svojí migrénu. Bezvýsledně. Posledních šest měsíců jsem ji každou noc pozoroval, jak spí, a ukládal si do paměti každé slovo, o které se se mnou opile podělila. Někde v hloubi duše jsem to věděl.

Ona.Měla.Pravdu.