ED - 26. kapitola

Překlad: Fizulka

Martinez

Hajzl zkurvenej.

Tohle se nemělo stát. Neměla být u mě doma, v jednom z mých pokojů pro hosty. Ležela v jedné z mých zatracených postelí, jako bychom si hráli na zkurvený spolubydlící. Nemohl jsem z jejího pokoje odejít dost rychle.

Tohle bylo špatný.

Ten plamen v jejích očích.

Ten pocit z její kůže.

Její vůně všude kolem mě.

Do.Zkurvený.Prdele.

Ale na tom nezáleželo. Já už byl na cestě rovnou do zasranýho pekla. Jen jsem ji nechtěl vláčet do toho pekla s sebou.

Nasedl jsem do limuzíny a řekl řidiči, ať mě odveze do nejbližšího baru. Odrhnul jsem si vlasy z obličeje, celou cestu do té posrané díry jsem měl chuť si je všechny vytrhat. Měl jsem dojem, jako by ta cesta trvala celé zkurvené věky.

„Zůstaň,“ nařídil jsem svému bodyguardovi jako zasranému psovi a vystoupil z limuzíny.

„Šéfe–“ Zavřel jsem mu dveře před nosem.

Nebyl jsem kurva můj otec. Nikdy jsem nechodil s víc než jedním bodyguardem, ledaže bych musel. Často jsem chodil sám a bylo mi u prdele, jestli jsem chráněný nebo ne. Leo vždycky říkal, že si říkám o kulku do hlavy. Přál jsem si umřít a jednoho krásného dne se mi to přání splní.

Možná ano.

Už mě kurva unavuje být tím zatraceným Smrťákem.

„Bourbon,“ objednal jsem si u barmanky s odhalenýma kozama. Sedl jsem si na stoličku co nejdál od ostatních zákazníků. „Nepřestávejte nalévat.“

„Přesně to jsem si říkala,“ zahihňala se, protože si myslela, že je tak zatraceně chytrá.

Obrátil jsem k ní svojí pozornost a vzhlédl.

„Jmenuju se Julie.” Vztáhla ke mě ruku.

„Chtěl jsem panáka, ne tvoje jméno.“

Oči se jí rozšířily. Vidíte, tady byla ta zasraná věc o ženách. Milovaly muže, jako jsem já. Bez ohledu na to, že jsem se k nim choval jak debil, pořád si chtěly kleknout na kolena a vsát mýho zkurvenýho ptáka hluboko do svého krku.

Čím víc na hovno jsem byl, tím líp bych je píchal.

Ukázalo se, že Lexi není jiná.

Když přišlo na ní, už jsem to několikrát tak posral, až se kurva divím, že ještě vidím rovně. Ztratil jsem s ní veškerý rozum. Léta jsem ji chránil. Nemohl jsem si pomoct. Brzy si uvědomí, jak nebezpečná pro ní moje ochrana byla. Potřeboval jsem ji dostat z hlavy, což bylo kurva vtipný, když uvážím, že zrovna teď byla v mém střešním bytě.

Chtěla mě, možná tak moc, jako já chtěl ji. V žádném zkurveném případě nedovolím, aby se to stalo. Musel jsem jí dokázat, že to, co o nás má ve svojí hlavě, je jenom iluze…

Prostě to tak bylo.

Zasraná fantazie.

Pohádka, kterou si vytvořila ve svojí hlavě.

Nehrál jsem si na šťastně až na věky a čím dřív si uvědomí, kdo skutečně jsem, tím líp.

Zazvonil mi telefon a vytrhl mě z mých myšlenek. „Hablo,“ odpověděl jsem, „mluv.” Mávl jsem rukou na barmanku, aby mi donesla pití. Obrátila oči v sloup a vykračovala si. Schválně na každém kroku vrtěla zadkem.

„Šéfe, ta holka kurva brečí.“

„Ona má jméno, debile. Je to Lexi. Nauč se to.“

„Chápu, šéfe. Lexi pláče.“

„Co s tím mám podle tebe dělat? Přečíst jí zasranou pohádku na dobrou noc?“

„Jen mě napadlo, že byste to rád věděl. Řekl jste nám, abychom vás informovali.“

Mluvil jsem skrze zaťaté zuby. „O její bezpečnosti, ne o hormonálních hovadinách. Chci, aby ses ujistil, že je v bezpečí. To je to, za co tě kurva platím. Ne, abys mi volal a plýtval mým podělaným časem, protože se ta holka kurva hroutí.“

„Měl bych... tam jít? Možná se ji pokusím uklidnit-“

„Dotkni se jí, utrhnu ti ptáka a přinutím tě na něj sednout, mierdo,“ vychrlil jsem, „seru na to“ a zavěsil. Hodil jsem mobil na bar. „Čí koule musím nakopat, abych tady dostal nějakej zatracenej drink?” Zařval jsem a rozhlédl se kolem sebe. Opřel jsem se loktem o tvrdý povrch baru a znovu se zatahal za vlasy. V duchu jsem si udělal poznámku, že toho hajzla vyhodím.

„Je všechno v pořádku?” Zeptala se barmanka stydlivě a postavila přede mě můj drink. „Nesnažila jsem se odposlouchávat. Jen jsem slyšela... chci říct... znělo to... opravdu špatně,“ vydechla.

Lokl jsem si bourbonu. „Babičko, babičko nebo jak se kurva jmenuješ, proč máš tak velké uši?“

Cítil jsem, jak z ní vystřelila úzkost. „Omlouvám se,“ dodala a otřela povrch baru mokrým hadrem.

„Za co přesně se omlouváš?” Zeptal jsem se a konečně zvedl hlavu od svého drinku. „Za to, že si neumíš kurva hledět svýho, nebo za to, že se na mě vrháš, když sakra dobře víš, že bys neměla,“ odmlčel jsem se, aby měla čas si uvědomit, co jsem řekl. „Já jsem vlk, ten, před kterým tě máma varovala, aby ses od něj držel dál.” Dopil jsem zbytek kořalky a posunul prázdnou sklenici směrem k ní. Gestem jsem si objednal další.

„Já jen... chtěla jsem se ujistit, že je všechno v pořádku. Byl to jen přátelský rozhovor. Vzpomeňte si, já jsem Julie. Ten telefonát mi připadal intenzivní, to je všechno,“  zaflirtovala, obešla bar a postavila se vedle mě. Postavila přede mě pití.

Podíval jsem se na sklenici, napil se bourbonu a ignoroval její návrhy. „Aha.” Mlaskl jsem a vychutnával si ohnivou tekutinu, která mi protékala hrdlem. Zvedl jsem hlavu, zazubil se, a když se opřela o výčepní pult, prohlédl jsem si její tělo s křivkami. Pozoroval jsem, jak ztěžka polkla. Jak se ošívala pod mým pronikavým pohledem, jak si olizovala svoje dokonalé rty, jako stvořené pro sání ptáka.

Provokovala mě.

„Nechme těch keců.“

„Prosím?”, odpověděla překvapeně.

„Řekni to.“

Zvedla obočí. „Co mám říct?“

„Chceš, abych tě opíchal.“

Zalapala po dechu. „Jak se opovažujete?”

Znovu jsem se zazubil a naklonil hlavu na stranu. „Jak se opovažuju co? Mluvit pravdu? No tak, srdíčko, nejsme už trochu staří na hraní takových her?“

Začervenala se a na její světlé pleti to vypadalo dost výrazně.

„Nehraj si na stydlivou... Julie,“ zdůraznil jsem její jméno. Přejel jsem prstem přes její jmenovku, kterou měla připevněnou na levém ňadru. „Vzrušuje mě to ještě víc. Miluju hry na honěnou. To je ten vlk ve mně.” Odstrčil jsem stoličku a položil sklenici vedle sebe.

Když jsem se k ní přiblížil, ucouvla o tři kroky a narazila zády do stěny. Usmál jsem se a uvěznil ji mezi svýma rukama opřenýma o zeď. Znovu se nadechla a její mátová vůně zasáhla moje smysly.

Naklonil jsem se k jejím vlasům a vdechl její vůni vanilky a medu. „Voníš chutně,“ zasténal jsem, špičkou nosu jsem jí přejel po tváři a usmál se.

Oči se jí rozšířily chtíčem, jako by s ní ještě nikdo takhle nemluvil. Při tom zjištění mi začal tvrdnout pták. „Chci tě ošukat,“ vydechl jsem jí do ucha a pokračoval v útoku ze strany na její krk. „Takže se fakt ptám... můžeš teď se mnou odejít?“

Přitiskla mi svou jemnou ruku na hruď, netlačila mě zpátky, ale ani si mě nepřitáhla k sobě. Bylo mi u prdele, že jsme na veřejnosti nebo že tady pracuje. Nevyhodili by ji. O to bych se postaral.

„Nerad čekám.” Podíval jsem se jí do očí a odtáhl se od jejího krku. Očima jí proletělo čiré zklamání.

„Ano,“ prakticky, kurva zasténala.

Přejel jsem špičkou prstu po jejím výstřihu a ona se prudce nadechla, takže její kozy vypadaly větší. Nechala by mě, abych ji opíchal opřenou o zeď, ale měl jsem jiné postranní úmysly. Které zahrnovaly to, že jsem ji vzal zpátky do svého podkrovního bytu.

Vůbec mi na ní nezáleželo. Byla prostředkem k dosažení cíle. Pokoj Lexi byl hned vedle mého. Jediné, co jsem musel udělat, bylo nechat otevřené dveře. Nikdy jsem nevozil ženy do svého podkrovního bytu, nikdo nevěděl, kde bydlím. Udělal jsem výjimku, protože jsem v té věci neměl jinou možnost.

To by jednou provždy dokázalo, že nejsem ten muž, za kterého mě považovala. Přesvědčil bych ji, že si vychutnávám každý výpad. Ty pleskavé zvuky mých koulí o její zadek. Každé zasunutí i každé vysunutí.

Křičela by moje jméno a prosila by mě, abych ji pustil.

Bylo to takové, jaké to bylo.

Konec příběhu.

„Nezůstaneš tu přes noc. Já se nemazlím. Nebudu ti šeptat do ucha sladké pitomosti. Já se nemiluju. Beru si. A pak si vezmu ještě,“ zdůraznil jsem slova. „Šukám, Julie. Budu tě šukat, dokud se už nebudeš schopná udělat.“

Hltala každé moje slovo, jako bych recitoval poezii.

„Až skončím, řeknu ti, abys kurva vypadla z mé postele,“ dodal jsem hrubě.

Svraštila obočí, až se jí tvář zachmuřila. Aspoň jsem nelhal.

„Miluj mě, nebo mě nenáviď, miláčku, ale rozhodni se, kurva, co to bude.“

Na vteřinu zaváhala a pak se odstrčila od zdi. Zakřičela na svého šéfa, že pro dnešek odchází, a odešla. Šel jsem za ní a kývl směrem ke své limuzíně, která byla zaparkovaná stranou. Zblízka ji pozorovala a bylo evidentní, že tohle nikdy předtím nedělala. Skoro jako by porušovala všechna svoje pravidla, jakoby věděla, že riskuje svojí práci. Vykašlala se na morálku a dala přednost touze, kterou jsem jí slíbil.

Na vteřinu jsem se cítil špatně.

Skoro jsem jí chtěl říct, aby zůstala v práci. Že to není dobrý nápad.

Skoro.

„Jdeš nebo zůstaneš?” Zeptal jsem se a šel před ní. „Věř mi... mám v plánu přinutit tě se udělat, a to hodně.“

Kousla se do spodního rtu a já se tiše zasmál.

Vzal jsem ji zpátky do svého podkrovního bytu, věděl jsem, že Lexi uslyší všechno, přesně tak, jak jsem chtěl. Šukal jsem s ní přesně, jak jsem slíbil a ještě něco navíc. Bylo už pozdě v noci, když jsem s ní skončil a vykopl jí ven.

Ani jsem se nerozloučil.

Skočil jsem do sprchy, potřeboval jsem smýt své hříchy. Že jsem Lexi způsobil bolest, i když ve skutečnosti jediné, co jsem chtěl, bylo utěšit jí.

Čekal jsem, dokud jsem si nebyl jistý, že odpadla, nejspíš z léků proti bolesti, které si dnes večer vzala z více než jednoho důvodu. Dveře teď měla zavřené, ale věděl jsem, že byly otevřené, když jsem se předtím vrátil se svojí kámoškou. Hlasitě s nimi práskla, aby přerušila ten kravál, který jsme dělali. Opravdu mě toužila vytěsnit.

Nebo se o to aspoň snažila.

Pomalu jsem otevřel dveře od jejího pokoje a dával si pozor, abych ji nevzbudil. Vešel jsem do jejího pokoje a vznášel se nad jejím drobným tělem, které se mi zdálo od chvíle, kdy jsem ji naposledy opustil, ještě menší, a to bylo teprve před několika hodinami. Byla schoulená do polštáře, pokrývka jí skoro zakrývala hlavu, jako by se snažila přehlušit zvuky, které vycházely z mojí ložnice nebo snad i z její mysli. Dokonce i v tom tlumeném osvětlení z chodby jsem poznal, že plakala. Tvář měla rudou, rty nateklé.

Jemně jsem jí odhrnul vlasy z obličeje, chtěl jsem cítit její hebkou kůži na svých mozolnatých prstech. Tiše spokojeně zasténala, dokonce i v hlubokém spánku se jí můj dotek líbil. I když mě asi kurva nesnášela, když jsem ji teď donutil poslouchat, jak šukám jinou ženskou.

Přesně tak, jak jsem potřeboval.

Odtáhl jsem se od ní, i když to bylo to poslední, co jsem chtěl, a posadil jsem se do křesla u její postele.

Potřebovala se ode mě držet dál. Chtěl jsem, aby se ode mě držela dál. Měl jsem ji přinutit, aby odešla, ale na tom nezáleželo, protože už jsem se od ní nemohl dál držet.

A nakonec...

Já jsem kurva nechtěl.

A tak jsem se místo toho díval, jak spí. Chránil jsem ji jediným způsobem, jakým jsem uměl. Až na to, že nikdo jí nechránil...

Přede. Mnou.

***

Lexi

„Bože, ty jsi kurva obrovský,“ zdálo se mi, že slyším hlasitě zasténat nějakou ženskou.

Povzdechla jsem si, pohnula hlavou ze strany na stranu na polštáři a uhnízdila svoje bolavé tělo v peřinách. Nevěděla jsem, jestli jsem v té chvíli byla vzhůru nebo spala. Myslela jsem si, že jen slyším věci ve snu. Trvalo mi věčnost, než jsem usnula poté, co mě Martinez nečekaně opustil. Nechal jsem mě tu samotnou. Slzy mi prostě nepřestávaly téct, vsakovaly se do polštáře, až jsem už žádné neměla. Byly těžké a nemilosrdné, stejně jako on. Když jsem spala, nechtěla jsem se probudit, byla jsem emocionálně, fyzicky a psychicky vyčerpaná.

„Ano, přesně tam! Píchej mě přesně tam! Jen tak... prosím... prosím, ať se udělám!” Zaslechla jsem to. Tentokrát to bylo hlasité a jasné.

Vystrašeně jsem se probudila. Okamžitě jsem se posadila a zapomněla, že mě předešlého večera zbili. Chytila jsem se za žebra a snažila se zmírnit bolest, když jsem se rozhlížela po prázdné místnosti.

„Co to kruci je?” Zašeptala jsem si pro sebe a snažila se několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnila. Protřela jsem si ospalé oči, několikrát jsem mrkla a snažila se přizpůsobit svůj zrak temnotě kolem sebe.

V tu chvíli jsem uslyšela: „Zajezdi si na mém péru, zlato. Šukej mě!“ Okamžitě jsem ten dominantní tón poznala. Zvuky jejich těl pleskajících o sebe se rozléhaly chodbou až k mému pokoji.

Poklesl mi žaludek, ruka mi klesla k hrudi a já se snažila udržet svoje srdce, aby se neroztříštilo na milion kousků. Už bylo pozdě, kousek po kousku se rozpadalo a krvácelo po celém tom bílém lněném prostěradle. Nemohla jsem si pomoct, ale dál jsem z dálky poslouchala ty hnusné sračky, které Martinez chrlil. Spolu s výkřiky blaženosti od té náhodné děvky, se kterou důvěrně sdílel lože. Věděla jsem to jistě, způsob, jakým spolu mluvili, dokazoval, že se navzájem neznají.

Vychutnávali si to potěšení, které si jejich propletená, neukojitelná těla navzájem poskytovala, zatímco já jsem bojovala se žlučí, která mi stoupala do krku. Po tom všem, čím jsem si za posledních čtyřiadvacet hodin prošla, jsem tu teď musela sedět a poslouchat, jak Martinez šuká jinou ženu. Sakra, ani jsem si nemohla dát pauzu. Osud byla taková mrcha. Než jsem si uvědomila, co dělám, spustila jsem nohy na studenou mramorovou dlažbu a rozběhla se do koupelny. Padla jsem na kolena před toaletou a ignorovala ostrou bolest, která mi projela tělem, když jsem vyprázdnila obsah žaludku, zatímco jsem dál slyšela ty syrové, sexuální zvuky, které se mi valily do hlavy.

Bylo mu úplně jedno, že slyším, co dělají, co jí říká, jak moc se snaží, aby se udělala. Extáze, se kterou do ní znovu a znovu bušil.

„Přesně takhle... vem si mého ptáka,“ zavrčel.

Ztichla, když jí zřejmě vrazil penis do krku.

Znechuceně jsem se usmála. Oči se mi znovu zalily slzami, rty se mi třásly a jakýkoliv kousek jeho duše, o kterém jsem si myslela, že ho vidím, když se na mě podíval, se rozpadl přede mnou na studené podlaze. Jak já ho krucinál nesnášela.

Každou jeho část.

Nechal mě samotnou u sebe doma, věděl, že budu vyděšená, plná úzkosti, přemožená vším tím svinstvem, co se mi stalo. Ani jsem nevěděla, kolik času uběhlo, zatímco jsem ležela na podlaze v koupelně schoulená do klubíčka a poslouchala. Ujišťovala jsem se, že vnímám každé jejich zasténání, každý výpad, každou prosbu, až jsem to už nemohla vydržet. Všechno to teď bylo zakořeněné tak hluboko v mém srdci, kde byly zastrčené i všechny moje myšlenky a pocity.

Nebyl tím, kým jsem si myslela, že je.

Sakra, ani se tomu neblížil.

Vypadalo to, jako kdyby to dělali celé hodiny. Měla jsem toho dost, dosáhla jsem svého limitu, vstala jsem se z podlahy v koupelně a ignorovala prosby svého těla, abych se uklidnila. Došla jsem ke dveřím a zamyslela se nad dalším krokem.

„Doufám, že se tím zadusíte!” Zařvala jsem a zabouchla dveře. Bylo mi jedno, jestli mě slyšeli nebo ne. Okamžitě jsem otevřela lahvičku s prášky, zhltla jsem dva bez vody, chtěla jsem odpadnout, necítit bolest, která mi projela tělem a hlavně srdcem.

Lehla jsem si na postel, zírala do stropu a přála si, aby léky účinkovaly. Přemýšlela jsem o tom, jak jsem se do téhle situace vůbec dostala.

Jak se to všechno stalo?

Nechápala jsem, proč mě tu má, když mu na mně nezáleží.

Proč mě chránil?

Nic nedávalo smysl.

Ani jedna zatracená věc.

Víčka se mi začala chvět, konečně mě zase přemohl spánek. Klesla jsem na matraci, tělo mi ztěžklo a místnost zčernala. Ani ve spánku jsem mu nemohla uniknout. Cítila jsem ho, jeho výraznou vůni všude kolem sebe, dotýkal se mě, hlídal mě. Přísahala bych, že jsem ho v noci v jednu chvíli viděla sedět v křesle vedle mojí postele. Ale nebyla jsem si jistá, pořád mě ovládal opar vyvolaný léky. Pravděpodobně vytvářel falešné iluze, ty samé, které jsem za ty roky vytvořila sama.

Když jsem se druhý den ráno probudila, byla jsem sama a nesnášela jsem, že se mi o něm zase zdálo. Měla jsem špatnou náladu, nenáviděla jsem život, nenáviděla jsem jeho a nesnášela jsem, že tady krucinál pořád trčím a nemůžu jít domů.

Zase jsem byla bezdomovec.

A to jsem nesnášela ze všeho nejvíc.

Ten podělaný temný mrak, co jsem za s sebou léta vláčela, byl zpátky s veškerou pompou. Právě když jsem konečně začala žít svůj život, jedno špatné rozhodnutí mi všechno vzalo. Sebralo mi život, pro který jsem tak tvrdě dřela, domov, který jsem konečně mohla milovat, po všech těch útrapách mi ho to vytrhlo přímo z náruče. Nevěděla jsem, co má pro mě Bůh v plánu, ale věděla jsem jen, že odtud chci kurva vypadnout. Chtěla jsem se vrátit k životu ve své malé bublině.

Ze všeho nejvíc jsem chtěla zase tančit.

Osprchovala jsem se, jak nejlépe to šlo, tělo mě bolelo ještě víc než večer předtím. Nechala jsem horkou vodu, aby se mi vsákla do bolavých svalů, jako jsem to dělala už od malička. Ale tentokrát mi to neposkytlo takový klid, jako tenkrát. Když voda vychladla, vyšla jsem ze sprchy a osušila se. Otřela jsem rukou zamlžené zrcadlo. Dívala jsem se dolů do umyvadla, nebyla jsem schopná čelit svému vlastnímu odrazu v zrcadle. Potřebovala jsem si prohlédnout škody, které mi Nikolaj způsobil v obličeji a na těle. Zhluboka jsem se nadechla, otevřela oči a téměř zalapala po dechu, když jsem uviděla svůj odraz.

„Panebože,“ vydechla jsem. Tu ženu v zrcadle jsem nepoznávala.

Oči jsem měla podlité krví, propadlé a opuchlé od toho, jak jsem většinu noci proplakala. Okolo levého oka jsem měla tmavé, nafialovělé a zelené modřiny, které se táhly k lícní kosti a mizely ve vlasech. Další modřina se mi rýsovala na pravé tváři až přes kořen nosu. Otočila jsem hlavu ze strany na stranu a zkoumala Nikolajovu šikovnou práci. Zvedla jsem ruku a jemně si prsty přejela po své kdysi bezchybné pokožce. V okamžiku, kdy jsem se prsty dotkla svojí tváře, jsem zasyčela bolestí. Suché rty jsem měla popraskané a otevřená rána na spodním rtu bolela ještě víc. Očima jsem sledovala ruku, kterou jsem klouzala dolů k hrudi, žebrům a břichu. Po celém těle jsem měla purpurové, modré a černé modřiny.

Nespouštěla jsem oči ze zrcadla a pečlivě jsem zkoumala každičký centimetr svého zbitého těla. Zklamaně jsem se usmála na svůj odraz. Jak jen jsem mohla dopustit, aby se mi tohle stalo? Hrozilo, že se rozbrečím. Vyrůstala jsem s dravcem, měla jsem vidět znamení, měla jsem ho poznat líp, než jsem si kohokoliv pustila do svého života. Ale nakonec jsem chodila s mužem, který jen čekal na ten správný okamžik, aby udeřil. Díky němu jsem teď ještě víc poškozená, než jsem byla předtím. Rychle jsem si otřela slzy, které mi tekly z opuchlých očí, a při tom doteku jsem sebou znovu trhla. Sebrala jsem z ohřívacího stojanu další ručník a pevně si ho omotala kolem těla, protože už jsem se na sebe nedokázala podívat. Z toho, jak vypadám, se mi dělalo špatně.

Otevřela jsem dveře a zavřela oči, uvítala jsem ten chladný vzduch na obličeji. Hned jak jsem je ale otevřela, zařvala jsem. Seděl na rohu mojí postele. Položila jsem si ruku na žebra, sklonila hlavu a okamžitě zakňučela bolestí.

„Sakra,“ zamumlala jsem skrz zaťaté zuby.

Slyšela jsem, jak zavrzala postel, a okamžitě jsem se na něj podívala, ale už bylo pozdě. Třemi rychlými kroky byl u mě a aniž by se zeptal, dostal se přímo do mého osobního prostoru.

„Nešahej na mě,“ vyštěkla jsem a čekala, že couvne.

Neudělal to. Můj výbuch s ním ani nehnul. Jen se sehnul, rychle mě zvedl ze země, jako bych nic nevážila, odnesl mě k posteli a položil na měkkou matraci. Okamžitě jsem od něj odvrátila ztuhlý obličej, nechtěla jsem se dívat do těch jeho vzrušujících očí. Snažila jsem se co nejvíce předstírat, že mě jeho dotek, jeho laskavost, jeho vůně ani trochu nevyvedly z míry.

Nakonec couvl, ale pořád jsem na krku cítila jeho teplý dech. Snažila jsem se uklidnit svůj nervózní dech, který jsem zadržovala od chvíle, kdy jsem otevřela dveře od koupelny.

„Copak nevíš, jak se klepe?” Zeptala jsem se a snažila se potlačit paniku. Měla jsem pocit, že každou chvíli dostanu panický záchvat. Doufala jsem, že si toho nevšimne, ale věděla jsem, že on si všímá všeho.

„Odmítám klepat na dveře, které vlastním,“ prohlásil prostě.

Obrátila jsem oči v sloup, aniž bych se na něj podívala. To zadostiučinění jsem mu kurva odmítla dopřát. „Jo, teď zůstávám tady. Bez mého souhlasu a proti mojí vůli,“ dodala jsem pro jistotu. „Takže jestli sem chceš vejít, tak laskavě zaklepej na ty zatracené dveře, a já budu přemýšlet o tom, jestli tě vůbec pustím dovnitř,“ prohlásila jsem. Byla jsem na sebe pyšná.

Naklonil se ke mně, chytil mě za bradu, otočil mi obličej a podíval se na mě. Zahleděla jsem se do jeho opět klidných, jasně zelených očí.

„To už je podruhé, co ses ode mě odvrátila, místo toho, aby ses mi dívala do očí, když s tebou mluvím, miláčku. Potřetí už to nebude.“

Vytrhla jsem obličej z jeho sevření a on mě pustil. „Mohla jsem být nahá. Ale na tom nezáleží, ne? Holčičky s tebou stejně nic nedělají, ale ta ženská včera v noci určitě jo,“ chrlila jsem, protože už jsem to neudržela. V duchu se pokárala za to, že jsem mu dala najevo, že mě to ranilo.

Ublížil mi.

Jeho tvář byla netečná, neutrální. Neuměla jsem ten výraz přečíst a to mě naštvalo ještě víc. Najednou jsem vstala a odešla jsem od něj. Nedala jsem mu šanci odpovědět. Nechtěla jsem slyšet tu jeho pitomou odpověď, o které jsem věděla, že mi ji dá. Zavřela jsem oči a kousla se do rtu z náhlé ostré bolesti, kterou mi ten rychlý pohyb způsobil.

„Potřebuješ si odpočinout. Nikdy se neuzdravíš, když mě nebudeš poslouchat.“

„Ne!” Zakřičela jsem a otočila se, abych se mu podívala do tváře. Zuřila jsem. „Přestaň mi říkat, co mám dělat! To, že jsi zvyklý komandovat všechny ostatní, pro mě neznamená ani hovno. A teď vypadni! Až budeš odcházet, tak dej bacha, ať tě dveře nepraští do zadku!” Hodila jsem mu do obličeje úplně stejná slova, se který mě před lety vykopl ze svojí kanceláře.

„Lehni si do postele,“ nařídil klidně monotónním hlasem. Ukázal dlouhým ukazováčkem směrem k matraci.

„Ne,“ zavrčela jsem a přistoupila k němu.

Oči se mu zaleskly a já jsem tajně milovala, že jsem z něj konečně dostala nějaký cit.

„Vlez do tý zasraný postele, Lexi...“ Ruce podél těla zaťal v pěst.

Znovu jsem k němu přistoupila a tentokrát jsem mu skoro vrazila přímo do obličeje. S ledovým klidem jsem se mu podívala do očí a tvrdohlavě prohlásila: „Ne.“

„Do prdele!” S přízračným klidem naklonil hlavu na stranu, ale uvnitř něj to vřelo.

Všechno se to seběhlo tak rychle. Ani jsem to nestihla zaregistrovat. Pak už jen vím, že mě znovu zvedl, odnesl mě třemi pevnými kroky k posteli a položil mě doprostřed matrace.

Přidržel mě na místě a přiblížil se mi k obličeji, naše ústa několik centimetrů od sebe. Ani nemrkl, když naštvaně prohlásil: „Nemám čas na ty tvoje zkurvené záchvaty vzteku, o kterých si myslíš, že mě serou! Když ti řeknu, abys něco udělala, tak to kurva uděláš! Nerad se opakuji. A nebudu se opakovat. Vyzkoušej mě znovu, holčičko. A sleduj, co se s tebou kurva stane. Donutím tě řvát a věř mi, nebude to z rozkoše, jako to bylo s tou ženskou, co jsem včera píchal.“

Hruď se mi dmula, když jsem poslouchala jeho výhrůžky. Zatlačil mě zpátky do polštářů a pustil mě. Otočil se a odešel, aniž by se na mě podíval. Zbytek dne jsem strávila tím, že jsem se vzteky dusila v posteli.

Přesně, jak mi nařídil.